Úvodní úvaha
V běhu našich všedních dní a událostí, v ruchu našeho každodenního života, naplněném až po okraj informacemi, čerpanými z důmyslných zdrojů, příliš nepřemýšlíme o otázkách našeho bytí a nebytí, o víře a nevíře, hříchu a ctnosti, milosti a zavržení, lásce a nenávisti, o posledních věcech a našem svobodném rozhodování, jak sami se sebou naložíme. A proto uniká tolik skutečně důležitých věcí, které se nás bytostně dotýkají a o jejich výsledku se svobodně rozhodujeme sami stejně, jako o vstupu do prostorů, které se nám nabízejí. Je to o volbě, nad kterou příliš nepřemýšlíme, ale spíš s ní zacházíme jako s tlačítkem a něco se v konci prostě stane - vysypou se mince, odpálíme raketu, vybijeme si touhu "něco udělat", s něčím nebo někým zatočit bez dlouhých úvah o následcích pro nás samotné, pro naše blízké i nejbližší, ty vzdálené a neznámé. Hrozné, že? A všechny ty úvahy o důstojnosti člověka, života, kráse světa, vděčnosti, lásce, víře, naději, lásce podřizujeme ve chvíli vypětí nervů jediné touze - prostě něco udělat - ať se stane, co se stane, ale ať ta nejistota už skončí. Cítíme se stísněni zodpovědností, povinnostmi, řády a pořádky, i když víme, že to tak má být, každý další krok zvnějšku pociťujeme jako omezující akt proti našemu vlastnímu rozhodování, i když se rozhodnout ani nemíníme, jen plout na nekonečném moři příležitostí, které se nabízejí a připlouvají k nám a zase odplouvají a jen dráždí náš pocit nenaplněnosti.
O Jidáši a jeho stavu bytí a nebytí
O Jidáši Iškariotském se prvotně dozvídáme z evangelií. Žádný z evangelistů ho nešetřil, ale jeho obraz je dost v jejich podání zřetelný - zloděj a zrádce, pokladník. Nevíme nic o jeho životě před tím, než se stal jedním z učedníků, ale můžeme předpokládat, že měl důvod se připojit do Ježíšovy skupiny a měl příležitost mu naslouchat. Ježíš mohl být pro něho zdrojem rozhodování, přemýšlení, vstupu do prostoru, do kterého málokdo měl přístup, jeho motivace, aby se připojil, mohla být různá. Ale jeho činy zřejmě ovládala temná vášeň. Když přihlédneme k době, pak mnohý z prostých Izraelců sdílel tytéž pocity: frustraci z římské nadvlády, které měla dopady na téměř katastrofální sociální situaci většiny lidí, očekávání Mesiáše - bojovníka, který byl vyvolený lid vysvobodil z područí Římanů, chrámové politiky, která musela udržovat kontakt s římským císařem a i s protektorem, protože prvotním zájmem bylo udržet identitu národa a existenci vnitřního odboje zélótů, kteří vedli beznadějný, v konci pak pro Izrael zničující boj, ale mohlo to být ještě jinak. Každá funkce lidské mysli tíhne k určitému druhu imperialismu - Jidáš stál mezi Chrámem, tedy vším, co pro věřícího Žida představoval, a Ježíšem, zosobňujícího Chrám (... zbořte tento chrám a já ho za tři postavím znovu ...). Od každého možná očekával svou příležitost se rozhodnout. Propojila se racionalita a vášnivost, odstup a angažovanost - ten moment lidského postoje mezi bytím a nebytím? V těchto otázkách tkví i jeho existence, otázka po poslední skutečnosti. Byl je ve stavu víry nebo nebyl? Víra, jak ji pojímá Písmo, je aktem celé osoby a patří k ní vůle, poznání a cit, které musí být přítomny. Je to nejen akt poslušnosti, ale také sebeodevzdání. Bez emocionálního odevzdání, souhlasu a poslušnosti míjí osobní centrum - mění náboženskou existenci neosobní poznávací akt. Byl to ten rozhodující impuls, který ho vedl v konci k zúčtování se svým životem?
Byl Jidáš věřící?
To je asi zbytečná otázka. Nikde není zmínka, že by byl vyvržen ze společenství ostatních a konečně, Kaifáš a jeho lidé ho přijali bez námitek, když je kontaktoval. Někdo by mohl namítnout, že je v tu chvíli spojil společný zájem na totálním odstranění Ježíše - a to totální odstranění znamenalo zničení jeho díla, degradace jeho osobnosti, důstojnosti a totální vyvržení i po smrti, nejhorší trest, jaký mohl člověka potkat. Jidáš se spolupodílel vědomě na tomto skutku, pro běžné lidi zcela nemyslitelném a když pomyslíme, že byl věřícím Židem, přitom neměl postavení, kdy mohl odůvodnit svůj čin tak, jak velekněz a politik Kaifáš (lépe, když zemře jeden člověk, než celý národ), pak byl tím, který měl právě prst na tlačítku. Není, této souvislosti, marné připomenout, že se účastnil poslední večeře s Ježíšem a ostatními učedníky, že byl přítomen posledních Ježíšových promluv a činů, čemuž však už předcházel jeho čin zrady, a ten ho donutil celou věc dokončit podle dohody. Poslušnost bez vůle a citu ho uvrhla do otroctví - nikoliv do sebeodevzdání. Možná, že by někdo dokázal posoudit jeho psychický stav, o kterém se evangelia nezmiňují, o jeho emocionální účasti na v dalším pokračování, zvláště pak ve chvíli, kdy polibkem (podle dohody), zrazuje Mistra lidem (zřejmě chrámové stráži doprovázené lidmi z Jeruzaléma), kteří si pro něho přišli tu noc, aby ho odvedli k nočnímu výslechu, protože poprava musela být vykonána před židovským svátkem podle židovského zákona. Z evangelií víme, že Jidášovi vyplatili v Chrámě třicet stříbrných, že je však vrátil a že se odsoudil sám oběšením ještě téže noci. Jeho čin má podobné duchovní následky, jaké byly připraveny, s jeho účastí, pro Ježíše.
Můžeme si klást mnoho otázek v těchto souvislostech. Vrátíme se k úvodní úvaze. Považujeme se za sekulární společnost - v tomto ohledu odnáboženštěnou společnost. Dilemata, jakými se zaobírali lidé náboženské společnosti v dobách, o kterých jsme v článku hovořili, mají nyní jinou úroveň, jiné prostředky k sebesdělování a jiná, i když ne do důsledku odlišná, témata k rozhodování se ve chvíli řešení tíživých problémů. Také jsme, podobně jako Jidáš, hledači absolutních pravd (i když si to nahlas nepřipouštíme), stojíme mezi dvěma mezníky, z nichž očekáváme řešení dosud nevyřešených otázek, jejich mohutnost jsme poněkud zredukovali podle obrazu vlastního, nyní odbožštělého světa. A přesto si klademe existencionální otázky, zaměřené k zápasu proti zlu, sídlící ve vnitru člověka a pro každé náboženství platí, že cesta ke zlepšení světa začíná u každého člověka (což zná nejen křesťanství), nikoliv k převýchově druhých lidí. Čím déle si to budeme uvědomovat, tím hůře. Jidášova kauza není pouze náboženskou povídačkou, jak se mohou často lidé domnívat, ale skrývá v sobě otázky dočasné (jak doufám) slepoty k živému a autentickému prožívání života, časově omezenému. Momentální pocit, že "právě já mám prst na tlačítku" nezakládá pro zítřek ani pozítří jistotu štěstí, pokoje, klidu a hojnosti, ani život v plnosti, pokud se obklopujeme pomíjivými věcmi. Jednoho dne můžeme potřebovat pomoc druhých lidí, jejich porozumění, soucit a milosrdenství. Kladu si otázku, kde se to v nich najednou vezme, když rezignace na lidskost (v plném slova smyslu) se stále více projevuje ve vzájemných vztazích a v pohledu na svět z rozhodujících úhlů?
Žádné komentáře:
Okomentovat