Středověké rozhledy: Sv. Tomáš Akvinský

Tomáš Akvinský, narodil se r.1225/26 u Aquina a zemřel r.1274 ve Fossanova u Terraciny. Je nejvýznamnějším myslitelem středověku. Pro jeho filosoficko-teologický systém bylo rozhodující přijetí Aristotela. Náležel do řádu dominikánů, působil v Paříži a v Římě a je uctíván jako světec (Doctor  angelicus).

Několik poznámek k jeho životu

Z životopisných údajů se dozvíme, že se narodil kolem roku 1225 v italské aristokratické rodině a studoval v letech 1231- 1239 v proslulém benediktýnském klášteře Monte Casino, a také, od roku 1239 a do roku 1244 v Neapoli na universitě.Narodil se kolem r. 1225 jako nejmladší syn italské aristokratické rodiny. Své vzdělání započal v blízkém proslulém benediktinském klášteru Monte Cassino (1231-39), následně (1239-44) studoval na univerzitě v Neapoli. V roce 1244 se přidal k dominikánům - novému ("žebravému") řádu zaměřenému na studium a modlitbu. Tím se dostal do sporu s rodinou, která zřejmě počítala, že se stane opatem v Monte Cassinu. Ani dlouhodobé "přemlouvání" jej neodradilo, rodina nakonec rezignovala a Tomáš odešel do Paříže už jako dominikán (1245).

DÍLA SV. TOMÁŠE AKVINSKÉHO

O DISPUTAČNÍCH A LIBOVOLNÝCH OTÁZKÁCH

Quaestiones disputatae de veritate (Disputační otázky o pravdě)

Když se sv. Tomáš Akvinský stal v roce 1256 mistrem teologie, a to mu bylo kolem 30 let, jeho učitelství na universitě trvalo do konce akademického roku 1258 – 1259. Z tohoto období pochází jeho dílo „Disputační otázky o pravdě“ Důvod, proč vzniklo, je takový, že Mistr na universitě musel každý rok vést několik formálně veřejných disputací a z příprav případně závěrů z diskusí pak mohl sestavit spisy na příslušné téma.

Questiones, (viz také https://archive.org/details/quaestionesdispu00thom)

o kterých jsme hovořili, obsahují 29 širokých témat:

SVĚDOMÍ,

BOŽÍ MOCI,

VÍRA,

DOBROST,

SVOBODNÁ VŮLE,

LIDSKÉ EMOCE 

PRAVDA

Členění kvestií

Každá kvéstie je členěna na články (celkem 253) jako základní jednotku díla, struktura každého z článků reflektuje "scholastickou metodu", která má zdroj v Aristotelových doporučeních v Topikách pro společné dialektické zkoumání (viz oddíl 5. E. a.).

QUODLIBETALES QUAESTIONES

Spis „Quaestiones quodlibetales,  obsahuje témata od otázky, zda duše má být identifikována se svými mohutnostmi, až např. k otázce, zda zatracení spatří svaté ve slávě.

Na teologické fakultě kromě povinných "disputačních otázek" bylo možno vést také "libovolné otázky" (quodlibetales quaestiones). Mistr odpovídal na jakoukoliv otázku předloženou členy akademického obecenstva.

Tyto disputace byly naplánovány dvakrát do roka a evidentně vyžadovaly badatelské sebevědomí a odvahu.

Tomášovi zřejmě ani jedno nescházelo, protože výzvu k "libovolným otázkám" přijal nejméně pěti případech ze šesti příležitostí během svého (prvního) působení na pařížské univerzitě.

Tomáš Akvinský jako mistr teologie

Roku 1252 se vrátil do Paříže a během několika let dosáhl titulu mistra teologie. Středověký student musel sám plnit i pedagogické povinnosti. Při studiu teologie to obvykle byly přednášky na základě komentáře ke spisu Petra Lombardského Sentence. Z toho vzešla první ze čtyř Tomášových teologických syntéz (kterou však pozdější summy překonávají).

SCRIPTUM SUPER LIBROS SENTENTIARUM (1253-56).

Návrat do Itálie

Během této doby, kdy se vrátil do Itálie,  sepsal následující významné texty:

Summa proti pohanům (Summa contra gentiles)

Disputační otázky o [Boží] moci

komentář k Pseudo-Dionýsovu spisu O božských jménech

Compendium theologiae

první ze svých komentářů k Aristotelovi, konkrétně ke spisu O duši - Sententia super De anima

V Římě pak začal psát své nejvýznamnější dílo – Summu theologickou, kterou však nikdy nedokončil.

Summa proti pohanům (Summa contra gentiles)

Podobně jako v Compendiu a na rozdíl od Summy theologické a komentáře k Sentencím v ní není použita scholastická metoda výkladu (viz 5. E. a.), nýbrž obsahuje souvislý výklad členěný do kapitol. Na rozdíl od zbývajících tří teologických syntéz nevěnuje primárně zjevené teologii (až 4. kniha SPP), nýbrž teologii přirozené, tj. tématům plně uchopitelným rozumem a nezávislým na zjevení (1. – 3. kniha). Přirozená teologie dokáže mj. potvrdit existenci Boha či vypracovat pravidla lidské morálky.

Komentář k Pseudo-Dionýsovu spisu O božských jménech

Spis náleží nikoli k aristotelské, nýbrž k platónské linii myšlení. Touto cestou se tedy Tomáš seznámil i s platónskou tradicí.

Compendium theologiae

Vyznačuje se ve srovnání s dalšími syntézami stručností a novátorským členěním materiálu: Je koncipováno kolem tří křesťanských ctností – víry, naděje a lásky. To mohlo iniciovat novou orientaci ve velkém tematickém rozsahu středověké teologie, avšak Tomáš dílo nedokončil.
(Hotová je pouze první sekce o víře – 246 kapitol, ze sekce o naději vzniklo 10 kapitol, z poslední nic. Navíc zpracovaná témata jsou podrobněji rozebrána v SPP, proto Compendium není tak významné.)

Sententia super De anima

Také tento komentář (stejně jako další aristotelské komentáře) Tomáš sepsal mimo své učitelské povinnosti. Na jeho komentářích se oceňuje skutečnost, že dokázal jakoby kongeniálně porozumět i velmi temným pasážím Aristotelových textů a odhalit jejich smysl.

V jednom komentáři (ke spisu O nebi) Tomáš představil jakési své „komentátorské krédo“, tedy vysvětlení, proč se vůbec studiem starých filosofických textů zabývá:

Studium filosofie má za cíl vědět nikoli, co si lidé mysleli, nýbrž spíše pravdu o tom, jak se věci mají.

(Sententia super libros De caelo et mundo I.22)

Nešlo tedy v prvé řadě o to, co řekl Aristotelés, nýbrž o to, v čem se Aristotelés přiblížil pravdě. (Z tohoto metodického východiska pak lze bez problémů Aristotela i kritizovat – pokud se někde neblíží pravdě, Tomáš tedy nebyl nekritickým příjemcem aristotelských myšlenek.)

SUMMA THEOLOGICKÁ ( k tomu viz: http://theses.cz/id/eudcn6/Diplomov_prce.pdf)

Tento spis je Tomášovým nejvýznamnějším a metodologicky nejcharakterističtějším dílem. Pokračoval v ní po zbytek života, přesto ji zanechal nedokončenou.

Sestává ze tří částí:

Existence a přirozenost Boha (quaestiones 1-43), stvoření (44-49), andělé (50-64), šest dní stvoření (65-74) a božská vláda (103-119).

Morální otázky, dělí se na dvě části.

Inkarnace (1-59) a Svátosti (60-90) – tato část je přerušena uprostřed úvah o pokání (a nedokončena).

Důvody, v čem spočívá význam díla Sv. Tomáš Akvinského

Tomáš Akvinský je považován za nejvýznamnějšího středověkého latinského filosofa nejen pro tématický a fyzický rozsah jeho díla, ale také pro úroveň recepce starší filozofie a pro hloubku, důkladnost a objektivitu analýz všech probíraných témat. Zřejmě je jeho myslitelské dílo vrcholem typicky středověké tradice, která spočívala na rovnoprávném a vyváženém propojení racionálního zkoumání s křesťanským dogmatickým rámcem. Takovou syntézu už po něm nikdo nedokázal vytvořit. A to je důležité vzít na vědomí, protože u pozdějších autorů se filozofie a náboženské vnímání od sebe více vzdalují.

Jeho myslitelské dílo představuje vrchol typicky středověké filosofické tradice - totiž rovnoprávné a vyvážené propojení racionálního zkoumání s křesťanským dogmatickým rámcem. Po Sv. Tomášovi Akvinskému se už nikomu nepodařilo dosáhnout podobné syntézy, spíše se filosofie a náboženské vnímání skutečnosti od sebe vzdalovaly.

Recepce starší filozofie u Tomáše Akvinského

Nyní je třeba vysvětlit, v čem spočívala? Ve studiu a využívá Aristotelovy filozofie. Zmíněná recepce starší filosofie znamená v případě Aristotela; především studium a využití jeho filosofie. Často ho cituje a využívá prvky jeho myšlení.

To by bylo jistě patrné a nápadné případnému čtenáři díla Tomáše Akvinského. Ale zmíněná recepce starší filozofie se také týká platónské tradice. Nemohl pochopitelně minout dílo Sv. Augustina a Pseudo-Dionýsia a tím na platónskou tradici navázal.

Jistě, že si může čtenář, který se filozofií usilovněji zabývá, že by to třeba i dokázal také. Jenomže by to byl jeden krok a druhý, který Tomáš Akvinský udělal? To bylo vytvoření vlastního filozofického systému, v němž sice na Aristotela navázal, ale také překročil v oblasti metafyziky.

Důkladnost a snaha pro objektivitu

Nemusí se mnou každý souhlasit, ale já právě si cením díla sv. Tomáše Akvinského v tom, že byl nejen ve své práci důkladný, ale také ve snaze o objektivitu si nacházel osobní prostor a čas, aby diskutoval se soudobými mysliteli, kteří s ním sdíleli křesťanský výkladový rámec, ale nejen s nimi. Tedy jinak řečeno; v jeho díle, které je pro čtenáře, zaujatého křesťanskou tématikou i v 21. století opravdovým zážitkem, je jistota, garance, že je dílem své doby nejen z užšího pohledu, ale také v poměrech, které v té době působily na sebe a vedle sebe.

-          Důvod je jasný

Nelze než souhlasit, že křesťanští myslitelé mají být připraveni racionálně diskutovat i jakémkoliv tématu, zvláště pak v teologických problémech. Ale nejen mezi sebou, nýbrž též s nekřesťany. A tvrdí:

„Přitom diskuse se Židy a heretiky umožňuje stavět na Starém či Novém zákonu, ovšem v případě myšlenkového střetu s pohany či muslimy (viz níže) je nutné se odvolat k přirozenému rozumu, s nímž je každý myslitel nucen souhlasit. Proto Tomáš musel také vyjasnit kompetence rozumu a určit jeho meze vzhledem k teologickým problémům.“ (SPP I.2.11; viz oddíl E.).

-          Originální syntéza

I když někteří křesťanští myslitelé se zabývali islámským a židovským filozofickým systémem, sv. Tomáš Akvinský tak učinil v daleké vyšší míře; Ve své syntetické práci byl ovlivněn nejen Avicennou (Ibn Sína – 10. – 11. století), ale také Maimonidésem (10. století).

A nakonec ... 

Po odvolání z Paříže (1272) dominikáni nařídili Tomášovi, aby šel do Neapole a zřídil tam další řádovou školu a působil v ní vedoucí mistr. Díla z této periody - dva aristotelské komentáře a třetí část Summy - však zůstala nedokončena. Začátkem prosince r. 1273 totiž Tomáš během mše prožil něco, co jej učinilo neschopným pokračovat v psaní. Sám tuto událost označoval za zvláštní zjevení. Když se jej jeho hlavní sekretář a přítel Reginald z Piperna snažil přesvědčit, aby se vrátil k Summě, odpověděl: 

"Reginalde, já nemůžu."
A když Reginald naléhal, Tomáš vysvětlil:
"Všechno, co jsem napsal, je jako prázdná sláma ve srovnání s tím, co jsem uviděl a co mi bylo zjeveno."
Reginaldovi ještě řekl, že když nemůže psát, chtěl by zemřít. A zanedlouho skutečně zemřel (7. 3. 1274) cestou na lyonský koncil.