Reformace a láska v dějinách Anglie
Kapitola 1. O prvních oxfordských reformátorech
V době, kdy se proměňuje
středověký svět a politický režim, v Anglii dochází k podivuhodné
přeměně duchovního a intelektuálního světa za vlády Tudorovců. Na Anglii
udělala ohromný dojem italská renesance a německá reformace v Německu. Ale
národní povaha se již ustálila. Mladí Angličané spíše berou Savanarolu a
Marsilia Ficina. Za velkého anglického panovníka Jindřicha VII. Vítězí Platón
nad Aristotelem. Angličané, tak přitahování středozemní civilizací, budou opovrhovat
italským životním stylem, neboť : “Poitalštěný Angličan, vtělený ďábel.“ A když jsme podotkli, že angličané obdivovali
německou reformaci, pak musíme ještě říci
- b - , které zní, stejně tak, jako se Angličan cítí být vzdálený
italské smyslnosti, tak ani nepřijímá německé násilnosti a Lutherův brutální
genius děsí oxfordské učence, i když, jak jsme podotkli v kapitole o
lollardech, zprvu udělá dojem na cambridgské studenty.
První oxfordští reformátoři by
chtěli napravit omyly římské církve, ale naprosto nechápou, že křesťan může z
této církve vystoupit. Někteří z nich, kteří budou hlásat novou moudrost, jako
Thomas More nebo John Fisher, později pro katolickou církev zemřou.
John Colet,
veliký latiník i bohatý měšťan, je asi nejvhodnějším představitelem této
generace. Byl synem londýnského starosty sira Henryho Coleta, a ten svému
synovi v den jeho vysvěcení přiznal veliký důchod. John Colet pokračoval ve
studiu v Oxfordu, četl Platóna a Plótina a kolem roku 1493 se vydal na cestu po
Francii a Itálii. V těchto zemích se naučil lépe chápat církevní otce, u nichž
oceňoval spíše jejich filosofii než scholastiku, která se stále ještě v Oxfordu
vyučovala. Když se tento mladý třicetiletý muž vrátil na svou universitu, začal
vykládat epištoly svatého Pavla. Jeho přednášky upoutaly davy nadšených
studentů. John Colet vysvětloval původní text epištol Korintským a Římanům,
„jako by vysvětloval listy žijícího člověka svým přátelům“. Mluvil o osobní
povaze svatého Pavla, srovnával římskou společnost, popsanou apoštolem, se
společností líčenou v Suetoniových textech, a utíkal se rovněž k řeckým textům
Pavlových současníků. Je možné si představit údiv jeho posluchačů, kteří tyto
historické stránky náboženství neznali a jejichž převážná většina se dokonce domnívala,
že „Písmo svaté bylo napsáno v latině Vulgáty“. Mladý profesor měl brzy
obrovskou pověst. Kazatelé k němu přicházeli se žádostí o radu a mladý učenec
jim dodával sebedůvěry a vysvětloval jim své přednášky; jeho představení ho
nepochybně vůbec nepovažovali za nějaké nebezpečí, vždyť mu byla, i přes jeho
mládí, udělena děkanská hodnost v katedrále Sv. Pavla. Když jeho otec zemřel a
odkázal mu veliké jmění, věnoval svůj majetek na založení školy u svatého Pavla
v Londýně, kde se bude řecká a latinská literatura přednášet jednomu stu
padesáti třem studentům. (Proč právě jednomu stu padesáti třem? Je to podle
bible počet ulovených ryb při zázračném rybolovu; dodnes studenti školy svatého
Pavla nosí jako svůj symbol stříbrnou rybku.)
Tohoto muže a toto století dobře
vystihuje zajímavá maličkost: Colet nesvěřil
správu svého odkazu ani děkanovi u svatého Pavla a jeho kapitule, ani oxfordské
universitě, ale vážené společnosti obchodníků se střižním zbožím. Církevní
učenci se stejně jako královská správa rádi opírali o bohaté anglické obchodníky.
Program nové školy velmi důkladně
připravil již její zakladatel. Tady se měly vyučovat nejen předměty, které byly
běžně vyučovány ve středověku, tedy dialektika, gramatika a rétorika (trivium),
ale i řečtina, latina a angličtina. „Vůbec nepřekvapuje,“ píše Coletovi jeho
přítel Thomas More, „že vaše škola zvedá takové bouře, vždyť je jako ten
dřevěný kůň, ve kterém se schovávají ozbrojení Řekové, aby vyvrátili barbarskou
Tróju.“ Zvláštní však bylo, že stavitelé dřevěného koně si pád Tróje nepřáli.
Nejpozoruhodnějším Coletovým
žákem a přítelem byl Thomas
More. Byl to veliký státník i veliký spisovatel, jehož Utopie je největší knihou
svého věku. More vynalezl slovo „utopie“ (země, která nikde neexistuje) stejně
jako později Renouvier slovo „uchronie“. Není nic zajímavějšího, než seznámit
se se sny o budoucnosti tohoto Wellse patnáctého století. More, který odmítal
válečnou slávu, si přál smrt starého rytířství; hlásal komunismus, pohrdání
zlatem, povinnou práci pro všechny lidi, ale omezenou na devět hodin denně,
káral mnišský asketismus a věřil v dokonalost lidské přirozenosti. V Utopii
také uznává všechna náboženství a křesťanství se v ní netěší žádným výsadám.
Tyto Morový teoretické myšlenky se často stavějí do protikladu k jeho praktickému
životu, a mnozí se podivují nad tím, že tento hlasatel snášenlivosti byl ve
skutečnosti nesnášenlivým kancléřem a později mučedníkem. Ale vytvořit zemi
pomyslnou a spravovat zemi skutečnou jsou dvě věci, mezi nimiž není vzájemný
vztah; potřeby jednání jsou jiné než potřeby svobodného myšlení. Nereformovat
církev násilím nebo pronásledováním, ale reformovat ji rozumem a vědomostmi
tak, aby se z ní stala církev obecná, to byl cíl Johna Coleta, Thomase Morea a
jejich společného přítele Erasma Rotterdamského.
Erasmova
osobnost byla nejlepším symbolem tohoto hnutí. Přestože se Erasmus narodil v
Holandsku, je spíše Evropanem než Holanďanem. Téměř neumí holandsky, mluví a
píše latinsky, jeho knihy se překládají do všech evropských jazyků. Jeho
intelektuální věhlas uznává Karel
V. stejně jako František
I. nebo Jindřich
VIII., kteří se o něj mezi sebou přou. Jeho vliv v Evropě byl daleko větší
než pozdější vliv Voltairův
nebo kteréhokoli muže našeho století. Jeho Rozmluv se prodalo čtyřiadvacet
tisíc výtisků a to je pro latinskou knihu v málo zalidněné a nepatrně vzdělané
Evropě téměř neuvěřitelné.
Tehdejším humanistům všech zemí
usnadňoval jejich přátelství společný jazyk - klasická latina. Svou Chválu bláznovství
napsal Erasmus u Thomase Mora a svoje velké vydání Nového zákona podle
latinských a řeckých textů připravil v Cambridgi. Erasmus našel prostředí, kde
se cítil nanejvýš spokojený, právě v Anglii: „Když poslouchám svého přítele
Coleta, zdá se mi, že poslouchám samého Platóna. Existuje lidštější a
kouzelnější povaha než je povaha Thomase Mora?“ Ale sám pro sebe považoval
Angličany za přehnaně svatouškovské. Thomas More ve své Utopii odsuzuje
přílišnou přísnost života, ale na tomto světě nosí kajícnickou žíněnou košili,
a když Erasmus jednou navštívil biskupa Johna Fishera, musel obdivovat jeho
skvělou knihovnu, ale také si stěžovat na průvan.
Největší možnou chybou a omylem by bylo dělat z těchto prvních anglických
reformátorů předchůdce hnutí nepřátelského katolictví. Tito muži si prostě
předsevzali reformovat mravy a ducha kněžstva. Ale setkali se se silnými
proudy veřejného mínění, které zanesly jejich žáky daleko dál, než si sami
přáli. Anglie šestnáctého století nebyla protináboženská, byla jenom protiklerikální.
Jeden biskup tehdy řekl, že každá londýnská porota by určitě osvobodila Kaina,
kdyby Ábel byl knězem. Staré výhrady - církevní tribunály, bohatství mnichů a
nápadný přepych biskupů - byly stále živé. Papežství, příliš vzdálené,
obětovalo anglické zájmy zájmům knížat na pevnině, která byla blíž a měla tedy
na papeže bezprostřednější vliv. Angličtí panovníci a státníci trpěli, když
viděli, že část jejich suverenity patří cizí mocnosti, která o nich prakticky nic
neví. I lollardismus se od dob Wicliffa mezi lidmi stále udržoval. Ve skladištích
obchodníků a v malých hospůdkách universitních měst se čte anglický překlad
bible a plamennými hlasy se také vykládá. Ve středních anglických vrstvách
vznikla Wicliffovým vlivem ohniska asketické a individualistické morálky, která
později oživnou a vzplanou vysokými plameny. Lutherovo učení a ještě více
Kalvínův asketismus najdou ve zdejším lidu již připravenou úrodnou půdu.
Pokračování: Vláda Jindřicha VII.
Žádné komentáře:
Okomentovat