Francie si s Itálií tradičně
konkurovaly: oba národy měly svou vyspělou hudební i literární kulturu a tudíž
Francouzi usilovali o vytvoření své vlastní, francouzské vážné opery.
Francie měla za králů Ludvíka XIII.
(1601-1643), Ludvíka XIV. (1638 – 1715) a Ludvíka XV.(1710-1774) svou klasickou
/veršovanou/ tragédii (Pierre Corneille,
1606 – 1684, Jean Racine, 1639
– 1699) i vyspělé komediální divadlo – Jean
Baptiste Poclain – Moliére, 1622
– 1673) a invazi italské opery se tudíž bránila. V oboru hudebně
dramatických žánrů byl ve Francii velmi oblíbený balet, často
v kombinaci se zpěvem: různé typy scénických děl označované
jako ballet de cour (dvorský balet – tem mohl – ale nemusel mít děj), comédie-ballet –
spojení zpěvu a baletu, později i opéra-ballet /rovněž spojení zpěvu
a baletu s větším podílem zpěvu).
Jean
Baptiste Lully (1632
– 1687), původně Giovanni Battista Lulli z Florencie, odkud odešel do
Paříže, původně jako učitel italštiny francouzské princezny. Postupně se
vypracoval až na nejvyšší hudebnický úřad na královském dvoře. Lully byl
mimořádně nadaný hudebník – vynikající houslista, zpěvák, tanečník, skladatel i
organizátor – divadelní podnikatel. Stal se oblíbencem Ludvíka XIV. A na
vrcholu své kariéry de facto neomezeným ”vládcem” hudebního života ve Francii
(měl od krále mimořádná, monopolní privilegia, byl vrchním ředitelem všech
královských operních divadel, stál v čele elitní královské kapely
(Původně 16 – později 24 ”Violons du Roi”). V opeře vyšel
z benátského typu – neapolskou operu ještě nemohl znát.
Lullyho tvorba na poli hudebního divadla
se datuje od počátku 60.let - cca od roku 1762 spolupracoval Lully
s Moliérem, vytvořili spolu poměrně dlouhou řadu tzv. comédie-ballet: např: Manželství
z donucení, Láska lékařem, a nejspíš nejslavnější z nich
- Měšťák šlechticem.
COMÉDIE –BALLET
To byla ovšem činohra
s rozsáhlými hudebními-baletními čísly. Nezpívalo se v ní ! Mluvené
dialogy + hudba a tanec (pantomima) Lully dobře znal královský vkus a uměl se
mu skvěle přizpůsobit. Objevili se však nebezpeční konkurenti
– básník a libretista Pierre Perain a skladatel Robert Cambert . Lully
totiž zastával názor, že opera ve francouzštině je nesmysl, že francouzština se
ke zhudebnění nehodí. Jenže jeho ctižádostivost ho nakonec vedla
k tomu že tento názor změnil. Sám totiž toužil po tom, aby mohl stát
v čele takovéhoto „královského divadla“. A tak se rozhodl pro intriku vůči
Cambertovi a Perrinovi. Pomohla mu možná náhoda, možná to byla jedna ze
šikovných Lullyho intrik: Nezkušený a naivní Perain si totiž za své společníky
zvolil dva podvodníky. Perain se záhy ocitl ve vězení – a Lully ho tam
navštívil s návrhem, že za něj převezme vedení Academie royale de Musique
a za to že dosáhne Perainova osvobození. Perain samozřejmě souhlasil, převedl
své privilegium na Lullyho. Lully se tak stal neomezeným vládcem francouzské
opery. Bez jeho souhlasu nikdo nesměl provést žádnou operu. Samozřejmě, že si
tím Lully naděll spoustu nepřátel – ale král nad ním držel ochrannou ruku,
takže na něj nikdo nemohl. Brzy na to, 27. dubna 1673, měla
v Academie royale de Musique premiéru první Lullyho „tragédie
lyrique“ „Cadmus a Hermione“.
Tragédie lyrique
Tragédie lyrique je oficiální označení
pro francouzskou vážnou operu. Lullyho „dvorním libretistou“ se stal básník a
dramatik Philippe Quinault (1635-1688). Vytvořil s Lullym
prototyp francouzské vážné opery – tragédie lyrique – o 5 dějstvích s prologem
Lully dokázal citlivě spojit italskou melodičnost s francouzskou
tradicí – smyslem pro okázalou pompézní ”skupinovou” nádheru
s důrazem na pathos, velké myšlenky, vysoké mravy, dvorské galantní
obyčeje a chování a ušlechtilé gesto i taneční pohyb. Ve svých operách (i zpívaných
baletech) vycházel z Racinových a Corneillových divadelních předloh.
Základem jeho pěvecko-dramatického projevu je v recitativu – který je
melodičtější (tedy spíše typ recitativu accompagnato) a tím se zmenšuje rozdíl
mezi recitativem a árií – ta naopak není rozsáhlá a rozhodně není virtuózní. Je
to prostě lyrický zpěv s minimem (nebo zcela bez) koloratur. Důležité jsou
velké sborové scény – apoteózy, alegorická vyvrcholení a závěry dramat. Vše
směřuje k oslavě královského majestátu. To je principiální rozdíl mezi
tragédií lyrique a operou seria. Na vrcholu své slávy založil Lully
společně s libretistou Quinaultem tzv. Académie royale de
musique a začal dravě (a úspěšně) podnikat v operním a baletním
oboru. V roce 1680 dokonce vstoupil do politiky, když byl ustanoven královským
dvorním tajným radou. Lully zemřel náhle na prudkou otravu krve (sněť –
gangrénu) z nenápadného zranění (nedbal pokynů lékaře a ránu na noze
si nevydezinfikoval), které si způsobil ”taktovací holí” při provedení
slavnostního Te Deum k uzdravení krále. Napsal zhruba 20 oper (až do
roku 1686 napsal Lully celkem 13 tragédie lyrique - je zakladatelem
tohoto žánru), k nejznámějším patří:
- · Isis
- · Proserpina
- · Theseus
- · Perseus
Atis.(vznikla 1676, je z nich
neznámější a nově nahraná
Vůbec poslední dokončená Lullyho opera
z roku 1686 je Acis e Galathea (premiéra v září 1676) – to
ovšem není typ tragédie lyrique, nýbrž má podtitul pastoral
héroique o prologu a 3 dějstvích.
Dále napsal na 40 baletů (všech
druhů- včetně comédie-ballet), velké množství instrumentální hudby.
Domácí typ francouzské vážné opery – tedy
žánru zpívaného, s pouze doplňkovou rolí baletu, který Lully
nazýval tragédie lyrique (lyrická tragédie), se od italské opery
seria odlišoval:
jazykem – zpívána francouzsky
součástí byly i sbory a hlavně balet –
libreto bylo vždy napsáno tak, aby se v průběhu děje naskytla příležitost
k velké taneční scéně. Velký kompars pěvecký a baletní odlišoval
francouzskou lyrickou tragédii nápadně od opery seria.
Důležité jsou velké sborové scény –
apoteózy, alegorická vyvrcholení a závěry dramat. Vše směřuje
k oslavě královského majestátu. To je principiální rozdíl mezi tragédií
lyrique a operou seria.
Ostatní náležitosti byly podobné opeře
seria – recitativy, árie (v daleko menší míře se používaly koloratury a vůbec
bravurní zpěv). Francouzská opera nepoužívala zpěv kastrátů.
Kastráti ve Francii pouze pohostinsky
koncertovali (slavný Farinelli), ale do francouzských oper obsazováni nebyli.
Tragédie lyrique měle rovněž předehru, označovanou jako ouverture. Ta měla – ve
srovnání s neapolskou operní ”sinfonií” opačný tempový
sled: pomalu (homofonní úsek) – rychle (imitovaný
úsek – fugáto) – pomalu (návrat úvodní části nebo nový díl). Některé
francouzské ouvertury byly pouze dvoudílné (pomalu-rychle).
André CAMPRA (1660
– 1744)
Lullyho nejvýznamnějším pokračovatelem na
poli tragédie lyrique (i dramatických baletních žánrů)
byl André CAMPRA (1660 – 1744) francouzský skladatel, rodák
z Aix-en Provence, zemřel ve Versailles. Dožil se vysokého věku 84 let.
Nejvýznamnější představitel tragédie
lyrique a opéra-ballet (včetně dalších francouzských scénických hudebních
žánrů) v období mezi Lullym (1632-1687) a Rameauem (1683-1764) vrchol
kariéry dosáhl Campra v době vlády regenta Filipa Orleánského, ale i Ludvík
15. mu v roce 1718 udělil vysokou roční penzi.
DÍLO:
·
Campra
napsal asi 30 tragédie lyrique
·
Hésione
·
Tancrede
·
Iphigénie
en Tauride
·
Alcine
·
Hippodamie
·
Enée
et Dido
·
Idoménee
Vedle toho
žánry opéra-ballet, divertissement dále desítky baletů, internodií –
dílem ztraceno
desítky árií, divertissementů, kantát MŠE,
MOTETA, DUCHOVNÍ KANTÁTY.
Philippe Rameau
(1683 – 1764)
Dovršitelem francouzské tragédie lyrique
je Jean Philippe Rameau (1683 – 1764), slavný skladatel a významný
teoretik. Rameau napsal celkem asi 40 oper a dramatických baletů (dodnes se
hraje Castor a Pollux).
Skladatel, cembalista, varhaník, významný
hudební teoretik, spolu s J.S.Bachem, G.F.Händelem, G.Ph. Telmannem a A.
Scarlattim nejvýznamnější skladatelská osobnost pozdního baroka – a rozhodně
nejvýznamnější francouzský skladatel tohoto období, dovršitel tradice založené
Lullym. Ve srovnání s Lullym nebyl tak věhlasný na veřejnosti, nepohyboval
se v prostředí královského dvora, neměl nikdy tal velký společenský (i
mocenský) vliv plynoucí z různých výsad a králem udělených momopolů.
Přesto je dovršitelem francouzské barokní hudby v řadě klíčových žánrů:
především v tragédie lyrique a v baletu. Začal se jimi zabývat až
v poměrně pozdním věku – svou první operu napsal cca ve svých 49 letech!-
do té doby se živil jako běžný chrámový varhaník! Pokračoval
v charakteristických stylových vlastnostech Lullyho oper – v silném
podílu sborů a samostatných orchestrálních partií, u nichž prohloubil
výrazovost a zvukovou plastičnost. Rozšířil orchestr, emancipoval dechové
nástroje, znamenitě dokázal hudbou vyjádřit rozmanité dramatické situace a
nálady.
Naopak na Couperina a významné francouzské
clavecinisty navázal Rameau ve své tvorbě pro cembalo – tou se zabýval už
dříve, ještě před tím, než se začal zabývat operou a baletem. Jeho cembalové
skladby pokračují v tradici Fr. Couperina (o něm později) svou decentní a
přitom detailní zvukomalebností, sklonem k ”programnosti”, stavebné-formální
preciznosti a dokonalé nástrojové stylizaci Spolu s Couperinem, Bachem a
Scarlattim tak Rameau patří k největším mistrům barokního cembala. .
Zásadní význam má Rameau jako hudební
teoretik: jeho teoretické myšlení už má typické znaky osvícenského
racionalismu. Jako první teoreticky objasnil v praxi už dlouho
využívanýtonálně-harmonický princip: zavedl do nauky o harmonii
pojem harmonická funkce a popsal a objasnil význam a fungování tří
základních funkcí – T, S, D, včetně dalších harmonických jevů (teorie o
vzájemné symetrické převratitelnosti akordů symetricky kolem základního tónu:
známý ”rameauovský septakord” na 2. stupni vykládaný jako subdominanta
s přidanou spodní septimou a užívaný často ve tvaru kvintakordu
s přidanou sextou (tzv. sixte ajoutée). Při svých úvahách Rameau vycházel
z přírodních akustických zákonitostí – tj. z alikvotní řady.
Jeho klíčové teoretické dílo vyšlo tiskem roku 1722 s názvem
”Traité de l´Harmonie réduite ŕ ses Principes naturels”(Pojednání o harmonii na
základě přirozených principů)
Žádné komentáře:
Okomentovat