Pokud by maminka nebo tatínek chtěli dětem nabídnout zajímavou četbu o historii naší vlasti, pak bych doporučila rozhodně Otomara Dvořáka, který mne zaujal nejen zajímavým podáním příběhů, ale také krásným jazykem, jakým jsou psány jeho díla.
Otomar Dvořák, narozený 14. ledna 1951 je českým spisovatelem, scénáristou, textařem, publicistou, dramatikem a příležitostným hercem, členem Obce spisovatelů. Jeho díla jsou zajímavá tím, že se týkají historických a přírodních zásah či tajemných míst v krajině. Ale také nepsal několik netradičních cestopisů. Mezi jeho pracemi najdeme i beletristická díla z oblasti historie, sci-fi, fantasy ahororu.Kromě toho všeho je autorem televizních scénářů, divadelních her a i písňových textů. Je také spolupracovníkem Stanislava Mottla v jeho cyklu "Stopy, fakta, tajemství" a autorem TV série "Záhady Toma Wizarda".
Ukázka z jeho knihy " Kamenné otazníky české historie"
Kde sídlil bájný Horymír?
Tajemný kámen můžeme vidět v Neumětelích dodnes. Ale než se k němu vydáme, porozhlédněme se trochu po okolí. Na severu lemuje obzor zalesněný hřeben Housiny, na jihu vysoké pásmo Brd. Zdejší náves je rozlehlá a na západní straně zakončená hřbitovem s kostelíkem uprostřed. Umístění „božího pole" na hraně srázu, spadajícího na jižní straně dost příkře k rybníku a potoku, navozuje představu určité výjimečnosti místa.Jeho osobitou atmosféru dotváří barokní brána hřbitova, stranou stojící dřevěná zvonice, která spíš připomíná seník, a velký misijní kříž v parčíku před hřbitovem. Někteří historici soudí, že zdejší kostel patřil k takzvanému opevněnému typu, poskytujícímu obyvatelům útočiště při hrozícím nebezpečí. Ví se, že až do roku 1825 byl celý „posvátný areál" obehnán zřetelnými valy.
Nelze však doložit, jestli právě tady stávala vladycká tvrz. Pověst sice říká, že Horymír pohřbil svého koně před vraty a na jeho hrob položil kámen, jenže ten kámen skrytý nenápadně při silnici na severní straně hřbitova patřil nejspíš k pradávné, ještě předkřesťanské svatyni, která v těchto místech stávala a jejímž pozůstatkem mohly být i zmiňované valy.
Ostatně kandidátů na Horymírovu tvrz je víc. Právě na mokré louce za nedalekým rybníkem je ještě k vidění náznak vodního příkopu malé tvrze. Další stávala na vrchu Košíku, pozoruhodném diabasovém pahorku, který se kdysi tyčil do výšky čtyřiadvaceti metrů nad tokem potoka Chumavy na východním okraji kopce. Bohužel, tento zvláštní pahorek byl v minulém století téměř celý odtěžen lomem. Podle záznamů svědků zde byl zřetelný kruhový val a při lámání kamene narazili dělníci na Jakýsi čtverhran z trámů utvořený, mezi nímž se nacházela silná vrstva popele a kostí", jak opět zaznamenal Krolmus. Je zajímavé, že sedlovitou prohlubeň na vrcholu pahorku místní lidé odjakživa nazývali „Krchov". Ovšem pazourkový nůž, nalezený zde při těžbě, odkazuje k ještě dávnějšímu osídlení než jen středověkému. Co se zde stalo? O čem svědčí stopy požáru a nepohřbených těl?
Jako by celý tento kraj byl obestřen závojem vzrušujícího, ale jen těžko postižitelného tajemství...
Přísné tabu
Tabu je výraz z jazyka polynéských domorodců, který se ujal na celém světě jako vyjádření pro něco nedotknutelného, svázaného kletbou, která stihne krutou pomstou každého narušitele. A právě Šemíkův kámen je dokladem takového prastarého tabu. V Neumětelích se traduje spousta pověstí o nehodách, které postihly každého, kdo se ke kameni choval neuctivě.
Již zmiňovaný Krolmus zaznamenal, jak roku 1813 chtěli ruští vojáci kámen odvalit, protože se doslechli, zeje pod ním poklad. Tehdy se Neumětelští seběhli s nářadím a zbraněmi a málem došlo ke krvavé bitce.
Šemíkův hrob hájili slovy:
Kdybychom ten kámen odvalili, jak od našich předků slejcháme, největší neštěstí by se na obec přivalilo, čehož nemůžeme dopustiti.
Také se vyprávělo, že jeden sedlák odvezl kámen domů, aby ho použil, ale hned té noci v jeho stavení vypukl požár, a tak ho honem vrátil na místo. Amatérští obrozenečtí archeologové chodili kolem kamene jako kocouři kolem horké kaše; neměli šanci přesvědčit se, jak vypadají kosti legendárního Šemíka. Při sebemenším náznaku kopání jim od místních hrozilo lynčování.
O funkci kamene cosi napovídá legenda o jeho vlivu na plodnost. Jeden sedlák prý toužil mít mimořádného koně a jakási „čarodějná baba" mu poradila, aby svou kobylu v noci za úplňku třikrát převedl přes Šemíkův kámen. Hříbě, které se vbrzku narodilo, bylo skutečně mimořádně divoké a bujné. Když na louce jen tak z ničeho nic přeskočilo plně naloženou fůru, sedlák se zděsil a probodl ho vidlemi, protože se začal bát, zeje to vtělení ďábla.
Tabu nakonec odvážně porušil koncem 19. století správce panství Gassauer. Tehdy už Neumětelští nevěřili své pověsti tak doslovně, aby se kvůli tomu pouštěli do boje s vrchností. Gassauer dal kámen odvalit a kopat pod ním.
Nenašel vůbec nic! Ani ten sebemenší úlomeček kosti! Zdálo by se, že to je konec legendy. Jenže pravý opak je pravdou. Z podnětu samotného majitele panství, knížete Karla ze Schwarzenbergu, byl nákladem dvě stě zlatých v říjnu 1887 vztyčen nad Šemíkovým kamenem nevelký přístřešek, napodobující starořecké chrámky. Nápis na jeho průčelí byl převzat z původního pomníčku, který stával „u hlavy" volně ležícího kamene. Stojí tam: „V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží."
Průzkum Šemíkova kamene
Je zvláštní, že na dobových obrázcích je kámen nakreslen mnohem větší, než ho vidíme dnes. „Nafoukla ho" snad zjitřená fantazie ilustrátorů, nebo býval skutečně větší? Těžko říct. Prohlížím kámen pečlivě ze všech stran. Je zhruba metr dlouhý a přes půl metru široký, k jedné straně se mírně zužuje; při troše fantazie v něm lze vidět vzdálenou podobu s koňskou hlavou. Je křemencový, svým složením odpovídá horninám na nedaleké brdské hoře Plešivci, vzdálené odtud asi osm kilometrů. Patrně byl dovezen z tamního suťového „kamenného moře" pod valy zaniklého keltského hradiště. Proč právě odtamtud, proč nebyl vzat z blízkého okolí? Snad proto, že Plešivec je magickou horou, místem čarodějnických sabatů a sídlem draka? Tvrdilo se, že Šemíkův kámen někdy mluví, že varuje obyvatele obce před blížícím se neštěstím. Vydává prý podivné zvuky: klepá, rachotí a bzučí.
Tahle informace, kterou zaznamenal i Karel Kazda v Pověstech Podbrdska vydaných roku 1923, mě velice zaujala. Také o bretaňských a anglických kamenech se traduje, že v určitých chvílích, zejména při východu slunce v den slunovratu, „zakřičí k nebi", nebo že občas „zpívají". Instalováním přístrojů s citlivými mikrofonními snímači přímo na posvátných kamenech se anglickým vědcům podařilo zjistit, že těsně před východem slunce začínají rytmicky pulzovat a vydávají ultrazvuk v úzkém pásmu kolem 40 kHz. U nás se o něco podobného pokoušel záhadolog Ivan Mackerle u Klobuckého menhiru, ale výsledky nebyly dost průkazné.
Myslím, že hlavním problémem našich kamenuje to, že už nejsou začleněny do původních celků. I když některé zůstaly na svých místech, jejich okolí se pronikavě změnilo. Byly narušeny přírodní energetické liniea zbudovány nové. Celá krajina byla pokryta drátěnou pavučinou elektrického vedení. Proto už kameny nefungují tak, jak by měly a mohly. Zbytky ohořelých svíček a uschlé květy na Šemíkově kameni však svědčí o tom, zeje stále předmětem úcty. Tradice trvá. Je to zvláštní, jestliže se zapalují světélka nikoliv před sochou světce, ale u kamene zasvěceného kouzelnému koni. Proč?
Ochranný duch jezdců
Kult koně má pradávný původ a byl zřejmě společný všem indoevropským národům, které postupovaly z asijských stepí do zalesněné Evropy. Stepní jezdci měli drtivou vojenskou převahu vůči místnímu obyvatelstvu. Na koňském hřbetě bylo možno překonávat velké vzdálenosti a dostat se na místa jinak těžko dostupná. V mýtech kočovníků je kůň chápán jako tvor, který volně přechází ze světa lidí do světa duchů, jako ten, kdo posléze odnáší svého pána přes mlhavé podsvětní močály do věčně zelených pastvin.
Otomar Dvořák
KAMENNÉ OTAZNÍKY ČESKÉ HISTORIE
Nejen nové objevy o Kounovských řadách
ISBN 80-237-3780-5
Literatura faktu, další dílka
- Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska
- Žebrák v době našich dědečků (vzpomínky na rodné městečko)
- Strážci jihozápadních Brd (oblast Třemšínska, Mirošovska a Strašicka)
- Pustinami středních Brd (od Příbrami po Hořovice, oblast vojenských střelnic)
- Za poklady brdských Hřebenů (po Hřebenech od Zbraslavi po Jince)
- Soutěskami Českého krasu
- Křivoklátským královským hvozdem
- Kamenné otazníky české historie (druhé, o 100 stran rozšířené vydání)
- Největší české záhady – Vládci démonů
- Démonické pasti
- Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti
- Největší české záhady
- Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem)
- Cyklus netradičních cestopisů s fotografkou Marií Holečkovou
- Kdo přichází v hodině vlků
- Magická kuchařka (v r. 2011 vydána v nové grafické úpravě K. Macharta, i jako e-kniha)
- Fantastické záhady
Žádné komentáře:
Okomentovat