Středověké rozhledy: Stoletá válka

Jak to tak v historii chodí, válka, která se odehrála mezi Francií a Anglií v rozpětí let 1337 – 1453 se ve své době v kronikách nevyznačovala  Stoletou válkou. Ale tento konflikt, který ve skutečnosti trval 116 let dostal nám známý název „Století válka“ až v 19. století. Příčina stoleté války vězela v dynastických důvodech – šlo v podstatě o to, která z královských rodin bude kontrolovat Francii. A protože budemem sledovat události v délce 116 let a budeme také sledovat poměry ve Francii a Anglii, považuji za nejvhodnější metodu, abychom měli stále přehled v tom kolotoči dění, nastavit si časovou osu klíčových události.  

1337: Francouzský král Filip VI. prohlašuje území anglického krále Eduarda III. ve Francii za zkonfiskovaná.

1339: Francouzští vojáci pořádají nájezdy na anglická hrabství Devon, Sussex a Kent.

1340: Eduard se prohlašuje za krále Francie; Angličané porážejí francouzské loďstvo u belgického Sluys.

1341–1342: Angličané vpadají do Bretaně.

1346: Angličané poráží Francouze u Kresčaku.

1347: Do rukou Angličanů se dostává přístavní město Calais.

1348–1350: Franci a Anglii zasahuje mor.

1350: Umírá král Filip VI., po něm nastupuje Jan II.

1356: Černý princ poráží Jana II. u Poitiers; Jan II. upadá do zajetí.

1360: Smlouva z Brétigny ukon- čuje válečný stav.

1364: Umírá Jan II., po něm nastupuje Karel V.

1369: Karel V. si činí nárok na Akvitánii; obnovení válečných akcí.

1369–1374: Do rukou Francouzů se znovu dostává celá Francie kromě Gaskoňska a Calais.

1372: Anglické loďstvo je poraženo u La Rochelle.

1376: Smrt Černého prince.

1377: Umírá král Eduard III., nastupuje Richard II.

1380: Umírá francouzský král Karel V., nastupuje Karel VI.

1389: Podepsáno příměří z Leulinghen.

1399: Richard II. je svržen, na jeho místo nastupuje Jindřich IV.

1412: Angličané se vydávají na chevauchée z Bordeaux do Normandie.

1413: Jindřich IV. umírá, nastupuje Jindřich V.

1415: Jindřich V. vpadá do Francie a poráží Francouze v bitvě u  Azincourtu.

1417–1419: Jindřich V. dobývá Normandii.

1420: Smlouva z Troyes dělá z Jindřicha následníka trůnu a regenta Francie.

1422: Jindřich V. a Karel VI. umírají.

1424–1428: Angličané obléhají Orléans.

1429: Francouzi uvolňují obležení Orléansu a poráží Angličany u Patay. Karel VII. je v Remeši korunován králem Francie.

1431: Jana z Arku je popravena.

1435–1436: Od Angličanů odpadá burgundský vévoda a do rukou Karla VII. přechází Paříž.

1449: Francouzi zahajují tažení za účelem znovudobytí Normandie.

1453: Angličané jsou poraženi u Castillonu a kromě Calais ztrácejí ve Francii všechny své državy.

Co předcházelo roku 1337

Budeme, se držet časové osy, kterou jsme si nastavili a aby bylo zcela srozumitelné, jak došlo k válce, budeme se zabývat poměry mezi Anglií a Francií v návaznosti na Flandry, které byly klíčem jejich vztahů.

Podivná symbióza

I když se umění, mravy i jazyk u Francouzů ustálil tak, že se staly bytostně francouzskými, přeci jenom jakási dualita tu zůstala. Podivná symbióza francouzského a anglického království. Jistě nikdo nepochybuje, že uvnitř se uhnízdilo nebezpečí konfliktu.  Anglická elita byla po normanském dobytí země nástupem Plantagenetů pofrancouzšťována. Angličtí básníci psali francouzsky, Eleonora přinesla na anglický dvůr kurtoazii a angličtí králové se k dámám chovali jako francouzští rytíři.

Jenže, ale …

To je však neopravňovalo k tomu, aby se na francouzské půdě stali pány Guyenne a dalších míst. Ve vzduchu visela otázka: spojí se obě království pod jednou korunou, nebo svazek rozetne jedna jediná odvážná operace?

Rok 1328 byl naplněn naléhavou potřebou řešit problém

V roce 1328 totiž zemřel Karel IV. Krásný a bohužel, nezanechal za sebou dědice. A tak, nároky na trůn mohli vznášet tři kandidáti:

1) Eduard III. Anglický, syn Isabely Francouzské a vnuk Filipa Sličného;

2) Filip z Evreux, manžel Jany Navarrské a zeť Ludvíka X. Hašteřivého,

3) Filip z Valois, vnuk Filipa III. Smělého

A v soutěži vyhrál právě Filip z Valois, i když byl jen vlastním bratrancem zesnulého krále.  Jak by ne: narodil se v království“.

Jenže Generální stavy do toho také začaly mluvit; obezřetně nedůvěřovaly jak Navarrskému, tak i Angličanovi. Jenže to musely nějak důvěryhodně vysvětlit, a tak vytáhli starý zákon sálských Franků, podle kterého ženy nesměly usednout na trůn a nemohly následnictví ani přenést. To bylo navenek. Ale ve skutečnosti to bylo tak, že sálský zákoník přinesl jinou záminku: král musel být Francouz. A tak se uzavřela větev přímých Kapetovců a nastoupila dynastie z Valois.

O pravých králech a králech nalezencích      

Ovšem, jaký prospěch vlastně ta finta přinesla Francii? Každý uvážlivý člověk řekne, že žádný. Kdo studuje dějiny, ví, že Kapetovci jako králové byli politicky zdatní, moudří a bohatí dlouhou dědičnou zkušeností, království vybudovali a upevnili.

„Králové-nalezenci", jak se tehdy pohrdavě říkalo prvním králům z rodu Valois, byli parvenuové, „povýšenci" monarchie, a šlo jim tedy především o feudální prestiž. Filip VI. z Valois, skvělý, impulsivní a obklopený špatnými rádci, pokládal válku za turnaj, při němž je důležité nikoli stát se vítězem, nýbrž projevit odvahu a dodržovat pravidla hry. Tolik nyní o Francii.

Eduard III., anglický král, drsný realista

Eduard III, anglický král byl mladý, rovněž si zakládal na rytířské kurtoazii, třebaže jeho jednání bylo vedeno tím nejdrsnějším realismem. Řídil se heslem „It is as it is..." (Je to takové, jaké to je), a jako kdyby si je byl vypůjčil od Kapetovců. Žádný panovník nemohl být feudálnější, než Eduard III. Miloval slavnostní jízdy svých rytířů,  zakládal si na rytířské zdvořilosti, trápil se pro krásné ženy, přísahal, že obnoví Artušův "kulatý stůl", proto vystvěl kulatou windsorskou věž, založil podvazkový řád, který tvořily dvě skupiny po dvanácti rytířích, z nichž jednu vedl sám král a druhou jeho syn, Černý rytíř. Přesto byl tvrdým realistou.

Zloba času

S velikým přemáháním přijal státní převrat Filipa z Valois a dokonce mu složil lenní přísahu za Guyenne. Podrobil se však jen naoko. Tu „zlobu času" nechá přejít, vyčká, bude předstírat a připraví se. Začal totiž sbírat vojsko a zbrojit. Musel čelit útoku jízdy feudálních baronů. A tak se rozhodl pro použití tarasnic a lučištnictva. Eduard III. vlastnil v roce 1340 nejmodernější armádu v Evropě.

Důvody a příčiny k válce, klíč k francouzsko-anglickým vztahům

Hlavním důvodem války bylo odhodlání   Eduarda III. získat francouzskou korunu, bezprostřední příčinou bylo štvaní rebelantských emigrantů, popularita tažení, jež lákalo pleněním bohaté země, ale zejména pak otázka Flander, onoho klíče francouzsko-anglických vztahů.

Základním produktem Anglie byla vlna a základní výrobou Flander tkaní sukna. Pastevecká Anglie a zpracovatelské Flandry se vzájemně potřebovaly. Flanderský hrabě Ludvík z Nevers byl podporován francouzským králem, zatímco vlámské měšťanstvo bylo silně proanglické.

Rok 1337 –  „Stoletá válka“  začíná

Je třeba předem říci, že „Stoletá válka“ byla  válkou dynastickou, feudální a národní, ale především imperialistickou. Když angličtí kupci věnovali králi dvacet tisíc žoků vlny na úhradu nákladů tažení, měli na mysli udržení dvou oblastí nepostradatelných pro jejich obchod: Flander, jež od nich nakupovaly vlnu, a kraje Bordeaux produkujícího víno; penězi plynoucími z Brugg a z Gentu se platilo za sudy z Bordeaux.

Když Eduard III. Ukončil vojenské přípravy, tak …

Eduard III. ukončil své vojenské přípravy a v roce 1337 vyzval Filipa VI. k zápasu, když popřel jeho legitimitu a vyslovil nárok na francouzský trůn. Stála za ním londýnská City, jež s obavami sledovala, jak se nepostradatelné Flandry dostávají pod francouzský vliv.

Dvojí zájem na válce

Králi šlo o francouzské dědictví a lidu o svobodu obchodování. Dolní sněmovna, shromážděná kolem žoku s vlnou (na žoku s vlnou seděl v anglické Dolní sněmovně kancléř), ochotně odhlasovala armádu. Směsice industrialismu a rytířství dodávala celé té historii na bizarnosti… Do téhle doby už nepatří křižácká prostota; tihle rytíři jsou v podstatě obchodními zástupci kupců z Londýna a Gentu..."

Kdyby jsou chyby

Je to přesný popis, nesmíme však zapomínat, že kdyby anglický král netoužil po spojení obou království, stoleté války by nebylo, ale vlámští kupci Eduarda III. přiměli, aby odhalil své záměry. Aby svému lennímu pánovi, francouzskému králi, vyhlásili válku, v tom jim bránily příliš živé zábrany, neboť se zavázali zaplatit papeži dva miliony zlatých, dopustí-li se takové zrady. Na způsob, jak smířit úctu k dohodám s jejich porušením, přišel Vlám Jakub Artevelde. Poradil anglickému králi, aby k svému erbu připojil erb Francie. Ten, kdo by se pak stal skutečným francouzským králem, jemuž přísahali věrnost, by byl spojencem Vlámů, a nikoli jejich nepřítelem.

Tato válka byla zpočátku populární

Tato válka byla v Anglii populární, neboť zavedla vojska do bohatých krajů západní Francie, kde ji čekala obrovská válečná kořist. Eduard III. a jeho baroni představovali „výkvět rytířstva", avšak „jejich štíty s erby byly vývěsními štíty drancovací výpravy" o jejímž politováníhodném postupu se dozvídáme u Froissarta: „I byli Angličané ve městě Caen pány tři dny, a odeslali na malých bárkách všechen svůj lup - sukno, šperky, zlaté a stříbrné mísy a všechno ostatní bohatství - ke svému hlavnímu loďstvu. Nedá se ani věřit, jak bohatou žeň sukna Angličané našli v Saint-Ló... Louviers bylo normanské město, kde se vyrábělo mnoho dobrého soukenného zboží, bylo to město veliké, zámožné a obchodní, ale naprosto nechráněné, a bylo vydrancováno a vyloupeno... Anglie se topila ve válečné kořisti získané ve Francii, takže v celé zemi nebyla snad ani jediná žena, která by se nechlubila nějakou ozdobou nebo neměla doma krásné jemné plátno či stříbrný pohár. To vše pocházelo z kořisti v Caen nebo v Calais..."

Začínají se projevovat základní rysy anglické politiky

Je zajímavé pozorovat, jak brzy se v dějinách začínají projevovat základní rysy anglické politiky, které jsou vynucovány zeměpisnou situací:

a) Anglie potřebuje převahu na moři, neboť bez ní nemůže ani rozvinout svůj obchod, ani vyslat svá vojska na kontinent a udržovat s nimi spojení. Od prvních dnů války jsou angličtí námořníci v převaze a vítězí roce 1340 v bitvě u belgického Sluys. Dokud tato námořní převaha trvá, Anglie snadno vítězí. Později si Eduard III. přestane svého námořnictva hledět, Francouzi a Španělé se spojí a anglické oslabení na moři je pak počátkem anglických neúspěchů;

b) Anglie, která může na pevninu vysílat jen omezený počet vojáků, se snaží vytvářet proti svým nepřátelům kontinentální ligy a hmotně je podporuje. 

Tak se na počátku stoleté války Eduard III. snaží spojit se proti Francii nejen s vlámskými obcemi, ale i s císařem. „Nešetří proto ani zlatem, ani stříbrem a rozdává velmožům, urozeným paním a slečnám drahocenné klenoty..."

Rok 1346 - Angličané poráží Francouze u Kresčaku.

Vylodění v La Hougue

V Guyenne měl Eduard III. předmostí, ale francouzští rebelové ho informovali, že Normandie není hájena. V roce 1346 se proto v síle tisíce plavidel, čtyř tisíc rytířů a deseti tisíc anglických a waleských lučištníků vylodil v La Hougue. Kraj, který již po několik generací nezažil válku, se nechal zpustošit, aniž se bránil. Anglický král měl v této chvíli jediný plán: vpadnout do severní Francie, co nejvíce ji vydrancovat a pak se přes Flandry stáhnout zpět. Zjistil však, že mosty přes Seinu jsou strženy, a musel táhnout až k Poissy, čímž Filipovi poskytl čas na povolání svých vasalů.

Bitva u Kresčaku

Střetnutí se odehrálo nedaleko Abbeville, u Kreščaku. Byla to bitva zásadního významu, neboť znamenala počátek velkých vojenských změn, jež v Evropě zvrátily vztahy společenských tříd. Kreščak znamená porážku nejskvělejší feudální jízdy, totiž francouzské, pěchotou waleských lučištníků. Rytíři Filipa IV. byli stateční. Byli poraženi, protože jejich pěchota byla hůře vyzbrojena, protože si jí nevážili a protože jim záleželo více na prestiži než na vítězství, na individuálních výkonech než na kolektivní disciplíně. „Plni pýchy a řevnivosti napadli neuspořádaně Angličany, seřazené velmi příhodně do tří šiků." Byl to masakr.

Porážka Francouzů byla revolucí

Filip nepochopil hluboký smysl této porážky, která byla revolucí. Když příštího roku Eduard III. Rozbil svůj stan před Calais, francouzský král znovu svolal své rytíře a anglickému králi, znamenitě opevněnému, vzkázal, ať si zvolí místo, kde by obě armády měly rovné šance. Avšak Eduard III. toužil po bitvě a ne po turnaji. Odmítl a zmocnil se Calais, města, které si pak Anglie udržela až do doby Alžběty I. a které jí zajistilo nadvládu nad průlivem La Manche, protože vypudila jeho původní obyvatele a nahradila je Angličany.

Za Francii: Jan Dobrý, nový francouzský král

Papež dosáhl klidu zbraní. Když pak válka znovu propukla, měla Francie nového krále, Jana Dobrého, stejně průměrného jako jeho předchůdce, „nepřístupného radám a tvrdohlavého v názorech".

Za Anglii:  Černý princ

Spojení Bordeaux s Normandií si vzal na starost Černý princ, Eduardův syn. Znovu získal Languedoc a poté vytáhl na Poitiers, kde se postavil čtyřikrát početnější francouzské armádě. Šlechta stále odmítala uznat, že se prosadil úplně nový typ války. 

Nešťastná bitva u Poitiers (1356), kde Černý princ, starší syn Eduarda III., zajal francouzského krále JanaDobrého, byla lekcí, kterou Francouzi konečně pochopili. Francouzská armáda odmítá otevřený boj, uzavírá se v pevných hradech, a pak, protože protivník není na poziční válku spojenou s obléháním vyzbrojen, si začíná s nepřítelem hrát. Na venkově nepřátelský vpád sedláky už unavuje. Dobrák Kuba Angličany znepokojuje, odmítá za zajaté šlechtice výkupné, což je u řemeslných vojáků zvykem, ale zabíjí je, pokud má příležitost. Anglická vojska bloudí sem a tam a fakticky nemohou bojovat. Vojáci si na dlouhé tažení stěžují. Konečně v roce 1361 uzavře anglický král v Bretigny mír a poté, co si původně činil nárok na celé francouzské království, se nyní spokojuje s Akvitánií, s hrabstvím Ponthieu a s hrabstvím Calais. To nebyl dobrý mír, protože nevyřešil jedinou, ale základní otázku, totiž otázku svrchovanosti Angličanů v provinciích, které si již nepřály být anglické. V Périgordu a Armagnacu mnozí oprávněně reptali, že francouzský král nemůže rozdávat své vasaly. Honorace z La Rochelle říkala: „Ústy se Angličanům podrobíme, ale srdcem nikdy.“ Tento odpor v sobě skrývá sémě budoucích válek a je předzvěstí konečného osvobození Francie.

Dopady války na sebe nenechaly dlouho čekat

Projeví hlubokými důsledky ve vnitřní politice, jsou vždy nákladné. Je třeba získat zdroje a vlády ve snaze nalézt peníze dělají ústupky ovládaným. Rostou ceny a inflace vyvolává devalvaci, která v lidech probouzí nespokojenost. Nevyhnutelně se dostavují nepokoje, armádám v patách kráčí epidemie. Na venkově řádí černý mor (nebo španělská chřipka), klesá počet obyvatelstva, nedostává se pracovních sil a majetky mění vlastníky. Tato tradiční řada obtíží provázela ve Francii i anglickou válku.

Katastrofa epidemií

Nevíme, co byly epidemie černého moru, které tak dlouho pustošily celý svět. Tento název možná zahrnuje celou řadu nejrůznějších nemocí, od cholery a morové hlízy po nakažlivou chřipku. Hygiena v té době za moc nestála, epidemie se rychle šířila a hrůza byla všeobecná. Moru, který zuřil ve čtrnáctém století, říkali černý mor (black death), protože se při něm tělo pokrylo tmavými skvrnami. Nemoc přišla z Asie a nejdříve zasáhla Kypr (kolem roku 1347). V lednu 1348 zamořila Avignon a v srpnu téhož roku se šířila dorsetským pobřežím k venkovským oblastem Devonu a Somersetu. Úmrtnost, jakkoli přeháněná vystrašenými kronikáři, byla opravdu vysoká. Jejich zápisy líčí města, kde nezůstalo ani tolik živých, aby stačili pohřbít všechny mrtvé, umírající, kteří si kopou vlastní hrob, opuštěné polní práce, ovčí stáda bloudící bez pastýřů krajem. Pravděpodobně tenkrát zahynula plná třetina veškerého obyvatelstva Evropy - asi dvacet pět miliónů lidských bytostí. V Anglii trvala epidemie mimořádně dlouho. Mor, který se v roce 1349 na čas přestal šířit, vypukl již v příštím roce se stejnou silou znovu a zmenšil populaci království ze čtyř miliónů asi na dva a půl milionu lidí.

Ekonomické důsledky

Ekonomické důsledky takového překotného vylidnění musely být dalekosáhlé. Na vesnicích byli rolníci, kteří přežili, najednou daleko bohatší, protože stejně veliká obecní pole se rozdělovala mezi daleko menší počet podílníků. Námezdní pracovníci byli nároční a vzpurní, protože byla nouze o pracovní síly. Šlechtici, kteří neměli na svých panstvích dostatek pracovních sil, se snažili své pozemky pronajmout. Počet nezávislých nájemců rostl a noví nájemci získávali ve zmatku, který tehdy mezi vlastníky vládl, výhodné pachty. Někteří baroni, kteří se báli, že jim jejich nájemci utečou, snižovali nájemné. Další zase prodávali své polnosti rolníkům za směšnou cenu a ti se stávali vlastníky. Mnoho baronů se zřeklo zemědělství a věnovalo se jenom chovu ovcí. Tato na první pohled zdánlivě bezvýznamná změna je přesto první a vzdálenou příčinou zrodu britské říše, protože rozvoj obchodu s vlnou, potřeba odbytišť pro tento obchod a nutnost zachovat si nadvládu na moři musely postupně vést ke změně dosavadní ostrovní politiky v politiku námořní a světovou.

Všechno se mění - kde jsou ty časy ...

Mor, který přivedl šlechtice na mizinu, obohatil drobného nájemce. Nájemce mohl nejenom získat laciné polnosti nebo uzavřít výhodné nájemní smlouvy, ale protože pracuje sám se svou rodinou, netrpí jako šlechtic růstem mezd. Na trhu nebo na výročním trhu může sedlák prodávat svou zeleninu nebo obilí laciněji než panství a ještě mít vcelku slušný zisk. I námezdní dělník je na tom lépe než dřív; když mu přísný šlechtic vnucuje Předpis o dělnících, uteče do lesů a snaží se najít jiné hrabství, kde naléhavě potřebují dělníky a kde se muže, který nabídne své ruce, vůbec na nic nevyptávají. V době, kdy se na válečném poli stal lučištník nezbytným pomocníkem a pak i vítězem nad rytířem, stává se sedlák na polích orných společníkem, se kterým se musí počítat. Mnoho lidí si na to trpce naříkalo. Jestliže dnes ovčáci a pohůnci žádají více za svou práci, než kdysi rychtář,“ napsal v roce 1375 Gower, „pak to jde se světem stále víc a víc z kopce. Za mých mladých let nejedli dělníci obilný chléb. Živili se fazolemi nebo obyčejnými boby, pili jen čistou vodu, mléko a sýr, to byl pro ně svátek. Tehdy byl svět takový, jaký má pro tyto vrstvy opravdu být. Jsou tři věci, které neznají slitování, když nabudou vrchu - povodeň, oheň a dav drobných lidí.

Ach, ty náš věku, kam se řítíš? 

Vždyť lid, který by se měl věnovat jen své práci, požaduje lepší krmi než jeho pán...“ Podobné nářky vždy byly a vždy budou, ale je to pokaždé marné. Ať už to někoho těšilo nebo zarmucovalo, feudální soustava, podminovaná ze všech stran, se kymácela. Mikrob černého moru rozhodl v několika málo letech o emancipaci, o které se ve dvanáctém století nesnilo ani těm nejodvážnějším duchům.

Feudální šlechtu, dříve než se z ní stane nevýbojná gentry, budou ještě celé století představovat hrůzné postavy. Zatímco průměrný šlechtic chudne a tím i slábne, stane se několik mocných baronů skutečně malými králi. Žení se jenom s dcerami stejně mocných a vytvoří uzavřenou kastu, která si v ničem nezadá s královskou rodinou. Angličtí králové si zvyknou pomocí výsad a sňatků zajišťovat pro své syny rozsáhlá panství. Černý princ se ožení s dcerou hraběte z Kentu, druhý králův syn - Lionel - se stane hrabětem z Ulsteru, další - Jan Gentský - si vezme za manželku dědičku Lancasteru, první vévodské rodiny, a vlastní tak deset opevněných zámků, mezi nimiž je i slavný Kenilworth, vyrvaný rodině Monfortů. I hrabě z March má deset pevností a hrabata z Warwicku a Staffordu dvě nebo tři pevnosti každý. Lord Percy, hrabě z Northumberlandu, drží severní území nejen pro krále, ale také pro sebe. Všichni tito velmožové si vydržují celé pluky vojáků, kteří již nejsou vasaly, ale žoldnéři, pronajímanými králi na jeho francouzská tažení. Mezi dvěma válečnými výpravami se nudí, přepadají a loupí dvory, kradou koně, znásilňují ženy a zmocňují se letních zemanských sídel. Parlament marně ukládá místním úřadům, aby je odzbrojily. Vzít těmto loupežníkům zbraně, to by vyžadovalo opravdu hodně odvážného šerifa. V té době však šerifův úřad upadá. 

Ve čtrnáctém století již šerifem není žádný urozený pán, ale obvykle rytíř, kterého do této funkce dosadili proti jeho vůli, a který se nemůže dočkat konce roku, aby svůj chomout hodil na krk někomu jinému. Postupně ho nahradí smírčí soudce, aristokratický, blahovolný úředník (funkcí, nikoli povoláním), který v budoucích dějinách Anglie sehraje velkou a také skvělou úlohu. Ve čtrnáctém století se však smírčí soudce teprve rodí, šerif je na vymření a je slabý, urození loupežníci, „hrdí synové Lucifera“, proměňují své domy v doupata zlodějů a lupičů a obtěžují své nešťastné sousedy.

Situace v Anglii a ve Francii

Porážka přinesla francouzské monarchii ztrátu prestiže. V prvních měsících regentství dauphina Karla Moudrého se dalo čekat, že podobně jako poražený Jan Bezzemek, který byl v Anglii donucen přijmout Velkou chartu, bude i francouzská monarchie donucena podřídit se ústavním omezením a že Francouzi přimějí oslabeného krále k souhlasu s dobrovolně schvalovanou daní. Zatímco však v Anglii byla omezená monarchie objevem baronů, ve Francii, jejíž šlechta prokázala naprostou absenci politického cítění, „plášť zdobený květy lilie" padl málem na ramena třetího stavu.

Zakládat národní revoluci po porážce je vždy chyba

Francie a Generální stavy

V roce 1356 na shromáždění Generálních stavů  navrhli dva muži,  Robert le Coq, biskup z Laonu, a EtienneMarcel, starší kupeckého cechu v Paříži, reformy, které bychom dnes chápali jako demokratické.Dauphin měl mít k dispozici tři rady sestavené ze zástupců stavil a rádci, kteří by se stavům znelíbili, měli podléhat odvolání. Stavy se scházely nepřetržitě celé dva roky, a to dokonce i bez králova svolání, což byla zcela nová troufalost, a schvalovaly daně. Plány Roberta le Coq však nevyšly: předně byl mužem navarrského krále Karla z Evreux, řečeného Zlý, kandidáta na trůn, což bylo známo, a taková neupřímnost urážela; také z důvodu, že obrovské obtíže cestování řadu zástupců ve Stavech odrazovaly ; a nakonec proto, že zakládat národní revoluci na porážce je vždy chyba.

Co zbývalo Etienu Marcelovi

Král zajatec nebyl velkým králem, byl to však král a zajatec. Etiennu Marcelovi, který neměl strach před krajním řešením, zbývalo jediné: proč  by království vládnout Pařížská obec (commune, komuna), která by se podobně jako ve Flandrech opírala o federaci obcí? Marcel si tím byl jist, a tak v Paříži založil stranu, které dal do znaku čapku v barvách města, totiž červené a modré; ty pak spolu s bílou barvou královské korouhve jednou vytvoří trikoloru. „Čapku si nasadila" i další města. Tahle idea komuny zůstala posedlostí Paříže, ale Etienne Marcel zašel příliš daleko a to ho zničilo. Dal zaútočit na královský palác a před Dauphinovými zraky nechal zabít dva dvorní maršálky. Dauphin, „ohromen", opustil Paříž, rozhodnut opřít se o venkov. (Je nutno dodat, že ke stejnému kroku se v roce 1871 uchýlil Thiers. Takový postup má vždy za následek, že Paříž je na určitou dobu vydána všanc extrémistům).

Masakr na sebe nenechal dlouho čekat - Jacquerie

Marcel se těsněji přimkl ke Karlovi Navarrskému a spojil se dokonce i s Angličany, jimž patřil celý západ země, kolem hlavního města se bouřili venkované, zubožení pokračující válkou. Roty vojáků a ozbrojené tlupy vzbuzovaly na venkově „hrůzu". Tato Jacquerie (Jacquerie - selské povstání, jež tehdy postihlo velkou část Francie, dostalo svůj název od posměšné přezdívky sedláků, Jacques Bonhomme - Dobrák Kuba) byla potlačena, na dvacet tisíc venkovanů bylo zabito. Pařížané s pobouřením pozorovali spolčení anglických vojáků s prvním úředníkem města, který byl nakonec „vykřičen a obviněn" a posléze zavražděn.

A tak se francouzský král vrátil do hlavního města

Karel se vrátil do hlavního města a projevil moudrou shovívavost. V Brétigny pak podepsal mír. Anglický král se zřekl svých nároků na francouzský trůn, když kromě Guyenne získal Poitou, Périgord, Limousin a další kraje.

Bylo to příměří, nikoli řešení

Francouzi, kteří takto připadli Anglii, byli příliš francouzští, než aby se s tím smířili. „Ústy se Angličanům podrobíme," říkali, „ale srdcem nikdy." Doby, kdy provincie mohly následovat jediného muže, byly tytam. Království Francie a Anglie musela buď splynout v jedno, anebo se radikálně oddělit.

Z dauphina král KarelV.

Nikdo to nevěděl tak dobře jako dauphin, který se v roce 1364 stal králem a přijal jméno Karel V. Byl rozhodnut revidovat smlouvu z Brétigny, ale nejdříve musel uspořádat království i armádu. Byl toho schopen. Zavrhl myšlenky Etienna Marcela na konstituci a panoval jako absolutistický, leč rozumný král. Neváhal povolat z ústraní ty nejkvalifikovanější znalce, ať to byl měšťan nebo šlechtic. Reorganizaci armády svěřil Bretonci jménem Bertrand Du Guesclin, vynikajícímu vojákovi, který se vyznamenal nejen proti Angličanům, ale i proti „velkým rotám" ozbrojenců plenících venkov a proti Navarrským. Languedoc dokázal zbavit lapků, loupeživých potulných žoldnéřů, když je zahnal do Španělska. Protože byla  francouzská výzbroj horší než anglická, Du Guesclin pochopil, že se musí vyhýbat bitvám a že na nepřítele je nutné neustále dotírat, oslabovat jej tak a přitom zabírat jedno město za druhým. Karel ho brzy povolal do Paříže a jmenoval konetáblem (vrchním velitelem). Zároveň král vybudoval v Clos des Galées u Rouenu novou flotilu a chystal novou artilerii. Když v roce 1380 zemřel, bylo království téměř bez boje zbaveno většiny Angličanů.

Nástupcem se stal Filip Smělý

Není velikána, který by se nedopustil velkých chyb. Karel V. měl mladšího bratra, Filipa Smělého, kterému otec, král Jan Dobrý, údělem věnoval vévodství burgundské, jednu z nejkrásnějších a nejbohatších provincií Francie. Už sám princip těchto údělných panství byl odsouzeníhodný: rozděloval království, a pokud byli takto vytvoření feudálové současně princi z královské krve, bylo toto rozdělení o to vážnější.

Za věnování Burgundska nenesl Karel V. odpovědnost, dopustil se však omylu, když podpořil sňatek svého vévodského bratra s dědičkou hrabství flanderského a v jednom rodu tak spojil všechny kraje, jež tvořily hranici Francie na severu a východě. Král se domníval, že činí moudře. Kdyby se Markéta z Flander nebyla provdala za vévodu burgundského, stál by o takové spojení pro jednoho ze svých synů anglický král Eduard III. a Angličané by se dostali k bránám Paříže. Karel V. nepředpokládal, že přitažlivost Flander a jejich měst bude mít na burgundského vévodu takový vliv, že namísto bratrského vasala v Dijonu získá nepřátelského panovníka v Bruselu. Když se pak Filip Burgundský navíc (sňatkem svých dětí) spojil s rodem Wittelsbachů vládnoucím v Holandsku, nebezpečí se ještě zvětšilo. Těžiště moci vévody burgundského se přemístilo k severu.

Francie čelí rozpadu

Ještě nikdy nečelila Francie, teprve nedávno sjednocená, vážnějšímu nebezpečí rozpadu. Feudální řád, vycházející z osobního svazku mezi rodem a provincií a podřizující veřejný zájem zájmu soukromému, zůstával zdrojem a příčinou občanských válek. Francie to měla zjistit během jednoho z nejbolestnějších období svých dějin.

Šílený král

Když Karel V. umíral, bylo Karlovi VI. teprve dvanáct let. Úplná nezletilost znamená regentství, poručnictví a konflikty; královi strýcové, zejména pak Filip Burgundský, vydali království v plen. Zneužívání moci vyvolalo bouře. Když posléze král dosáhl plnoletosti, projevil dobré úmysly a povolal neduživé rádce svého otce, přezdívané podle groteskních figurek zdobících klepadla na dveřích, jimž se říkalo „marmousets". Oženil se však se smyslnou a nebezpečnou cizinkou, Isabelou Bavorskou. Miloval ji, nechal ji žít v ovzduší slavností, měl pravděpodobně důvody k žárlivosti, trápil se tím a unavoval, a protože nebyl z tuhého těsta, přišel o rozum. Šílený král je pohromou země, avšak král, jehož šílenství je občasné, je ze všeho nejhorší, neboť takového krále nelze ani nahradit, ani respektovat.

Za zády nešťastného Karla VI. zápasili o moc jeho strýc vévoda burgundský a jeho bratr, vévoda orleánský. Ludvík Orleánský byl mladý, vzdělaný a veskrze prodchnutý italským uměním, neboť se oženil s Valentinou z milánského rodu Viscontiů. Jeho orgie vyvolávaly pohoršení a říkalo se o něm, že je dokonce milencem královny Isabely, své švagrové. Jan Neohrožený, který se po smrti Filipa Smělého (1404) stal vévodou burgundským, dal svého orleánského bratrance zavraždit (1407).

Proti sobě stojí orleánský a burgunský tábor

A tehdy vypukla jedna z oněch zbytečných občanských válek, jež tak často rozdělovaly Francii. Stály tu proti sobě dva tábory: orleánský a burgundský. Do čela orleánského se postavil Bernard z Armagnaku, když se jeho dcera provdala za nového vévodu, Karla Orleánského.  

Burgundský Jan Neohrožený si zajistil podporu Paříže, kde se ustavila zvláštní aliance universitních studentů a řezníků, kteří se prohlásili za „Burgunďany". Sorbonna byla burgundskému vévodovi vděčná za to, že v záležitosti papežského schismatu zaujal stejný postoj jako ona a že podporoval římského papeže. Řezníky si Burgunďan zavázal dary a přízní. Přesto však měl tento čarodějův učeň brzy litovat, že rozpoutal lidové nepokoje, protože se mu záhy vymkly z rukou. Násilnosti měly své obvyklé důsledky: měšťané a universita, znechuceni násilnickými spojenci, se přidali k Armagnakovu táboru. V té době však už problém nebyl jen vnitřní záležitostí.

Jindřich V., anglický král to všechno ve Francii monitoruje

Jindřich V. anglický pozoroval, jak se o zemi, spravovanou jménem šíleného krále mladým dauphinem bez přátel, rvou orleánští a burgundští a v roce 1415 cynicky uplatnil nároky Eduarda III. na francouzský trůn, ale  neměl k tomu žádné právo, neboť byl jen velice vzdáleným dědicem Plantagenetů. Očekával, že sňatkem s dcerou Karla VI. Kateřinou Francouzskou získá nejkrásnější francouzské kraje. Tyto požadavky byly příliš absurdní, než aby je i tak nešťastná země, jakou tehdy Francie byla, mohla akceptovat.

Válka byla nevyhnutelná

Musela v tom být jakási obsese, která Jindřicha V. přiměla, aby napodobil tažení svého praděda. I on se vylodil v Normandii. Měl k dispozici jen dva tisíce pět set obrněnců, jejich doprovod a osm tisíc lučištníků. S panoši a vozatajstvem ne více než třicet tisíc mužů. Zmocnil se Harfleuru, velkého západního arzenálu, který kladl statečný odpor, a když pak vyzval dauphina k boji, vytáhl směrem na Calais. Rozhodl se totiž, že Sommu překročí v Blanche-Tache, tedy brodem u Kreščaku. Byl to troufalý záměr, jenomže francouzská šlechta byla rozdělena.

 Angličanům tak nechala celý týden, který potřebovali, aby se pokojně dostali do Calais. „Hlavní bylo, aby se proti nim nepostavilo obyvatelstvo. Král do písmene plnil ušlechtilá kázeňská nařízení Richarda II.: zákaz znásilňování, zákaz drancování kostelů pod trestem smrti, zákaz hesla Havoc! (výzva k drancování), a to pod trestem stětí; stejný trest hrozil každému, kdo oloupí kupce či markytána; povinnost zachovávat poslušnost kapitánovi, povinnost ubytovat se na přikázaném místě, a to pod trestem uvěznění a ztráty koně..."

Nejkrvavější bitva středověku - bitva v Azincourtu

Jindřich V. zjistil, že je brod hájen, postoupil tedy dále a v Azincourtu narazil na oddíly francouzské šlechty. Rozpoutala se strašlivá bitva, při níž se francouzské rytířstvo, jež bylo sice statečné, avšak z Du Guesclinových lekcí se vůbec nepoučilo, nechalo rozstřílet lučištníky a na kusy rozsekat obrněnci anglického krále. V jedné z nejkrvavějších bitev středověku (1415) zahynulo deset tisíc Francouzů.

Jindřich se svou malou armádou by se ani přes toto vítězství nemohl Francie zmocnit bez francouzské pomoci. 

Ale když v roce 1417 Angličané napadli Normandii a její obyvatelstvo žádalo francouzského krále o pomoc, odpověděl konetábl d'Armagnac, že je zaneprázdněn bojem s Burgunďany. Jan Neohrožený zase přiměl obyvatele Rouenu k dohodě s Angličany, s nimiž měl společné záměry s ohledem na zájmy svých vlámských poddaných.

Povstání v Paříži vydalo město Burgunďanům a neobešlo se bez tisíců obětí. Dauphin byl nucen uprchnout, ale ve chvíli, kdy stále ještě bylo možné doufat v usmíření mezi Burgundskem a Francií, zabil dauphinův přítel Tanneguy du Chátel na mostě v Montereau Jana Neohroženého (1419).

Později jistý mnich z Dijonu ukazoval Františkovi I. proraženou lebku Jana Neohroženého: „Veličenstvo, hledíte na otvor, jímž Angličané pronikli do Francie..."

Paříž a Burgunďané nyní přísahali, že dauphina nikdy neuznají. Smlouvou z Troyes (1420) přinutila Isabela, spojenkyně Burgunďanů, svého pomateného chotě k tomu, aby dal jejich dceru Kateřinu za ženu Jindřichu V. Anglickému a učinil z něj tak regenta Francie a posléze i následníka trůnu. Odstavenému, vyobcovanému a odmítnutému dauphinovi zbyl k obraně jen prostor mezi Seinou a Loirou. Francie byla strašně zbědovaná. Vlci se potulovali i v ulicích měst.

"Celý venkov", říká Alain Chartier, připomínal moře, „kde každému patří jen to, nač mu stačí síly".

Jindřich VI.

Přesto však Francouzi odmítali stát se Angličany. Když v roce 1422 během tří měsíců zemřeli Jindřich V. a Karel VI. a když francouzský herold v Saint-Denis provolával: „Nechť Bůh dá dlouhý život Jindřichu VI., z milosti Boží králi Francie a Anglie!", lid oplakával nešťastného krále, který představoval, i když nedokonale, národní nezávislost.

A v Paříži vládl anglický regent

Situace, v níž se země nacházela, nebyla nikdy tak strašlivá. Francie téměř přestala existovat jako svobodná země. V Paříži vládl anglický regent vévoda z Bedfordu. O zemi zápasili dva uchazeči o trůn. Z jedné strany desítiměsíční dítě Jindřich VI., jenž nebyl Francouz, z druhé nový král Karel VIL, kterému stále ještě říkali dauphin anebo také „král z Bourges", protože dosud nebyl pomazán.

Jsem skutečně následníkem trůnu?

Karel VIL byl zbožný a nerozhodný. Odvahy bojovat za své dědictví ho zbavovala obsedantní pochybnost: je skutečně následníkem francouzského trůnu? Nepřístojnosti jeho matky Isabely jej opravňovaly k pochybnostem. Nedostávalo se mu peněz i vojáků. Podporovala ho však odhodlanost francouzského lidu. Cítí-li Francouzi, že jejich věc je spravedlivá, jsou pro její vítězství ochotni obětovat všechno. Spravedlivá věc tehdy nalézala neznámé přátele ve všech vesnicích. Bedford se marně pokoušel naklonit si Francouze, když vystupoval „korektně" a jako dobrý administrátor. Ať byl, jaký byl, byl to Angličan. Francouzi si až s dojemnou vroucností přáli francouzského krále. Ale, co to bylo platné.

Tažení na Orléans – Johanka z Arku

Bedford, jenž ovládal sever Francie, se rozhodl dobýt její střed a vy- táhl na Orleans. Město se bránilo hrdinně, o to víc, že Karel Orleánský byl v anglickém zajetí a útok na panství bez pána považovalo feudální právo za obrovský zločin. Orleánští proto doufali, že boží soud bude na jejich straně a že budou osvobozeni. Kdo však bude osvoboditelem? A právě tehdy se zjevila Johanka z Arku (Jeanne d'Arc).

V březnu roku 1429 přišla z Lotrinska do Chinonu dívka, která se chtěla setkat s dauphinem. Byla „statná, měla poněkud snědší pleť a neobvyklou sílu, její vystupování však bylo mírné a hlas ženský". Selská dcerka, „pasačka", která vodila na pastvu dobytek svého otce. Všude kolem ní ve vesnici Domrémy se nemluvilo o ničem jiném, než o utrpení francouzského království, do něhož vtrhl cizinec. Navzdory porážce chtěli lidé stále ještě doufat a říkali, že Francii, kterou zničila žena (královna Isabela), zachrání panna. Hlídajíc své stádo, zaslechla velice zbožná Johanka nebeské hlasy a ve „velikém světle" spatřila svatého archanděla Michaela, svatou Kateřinu a svatou Markétu, kteří ji vyzvali, aby se vypravila za dauphinem a osvobodila Orleans. „Co Bůh přikázal, bylo třeba učinit." Docílila toho, že ji nejbližší královský guvernér z Vaucouleurs oděl do mužského brnění a přivedl ke Karlovi do Chinonu. Už sama skutečnost, že venkovská dívka tohoto vojáka přesvědčila, je udivující, ale příběh Johanky z Arku je sledem nejpřekvapivějších zázraků i svrchovaně rozumných politických činů. 

Cíle, které si lotrinská pasačka stanovila, byly do jednoho užitečné a naléhavé. Chtěla: a) vrátit dauphinovi důvěru ve vlastní urozenost; to se jí podařilo, neboť i on byl náruživě zbožný a věřil na hlasy z nebes; b) osvobodit Orleans, neboť toto symbolické vítězství by francouzskému lidu dodalo důvěru; a c) pomazat dauphina v Remeši, neboť olej z posvátné nádoby by mu v očích všech věřících zajistil legitimitu.

Víme, jak byla uvedena na hrad, i to, že okamžitě poznala krále, který se skrýval mezi velmoži, a pozdravila ho oslovením „Urozený dauphine". Musíme si uvědomit, že byl zbožný, že znal proroctví a že tedy musel být dojat, když jej o jeho urozenosti Johanka ujistila slovy: „Vyřizuji ti od Nejjasnějšího, že ty jsi ten pravý dědic trůnu a králův syn..." Tímto okamžikem Karel uvěřil v Johančino poslání, „neboť bylo nutné v ně věřit, abych mohl věřit sobě samému". Johanka nikdy o svých hlasech nezapochybovala, a proto s plnou důvěrou, ač sama tak slabá, vyzvala mocnou anglickou armádu k odchodu z Francie: „Králi anglický i vy, vévodo Bedfordský, který se nazýváte regentem Francie, vydejte Bohem seslané Panně klíče od všech dobrých měst, jež jste Francii zabrali a znásilnili... Králi anglický, neučiníte-li tak, pak vězte, že já jsem vojevůdcem a ať se kdekoli ve Francii střetnu s vašimi lidmi, donutím je odejít po dobrém či po zlém..."

Od dauphina dostala malé vojsko, vstoupila do Orleansu a za zpěvu Veni Creator město osvobodila. Nechala si vyšít praporec: cípy korouhve nesly slova JHESUS MARIA a květy lilie. Květy lilie a křesťanství, síly, jež sjednotily Francii, a o něž se Johanka s bezpečným instinktem opřela.

Pro Angličany měla tato slova: „Avšak já dobře vím, že s výjimkou těch, kteří zde mrtví zůstanou, budou z Francie všichni vypuzeni." 

Namísto nenávisti je vybídla, aby se přidali k Francouzům na křížovou výpravu.

A překážela anglickému regentovi

Anglický regent však nemohl strpět, aby se svatá dívka vzpírala záměrům Anglie. Bedford ji prohlásil - protože o tom byl přesvědčen - za čarodějnici. Ona se však chovala jako rozumná Francouzka. Protože věděla, že všechna neštěstí království pocházejí z neukojené zášti, požadovala, aby Francouzi Francouzům plně odpustili: „Chcete-li válčit," píše vévodovi burgundskému, „jděte na Saracény." Stále nerozhodnému a bázlivému Karlovi píše: „Náš dauphine, nedávejte si tak dlouho radit, následujte mne a přijďte do Remeše převzít svou důstojnou korunu... Proč pochybujete?" Ztráceli však čas „hodováním". La Trémoïlle, profesionální voják a Johančin nepřítel, Karla proti ní popouzel a bránil všem jejím plánům. Panna však stále tvrdila, „že bude žít jen rok" a že je třeba spěchat. Její pochod na Remeš začal dobytím Troyes a změnil se v obyčejnou vojenskou procházku. Při korunovaci (17. července) stála po králově boku a v ruce svírala svou korouhev. Svoje poslání splnila za pět měsíců. „Urozený králi," pravila, „nyní se naplnila vůle Boží, jenž si přál, abyste přišel do Remeše a důstojně přijal korunu a tak dokázal, že jste pravý král, ten, jemuž toto království patří."

Toho triumfálního dne byla Johanka zachmuřená a smutná:

„Přála bych si," řekla, „aby se Bohu, mému Stvořiteli, zalíbilo, kdybych nyní odložila zbraně a odebrala se za otcem a matkou, abych jim sloužila a pásla jejich ovečky spolu se svou sestrou a svými bratry, kteří by byli šťastni, kdyby mě znovu spatřili..."

V očích Angličanů a Burgunďanů byla Johanka čarodějnicí a kacířkou. Cožpak by mohla, kdyby neměla ďábla v těle, tak rychle zvítězit bez vojenské síly? A nyní chtěla krále přivést do hlavního města.

V září 1429 však byla při jednom útoku zraněna do stehna. Tehdy král, který byl od přírody váhavý a unavený, dal na La Trémoïlleovy rady, že je třeba vyčkat. Johanka se vrátila k armádě, v Compiěgne však byla zajata, neboť brány města se za ní - patrně zradou - uzavřely.

Zajali ji Burgunďané hraběte Lucemburského (23. května 1430), a vydali ji Angličanům, kteří ji odevzdali církevnímu tribunálu. I když byla odsouzena předem, přesto proces trval celých pět měsíců. Pierru Cauchonovi, biskupu z Beauvais, jenž vedl výslechy, pomáhali jeden viceinkvizitor, kanovníci a opati z Rouenu a dvanáct advokátů církevního soudu.

Ve funkci přísedících působil jistý počet universitních mistrů z Paříže. Mladou dívku v řetězech usvědčovalo sedmdesát pět soudců.

„Angličané," říká Coville, „měli na věci obrovský politický zájem. Bude-li souzena církví, stanou se její vítězství svatokrádeží. Věc Angličanů se tak prolínala se záležitostí církve." Kněží i laikové, Angličané i Francouzi, všichni se shodli, že Johanku vydají na hranici. Je až příliš jasné, že vyžadoval-li zájem státu odsouzení, bylo odsouzení jisté ještě před zahájením procesu. Nepředpojaté soudce by musely o dobré vůli a vlastenectví Johanky z Arku přesvědčit její obdivuhodné odpovědi, jež z celého výslechu učinily vznešený dokument.

To ona mravně sjednotila Francii

Nevzdělaná dívka, ještě téměř dítě, volila tak krásné a ryzí repliky, že i tak zlověstný tribunál se musil ocitnout v rozpacích.

Přesto však byla odsouzena na hranici a 30. května 1431 na náměstí Vieux- Marché v Rouenu zaživa upálena. Bylo jí devatenáct let.

Karel VIL pro její záchranu neučinil nic a s její rehabilitací si počkal patnáct let.

Po Johančině smrti si Karel VII. řečený Dobře obsloužený našel k záchraně Francie další znamenité vojáky: Richemonta, La Hirea, Xaintraillese a orléanského levobočka Dunoise. Nikdo z nich by však nikdy nedokázal jednat, kdyby je nebyla pohnula k činnosti Johanka. To ona mravně sjednotila Francii.

A válka skončila

Roku 1435 kapituloval burgundský vévoda Filip Dobrý. Občanská válka skončila. Roku 1436 se králi vzdala Paříž; vstoupil slavnostně do hlavního města, ale nezůstal zde. Město, „které v něm vyvolávalo mrzuté vzpomínky", neměl Karel VII. rád. Království dobývalo jednu provincii za druhou: v roce 1450 Normandii, v roce 1453 Guyenne, jediný Angličan nezůstal ani v Gaskoňsku. Byli „vypuzeni z Francie". Zbylo jim jen Calais.

Johanka z Arku zůstala pro Francouze nejryzejším symbolem vlastenectví.

Válka růží

Konec francouzských tažení přivedl do Anglie houfy vojáků, kteří si zvykli na výnosnou loupež a kteří byli ochotni sloužit každé, dobré i špatné věci. Dokumenty z tehdejších let jsou plné vražd, povstání, nezákonných poprav, které se líčí nezúčastněně, jako by šlo o cosi běžného a nevyhnutelného.

Vévodu ze Suffolku při jeho plavbě do Calais zadrží neznámá loď, odvedou ho na palubu a tam ho přivítají slovy: „Vítej, zrádče!“ Pak ho hodí do bárky a jeden muž z lodní posádky mu bez jakéhokoli rozsudku usekne pěti nebo šesti ranami zrezivělým mečem hlavu. V roce 1450 se najednou na výzvu jakéhosi dobrodruha jménem Jack Cade, který si říká Mortimer a prohlašuje se za potomka Eduarda III., vzbouří obce kentského panství. Tento vůdce s nimi táhne až do Londýna, kde teprve ho zadrží půtky s obyvateli města, a dříve než je sám zabit, stačí nechat popravit královského strážce pokladu a kentského šerifa.

Tehdejší šlechta se s takovými uchvatiteli moci ochotně spojuje, vždyť i král je synem nebo vnukem uchvatitele. To vše lancasterští králové až moc dobře vědí.

Když Jindřich V., který se domníval, že jeho otec je už mrtev, dychtivě sáhl po koruně, zašeptal mu Jindřich IV., který se probral z letargie: Ještě není tvoje a nikdy nebyla moje...“ Proti slabému Jindřichovi VI. se postaví Eduard, vévoda z Yorku, jako přímější dědic Eduarda III., protože pochází po své matce z vévody z Clarence, zatímco Lancasterové odvozují svůj původ z mladšího předka, z Jana Gentského. Kolem červené růže Lancasterů a bílé růže Yorků se seskupí bojovní šlechticové, jejichž jediným politickým cílem je získat vítězstvím své strany bohatství.

O tyto boje ctižádostivých a chamtivých šlechticů se země a její obyvatelé prakticky nezajímají. Život jde svou cestou. Pole se obdělávají, úroda se kosí a sváží, londýnský obchod se úspěšně rozvíjí. Boje jsou pouze záležitostí několika tuctů velkých baronů, jejich přátel a vasalů, a zejména jejich žoldnéřů. Musí vést tyto půtky s velikou rozvahou a přísně dodržovat neutralitu měst a vesnic, protože je tam mnoho ozbrojených mužů a kdyby došlo k jejich podráždění, mohli by se postavit proti jedné nebo druhé Růži. Boje, při nichž se rozhoduje o trůn, svádí mezi sebou jenom několik tisíc mužů. Jsou předzvěstí konce významu jízdy. Na obou stranách jsou rozhodujícím činitelem lučištníci, ale člověk je odvážné zvíře a postupně začíná šípy opovrhovat. Baroni útočí na lučištníky a vyhledávají boj muže proti muži, při kterém rozhoduje o vítězství sekyra nebo meč. Proto tyto boje, i přes malý počet bojujících, pouštějí jedné třídě anglické společnosti krutě žilou. Po válce dvou růží zůstane z anglické šlechty jenom několik málo rodin.

Nešťastný Jindřich VI. nebyl pro tak tvrdé poměry stvořen. Jindřich nebyl žádný hlupák, ale také nebyl žádný král, byl to prostě svatý člověk a ve věcech tohoto světa úplné dítě. Mírnější, úctyhodnější a také slabší stvoření si ani nelze představit. Ve velkých válkách, které se vedly během jeho vlády, byl jenom divákem, nechal jednat Somerseta nebo Warwicka, a sám vystupoval na veřejnost jenom v nějaké slavnostní družině nebo církevním průvodu. Protože žil mezi lidmi, kteří se navzájem nenáviděli, nemyslil na nic jiného než na to, jak je smířit. Ačkoli jeho manželka Markéta z Anjou byla skutečná lítice, choval se k ní trpělivě a dokonce s upřímnou láskou. Jeho jedinou radostí byla mše, studium dějin a theologie. Každá nádhera ho děsila a oblékal se jako prostý měšťan. Místo špičatých střevíců, které byly tehdy módní ve šlechtických kruzích, nosil střevíce s kulatou špičkou jako sedláci. Když si měl obléci královské roucho, natáhl si nejdříve žíněnou kajícnickou košili. Před každým jídlem odříkával jako nějaký mnich modlitby a na stole měl před sebou vždycky obraz ukazující pět Kristových ran. Chesterton napsal, že právě takoví slabí a zbožní králové po sobě zanechali nejtrvalejší a nejkrásnější památky.

Eduard Vyznavač postavil Westminsterské opatství, Jindřich VI. založil kolej v Etonu (1440) a v Cambridgi zbudoval při King’s College nádhernou kapli. Tyto stavby ho vlastně přivedly na mizinu. V době, kdy všichni - šlechtici i měšťané - bohatli, byl jenom král samý dluh. V roce 1451 si musel na oslavu vánoc půjčit peníze a na Tři krále, protože mu už půjčit nechtěl nikdo, nemohl s královnou ani večeřet. Tento prostoduchý a jakoby neskutečný panovník bude pro surové a bezohledné rytíře snadnou kořistí.

V roce 1453 se u Jindřicha VI., který byl vnukem ubohého francouzského krále Karla VI., začaly projevovat příznaky šílenství. Nejenže ztratil paměť a rozum, ale nemohl se ani udržet na nohou a chodit. Nerozuměl dokonce, když mu oznámili narození syna. Jeho bratranec z Yorku, kterého podporoval mocný Warwick, zvaný také „Poslední z baronů“ a „Tvůrce králů“, se nechal ve Westmisteru korunovat pod jménem Eduard IV. Tichého Jindřicha uvěznili v Toweru. Podle yorských kronikářů s ním nakládali šetrně a lidsky, zatímco podle lancasterských kronikářů žil ve věži zanedbaný a v neuvěřitelné špíně. „Neděláte dobře, když bijete pomazaného krále,“ říkal prý mírně svým strážcům nešťastný Jindřich. To však netrvalo dlouho. Mezi Eduardem a Tvůrcem králů došlo k neshodám a červená růže znovu dosadila na trůn Jindřicha VI. Nakonec Eduard porazil Warwicka, který v boji padl, zabil prince waleského a nechal zavraždit i samého krále. Po takovém důkladném masakru (1471) vládl Eduard IV. bez většího odporu až do roku 1483 – Eduard byl jako dokonalý opak svého zbožného bratrance oslnivý a cynický renesanční kníže. Bez jakéhokoli ostychu se laskal se ženami kupců v City a pro svůj sličný zjev nenarážel na žádný odpor. „Na mou věru,“ řekla mu jednou jedna bohatá vdova, „za svou pěknou tvářičku dostaneš pokaždé aspoň dvacet liber.“ Král, který počítal sotva s polovičkou, jí poděkoval a políbil ji. Vdova mu pak dala dvacet liber, „protože polibek od krále je klenot všech klenotů“. Eduard VI. Tak žil díky bohatým kupcům a jejich ženám ze dne na den ze štědrosti svých poddaných. Dárci samozřejmě nic netratili, různé výhody a výhradní práva na prodej toho či onoho zboží jim umožnily obohatit se na úkor drobných zákazníků. Vynalézavá forma nepřímých daní.

Nástup rodu z Yorku zasadil prestiži parlamentu těžkou ránu. Zatímco lancasterští králové, protože se cítili jako uchvatitelé, žádali, aby jejich nastolení parlament schválil, chtěli yorští panovníci vládnout jenom na základě dědického práva. Ostatně Dolní sněmovna přestala v této době zastupovat anglické obce. Zpočátku měl každý občan, který platil daně, právo hlasovat. Ale stejně jako se v souvislosti se zbohatnutím velkých obchodníků změnily cechy v uzavřené spolky, zakoupilo si mnoho měst od koruny různé charty, které bránily možnému příchodu dalších obyvatel. Právo vybírat zástupce města měl jenom starosta a jeho radní nebo rada, složená z nejbohatších občanů. Tak začal proces, který promění během několika století tolik anglických volebních okrsků v „prohnilé bašty„ s minimálním počtem oprávněných voličů a ti budou skutečně snadnou kořistí korupce. Již od roku 1430 jsou i rytíři hrabství voleni pouze hlasy těch držitelů pozemků (freeholders), jejichž půda vynášela alespoň čtyřicet šilinků ročně. Mnoho mužů, kteří do té doby volili, bylo tak náhle zbaveno tohoto práva. Tento režim trval až do volební reformy z roku 1832. Zajistil zákonnou moc nepočetné třídě, protože v době voleb vykonávali nejmocnější šlechtici na své pachtýře silný nátlak. V roce 1455 píše vévodkyně z Norfolku Johnu Pastonovi: „Protože je z nejrůznějších důvodů nutné, aby váš lord měl v parlamentu své lidi, kteří jsou jeho oddanými služebníky, žádáme a prosíme vás, abyste po přečtení tohoto dopisu odevzdal svůj hlas našim milovaným bratrancům a služebníkům, Johnu Howardovi a siru Rogeru Chamberlainovi a pomohl tak k jejich zvolení rytíři za shire. A také se postarejte o to, aby podobným způsobem volili i ostatní, které budete schopen svou výmluvností přesvědčit.“ Taková doporučení však existují vždy a ve všech dobách.

Po Eduardu IV. zůstali dva mladí synové, z nichž ten starší měl po něm nastoupit na trůn, ale Eduardův bratr Richard, vévoda z Gloucesteru, nechal oba své synovce nejdříve uvěznit v londýnském Toweru a pak zavraždit. V roce 1483 se stal králem jako Richard III. Shakespeare vykreslil v jedné ze svých historických tragedií hrůzný portrét tohoto ukrutného, odvážného a skvělého hrbáče. I když se někteří historikové pokoušeli Richarda III. očistit, zdá se, že je třeba věřit Shakespearovi. Když se lidé dozvěděli o této dvojnásobné vraždě v Toweru, dostal duch vzpoury, už dlouho kvasící v mysli Angličanů, jež roztrpčovaly občanské války a opakované uchvatitelství trůnu, přesnější podobu. Zdálo se, že se naskýtá příležitost k uzavření smíru mezi oběma Růžemi. Zbýval tu jeden Lancaster, Jindřich Tudor, vévoda z Richmondu, neduživý mladík, který z opatrnosti utekl do Bretaně a který po matce Markétě pocházel v přímé linii od Jana Gentského. Kdyby se tento Jindřich mohl oženit s Alžbětou z Yorku, dcerou Eduarda IV., oba rody by se spojily. Richard si toto nebezpečí uvědomil, chtěl si usmířit měšťany svoláním parlamentu a zamýšleln oženit se se svojí neteří sám. Ale Jindřich Tudor vyrazil z Harfleuru a brzy se svými dvěma tisíci vojáků z anglických uprchlíků a bretaňských dobrodruhů přistál v Milfordu. Wales se postavil za Jindřicha, protože Tudorovci byli Walesané. K boji mezi Richardem a Jindřichem došlo u Bosworthu (1485). Jeho osud rozhodla rodina Stanleyů, velmožů z Lancashiru, která se postavila na stranu Jindřicha, protože lord Stanley se oženil s jeho ovdovělou matkou. Richard se statečně vrhl do boje, skolil nejednoho protivníka, ale nakonec byl zabit.

Koruna, kterou si do boje nasadil, zapadla do křoví, ale po bitvě se našla a lord Stanley ji vložil na hlavu svého nevlastního syna, který se tak stal králem Jindřichem VII. „Tak spojíme bílou a červenou růži. Nebe, které tak dlouho hněvivě shlíželo na jejich vzájemnou nenávist, se nyní může šťastně usmívat.

Anglie byla po dlouhou dobu šílená a sama sebe mrzačila... Ach, kéž se dnes spojí s požehnaným souhlasem božím Richmond s Alžbětou, zákonní dědici dvou vznešených královských rodů!“ K tomuto sňatku došlo v příštím roce. Válka růží skončila. 


Literatura:
Maurois, A. Dějiny Anglie, rok vyd. 1998
ostatní prameny: Přednášky  FF MU Brno, PF MU Brno


Maurois A., Dějiny Francie, rok vyd. 1996