Z drsného počátku formování naší evropské civilizace, v níž, jako světlo v temnotách se mihla karolínská renesance, opět světlo civilizace vyhasíná, a to po smrti Karla Velikého. To je doba, kterou nelze pojmout jinak, než dobu temna. V minulých dílech jsme se zaobírali antikou a víme, že antická vzdělanost a minulost nebyla zapomenuta ani po pádu západořímské říše, ani v průběhu evropských dějin a ani v současnosti. Kde hledat inspirace k nabývání moudrosti, k trávení volného času ať dočasného či trvalého, kromě navštěvování zajímavých míst, pořizování krásných fotografií, řazených do alb, než čtením hodnotných knih, z kterých se dozvíme mnoho zajímavého o světě i o sobě, o možnosti volby životního stylu a trávení volného času? Nyní se ocitáme v rozmezí 12. a 13. století. Nacházíme se na území Francie. V prostoru vymezeném Alpami a Pyrenejemi, Atlantikem a Středozemním mořem se odehrává zázrak.
Vzniká
tu úplně nový způsob života
Na výše uvedeném území
se potkalo několik civilizací: antická, židovsko-křesťanská, ale i výdobytky
barbarských kultur, které byly přinesena v době stěhování národů. A
Francie si uměla z těchto pokladů, nejrozmanitějších prvků vytvořit svou
původní civilizaci. Kdo jinde, než právě ve Francii jsou nádherné katedrály,
odkud zní hrdinské písně, odkud známe kulturu rytířství, kurtoazie?
To je to nové!
Francouzský historik
André Maurois ve svých Dějinách Francie
k tomu říká: „Lidská šelma, ochočená
v antickém světě filosofy a ve světě orientálním náboženstvím, se po pádu
římské říše znovu utrhla ze řetězu, a to v celé své krutosti. Bylo nutné vnutit
jí nová pravidla, víru, politiku, chování i vkus. Civilizaci, která tak nesmírně
ovlivnila celé křesťanství a která činí cílem života, manželství, rodiny, obchodu
i umění nikoli blaho, nýbrž spásu, dala Francie mezi desátým a třináctým stoletím
většinu potřebných prvků.“
Truvéři
Počátkem jedenáctého
století objevili potulní pěvci neboli truvéři
(rouveures), kteří putují z hradu na hrad a z náměstí na náměstí a přednášejí
hrdinské zpěvy v lidové mluvě:
zpočátku to jsou kratičké básně, později pak dlouhé písně opěvující hrdinské
činy (les chansons de geste; gesta = činy). I když byla doba křížových výprav a
rytíři prožívali skutečná dobrodružství, truvérům se zalíbilo v oživování
minulosti. Jsou plni nostalgie po Karlu Velikém a dokonce i po Alexandrovi.
Jedna Píseň o Rolandovi
střídá druhou. V Písni o Rolandovi se také poprvé setkáváme s pocitem
vlastenectví, s láskou k „sladké Francii" (kterou je patrně jen Ile- de-France,
avšak co na tom záleží?). Tato hrdinská literatura výrazně napomohla při utváření
francouzské duše a jisté reflexy vzdoru a hrdosti francouzských hrdinů naší doby
připomínají Píseň o Rolandovi.
Hrdinské
písně opěvují válečnické ctnosti; osobní statečnost je tak hrdá, že se obejde
bez pomoci a ochrany; Roland odmítá zatroubit na roh, jímž by přivolal Karla
Velikého, a odsuzuje tak k záhubě sebe i své druhy. Tento až absurdně heroický
duch bude příčinou porážky francouzské jízdy u Kreščaku (Crécy). Rytíř je věrný
svému pánovi a jeho velkými dramaty jsou konflikty věrnosti. Je velkomyslný,
jde-li o jeho majetek, je však citlivý a žárlivě střeží svou čest. Drží slovo, byť
je dal nepříteli.
Mniši dodají historické
události, truvéři svou úpravu. Tato vyprávění, nesčetněkrát opakovaná a pro
svůj rytmus i asonance utkvívající v paměti hluboce ovlivnila mravy, takže
už koncem dvanáctého století napodoboval skutečný rytíř rytíře z eposů právě tak,
jako mnohem později bude milenec napodobovat takového Saint-Preux či Werthera.
Ludvík Svatý, rytířský
král, se chová loajálně k Saracénům i k anglickému králi, a raději oželí
provincii, než by porušil dohodu. Vzpomeneme-li si na proradnost franckých
králů v době Řehoře
z Tours, bude nám mravnost hrdinských písní připadat jako pozoruhodný
pokrok.
Literatura
– Žena a Láska
Kromě hrdinských písní
se ve Francii rozvíjí i literatura, jež učinila středem svého zájmu Ženu a
předmětem pak Lásku. Odkud se vzala tato nová vážnost ženy? V prvních stoletích
feudalismu se s ní zacházelo dosti drsně. Mravy byly hrubé. Dcera hradního pána
musela na hradě rytíře nejen odstrojit, musela mu připravit lože, obsloužit ho
v lázni, musela ho rovněž namasírovat, aby mohl usnout. Feudální sňatek byl
záležitostí majetku nebo politiky, nikoli náklonnosti či lásky. Manželé se
často snášeli tak špatně, že s pomocí kleriků hledali záminku ke zrušení sňatku.
Bylo to snadné a mnoho žen se dokázalo provdat i třikrát či čtyřikrát. Králové nebývali
ke svým královnám něžní. Eleonora
Akvitánská, žena Jindřicha II., Ingeborga Dánská, žena Filipa Augusta, prožily
část svého života ve vězení.
Až křížové výpravy pozvedly vážnost „paní", a to v důsledku
pánovy dlouhé nepřítomnosti. Jedinými muži, kteří zůstávali na hradech, byla
mladičká pážata anebo klerici, věnující se svým knihám. Touha se u nich mísí s
úctou, a tak ať páže či klerik, všichni ve svých básních nechávají
„sublimovat" lásku, k níž se neodvažují přiznat.
Pěstování
volného času v bohatších vrstvách
Bohatší společnost má však
na druhé straně více volného času; v dámských komnatách se tedy provozuje
hudba. Při půvabných malých dvorech v Limousinu, Périgordu, Poitou či Akvitánii
zpívají trubadúři
za vlastního doprovodu
své verše. Láska, kterou vyjadřují, je láskou služebníka, láskou uctivou a
téměř nábožnou. Četli Ovidiovo Umění milovat. Konají se „kurtoazní
sňatky", které jsou značně dvojsmyslné, ale které přinejmenším teoreticky znamenají
především svazky srdce a ducha, a někdy je jim přítomen kněz. Velké dámy mívají
současně milence i manžela; rodí se tu jistá tradice.
Soudy
lásky
Pořádají se „soudy
lásky", při nichž pánové a paní veřejně diskutují o závažných otázkách:
„Kdo je lepší přítel: klerik nebo rytíř?" Eleonora
Akvitánská tyto „kurtoazní" mravy přináší na francouzský dvůr, později
i na anglický. Chrestien
de Troyes, velký básník té doby, žije u dvora v Champagni, jemuž vládne
hraběnka Marie, Eleonořina dcera, jež básníkovi navrhne téma rytíře,
podléhajícího své paní, totiž téma Lancelota.
Středověké Francouzky jsou
avantgardou ženského emancipačního hnutí. Kurtoazie má i další rozsáhlé a šťastné
důsledky. Nedala vzniknout pouze písním o lásce a Románu o růži, nýbrž i jisté
ukázněnosti mravů a chování, a to byl na cestě civilizace významný krok. V té
době vznikají určité rysy budoucí Francie: vliv žen, význam, jenž se přikládá
lásce: Zpívat nemá valnou cenu, nevychází-li zpěv ze srdce. A zpěv ze srdce
nevzejde, není-li v něm něžné a hluboké lásky.
Měšťané
a klerikové
Zatímco na dvorech a
hradech kurtoazie připravovala aristokratickou civilizaci (jež svého zenitu
dosáhne v 17. století), byli měšťané a klerikové bez ustání drážděni často
pohrdlivou povýšeností rytířů. I oni, studenti a kupečtí synkové, uměli psát
verše, dělali to však posměvačnějším a vzpurnějším způsobem. Žena? Poslyšme
kazatele: „Mezi Adamem a Bohem v ráji stála pouze jediná žena a ta si nedopřála
klidu, dokud se jí nepodařilo svého muže vyhnat z ráje rozkoší a Krista odsoudit
k umučení na Kříži."
Jiný je líčil, jak po
ulicích Paříže pobíhají „s výstřihem až na pupek". Anonymní pojednání De ornátu mulierum nám je ukazuje s
jejich věčnou starostí: líbit se. Hle názvy kapitol: „O úpravě vlasů; o
krášlení tváře; o odstraňování chloupků; o bělosti zubů; o způsobech, kterak
dosíci libého dechu; o čištění pleti. "
Satira
Jistěže bylo možné
opěvovat půvaby žen, velebit jejich svrchovanost, ale „v krámku jako v dílně
manžílkové dobře vědí, jaké doopravdy jsou. V hospůdce si pak vyměňují důvěrnosti".
Bavil je takový básník, který se vysmíval ženě a jejím nárokům, rytíři a jeho
nadutosti a dokonce i církvi samé: ambiciózním prelátům, teologům, myslícím jen
na své prebendy, křesťanům, kteří zapomínají na Ježíšův zákon. Rodí se tak celá
jedna literatura, jež dostane přívlastek „mravoučná", a jako protipól
epických písní znamená opravdovou revoluci. Tahle egalitářská satira je ovšem
stejně francouzská jako hrdinská báseň a je pravděpodobné, že jejich spojení
zajistilo rovnováhu země.
Román
o růži
Z tohoto pohledu pak
není nic kurióznějšího než dvoudílný Román o růži.
První část, „v níž je obsaženo umění milovat", je dílem Guillauma de
Lorris, druhou, veskrze didaktickou a satirickou část, napsal Jehan de Meung.
Druhý Román o růži je revoluční. Výsady šlechty? Pravá šlechetnost vychází jen
ze srdce. Všichni lidé jsou si rovni:
Neb
podobnými chci je mít,
nutným
zdá-li se tu žít.
Nahé
je přivádím do světa,
silného,
slabého, tučného i skřeta.
Všechny
lidské bytosti
rodí
se jen v rovnosti.
Ten, kdo nemá vlastní
vrozenou urozenost, je obyčejný křupan. A sám král? Jen mocný křupan, kterého
zvolili, aby chránil zemi. Láska? Nic jiného než přirozená potřeba lidí a
zvířat, která si nezasluhuje ani odsudek, ani chválu:
Copak
když k jídlu máme se s chutí,
je
to zásluha, jež k chvále nutí?
Mravoučná
literatura
Čtenáře mravoučné
literatury středověku zarazí několik charakteristických rysů. Tím prvním je
zásadní totožnost lidských bytostí všech epoch. Co nás mate, je jen zvláštnost
událostí a kostýmů. Ať v brnění nebo v battledressu, vždy je to týž voják; s
tou samou ženou v přiléhavém kabátku se kdysi znával Ovidius a jednou ji pozná
Balzac. Pojednání o morálce třináctého století zůstávají stále aktuální.
Zalistujeme-li si v
traktátu Doctrinal Sauvage (Naučení neučeným),
můžeme číst: „Jestliže si vážíte nějakého
člověka, braňte se rozhněvat se s ním pro malichernost. Bude-li ho někdo před
vámi pomlouvat, nevěřte a vyčkejte, dokud se nepřesvědčíte, neboť mnozí lidé
jsou hanobeni neprávem... Setkáte-li se s pošetilcem pomatené mysli, nikdy ho
neprovokujte na veřejnosti, neboť on si nenechá ujít příležitost, aby vás
pohaněl..."
V těchto vyprávěních,
jež promlouvají ke všem dobám, se mísí moudrost starověkého moralisty s
moudrostí Šalamounových přísloví, moudrost evangelií s moudrostí moderního
moralisty, ať se jmenuje Montaigne nebo Alain. Druhým rysem je snadnost stylu. Jazyk je dosud nejistý, avšak
inteligence autorů i pevnost jejich úsudků značně usnadňují pochopení textů.
Nenucenost
Ve středověké Francii
jsou již nade vši pochybnost přítomni La Fontaine i La Rochefoucauld.
Třetí rys: půvabná nenucenost, která historikům jako Joinville nebo Villehardouin
nebrání v dosažení velikosti.
Tento rys nalezneme u
sochařů katedrál stejně jako později u Degase či Maneta. Spojení nenuceného
realismu a přísného umění vytváří velice francouzskou směs.
Církevní
architektura a sochařství
Katedrály
Katedrály jsou výrazem
víry jedné náboženské epochy a lokálního patriotismu měst či cechů. Náklady
podniku nesla sdružení obchodníků. Ve středověku obchod a řemesla kooperují.
Nic jiného jim v začátcích obrození směny nezbývalo, neboť obchodníci,
zápasící se svým pánem a chránící se před lupiči, mohli spoléhat jen na sílu
skupiny. Zájmy jednotlivce se podřizují pravidlům kolektivity. V řízené
ekonomice středověku byl zakázán černý obchod, lichvářská spekulace se zbožím a
prodej za vyšší než stanovenou cenu. Tato pravidla byla akceptována, protože
poměrně dobře fungovala. Jelikož trh byl limitován komunikačními obtížemi,
nebylo nijak složité tak úzkou ekonomiku řídit. Náboženství je ve středověku
centrem myšlení a církevní architektura a sochařství, považované za její
doplněk, jeho výsostným uměleckým projevem. Po příkladu Francie vyrůstají v
celé Evropě katedrály,
tyto bělostné „zkamenělé
modlitby". Francouzské kostely, opus francigenum, kopírovali věřící
jak v Německu, tak v Anglii. Důvod je jasný. Francie Kapetovců měla mezi křesťany
nesmírnou prestiž. Vděčila za ni nejen velkým řeholním řádům v Cluny a v Citeaux, jež zářily nad
celou Evropou; vděčila za ni i autoritě Ludvíka
Svatého a francouzských knížat na Východě; a konečně také rozkvětu pařížské
university.
Románské
katedrály, které křivkami svých kleneb ještě připomínají římské baziliky, byly
především dílem klášterů a knížat. Své nejčistší krásy dosáhly v okamžiku, když
jejich plány začal rýsovat onen jasně uvažující normanský duch, jak tomu bylo například
v Caen (mužský a ženský klášter, kostel svatého Petra).
S počátkem dvanáctého
století se katedrála
stává dílem celého města. Je „knihou lidu, jenž nemá knih". Z jejích zdí a
portálů vyčteme zjevenou pravdu, zatímco hlavice sloupů vyprávějí o každodenní
mravnosti a o trestání nehodných. „Vše, co pokládal za významné," říká
Victor Hugo, „vepsal lidský génius středověku do kamene."
Středověké umění není
uměním sensuálním, nýbrž didaktickým. Katedrála „je teologické
pojednání". Pro chrám vzniká hudba - mše, rekviem, aleluja -, která je
právě tak anonymní jako socha, neboť jejím cílem je zvýšit účinnost modlitby k
Bohu. Veškeré umění bylo tehdy náboženskou funkcí, mystickým spojením s Bohem,
a muselo znázorňovat boží mystéria, anděly, svaté i ďábly, anebo v symbolické
podobě upomínat na dogmata. Tak je tomu u všech bytostně náboženských
civilizací, například i u umění buddhistického, jež podobně jako křesťanské
umění dvanáctého století není z tohoto světa.
Gotická
doba
Slovo gotico poprvé
použil malíř Rafael Santi
jako opovržlivé označení „gótského", tj. barbarského umění". Gotika je špatně zvolené slovo, jímž
označujeme architekturu velkých katedrál. Středověk nikdy nemluvil o gotickém
stylu; ti, kdož tento pojem později vynalezli, měli v úmyslu zavrhnout nejskvostnější
stavby Západu jako barbarské. Bylo by snad vhodnější hovořit o architektuře
ogivální? Ogival však neznamená výlučně lomený oblouk a lomený oblouk ostatně
ani není absolutně charakteristickým rysem gotiky. Jisté je, že francouzští architekti,
kteří se inspirovali římskými, arabskými a byzantskými zdroji a postupně
zvládli technické obtíže konstrukce klenby, vytvořili umění náboženského
stavitelství, které bylo až do dvanáctého století archaické, v třináctém a čtrnáctém
století vrcholné neboli klasické, v patnáctém století pozdní nebo dekadentní,
ale které bylo výlučně jejich.
Technický
objev žebroví
Technický objev
(žebroví) umožnil přenést tlak klenby na vnější opěrné pilíře, zdi zba- vil
jejich obvyklé funkce, odlehčil je, odhmotnil je zasklenou plochou, chrámové
lodi vtiskl vertikální vzmach a z celého kostela tak učinil obraz duše
stoupající k nebesům. Není na světě druhý tak ryze duchovní chrám, jakým je katedrála v Chartres.
Neméně krásná katedrála v
Amiensu je měšťanštější. Francouz fabliaux tu spolupracoval s Francouzem
křížových výprav. Občas se nedostávalo peněz na dokončení špičky věže, a tak na
jejich vrcholcích zůstaly jen plošiny jako v případě pařížské Notre-Dame. Je důležité
povšimnout si názvu Notre-Dame. Kult Panny byl tehdy ve zvláštní přízni, neboť
v něm se pojila zbožnost a kurtoazie, Bůh a Žena- Matka. Tento kult spolu s
kultem svatých dodával náboženské víře na lidskosti, jež zasahovala duši a
pomáhala sjednotit všeobecné nadšení pro stavbu katedrály. Tato inovace,
vynucená potřebou čelit tlaku románských kleneb, které se často bortily, a
touhou dodat kostelům rozměrnější proporce, zavedla použití opěrného oblouku s
pilířem..." podřídí architektovi a vyplní výklenek nebo ozdobí portál,
které jim byly vyhrazeny. Občas postavy odhmotňovali, prodlužovali je, zbožšťovali
tváře i úsměvy, jindy se nechávali vést divokou a satirickou představivostí, když
chtěli vylíčit ďábla a jeho oběť. Vždy však sloužili staviteli chrámu.
Sochařství se od stavitelství oddělí až ve 14. století.
„Spravedlivá
cena“
Svatý Tomáš učil, že
soukromé vlastnictví bylo člověku dáno jen pro blaho společenství. Každý předmět
má „spravedlivou cenu" a dosahovat přemrštěného zisku je hřích. Půjčovat na
úrok církev zakazuje, neboť peníze nic nevyrábějí. Trvalá potřeba kapitálu však
vedla k tomu, že se lidé nejdříve utíkali k Židům, kteří nemuseli dbát zákonů
katolické církve, a posléze pak k Lombarďanům, kteří potíže obcházeli tím, že
žádali nikoli úrok, nýbrž „odškodnění" za zpožděnou splátku. Středověcí
obchodníci a řemeslníci měli své morální a společenské závazky a vytvářeli,
podobně jako rytířstvo, svůj řád.
Život
rolníků
Začínal se poněkud
zlepšovat život rolníků. Venkovan hrdinských písní je bytost podřadná, svou
povahou divoká a hloupá. Jenomže truvér zpívá pro hrad; skutečnost tak
jednoznačná není. V začátcích feudálního řádu měl pán na obdělávání části svých
pozemků, svého vyhrazeného vlastnictví, otroky (pozůstatek římské epochy), a
nájemci půdy podléhali robotě, která na hlavu a týden činila až tři dny. Za
středověku otrok zmizel proto, že a) otroctví není křesťanské, b) je ne- produktivní
a c) vynálezy, jakým byl třeba chomout, odstranily nejnamáhavější dřinu. Venkovan
je svobodný člověk, který však má jisté povinnosti, ale i těch bude ubývat.
Pacht,
statkáři, vesnice
Ke konci dvanáctého
století byla robota na některých panstvích omezena na deset dnů v roce. Pánovo
vyhrazené vlastnictví bylo zmenšeno a půda pronajata. Protože byl prodej
zemědělských výrobků obtížný, dávali pozemkoví vlastníci přednost rentě, pachtovnému.
Z vůdce tlupy a válečníka-ochránce se stal rentier - statkář. Dvorec (villa) se
proměnil ve vesnici (village), v níž každá rodina měla svou chalupu, kde žila, nejčastěji
v jedné místnosti, pohromadě s dobytkem a drůbeží. Život rolnické rodiny vypadal
zhruba stejně, jak jej známe dnes. Děti chodily méně do školy a rodiče navštěvovali
častěji kostel. Jen trhy, které se konaly v době, již mnohé vesnice dodržují
dodnes, lákaly potulné pěvce, minstrely, a kejklíře (dnes jsou tu kolotoče a střelnice).
Občas se se svým kázáním objevil mnich. Kontakty s vnějším světem byly až na
tyto příležitosti vzácné. Pluhy a další nářadí jako mlýnský kámen či nůž se kupovaly
na trhu, vše ostatní se vyrábělo na panství. Syn poddaného, byl-li ctižádostivý
a podnikavý, se už v dvanáctém století mohl odchodem do města či vstupem do
řádu osvobodit.
Literatura:
Maurois, A. Dějiny Francie
Kadlec: Církevní dějiny
Franzen A. Církevní dějiny
Žádné komentáře:
Okomentovat