Čtenářský deník: Antony Bridge - Malý mnich na oslu

Z knihy "Křížové výpravy" jsem vybrala a mírně upravila kapitolu o jedné z prvních tragických výprav do Jeruzaléma.  Není to snadné čtení. Možná, že mne k tomu vedl bezprostřední pocit z dnešního čtení tisku. Ještě nedávno jsem měla pocit, že tento svět je kousek dál. Ale tento pocit jsem ztratila ... Jestli tu knihu někde seženete, tak si ji přečtěte. Je velmi zajímavá.      

Byla to skutečná válka světů: svět západního křesťanství, obtížně se deroucí z barbarství temného dávnověku, se střetl s vysoce civilizovaným světem Byzance, která už byla za zenitem svého politického rozmachu. A proti těmto dvěma stál svět islámu, v němž Arabové, jejichž kultura vycházela z řeckých a římských zdrojů, byli znesvářeni s Turky z asijských stepí, kteří si tehdy nemohli činit nárok na civilizované chování a normy. Tato dvě významná století smutně proslula i tím, že se jak křesťanská, tak muslimská strana vnitřně nábožensky rozdělily. Křesťané během let vytvořili dva nesmiřitelné tábory; západní katolíci nedůvěřovali byzantským příslušníkům ortodoxní církve a pohrdali ji-mi, přičemž byli z hloubi srdce nenáviděni svými řecky hovořícími bratry a sestrami v Kristu. Islámský svět byl rovněž rozdělen, a to na sunnity uznávající autoritu abbásovského kalifa v Bagdádu a šíity, kteří přísahali věrnost fátimovskému kalifovi v Káhiře …

Antony Bridge

Křížové výpravy

Academia Praha 1995

Přeložila Marie Kreysová

Petr Poustevník byl docela drobný muž, středních let a jeho tvář nebyla vlídná. Trochu se podobal oslu, na kterém stále jezdil. Ustavičně nosil nepředstavitelně špinavý mnišský hábit a poustevnickou kápi. Chodil bos a nohy si snad celá léta nemyl. Nikdy nejedl chleba a ani maso. Pouze ryby, které si zaléval vínem.

Turky nenáviděl od té doby, co se pokusil jednou o cestu do Jeruzaléma. Zřejmě ho chytili a velmi špatně s ním zacházeli. Vrátili ho zpět. Ti, kteří mu naslouchali, tak mu slepě důvěřovali. Mluvil velmi přesvědčivě a mnozí z jeho posluchačů byli přesvědčeni, že hovoří s božskou autoritou. Tak to bylo!  

Jak potkal Gautiera Sans Avoira

V roce 1096 procházel celou severní Francií, oblast Lotrinska. Údolí řeky Meisy směrem na Cáchy a Kolín nad Rýnem. Tam dorazil se svými 15 000 přívrženci ve Svatém velikonočním týdnu.   Někteří z nich byli nezaměstnaní nebo zchudlí rytíři. K nim patřil i muž jménem Gautier Sans Avoir (Bezzemek), který měl sehrát v následujících událostech významnou roli.

Většinou však šlo buď o chudé venkovany, nebo ztroskotance a spodinu středověké společnosti. V Německu přilákala Petrova kázání dalších několik tisíc lidí, takže měl pravděpodobně dvacet až třicet tisíc následovníků. Přesný počet se dá těžko zjistit, současné zprávy jsou totiž vesměs velmi přehnané.

Jeho úspěch byl mimořádný, i když se na něm podílela tvrdost tehdejších časů. Od roku 1083 stíhaly Evropu pohromy, v roce 1094 došlo v Německu a ve Francii k záplavám, které zničily úrodu, a následující rok zase přinesl sucho. Následkem byl hlad. V obdobích hladomoru se muži i ženy ve snaze přežít dopouštěli hrůzných činů. Glaber z Cluny popisuje, jak v dobách hladomoru docházelo k tomu, že cestující nocující v místním hostinci, byli ve spánku svými hostiteli podřezáni a příštího dne snědeni. Jakýsi člověk žijící o samotě nedaleko kostela ve Forest de Chatenay zahrabal zbytky čtyřiceti osmi lidí, které zabil a snědl předtím, než byl odhalen. Ale dokonce i v úrodných letech byl tlak obyvatelstva na zdroje potravy tak obrovský, že na venkově byli vždy hladoví bezzemci bez práce a ve městech bylo mnoho žebráků bez prostředků a střechy nad hlavou. Pro některé znamenala dokonce Treuga Dei zhoršení životních podmínek, protože neměli do čeho píchnout nejen rytíři, pro něž byla válka odjakživa jediným zaměstnáním, ale i muži, kteří byli v dávných dobách nekonečných válek námezdnými vojáky a nyní se snažili přežít tak, že se v tlupách potulovali po venkově a loupili a drancovali. Výzvě Petra Poustevníka, aby se přidali k armádě Kristově a vyrazili osvobodit Jeruzalém, nedokázali tito lidé odolat. Mnozí si ve své prostoduchosti možná mysleli, že jdou do zaslíbeného Nového Jeruzaléma, naděje křesťanů, města ze zlata a jaspisu, kde „už nikdo nebude hladovět a žíznit, nikdo nebude vystaven žáru slunce ani pronásledování. Beránek sedící uprostřed na trůnu je nakrmí a dovede je k živým pramenům vody a Bůh setře všechny slzy z jejich očí."

Žádné středověké město nebylo vybaveno tak, aby mohlo živit nebo ubytovat dvacet tisíc nově příchozích, a ani Kolín nebyl výjimkou. Mnozí z Petrových stoupenců již netrpělivě čekali, kdy se vydají na cestu do Jeruzaléma.

Dobrodružství SansAvoira

A tak se několik dní po Velikonocích rozhodl Gautier Sans Avoir s několika tisíci Francouzi vyrazit. Šli na sever podél Rýna a potom dál po Dunaji do Maďarska, kam dorazili počátkem května. Tamní král Koloman k nim přistupoval jako k houfu ozbrojených poutníků, kterým je třeba dle možnosti pomoci. Povolil jim průchod svou zemí a ze všech sil se snažil jim cestu usnadnit.

... Setkání s Byzantinci nebyla žádná pohoda  

Všechno probíhalo dobře až do chvíle, kdy poblíž Bělehradu překročili hranice na byzantské území a svým příchodem překvapili místního vojenského velitele. Tak časně nebyla úroda ještě zralá, na trhu bylo málo potravin, a když poutníci začali hladovět, narůstala nespokojenost. V malém maďarském pohraničním městě, kterým již většina oddílů prošla, vykradli jacísi opozdilci bazar a byli polapeni místními orgány, odzbrojeni, svlečeni do nahá a posláni přes hranice, aby se v Bělehradu připojili k ostatním. Ti již začali na venkově drancovat ve snaze sehnat něco k jídlu. Vojenské oddíly, vyslané aby zjednaly pořádek, některé Francouze zabily a další za živa upálily v kostele, kam se uchýlili do bezpečí. Výsledná situace byla kritická, ale podařilo se obnovit pořádek a Gautier měl tolik rozumu, že co nejrychleji nasměroval své lidi na Niš. Tady se pro ně našlo alespoň jídlo a křižáci se uklidnili. Další cesta probíhala klidně. Nově příchozí byli diskrétně doprovázeni byzantskými oddíly a v červenci dorazili bez dalších potíží do Konstantinopole.

Petr proti Maďarům

Petr Poustevník opustil zatím s velkým počtem ozbrojených poutníků, mezi nimiž byl i určitý počet německých rytířů a mladších synů šlechtických rodin, Kolín a postupoval stejnou cestou jako Gautier k maďarským hranicím. Někteří jeho žáci zůstali pozadu, aby získali pro Kristovo vojsko další Němce. Patřil k nim především kněz Gottschalk a muž jménem Emerich, hrabě z Leisingenu, o němž ještě brzy hodně uslyšíme. I Petra maďarský král Koloman přijal vlídně a všechno probíhalo dobře až do chvíle, kdy křižáci dorazili do malého pohraničního města, právě toho, kde se Gautierovi muži srazili se zdejšími hlídkami a byli jimi odzbrojeni. Jejich zbraně dosud visely na městských hradbách každému na očích a netrvalo ďlouho a velikým plebejským davem se začaly šířit divoké zvěsti o tom, jak krutě bylo naloženo s jejich vlastníky. Vzplála zášť vůči Maďarům a spor o prodej páru bot se změnil ve rvačku, která brzy přerostla v regulérní bitvu. Petrovi muži napadli město, vyplenili krámy a tržiště a bylo pobito čtyři tisíce Maďarů. Teprve potom se začali pokoušet o přechod řeky Sávy na byzantské území, obávajíce se reakce krále Kolomana. Zdejší vojenský velitel, který se nedokázal vypořádat s příchodem Gautierových mužů před několika týdny, nyní teprve nevěděl co počít s mnohem větší armádou rozlícených Petrových následovníků. Na to, aby jim mohl zabránit v další cestě, jich bylo příliš mnoho, a proto se rozhodl, že se stáhne k Niši a sežene co největší posilu. Na místě nechal skupinu tureckých žoldnéřů s rozkazem zdržet Petrův přechod přes řeku. Byl to nesplnitelný úkol, a když se zoufalí Turci pokusili zasáhnout, byli zajati a pobiti. Zprávy o bojích vyvolaly v Bělehradě paniku, všichni prchali ď  hor a nechali otevřené město na pospas Petrovým mužům, kteří do něho bez boje vstoupili, město vyplenili a vypálili. Obtíženi kořistí ze zdejších tržišť potom týďen bloudili hlubokými dubovými lesy Srbska, až došli k Niši. Po příchodu požádali o povolení k nákupu dalších potravin a guvernér ochotně souhlasil, žádaje oplátkou záruky, že se zdrží plenění. Petr mu je dal a nějaký čas šlo všechno hladce.

Hořící mlýny

Na poslední chvíli, když již vojsko opouštělo město, zapálilo pár Němců, kteří se dostali do sporu s místními obyvateli, u řeky několik mlýnů. Vojenský velitel okamžitě vyslal oddíly, aby na odcházející křižáky zaútočily a opět došlo k boji. Petr spěchal zpátky, aby své lidi uklidnil, ale než tak stačil učinit, celá jeho armáda propadla zuřivosti a napadla město. První útok byl odražen a při druhém proti nim vyslal byzantský velitel všechny své síly. Křižáci byli spíše lůza než armáda a profesionální vojáci si s nimi snadno poradili. Mnoho jich bylo zabito, někteří byli se svými ženami a dětmi zajati a Petr, který v bitvě ztratil svou truhlu s penězi, uprchl ve zmatku s asi pěti sty dalšími do okolních kopců. On i jeho druzi se domnívali, že jsou jediní, kdo katastrofu přežili.

Příštího dne se však k nim připojilo několik tisíc dalších, a když se vydali na pochod směrem k Sofii, přicházeli stále noví, až bylo zřejmé, že ztratili jen asi jednu čtvrtinu svého mužstva. Bylo to zlé, ale mohlo to být ještě mnohem horší. Další cesta probíhala v klidu a bez potíží prošli Sofií. Řekové se k nim chovali přátelsky a vlídně a císař Alexios vyslal k Petrovi pozdravné poselstvo. Vytrpěli už dost. Petr překypoval vděčností a zbytek cesty do Konstantinopole proběhl bez potíží. Po příchodu však budili jeho muži svým chováním pohoršení  kradli jako straky v domech a palácích, ukradli dokonce i měď z chrámových střech, takže se Alexios úporně snažil poslat je co nejdřív dál přes Bospor do Asie.

Jako válečníky je nijak zvlášť necenil a poradil jim, aby počkali na posily z Evropy, než se utkají s Turky. Když udělal, co mohl, aby je varoval před nebezpečím, které na ně číhá, přesunul je do velkého vojenského tábora zvaného Řeky Kibotos a Franky Civetot na asijském břehu Marmarského moře nedaleko Nikomédie. Tady se k nim připojil Gautier SansAvoir se svými muži a několik Italů, kteří sem dorazili nezávisle na ostatních. Cestou do tábora se dostali Němci do sporu s Francouzi a odmítli velení Petra Poustevníka.

V čele s Rainaldem

Na jeho místo zvolili italského šlechtice Rainalda a když dorazili do Kibotosu, nebyly jejich vztahy s křesťanskými druhy z Francie nijak zvlášť dobré. Slibný začátek společného tažení proti nepříteli to právě nebyl.

Alexios se zachoval moudře, když je odsunul z Konstantinopole. Byli neukáznění a nezvladatelní. Jakmile se dostali na místo určení, nedbali císařovy dobré rady, aby se, dokud nedostanou posilu, zdrželi jakýchkoliv agresivních akcí, ale naopak začali hned v okolních vesnicích rabovat. Zpočátku nepronikali do Turky ovládaného území zvlášť daleko. Spokojili se s loupením a pleněním blízkých vesnic, které byly snadnou kořistí. Vůbec jim nepřišlo na mysl, že ubozí vesničané jsou vesměs řečtí křesťané. V září podniklo několik tisíc Francouzů větší akci, při které pronikli až k Nikáji, hlavnímu městu zdejšího tureckého sultána, který tu ale v té době nebyl. Neodvážili se zaútočit na samotné město, ale napadli okolní vesnice, uloupili všechen dobytek, na který přišli a s neuvěřitelnou krutostí vraždili a mučili křesťanské vesničany a jejich děti pekli na rožni. Malý vojenský oddíl Turků, který vyrazil z města, byl snadno zahnán a Francouzi se vrátili do Kibotosu obtíženi kořistí a sami se sebou nesmírně spokojeni.

Na hradě Xerigordon

Němci a Italové nechtěli zůstat pozadu a naplánovali na konec měsíce vlastní expedici. Pod Rainaldovým vedením se jich na Nikáju vydalo šest tisíc. Cestou plenili a loupili, ale na rozdíl od Francouzů všechny křesťany šetřili. Podařilo se jim zmocnit se neobsazeného hradu jménem Xerigordon a rozhodli se použít ho jako základnu pro své výpady do okolí. Netrvalo však dlouho a objevilo se velké turecké vojsko. Křižáci byli nuceni stáhnout se do hradu, který Turci okamžitě oblehli. Na neštěstí pro muže uvnitř byl jediným zdrojem vody pramen v proláklině za hradbami. Podle současného kronikáře „byli tak souženi žízní, že vypouštěli krev ze žil svých koní a oslů a pili ji. Někteří močili druhým do dlaní a ti moč píli. Jiní se zahrabávali do vlhké půdy, lehali si do ní a rozhazovali hlínu kolem sebe, aby zmírnili nesnesitelnou žízeň." Po osmi dnech se Rainald rozhodl požádat o podmínky kapitulace, ale Turci odmítli cokoliv zaručit kromě toho, že ušetří životy těch, kdo se zřeknou křesťanské víry. Rainaldovi nezbývalo než souhlasit, a tak byl ještě s několika dalšími,kteří se zřekli křesťanství, prodán do otroctví. Všichni ostatní byli povražděni. Zprávy o této katastrofě se dostaly do Kibotosu a vyvolaly téměř paniku.

Petr Poustevník byl tehdy v Konstantinopoli a v jeho nepřítomnosti se ostatní velitelé ve spěchu sešli k poradě o situaci. Jednání se účastnili i Gautier SansAvoir a dva němečtí šlechtici, kteří nebyli s Rainaldem v Xerigordonu. Uvážlivější se přimlouvali za opatrnost, argumentujíce tím, že není proč se na Turky bezhlavě vrhat. Lépe by bylo zůstat v pevném postavení, které se dá snadno hájit a počkat, až Turci sami přijdou. Tyto názory chvíli převážily, ale o několik dní později došly zprávy, že se k táboru blíží silné turecké vojsko.

Geoffroi Burel provokuje

Horké hlavy, kterých nebylo málo, v čele s mladým Francouzem jménem Geoffroi Burel vykřikovaly, že sedět nečinně v táboře, zatímco se blíží nepřítel, je čirá zbabělost. Povykování o zbabělosti vždycky vyvolává silné a iracionální emoce a Burel s ostatními rváči prosadili svou.

Koncem října opustilo celé vojsko Kibotos a táhlo proti Turkům. V táboře zůstaly jen ženy a děti s několika kněžími a mnichy. Tři míle od tábora vedla cesta úzkým údolím. Jeho svahy byly zarostlé stromy a Turci, kteří se dozvěděli o blížících se křesťanech, se tu ukryli, aby je napadli ze zálohy. Křižáci byli neopatrní. Hlučně pochodovali ve velkém neuspořádaném houfu, smáli se a pokřikovali na sebe, rytíři na koních tvořili předvoj. Turecká lest se dokonale zdařila. Příval šípů, který se náhle snesl, kosil křižácké řady. Mnoho koní padlo pod svými rytíři, jiní se zděšeně vzpínali, shazovali své jezdce a hnali se zpět přes řady pěšáků, kteří propadli zmatku a panice. Než se podařilo jakž takž obnovit pořádek, vyrazili Turci z úkrytu a zaútočili v klidných, disciplinovaných šicích na zmatený dav křesťanů. Rytíři, kteří nebyli zabiti první salvou šípů, sice bojovali s pro ně příznačnou statečností, ale bylo to málo platné. Převážná většina křižáků již byla na nekontrolovaném útěku zpět do Kibotosu.

V táboře se právě probouzel den. Ženy vařily jídlo pro děti, kněží začínali sloužit mši, někteří dosud spali, když obrovský mrak prachu na cestě a zmatený křik mužů ječících ve víru boje vnesl do tábora závan děsu. Boj se blížil s hrůznou nevyhnutelností laviny nebo samotné smrti. Poražené vojsko se hnalo ve zmatku do tábora, muži v zoufalé snaze uniknout pronásledujícím je Turkům padali jeden přes druhého. Byl to masakr. Vojáci, rytíři, kněží, ženy a děti, všichni byli sráženi k zemi, když s křikem prchali, aby se zachránili, nebo když bez dechu a neschopni již utíkat zůstávali stát. Turci ušetřili několik dívek a chlapců, kteří se jim zalíbili. Hrstka dalších byla zajata, když byli vojáci islámu již tak přesyceni krví, že nedokázali dál zabíjet. Asi třem tisícům se podařilo uniknout a najít úkryt ve starém hradě u pobřeží.

 Bitva skončila.

Hrad přímo zázrakem odolal tureckému útoku. Jednomu z místních Řeků se podařilo proniknout do Konstantinopole se zprávou o katastrofě a Alexios okamžitě vyslal eskadru válečných lodí, aby v Kibotosu zachránila ty, kdo přežili. Když ji Turci viděli připlouvat k pevnině, ustali v obléhání hradu a stáhli se do vnitrozemí. Ti z Petrových lidí, kteří zůstali naživu, byli dopraveni do hlavního města, odzbrojeni a ubytováni na předměstích. Zanechali za sebou bezpočet mrtvých těl. Celý kraj od malého zalesněného údolí, kde se Turci skryli v záloze, až po břeh Marmarského moře byl poset těly mrtvých, mezi nimiž bylo i tělo Waltra SansAvoira a většiny německých rytířů.

Geoffroi Burel, největší viník celého neštěstí, unikl.