Suverenitu lze pochopit jen tehdy, když uvedeme do souvislosti historický boj státu o oprávněnost jeho existence. Ve středověkých bojích o nezávislost státu a jeho moci byla monarchie nositelem státní myšlenky. A proto také politickému myšlení boj o stát se zobrazuje v boji světského vladaře s papežem, krále s císařem, zeměpána s feudálními pány nebo obcemi.
Stát se stává pospolitou obcí, v jejímž čele stojí suverénní pán. Nové přirozenoprávní teorie uznávají již také jiné státní formy než monarchii, ale se zálibou se obracejí k ní.
Státní moc se může osvědčit nezávislou mocí jen tehdy, když kníže ve veřejném právu není ničím vázán, když celý státní řád je k jeho dispozici, Poněvadž je stát nezávislý, musí být absolutní nezávislá moc.
A učení o suverenitě se začíná měnit k absolutismu.
Tvůrce vědeckého učení o suverenitě se stane prvním zástupcem právní a politické nutnosti absolutního státu.
V té době přechodu k modernímu státu byla koncentrace knížecí moci prostředkem nutným k tomu, aby se opět zjednala státní jednota, jako například ve Španělsku, kde měly splynout dva státy, dosud samostatné, nebo aby byla uchráněna od odstředivých a dosud ještě silných mocí stavovského úsilí.
Státověda v té době vpravila jen právnickou formuli, to již vyslovil Machiavelli ve formě politických předpisů pro národní italský stát, který měl být vytvořen: knížecí moc, jež chce bezohledně jen svou vůli uplatňovat, drtí všechno, co se jí staví v cestu. Nové učení, a to se jeví jasněji v 17. století, přesunuje nyní stát vždy více na osobu knížete a dopřává národu, aby existoval jen jako předmět knížecí činnosti.
Středověk se často zabýval otázkou původu světské moci a měl dvě alternativy - původ božský a původ lidský. Učení o božském původu světské moci se potírá církví: také její pozdější učení, v němž impérium dovozovala z božského ustanovení, bývá neustále doplňováno teorií o lidském původu moci těch kterých mocnářů. A tím se vynořuje druhá alternativa: starořímská formule, podle které se moc původně nalézá v obci, tvořené lidem.
Ve 14. a 15. století byl hájen názor o odvozujícím právu krále z práva národa. Korporativní ráz státu nebyl ve středověku a na počátku novověku neznámou záležitostí, ale nějaký jasné, důsledné a propracované učení, které by šlo do nejhlubších důsledků nelze v celé státovědě nalézt a to před novějším přirozenoprávním učením. Ale ani přirozené právo není schopno, aby nesporně promyslelo korporativní povahu státu.
A tak opět přichází názor, který pojem populus jakožto předstátní úhrn jednotlivců staví na roveň národu sjednocenému státem a v knížeti spatřuje nikoliv člena národa, ale individuální osobu. A proto se také otázka po svrchované moci státní se opět spojuje s otázkou po představiteli této moci.
Ale tento představitel bývá buď úplně nebo částečně stavěn mimo stát, a to znamená, že i když se poznává jeho postavení jako orgán, přece on sám zároveň zůstává osobou mimo stát, on, který za své právo děkuje nejen státnímu řádu, ale i aktu předstátních osobností, která předcházel před tímto řádem. A proto s zdá, že je dvojí různá suverenita. jedna přísluší státu, druhá pak osobě nejvyššího státního orgánu.
Otázka po nejvyšší moci ve státe nemá nic společného s otázkou po nejvyšší moci státu a suverénní orgán ve státě a suverenní stát jsou dvě různé věci.
Z přednášek oboru Státověda na PF MU, soukromý archiv
Žádné komentáře:
Okomentovat