Společnost: Prezident po přímé volbě občany

Prezident republiky po přímé volbě

Při vřavě, která se mocně strhla dne 17. listopadu 2014, směřovaná vůči jednání, chování i politice přímo voleného prezidenta České republiky jsem se pozastavila nad některými otázkami a současně se pokouším srovnat prezidentskou politiku jeho dvou předchůdců, Václava Havla a Václava Klause, jeho poslední období se neobešlo bez dramatických epizod. Funkční období prezidenta Miloše Zemana spíš v prvním období má bouřlivější charakter, jenže se odehrává za docela jiných vnitropolitických a zahraničněpolitických podmínek, což je nutné vzít v potaz. 

Názory ze všech stran  

Za prvé se vůči němu se ostřeji vyjadřuje opozice z řad ODS a TOP 09, podporována médii a některé občanské iniciativy, za druhé lze z tisku sledovat i nejrůznější komentáře, například  z pera Alexandra Mitrofanova (a dalších komentátorů, uvedených pod článkem), které nejsou nezajímavé a jistě stojí za úvahu, i když s nimi nemusíme souhlasit, vlastní názor je vítán. 

Nikomu se meze nekladou (žijeme v demokratickém státě), a v konci je dobré, kdo se chce v tomto velmi zajímavém období výkonu prezidenta voleného přímou volbou občany vážně zamyslet. 

Rozhodně nelze opomenout ani skutečnost, že náš současný, přítomný svět, od dob výkonu prezidentské funkce pana Václava Havla a pana Václava Klause, se mění a Česká republika nemůže stát stranou těchto změn, spíše by se měla stát jejich aktivním a pozitivním spolutvůrcem. 

Nyní řešíme vnitřní problém (opozice vůči přímo volenému prezidentovi) a vnější problém (zahraničně politické iniciativy prezidenta České republiky a názory opozice). 

Nechybí ani vox populis. Mezi vnitřní iniciativu, která dává lidu možnost se "projevit jinak, než házením vajíček"  lze považovat i výzvu Lidovek, aby se občané vyjádřili přímo k prezidentovi zasláním vzkazu.               

Začneme výstupy z Ústavy

Všechny tyto subjekty, spojené s politikou, jsou vázány zákony ČR, v jejich čele stojí Ústavní pořádek a ostatní zákony tvoří pak právní řád. V čl. 1 Ústavy se praví:

Základní postavení České republiky

Cit. Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Citované ustanovení platí bez výjimky pro lidi a občany. A je to velmi významné ustanovení, protože se jedná o samotný základ, na kterém stojí (a může i padat) základ našeho státu. Tím je také naplněna závaznost k úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zákony České republiky různé právní síly musí tento základní předpoklad splňovat. K tomu pak odstavec 4 k citovanému ustanovení § 1

Cit.: (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.  

Politický systém je pak v Ústavě definován v ustanovení § 5

Cit. Čl. 5

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Postavení prezidenta republiky

Ústava ČR v platném znění zařazuje postavení hlavy státu do Hlavy třetí pod názvem Moc výkonná. V ustanovení § 54 odst. 1 až 3 jsou vyjádřeny tři charakteristiky pro postavení prezidenta republiky v ĆR : prezident republiky je hlavou státu, je volen v přímých volbách a není z výkonu své funkce odpovědný.    

Postavení prezidenta v politickém systému České republiky

Z jistého rozboru institucionalizovaných vztahů mezi státními mocemi (výkonnou , zákonodárnou a soudní) můžeme snadno pochopit charakter politického systému a pokud teorie zařazuje i pojem politického vůdcovství, pak se v něm odráží i pohled na sílu jednotlivých aktérů, které působí v politickém systému – takže kromě výkladu ústavy je třeba podrobit zkoumání i historickou dimenzi samotného formování politického systému.

Jak posuzovat sílu prezidenta v politickém systému

Z ústavních zvyklostí České republiky je patrno, že prezident České republiky má silné postavení. Počátek těchto ústavních zvyklostí můžeme sledovat v období první československé republiky. Ústavní zvyklosti, jak se vyvíjely v tomto uvedeném období, přímo souvisejí se způsobem, za kterého samostatná republika vznikla. Jistě není třeba připomínat nejen činnost Tomáše G. Masaryka před vznikem republiky a jeho angažovanosti v zahraničním odboji, ale i v zahraničí byl vnímán jako představitel tehdy působících českých elit). Ovšem nevyplývá jen z ústavních zvyklostí, jak o tom bylo zmíněno výše, ale také z faktické stránky výkonu prezidenta republiky, které však ústavou nebyly vyhrazené pro jejich výkonnou pravomoc. A tak si můžeme připomenout výraznou činnost prezidenta E. Beneše, ale z našich nedávných dob i výraznou a významnou činnost Václava Havla, kterou formoval mezinárodní politiku.

Mimořádnou váhu postavení prezidenta republiky v politickém systému v historii dodává také ztotožňování úřadu prezidenta, a to nad rámec ústavních povinností, je to, že lidé chápou sounáležitost samotné osoby prezidenta a garantem významných politických změn, které se dosáhly revolucí a osoba prezidenta je s těmito změnami ztotožňována, stává se tedy garantem významných politických změn, většinou doprovázených výrazným postavením na žebříčku důvěry. Prezident Miloš Zeman vzešel z přímé volby občanů.

Pravomoci prezidenta republiky  (bez kontrasignace a s kontrasignací)

Ještě nám zcela nevypadlo z paměti, pokud vzpomeneme na období výkonu prezidentské funkce Václava Havla a i Václava Klause, jak se poněkud odchýlili od úmyslu zákonodárce v případě svých  pravomocí, a tím je myšlenko například jmenování soudců. Připomeňme si, že jmenování soudců je kontrasignovaná povinnost, Aby nastala účinnost, musí se na ní podílet nejen prezident, ale také vláda. Prezidentova úloha při plnění této při jmenovacím procesu je jasná: abys se soudcem nestal někdo, kdo není k výkonu takové funkce způsobilý a jeho rozhodnutí („uvedení do úřadu“) je chápáno za stvrzení rozhodnutého.

Příklad Klausovy „aféry“ při jmenování soudců

Vzpomínáme si, že v roce 2005 odmítl prezident Václav Klaus jmenovat soudní čekatele s odkazem na jejich nízký věk (i když podmínka jejich věku se během jejich přípravy měnila). Nejvyšší správní soud zkonstatoval: prezident má právo odmítnout soudce jmenovat, na druhou stranu ovšem musí podat vysvětlení.“  Avšak Klausova argumentace, při opětném odmítnutí jmenování soudních čekatelů, se opírá o vyvážení moci ve státě mezi třemi mocemi – podle jeho názoru „není vhodné, aby jmenování soudců příslušelo vládě jako moci výkonné."    

Prezident Zeman versus akademická veřejnost

Do pravomocí prezidenta patří jmenování universitních rektorů a  profesorů (podle zák. č. 111/1998 Sb.) a předání jmenovacích dekretů. Dne 21.11. 2014 proběhl na ČT24 interview, ke kterému se vyjádřil rektor University Karlovy Tomáš Zima. Problém nejmenování literárního historika a kritika byl diskutován nejen občanskou veřejností, médiemi, ale i akademickou veřejností. Prezident svůj postoj k nepředání jmenovacího dekretu vysvětlil.

Ovlivňování zahraniční politiky prezidentem

Václav Havel neoddiskutovatelně výrazně ovlivnil zahraniční politiku českého státu tím, že přispěl do integrace transatlantických a západoevropských struktur. Všechny vlády vydaly souhlas a jediným konfliktem, bylo Havlovo podporování bombardování Srbska jednotkami NATO v roce 1999. Spory Václava Klause v oblasti zahraniční politiky se týkaly jeho postoje k Evropské Unii. A tyto hluboké rozpory se vyhrotily v době ratifikace Lisabonské smlouvy.

Zahraniční politika  prezidenta Miloše Zemana

Ani zahraniční politika Miloše Zemana se neobejde bez nejrůznějších názorových střetů z nejrůznějších politických kruhů a z pera komentátorů, kteří zahraničněpolitickou činnost sledují. Myslím, že nejobjektivnější je srovnání postoje prezidentů V. Havla, V. Klause a M. Zemana na vztahy k Tibetu, Číně a Rusku, což je nyní žhavým diskutovaným problémem.                  

Jak bylo výše řečeno, prezident Miloš Zeman vzešel z přímé volby občanů, není tedy v postavení garanta prezidentů, které vynesla například revoluce, jako tomu bylo u Václava Havla. Je samozřejmě přínosem, když se o výkonu jeho funkce přiměřeně diskutuje, píše a lidé vyslovují svůj názor, protože i tak se formuje představa jeho působení jako přímo zvoleného prezidenta občany jak uvnitř státu, tak i v kontaktu s ostatními zeměmi. Jeho činnost vyplývá z Ústavy a dalších zákonů (například ze zákona o vysokých školách), ale jako občan je subjektem Listiny a nelze omezovat jeho svobody, které jsou mu Listinou garantována. O tom již byla vedena diskuse za Václava Havla, kdy ústavní činitel se vyslovuje z pozice své funkce a kdy jako občan,  zda se to může rozlišovat a zda to může být v těchto rozdílech tak chápáno. Nebo zda postavení prezidenta jako ústavního činitele je funkcí omezeno ve vyslovování vlastního názoru.   

Z tohoto pohledu je zajímavé pojetí Hovorů z Lán - o kterých se vedou nyní spory. Hovory z Lán se staly určitou tradicí z dob T. G. Masaryka a pokračoval v nich Václav Havel a po něm Václav Klaus. Cílem bylo vždy komentování aktuální politické situace hlavou státu. Kladu si otázku, zda má takový pořad dále smysl v rozhlase vysílat, pokud za přímé vysílání (je to problém producentů) nechce nikdo brát odpovědnost za výroky prezidenta, které vzbudily obrovský skandál v mediích. Ale jistě se najde v naší společnosti mnoho lidí, kteří by je poslouchat chtěli. Věřme, že po řadě vysvětlení samotné hlavu státu, proč přistoupila k "vulgaritám" jistě rozhlas najde řešení, jak situaci vyladit, aniž by omezovala posluchače, kteří se o tento pořad zajímají. Je to mimo jiné také do jisté míry choulostivá zpolitizovaná otázka. 

Závěrem lze říci, že se zviditelňují určité problémy, které tu působily latentně a že jsou nyní pojmenovány. Je to skutečně otázka demokratického smýšlení, jak je přijmout, jak o nich diskutovat a jak se s nimi svobodně vypořádat. A také, jak je důležité o nich přemýšlet přes prizma svobodné úvahy i otevřené etiky, která sluší právě demokracii.