Jasné a určité učení - oproti středověké neurčitosti - vzniká na půdě francouzského státního práva nové učení o státě a jeho moci. Je jasné, že humanismus již překonává středověkou teorii o jednotě církve a říše. Francouzský král se jeví jako nikomu nepodaný - a to z pohledu moci vlastního a původního práva, ne už na základě výsady a původního práva a v tom je velký rozdíl.
Později k tomu přistoupí reformace. Ta dokonale potře staré učení o vrchní vládě imperia a v 16. století pak konečně dozraje teorie o francouzském králi, který již pokračuje ve šlépějích legistů a jež je pozvedne na první místo mezi křesťanskými monarchy.
Příkladem budiž škola toulousská za Františka I., která je naplněna idejemi romanistickými (snaží se právo královo prosadit jako nejvyšší právo na světě).
Avšak na základě děl Ferraultových, Guy Papeových, Boyerových, Moéntaigneových a jiných uveřejnil Grassaile významné dílo o francouzských regáliích a to v roce 1538. Významnou částí jeho díla je stanovení dvacet všeobecných práv krále a k nim přistupuje ještě dvacet práv jiných speciálních vzhledem k církvi.. (G. Weill, Les Théories sur puvoir royal. Podle těchto regálií je francouzský král prvním králem na světě, který ani de iure a ani de facto neuznává ve světských věcech nikoho nad sebe vyššího, ani papeže. Je "iperator et monarcha in suo regno." Je nejvyšším soudcem, který může všechny nižší soudy zničit, sám vykonává řadu zvlášť vytčených práv.
"Rex Franciae est in regno tanquam quidem corporalis Deus."
Také nad církví mu příslušejí práva, která nenáleží žádnému jinému monarchovi. Například uděluje důstojenství a beneficia, zdaňuje klérus kvůli ochraně království bez schválení papežova, soudí nad řadou případů zůstavených jinak církevním tribunálům.
Ale vedle tohoto krajního názoru o králových právech se vynořují i jiné názory, které se neustále dovolávají francouzského pozitivního práva. Hlásají větší nebo menší omezení moci královské. Jsou mezi nimi i názory, které vycházejí od přívrženců stavovské monarchie.
Ani v průběhu bojů mezi katolíky a hugenoty se nerealizuje útok na samu instituci království a není snaha roztrhnout státní jednotu v zájmu potlačených stavů. Urputný zápas se nevede o monarchii nebo republiku, ale o o absolutní nebo omezenou monarchii. A tyto zápasy přinášejí poučení: stát musí mít autoritu, která je povýšená nad všechny spory, nezávislá a nelze ji vzdorovat.
A tak, uprostřed občanských válek, které rozštěpují Francii, zatímco království projevuje v Jindřichu III. nedůstojnou slabost, rodí se nová nauka o státě.
Bodin do své definice státu vsunuje jako hlavní znak myšlenku svrchovanosti, vybojovanou v dlouhých zápasech.
"L´etat est un droit gouvernement avec puissance souveraine."
Tento výměr státu obsahuje něco podstatně nového, něco, co nebylo obsaženo v žádné předchozí literatuře.
"Každá řádná vláda nad větším hospodářství, opatřená suverénní (vně i uvnitř nejvyšší a nezávislou mocí) znamená stát."
Bodinův pojem státu je však negativní povahy. "Absolutní, všech zákonů prostá moc nad občany a poddanými., znamená především popřením všeho, co se chce upevnit jako samostatná moc nad státem, podle státu a ve státě, popření vladařské moci papežovy, říše, stavů."
Neurčuje tedy, čím je stát, co je stát, ale čím stát není.
Ale, od chvíle, kdy se svrchovanost vyhranila v podstatný znak státní moci a tudíž i státního pojmu, začínají pokusy o to, aby se suverenitě dostalo positivního obsahu.
Směrodatné obraty v učení o suverenitě vycházejí většinou od mužů,. kteří se aktivně účastní politických bojů své doby a chtějí směr vítězství podpořit novými idejemi. Ale myšlenka suverenity má vznik v negativním pojmu, protože úkolem této myšlenky zůstává, aby při svém postupu energicky popírala nároky všech mocností stavících se proti ní.
Literatura: z přednášek PF MU, Obecné dějiny státu a práva, Státověda
Žádné komentáře:
Okomentovat