Intermezzo: Mezi císaři a papeži to často vřelo - stručný přehled

Latinské 4. století -  sv. Ambrož (340-397)  a císař Theodosius Veliký (347 - 395) 

Křesťanská výchova a vliv silných osobností, zvláště milánského biskupa Ambrože (od roku 374), vedly k tomu, že imperátor uznával suverenitu církve v náboženské oblasti. Je příznačné, že se roku 382 Gratiánus vzdal titulu „pontifex maximus" (nejvyšší kněz); ještě více pak císařův ústupek ve sporu s Ambrožem. Ve sporu o milánský biskupský stolec se měli Am- r brož a arián Auxentius podrobit císařovu rozhodnutí. Ambrož však poučil Theodosia, že laici nemohou ve věcech víry řídit kleriky; „císař je v církvi, nikoli nad církví"; tento sporný případ by mohla řešit pouze biskupská synoda. Se stejnou důsledností žádal Ambrož po Theodosiovi církevní pokání, když dal císař při odvetné akci za vraždu svého delegáta zabít několik tisíc obyvatel Soluně (byli pozváni na stadion a pak zmasakrováni). Theodosius se podrobil - Ambrož by jinak odmítl slavit ' v jeho přítomnosti eucharistii. 

Mravní přípustnost císařova jednání

Jakkoli málo se chtěl Ambrož vměšovat do politiky, přesto byl přechod k tomu plynulý. Tím, že církev posuzovala mravní přípustnost císařova jednání a vznášela na císaře (jako křesťana) odpovídající požadavky, zrušila v podstatě jeho suverenitu, resp. ji omezila na administrativu (jmenovitě na všechno, co se v rámci mravního řádu nabízí jako možnost volby). Od tohoto pojetí je jen krůček k tomu, chápat císaře jako prodlouženou ruku, jako vykonavatele církevních nároků víry: císař musí svoji moc, kterou má od Boha, užívat v poslušnosti vůči Bohu. „Poslušnost vůči Bohu" zde konkrétně znamená poslušnost vůči těm, skrze něž Bůh promlouvá: je to církev ve svých pastýřích, biskupech. 

Budoucí konflikty mezi papežem a císařem

Na osobnosti a mocenských poměrech záleželo, jak dalece se v této podřízenosti zašlo. Ale nárokem církve (z hlediska víry oprávněným) podřídit morálnímu soudu i politiku byl nastolen nevyhnutelný konflikt, který poznamenal celý středověk: boj mezi papežem a císařem, resp. mezi církví a státem, kteří sice mohli rozlišovat svoji kompetenci podle „vnitřního" a „vnějšího" člověka, ale v nároku na konkrétního člověka se museli střetávat. K zostření přispělo jak to, že stát si chtěl ovládnutím církve sám určovat své morální hranice (např. Jindřich VIII.), tak také to, že papežové používali náboženských požadavků k politickým cílům (např. použití exkomunikace). 

Použití náboženské autority vůči císaři  

Dokonce i na čisté osobnosti Ambrožově nás nutně udivuje, že použil náboženskou autoritu k varování císaře Theodosia před tím, aby nechal na církevní náklady znovu postavit křesťany vypálenou židovskou synagogu v Kallinikonu. Ambrož oslovil císaře při bohoslužbě v Miláně a hrozil, že nebude ve mši pokračovat tak dlouho, dokud císař slavnostně neslíbí, že od svého záměru upustí.

Křesťanský řád pro říši

Za Theodosia dostala říše zákonem ustavený křesťanský řád. Podílelo se na tom jedno osudové vítězství. Když se dal Flavius Eugenius, spojený s Frankem Arbogastem a pohanskými římskými senátory, provolat v Itálii císařem a táhl do rozhodující bitvy s Theodosiem, odevzdal svoje vojsko pod ochranu Herkulovu a Jupiterovu, zatímco Theodosius svěřil svoje oddíly křesťanskému Bohu. Oba nakonec očekávali boží soud. Theodosiovým vítězstvím (394) prohrálo pohanství svoje poslední povstání a opakovaně ztratilo svoji věrohodnost - současníkům, např. křesťanskému historiku Theodoretovi, to připomínalo Konstantinovo vítězství na Milvijském mostě (312).

Řehoř Veliký (540 - 604)  a jeho západní orientace

Patrimonium Petri

Historie mu dala jako papeži jméno „Veliký". Jeho 14letý pontifikát dosáhl vskutku světového historického významu. Nejprve se Řehoř snažil změnit situaci církve obratnou organizací jejího pozemkového majetku (patrimonium Petri) a zvyšováním výnosů, aby pomohl obyvatelstvu, které vpády Germánů a stěhování národů uvrhly do bídy. V Itálii řádil hlad a epidemie. Z pastýřské, kněžské a sociální odpovědnosti podnikl papež všechno, aby zoufalým lidem ulehčil jejich osud: dal rozdávat obilí, chránil rolníky na italských a sicilských latifundiích před vykořisťováním a převzal také vojenskou a politickou ochranu města i venkova, protože Byzanc zklamala.  Když v letech 592 a 593 obléhali Řím Lagobardi, podařilo se mu pokojným vyjednáváním přimět je k odchodu. Epochální a do budoucna zaměřená byla Řehořova orientace na Západ. Skoncoval s jednostrannou závislostí Itálie a římské církve na císařské Byzanci a vedl vlastní politiku. Jasně poznal význam germánských národů pro budoucnost. 

Snaha o připojení Germánů k církvi  

Předně vybudoval dobré vztahy k franské dynastii; pak věnoval pozornost Anglii a zahájil pokřesťanštění Anglosasů tím, že k nim r. 596 poslal jako misionáře Augustina, převora svého římského kláštera sv. Ondřeje, a asi 40 mnichů. Nastoupením krále Rekkareda (586) došlo k obratu v ariánské říši Vizigótů. Řehoř se horlivě snažil, aby se odvrátili od ariánství a aby se západogótská církev těsněji spojila s církví římskou. Rovněž úspěšně připravil přechod Langobardů ke katolickému vyznání, v čemž ho podporovala katolická královna Theodelinda. Také se mu podařilo konečně odstranit schizma mezi římskou a milánskou církví, jež existovalo od sporu o tři kapitoly; tím položil základy k novému církevnímu vývoji v horní Itálii. Tím vším se vytvořilo pro něj a pro papežství dosud nebývalé vedoucí postavení na Západě.

Karel Veliký

Karel Veliký (768-814) nejmocnější panovník středověku vytvořil západní univerzální říši. Zprvu se oženil s langobardskou princeznou Desiderií, kterou pak vypudil čímž si opět pohněval Langobardy, kteří hledali spojenectví u Říma a když nepochodili tak vytáhli na Řím. Papež Hadrián se však obrátil o pomoc na Karla a ten je 774 v Itálii porazil. Papež si s Karlem slibují věrnost a Karel přebírá ochranu Říma. 

Papežský stát - vznik

Ale protože se stává zároveň králem Langobardů, tak se nechce až do roku 781 zříci dobytých území až nakonec předá papežství okolí Říma, exarchát ravenský, a několik dalších území, čímž dá vznik papežskému (církevnímu) státu, který existoval až do roku 1870. 

Karlovo budování říšských hranic

První desetiletí Karel věnoval výstavbě a zajištění hranic říše – všechna tažení měla character církevně-náboženský I vojensko-politický – pokřesťanštění bylo spojeno s podrobením, podrobení s pokřesťanštěním. Boje směřovali proti Arabům ve Španělsku (zakládá španělskou marku), 789 proti Slovanům, roky 791, 795 797 proti Avarům, 805 - 806 proti Čechům, 808-811 proti Dánům, 772-804 proti Sasům.

Vznik svaté říše římské

Říše franská se v 9. století rozpadla na východní (Německo) a západní říši (Francie). Francie se  stává národním státem už v 10. století a Německo až o tisíc let později. 

Na území východofranské říše vzniklo imperium romanum, které později užívalo titul svatá říše římská (od 12. stol. – v opozici vůči svaté církvi římské), nadnárodní útvar. Za Oty I., krále saského (962)  bylo toto imperium obnoveno, tím  se i obnovuje antický Řím i karlovská říše. Na tomto území žily různé národy v čele s císařem, a ten byl demokraticky volen sborem volitelů. Později se jejich počet ustálil na počtu sedm, z nichž jeden byl i český král. 

Území útvaru Svaté říše římské

Vznik tohoto útvaru je spojen se jménem Oty I. Velikého, základnou bylo šest vévodství německých – bavorské, švábské, franské, lotrinské, saské, dále k tomu patřila východní marka tedy Rakousko, Čechy, Morava a sever Itálie. Voliči volili tzv. římského krále. A když ten podníkl „římskou jízdu“ tak mohl být v Římě papežem povýšen na císaře, což mělo jen větší lesk než král. . 

Za Otonců (dynastie: Ota I., Ota II., Ota III., Jindřich Ptáčník, Jindřich II svatý a jím dynastie vyhasíná) se křesťanství šíří dál na východ, kde zakládá Ota I. nová misijní biskupství a současně germanizuje a christianizuje východní oblasti a severní oblasti. 

Clunyjská reforma - vzestup vlivů opatů z Cluny

Zhruba v 10 století začínají vznikat sítě reformních benediktinkých klášterů, které začínají uznávat autoritu představenych – Cluny burgundský klášter – jeho vrchol pak v 11 století. Clunijské benediktinské hnutí je úzce spojené s papežstvím, to znamená opat v Cluny a jeho podřízení převoři ve filiálních klášterech úzce spolupracovali a plnili papežova poselství a naopak opat z Cluny se mohl stat papežem. Vyjmutí z místní biskupské jurisdikce a uvolnění svazků s fundátorem, potažmo panovníkem. V tomto pohledu byli clunijské kláštery předobrazem později cisterciáků a dalších řádů, které měli take exempci. Původní kláštery byly snadno manipulovatelné díky svázanosti s místní jurisdikcí. 

Druhá velká reformní větev benediktinů vzniká na území Metts a Trevíru (France a Itálie) – Gorze – Gorzká reforma – uplatňovala loajalitu k říši – naši benediktini v Břevnově a Ostrovu u Davle byli ovlivněni gorzkou reformou – reformní úsilí nebylo jednotné.

Kdo z koho

Západní císař je roven císaři východnímu - spory o autoritu papeže 

Spory o autoritu papeže vedly až do konečného schizmatu v roce 1054. Papež Západu si nárokoval moc nad ostatními čtyřmi starověkými patriarcháty na Východě, ačkoli mu východní patriarchové přiznávali jurisdikci pouze nad západním patriarchátem římským. Kromě odlišných zvyklostí církevního života a liturgie byla východním křesťanům trnem v oku západní praxe vkládat do Nicejsko-konstantinopolského vyznání věroučné upřesnění v podobě slova filioque, které zde původně obsaženo nebylo. Výrazným důvodem však byly i důvody jazykové, neboť obě poloviny církve již nerozuměly jednotlivým nuancím řeckého, resp. latinského jazyka a myšlení. V první polovině 11. století panovaly mezi papežskou kurií a císařským dvorem a patriarchátem v Konstantinopoli vcelku korektní vztahy. Hlavním iniciátorem nového konfliktu se stal patriarcha Michael Kerullarios. Roku 1052 nechal jako odvetu za snahu papežství získat pod svoji jurisdikci jižní Itálii, kterou si nárokovala jako své území byzantská říše, uzavřít latinské kostely v Konstantinopoli, které sloužily Varjagům z císařské gardy a italským kupcům. Z jeho podnětu tak opětně vzplála polemika o odlišnostech mezi východní a západní církví v oblasti dogmatu i právní a disciplinární praxe. Papež Lev IX. však měl snahu řešit konflikt smírně stejně jako byzantský císař Konstantin IX. Monomachos. Definitivní rozkol paradoxně následoval akci, která měla situaci naopak uklidnit.

Je to hlava křesťanstva, který je výše než králové a s papežem je vůdcem křesťanstva - to byla idea, která dlouho nevydržela, pak spolu vedly dlouhý boj kdo bude první. 

Svatá říše římská  zanikla až 1806 za napoleonských válek. 

Boj o investituru

Týká se to dynastie Sálské, která vládla mezi Otonci a Štaufy – dynastie Jindřichů – první se jmenoval Konrád, Jindřich II., III., IV., V., - dynastie vymře roku 1125. Říšská církev – biskupové, opati a hlavně arcibiskupové byli současně světskými pány.  Byli oporou státu a to se papežství pokusí zvrátit. Papežství se však snaží získat nezávislost. 

Kdo koho má volit?

Od starověku biskupy volí klerus a lid, to však ve středověku již neplatí, fakticky volí jen šlechta. V Římě to bylo tak, že vliv na to kdo bude biskupem, měl pán města. V 10. stol. to byl napřed byzantský císař, pak Langobardi, a od 10. století, po jejich zeslabení, místní šlechta, kteří v tomto ohledu volili rodinou politiku. Za Otonců dosazovali Otonci, Jindřich III. plánoval reformu v tom smysl, aby se vylepšil mravní stav církve a proto dosazuje biskupy oddané gregoriánské reformě: nejprve to je Klement II. z Bamberku. Bruno z Toul obnovil chod papežské kanceláře, Viktor II, Mikuláš II. dosedli na papežský stolet, když byl již Jindřich III. mrtev a vládl Jindřich IV. za kterého vládla slabá matka Agnes Poitou, protože byl ještě dítětem,  a toho papežství využilo a v roce 1059 vydal nesmírně důležitý dekret o papežské volbě. Napříště papeže nevolí lid a klerus, nesmí tam nikdo zasáhnout nikdo zvenku. Papeže budou volit kardinálové, starý stav římských kleriků, kteří měli na starosti liturgické záležitosti, měl tři stupně: sedm biskupů z okolí Říma (to byli ti co volbu schvalovali a světili papeže), kardinálové kněží a  kardinálové jáhni. Tyto tři stupně platí dodnes. Od 1059 papeže mohou volit jen kardinálové. Když Jindřich IV dospěl tak s tím samozřejmě nesouhlasil a začal tvrdý boj, on zpochybnil i volbu Řehoře VII. (podle kterého se reforma jmenuje), a to celkem právem neboť on za papeže provolán římským lidem, později byl sic schválen kardinály – to ale na věci nic nemění.

Wormský konkordát

Wormský konkordát byla dohoda mezi papežem Kalixtem II. a císařem Svaté říše římské Jindřichem V. z 23. září 1122. Wormský konkordát byl potvrzen na bamberském knížecím sněmu a papež Kalixtus II. ho potvrdil na Prvním lateránském koncilu o rok později (1123).Tímto aktem se uzavřel vleklý spor o investituru (císař se investitury zřekl a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů, a s udělením lenních statků duchovním, papež naproti tomu souhlasil s císařovou účastí u voleb, které nebyly pro spory kapituly nebo konventu rozhodnuty

Oblíbený králův dvořan a co z toho vzešlo

Podstata střetu mezi  králem Jindřichem II. Plantagenetem s arcibiskupem Tomášem Becketem

Král Jindřich II. si počínal proti církvi násilně a omezoval její moc a privilegia kléru ve prspěch královské moci. Na sněmu clarendonském (1164) prosadil za státní zákon tzv prastaré zvyky z doby Viléma Dobyvatele a určující poměr koruny k církvi. Mezi to patřilo např. – cesty prelátů do zahraničí jen s královým povolením, apelace do Říma zakázány, privilegium fori (duchovní za trestněprávní věci souzeni dle kanonického práva před  církevním soudem), předpisy o volbě biskupů, omezení práva církve uvalovat církevní tresty. Arcibiskup cantenburský a primas anglický Tomáš Becket (1162-1170), dříve oblíbený dvořan a podporovatel královského absolutismu, královský kancléř, který se po vysvěcení na biskupa stal přísným asketou a obhájcem církevních práv, dal souhlas s prastarými zvyky až po delším váhání a souhlas odvolal, jakmile papež Alexandr články zavrhl. Tím na sebe uvalil králův hněv a utekl na šest let do Francie. Pak se vrátil a krále popudil znovu – ten dal neopatrným výrokem podnět k tomu, aby jej 4 normanští rytíři v cantenburské katedrále v roce 1170 zavraždili. Lid začal Becketa uctívat jako mučedníka a Alexandr jej 1173 prohlásil za svatého. 

Král složil před papežskými legáty očišťující přísahu, že není vraždou vinen a slíbil, že se zřekne “prastarých zvyků”. Pro utišení nevole lidu podnikl Jindřich II. ponižující pouť k Becketovu hrobu, kde se nechal veřejně zmrskat. Po zřízení anglické církve podřízené státu, prastaré zvyky” však v podstatě zůstaly dále v platnosti. Anglie zvyšuje svou moc i tím, že odvolávaje se na papeže Hadriána IV. obsadil Jindřich II Irsko (1171).

Idea římského imperia ze Oty III. (983 - 996). 

Myšlenkou reformy říše bylo, že římské imperium by mělo zahrnovat všechny státy na západě, v jejímž čele by stál císař s papežem. Papežství tehdy bylo v silném vleku císařství (papež byl ten koho chtěl císař) a obklopeno by bylo královstvími, se kterými by císařství spolupracovalo. V roce 1000 se mu podařilo tyto ideje prosadit v Polsku a Uhrách – Polsko – nad hrobem sv. Vojtěcha v Hnězdně nechal vystavět arcibiskupství, a ta dostala do vínku tři biskupství v Krakowě - Malopolsko, v Obřehu – Pobaltí, ve Slezsku ve Vratislavi. Mimo zůstala velkopolská Poznaň, kde bylo biskupství od roku 968. Současně je polský panovník Boleslav Chrabrý nazván spolupracovníkem říše a přítelem římského lidu. Totéž v Uhrách – arcibiskupství v Ostřihomi a panovník Štěpán dostal v roce 1000 královskou korunu.

Boje o posílení papežské moci - Inocenc III. a Štaufové 

Aby bylo trochu vneseno světla do problému mezi papežem Inocencem III. a rodem Štaufů, je třeba říci. že šlo o plán Štaufů připojit k říši Sicilii a jižní Itálii. Těmto snahám Štaufů se říká sicilská politika a jihoitalské plány. Proč byla tato teritoriální otázka pro papeže tak důležitá? Totiž, kdyby přišel o jižní Itálii a Sicílii, byl by se uvnitř říše stal jen říšským biskupem. Ale, s tímto územím bylo jeho postavení univerzální, k tomu mu pomáhá nezávislost a suverenita papežského státu. 

Z historie víme, že papež Inocenc III. byl člověk právně vzdělaný a rozhodně měl přehled. Ovšem, nadto i vlastní strategii výstavby evropských států a přitom schopnost najít možnost, jak zachovat ideu papežského vrchního panství nad křesťanskými královstvími západu: v roce 1198 mu  cisařovna Konstancie (normanská princezna)  uznala lenní svrchovanost nad Sicilií. A pak postupně přijali své země v léno od papeže králové: anglický, aragonský, portugalský, dánský, český, uherský, polský, dalmatský.

. 

V době, kdy se Inocenc III. stává v třicetisedmi letech papežem, dědic římské říše, Fridrichovi II., je 2 roky stár.A Německo bojuje o následnictví. Do tohoto boje vstupuje Inocenc III. v roce 1198. Nejprve odmítne Štaufa Filipa Švábského kvůli jím zamýšlenému a prosazovanému plánu připojit Sicilii a jižní Itálii k říši, ale když Filip Švábský porazí svého protikandidáta Otu IV., tak papež Inocenc Filipa potvrdí, ošem za slib, že se svého plánu zřekne. Jenomže když je Filip Štauf zavražděn, papež potvrdí Otu IV. A ... když začne Ota zase pošilhávat po Sicílii, tak proti němu postaví protikandidáta - Fridricha II. 

 Několik slov o Fridrichovi II. z dynastie Štaufů

Dědicem sicilských držav se stal vnuk Fridricha I. Barbarossy, Jindřich II.,  již jako sotva tříleté pachole, neboť jeho otec 28. září roku 1197 zemřel na malárii. Proto ho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III., první roky svého osamělého života byl však v péči otcova bývalého důvěrníka Markvarta z Annweileru. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou.

Fridrich II. kuje štaufskou sicilskou politiku

Jenže náš již plnoletý Friedrich II obnovuje štaufskou sicilskou politiku a místo křížové výpravy se věnuje svým jihoitalským plánům, které ohrožují papežství. Proto jej následník Inocence III.,  Řehoř IX.,  dá 1228 do klatby. Friedrich II. je sice v klatbě, ale přesto zorganizuje křížovou výpravu, která dosáhla ohromného úspěchu – smlouvou se sultánem Al Kamilem dosáhl odstoupení Svaté země křesťanům. Papeži nezbývá než 1230 z něj stáhnout kletbu. Friedrich II. se však svého plánu nevzdává a tak je dán 1239 opět do klatby – on tedy táhne z Neapolska na Řím (1241), aby z něj udělal rezidenci svého univerzálního císařství. Nový papež Inocenc IV. rozpoznal, že jde o bytí či nebytí papežství a a na obou stranách vypukl zuřivý boj. Na podporu obou stran vznikala hromada pamfletů.1245. Ale, na 1. Lyonském koncilu je císař Friedrich II sesazen. 

Pryč od Štaufů!

Aby papežství navždy uniklo štaufskému obklíčení, tak udělil Inocenc IV. dolní Itálii, Sicílii a Neapolsko jako papežské leno Karlovi z Anjou. Císařství se po smrti Friedricha II. (1250) dostalo opět do hrozné krize. Štaufové se ještě snaží dobýt své pozice zpět, ale nakonec je poslední Štauf Konradin poražen od Karla z Anjou a 1268 v Neapoli sťat. 

Tak skončil štaufský rod, císařská moc byla krutě zničena, papežství těžce oslabeno, vzestup národních států a nejsilnější evropskou mocností se stala Francie. 

Papežův sen o univerzální světovládě 

BonifácVIII. (nar. 1235-1303) vs. Filip IV. Sličný (1268 Fontainebleau–29. listopadu 1314 Fontainebleau)

Bonifác VIII ( pontifikem 1294-1303) a jeho snaha vrátit papežství na výsluní  narazila. Chyběl mu realismus, naopak oplýval přehnaným sebevědomím, navíc bez náboženské hloubky. Se svým plánem světovlády narazil na stejně ambiciózního soka Filipa IV Sličného. Když papež v bule Unam Sanctam (1302) s odvoláním na učení o dvou mečích (Lk), (že Kristus obě moci, duchovní I světskou, svěřil jedině církvi), prohlásil že poslušnost papeži je v každém případě nutná ke spáse, došlo k osudovému boji. Na papežskou kletbu odpověděl Filip Sličný odvoláním ke koncilu a v září 1303 dal papeže zajmout. Měšťané jej po několika dnech sice osvobodili, ale násilný čin ukázal bezmocnost a politickou bezvýznamnost papežství- papež nebyl schopen se ubránit. Dlouho nepřežil své sny o světovládě a téhož roku v Římě umírá a s ním I středověká univerzální mocenská převaha papežství.

Avignonské papežství a velké západní schizma

To čeho se báli papežové ve sporu se Štaufy se nyní stalo dobrovolně. Tzv. Avignonské papežství 1309-1378 ukončilo velké schizma, počátek epochy nejtěžších krizí pro papežství a pro církev.

Od Bonifáce VIII (1294-1303), který ve sporu s Filipem Sličným, ohledně “potřebné poslušnosti vůči papeži, která má být nutná ke spáse”, papež jasně prohrál a tak stále stoupá vliv francouzského království nad německým vlivem. 

Pod jeho vlivem krále papeži jmenovali francouzské kardinály a ti zase volili francouzské papeže. Klement V. (1305-1314) se již nechal intronizovat v Lyonu, a po určitém váhání se rozhodl zřídit papežskou rezidenci v Avignonu. I když Klement VI. v roce 1348 Avignon a okolí koupí a udělá z něj papežské teritorium, tak je kol dokola obklopen územím francouzského krále. Proto se také říká o pobytu papežů v Avignonu - Avignonské zajetí.

Vznik konciliarismu - všichni papežovi odpůrci

Za Jana XXII (1316-1334) se francouzský vliv projevil I v suspendování německého císaře Ludvíka Bavora (1314-1347) pro nepatrnou záminku a zaujmul k němu vyloženě nepřátelský postoj. Ludvík Bavor se však nedal 1324 se odvolal vůči papeži ke koncilu, kterého se na císařově dvoře účastnili všichni papežovi odpůrci. Marsilius z Padovy a Jan z Jandunu předali císaři polemický spis nazvaný Defensor pacis (Obránce míru), v kterém uváděli v pochybnost hierarchický řád církve a žádali demokratickou strukturu – papežský primát nemá božský původ, nejvyšší moc patří shromáždění věřících, které zastupuje všeobecný koncil. Z toho vyplývá, že papež je pouhý výkonný orgán koncilu = konciliarismus.

Finanční systém - od naturálního k peněžnímu hospodářství

Dalším velkým problémem byl finanční systém, který avignonská kurie zavedla. Je třeba přiznati, že se vznikem velkých měst docházelo k postupnému přechodu z naturálního k peněžnímu hospodářství. Trvalá finanční krize papežství jej vedla k neustálému zvyšování dávek a daní. Všechny tyto dávky se vymáhaly cenzurami a pohrůžkami klatbou. Nevůle se množila především v Německu, které již tak bylo rozhořčeno postojem papežství k Ludvíkovi Bavorovi. 

Cesta se otevřela reformaci

V 15. století tato frustrace vedla ke “Stížnostem německého národa” a ve století 16 vyústila v době reformační odpadem od katolické víry.

Avignonský exil poškodil papežství nejen tak, že mu upřel univerzální rozměr, otřásl důvěrou křesťanstva, ale i jeho bezprostředními následky bylo období konciliarismu a velké západní schizma (1378-1417).

Schizma vzniká po smrti “Avignonského” papeže Řehoře XI. (1370-1378), vážné prorocké pohrůžky Kateřiny Sienské (+1380) a sv. Brigity Švédské (1373) I chaotické poměry v církevním státě jej pohnuly k návštěvě Říma. Zklamán jej chtěl opustit, ale náhle zemřel, a tudíž se konkláve muselo po 70 letech konat v Římě. 11 francouzských kardinálů z 16 se právem obávalo nátlaku ze strany Římanů, ti naopak se obávali, že Francouzi opět zvolí Francouze. Kardinálové (kteří po volbě uprchnou do bezpečí) ohrožováni na životě sice nezvolí Římana, ale Itala, arcibiskupa z Bari, který přijme jméno Urban VI.

Po třech měsících označí kardinálové volbu za vynucenou a neplatnou a 1378 ve Fondi si zvolí nového papeže Klementa VII. Tak měla církev papeže dva. Světci byli na obou stranách – Urban VI/Kateřina Sienská; Klement VII/VincencFerrerský. Navíc se oba papežové cítili být v právu a svůj titul udržet v neporušené čistotě pokládali před Bohem za avou povinnost. Scizma trvalo 40 let, každý měl svou kurii, I nástupce… Křesťanstvo bylo rozděleno na dvě obedience, každá byla prokleta, všechny úřady byly obsazeny dvojmo. 

Církev se ocital v nejtěžší krizi kterou zažila.

Pařížská univerzita r. 1394 navrhla tři cesty k překonání rozkolu – 1- dobrovolné odstoupení 2-podřízení papežů rozhodčímu výroku 3- rozhodnutí všeobecného koncilu.