K smutným úsekům církevních dějin patří
inkvizice. Toto slovo se v moderním světě stalo jakýmsi synonymem pro
nesnášenlivost, úzkoprsost a krutost. Lidé, kteří toho mnoho nevědí o katolické
církvi, jsou přesvědčeni, že upálení lidské bytosti (nebo zmrzačení, uvěznění)
kvůli popírání nějakého článku katolické víry, není v souladu s učením Krista.
A protože inkvizice byla dílem katolíků, je jasné, že pověst církve v dnešním
světě značně utrpěla na svém dobrém jméně. Už pouhé slovo inkvizice vyvolává v
člověku cosi zlovolného a takřka ďábelského. Pokud v tomto duchu informují také
sdělovací prostředky, nelze se divit, že i mezi katolíky je nemálo těch, kteří
sdílejí podobné názory. A děje se to také v těch zemích, které po dlouhá
desetiletí byla vystavena nelidskému nátlaku a inkvizici daleko krutější,
neznající ani milosrdenství ani odpuštění. I když středověká inkvizice
odsoudila mnoho lidí, kteří pak skončili na hranici, nebylo jich zdaleka tolik,
jak se uvádí v různých příručkách. Všichni inquizitoři si nepočínali jako
Torquemado, ale to již veřejnost nezajímá.
Co je inkvizice?
Je to zvláštní instituce (soud), která
pátrala a vyšetřovala lidi zastávající a šířící bludné (kacířské) učení. Název
pochází od latinského slova inquirere - vyhledávat, pátrat. Usvědčené kacíře
(heretiky) předávala světské moci k potrestání - vězením, konfiskací statků,
vyhnanstvím, smrtí (upálením).
Herezí, kterou
inkvizice soudila, se chápalo tvrdošíjné setrvání v názorech, které
odporují učení katolické církve.
Inkviziční tribunál tedy soudil především
hereze, ale také další případy, které s herezí nepřímo souvisely, jako byly
sexuální zvrácenosti nebo čarodějnictví.
Proč inkvizice vznikla?
Aby čelila nebezpečí, které hrozilo celé
křesťanské společnosti, když jeho jednota (základy) opírající se o společnou víru
byla narušena odlišnými názory. Jestliže stát se vždy bránil proti narušitelům
jednoty, podobně církev se dívala na bludařství (herezi, kacířství) nejen jako
na ohrožení jednoty, ale přímo jako na urážku Boží velebnosti. I když
nevymáhala vykonávání oněch strašných trestů, kterým podle římského práva
podléhali všichni zrádci, odevzdávala usvědčené bludaře světské moci k
potrestání.
Kdy vznikla inkvizice?
Cesta ke vzniku inkvizice byla dosti
zdlouhavá. Během prvních tří staletí se vůči bludařům užívalo pouze
přesvědčování a duchovních trestů. Po Konstantinově ediktu z roku 313 si
světská moc vzala potírání bludů za svůj úkol, ne tak proto, že by bludy
narušovaly čistotu víry, ale především z toho důvodu, že bludné nauky a jejich
hlasatelé ohrožovali klid občanského soužití ve státě. Proto státní moc
stanovila příslušné zákony a tresty, vystupovala i na koncilech, zvláště na
Východě. Avšak její horlivost při potírání bludů nebyla vždy pro církev
žádoucí, neboť často byla nakloněna k naukovým kompromisům (např. v ariánském
sporu, v christologických otázkách). Konstantin a jeho nástupci poprvé užívali
časných trestů ve formě pokut, uvěznění a bičování (manichejci). Postupně byla
vydána řada zákonů a dekretů proti bludařům. Podle zákona z roku 407 byl blud
veřejným zločinem, neboť to, co se dělo proti náboženství, bylo na škodu
všem. Blud byl považován za crimen lesae maiestatis, totiž za nebezpečí
vůči jednotě a klidu říše. Proto byl trestán nejtěžšími tresty - vyhnanstvím,
deportací a také smrtí.
Církevní otcové zpočátku nesouhlasili s
těmito císařskými zákony a spíše trvali na přesvědčování a obrácení bludařů.
Když však tito tvrdošíjně lpěli na svých postojích a názorech, což bylo
podstatou bludařství, i oni se dovolávali duchovních a časných trestů proti bludařům.
Též sv. Augustin považoval v krajních případech trest smrti za oprávněný, ale
přednost dával umírněnosti a pokojným prostředkům. Při potlačování bludů bylo
třeba dbát dvou podmínek - že je v nebezpečí veřejné dobro, že tresty vynáší
řádně ustanovená autorita.
Po pádu římské říše panovníci neužívali
proti bludařům trestu smrti. Např. mnich Gottschalk, usvědčený z bludařství,
byl v polovině 9. stol. odsouzen k bičování. V 10. stol. však už byl upálen
bludař v Orleánsu (1022). Jindřich III. v polovině 11. století nechal popravit
jiné bludaře. Až do poloviny 12. století byly všechny popravy bludařů nařízeny
světskými úřady, často pod tlakem zfanatizovaného davu. Církev proti těmto
popravám protestovala, a to důrazněji všude tam, kde k nim došlo bez soudu.
Pokud jde o církevní zákonodárství, až do
12. století církev zastávala názor, aby bludaři nebyli donucováni zbraněmi, ale
přesvědčováni důvody, a tak přiváděni k pravé víře (sv. Bernard). Ale i on se
dovolává světské moci tam, kde církvi hrozí skutečné nebezpečí, neboť je lepší,
aby byli donuceni mečem, než aby jiné zavlekli do svých bludů. Panovníci v
bludných naukách viděli především narušení veřejného pořádku a nebezpečí pro
zemi. Proto je potlačovali. Přesto k zákrokům vůči bludařům nedocházelo tak často.
Změnu v postoji církve i světské moci
způsobil až vzestup bludařství a jeho rozšíření v druhé polovině 12. století v
jižní Francii a severní Itálii (kataři). Koncily v Montpellier (1162) a v Tours
(1163) doporučily biskupům a kléru obezřetnost a současně stanovily tresty pro
katolíky, kteří bludařům poskytnou podporu. Panovníci byli vyzváni k použití
časných trestů - dosud však ne trestu smrti. Třetí lateránský koncil v roce
1179 zpřísnil tresty proti bludařům. Nesměli být přijímáni do domu, nebylo dovoleno
se s nimi stýkat. Koncil ve Veroně v roce 1184 vypracoval přesnější zákony a
postup vůči bludařům. Je to začátek skutečného středověkého inkvizičního
řízení. V konstituci Ad abolendam jsou vyjmenovány různé
tehdejší bludy a způsob, jak bludaře rozpoznat. Biskupům a arcijáhnům se
přikazovalo, aby jednou či dvakrát ročně se dotazovali po lidech, kteří mají
pověst bludaře.
Tento soud byl přísně církevní a podléhal
biskupům. Nebylo však stanoveno, jak se má postupovat. K zjištění bludařů se
užívalo způsobu iniquisitio - inkvizice, tj. dotazování z úřední moci,
které ve středověku bylo vzácnější než accusatio - obvinění. Soudcové měli
vyhledávat bludaře (kacíře) a všechny podezřelé z bludu. Byla-li jim dokázána
vina, viník měl být potrestán zbavením úřadu, pokud se jednalo o klerika, a
předán světské moci. Její představitelé byli napomenuti, aby poskytli svou
pomoc. Těm, kteří by ji odmítli, hrozily církevní tresty.
Konstituce papeže Lucia III. z roku 1184
se považuje za založení inkvizice. Její příkazy byly příliš prosté
a jednoduché, což si uvědomila i kurie. Co totiž činit s biskupy, do jejichž
kompetence to spadalo, když byli příliš shovívaví k bludařům? A tak k diecézním
soudům přibyly inkviziční soudy legátů, které je časem nahradily.
Soudcové byli vybíráni z řad cisterciáků, usvědčení bludaři byli předáni
světské moci k potrestání. Císař Fridrich II. vydal příkaz, aby každý, kdo byl
církví odsouzen jako kacíř, byl upálen, nebo mu měl být vyříznut jazyk.
Události v jižní Francii, kde došlo na
počátku 13. století k rozsáhlému pronásledování kacířů, posílily postavení
inkvizičních soudů legátů. Původní jednoduchá ustanovení se rozšiřují a
upřesňují. Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 doplnil církevní zákonodárství
o bludařích. Bludaři odsouzení a vyloučení z církve měli být povinně předáni
světské moci k "patřičnému potrestání", jejich majetek měl být
zabaven. Podezřelí z bludů, kteří nemohli dokázat svou nevinu, měli být
vyloučení na jeden rok z církve, světské vrchnosti se měly přísahou zavázet, že
poskytnou svou pomoc k vykořenění bludů. Ti, kdo přijali kříž pro boj proti
bludařům, mohli získat stejné odpustky jako křižáci dobývající Svatou zemi.
Pokud během roku bludaři nedali žádnou záruku obrácení, měli být vyhlášeni za
zbavené cti a za neschopné přijmout jakýkoliv veřejný úřad, pořídit závěť atd.
Totéž se týkalo těch, kteří se stýkali s bludaři. Biskupové byli znovu
vyzýváni, aby ve svých diecézích vyhledávali a trestali bludaře. Tato opatření
čtvrtého lateránského sněmu se promítla i do světského zákonodárství. Převládla
myšlenka, že bludařství má být trestáno společností jako největší zločin, neboť
je nejen urážkou světské moci, ale především urážkou Boží.
Po porážce katarů v jižní Francii se
stoupenci tohoto hnutí uchýlili do podzemí a rozptýlili do různých míst i zemí,
takže je bylo těžko hledat. I když biskupové i ostatní klérus byli stále
vyzýváni k vyhledávání podezřelých osob, bylo dosti obtížné je zjistit, protože
se navenek chovali jako křesťané, měli také dost ochránců. Proto v roce 1231
papež Řehoř IX. přeměnil inkvizici na zvláštní orgán, nezávislý na
biskupech a legátech, a ustanovil trvalé soudy, jejichž jediným posláním byl
boj proti tajným bludařům. V roce 1235 byl ustanoven vrchní inkvizitor ve
Francouzském království v osobě dominikána Roberta la Bougre (bougre´= katar).
V letech 1220 - 1240 vydali zákony proti bludařům někteří panovníci (Ludvík
VIII., císař Fridrich II. - v listu z r. 1224 se zmiňoval o trestu smrti
upálením, který pak převládl).
Vývoj papežské inkvizice, jako zvláštního
soudního orgánu k vyhledávání bludařů a jejich vyšetřování, byl dokončen. Vedle
světského zákonodárství, které obsahovalo také ustanovení proti bludařům,
vytvořila též církev paralelní zákonodárství (soudy) k vyhledávání a souzení
bludařů. Těmto soudům zprvu předsedali cisterciáci, po vzniku dominikánů
členové tohoto řádu, ale též minorité. Vznikla tak instituce či úřad Iniquisitio
haereticae pravitatis. Řehoř IX. (1227-1241) rozmnožil počet inkvizitorů
(všichni byli řeholníci) ve Francii, Španělsku, Itálii a Německu. Tato
inkvizice z papežské moci časem nahradila biskupskou inkvizici, neboť lépe
odpovídala církevnímu poslání - kárat a obracet bloudící. Ale ani tato
instituce se neubránila přehmatům, zejména ve Francii, kde se ocitla pod vlivem
monarchie - zcela zlikvidovala templáře, kteří byli obviněni z kacířství.
Protože nebylo vždy snadné dosáhnout přiznání u osoby podezřelé z kacířství,
povolil papež Inocenc IV. roku 1252 užívat při výsleších tortury - mučení.
Záleželo na inkvizitorech, zdali k tomu přistoupili. Že mučení bylo naprosto
nelidské trápení uvězněných, dnešní člověk skoro nedokáže pochopit, i když i ve
20. století se vyšetřovatelé mnohdy uchylovali k možná ještě drastičtějším
metodám. Tresty se vyvíjely - zprvu pokání, zákaz výkonu některých osobních a
politických práv, doživotní odnětí svobody, předání světské moci k výkonu
trestu smrti upálením. Věcné tresty byly pokuta, zabavení majetku, zničení domu
bludaře.
Španělská inkvizice tvořila zvláštní kapitolu v dějinách
inkvizice a měla trochu odlišný ráz než inkvizice papežská. Byla schválena roku
1478 bulou papeže Sixta IV. jako instituce polocírkevní a polostátní, když
členem nejvyššího odvolacího inkvizičního tribunálu - tzv. Supremy - byl vedle
velkoinkvizitora a představitelů církve i král. Vznikla z potřeby obrany
křesťanského společenství ve Španělsku proti židům a Maurům, z nichž mnozí sice
přijali navenek křesťanství, ale vnitřně nikoli, a tak se stávali při stálém
ohrožení okolních států obávanou pátou kolonou (nebezpečím). Lidé jim nedůvěřovali
a podezírali je z bludů.
Zvláštní kapitolou jsou čarodějnické
procesy, které jsou však záležitostí pozdního středověku, renesance,
případně baroka. Docházelo k nim hlavně v krajinách germánských a slovanských,
katolických i protestantských. Souvisí to s rozšířením pověr o působení zlého
ducha, s vírou v rozličné nadpřirozené či mimořádné jevy, které jsou dílem
kouzelníků, čarodějů - ti jsou pod vlivem zlého ducha.
Papež Inocenc VIII. v reakci na rozšíření
těchto pověr vydal v roce 1484 bulu Summis desiderantes affectibus určenou
inkvizitorům kostnické diecéze, v které se uvádí, že čarodějnictví a
kouzelnictví patří před inkviziční soud pro svou těsnou spojitost (příbuznost)
s kacířstvím. Tak začal hon na čarodějnice. Podle této buly Inocence VIII.
kostničtí inkvizitoři - dominikáni Jakub Sprenger a Jindřich Institoris napsali
a vydali známé dílo Kladivo na čarodějnice, v nichž zdůvodňují existenci
čarodějnic nesprávnou interpretací Písma sv. i církevních otců. Tato příručka
obsahovala pokyny, jak postupovat proti osobám podezřelým z čarodějnických
praktik. Při nedostatečném rozvoji přírodních věd se nelze divit, že mnohé
mimořádné události byly vysvětlovány jako vliv ďábla. Praxe byla různá. Např.
neblaze proslulá španělská inkvizice ústy generálního inkvizitora označovala
víru v čarodějnictví za pověru. Inkvizitoři museli obyvatelstvu v severním
Španělsku, kam čarodějnická epidemie pronikla, vysvětlovat, že např. neúroda
nebyla způsobena čarodějnickými kejklemi ze sousední vesnice, ale vlivem nepříznivého
počasí. Ze všech zemí má Španělsko nejmenší počet obětí v čarodějnických
procesech.
Název inkvizice se v průběhu dějin několikrát
změnil: Původní název Inquisitio haereticae pravitatis byl za
papeže Pavla III. v roce 1542 změněn na Posvátnou kongregaci obecné
inkvizice (Sacra Congregatio universalis Inquisitionis), která bděla
nad čistotou víry a bojovala proti herezím. V roce 1908 papež sv. Pius X. tuto
kongregaci reorganizoval a změnil i její název naSvaté oficium, kterého
se však používalo neoficiálně už v předcházejících staletích. V roce 1965 papež
Pavel VI. provedl další reorganizaci a název změnil na Posvátnou
kongregaci pro čistotu víry.
Jak hodnotit inkvizici?
Je třeba rozlišovat, co bylo jejím cílem a
jakými prostředky se tohoto cíle dosahovalo. Cílem byla obrana
čistoty a neporušitelnosti víry bojem proti herezi. Církev má povinnost a právo
chránit čistotu víry a bojovat proti všemu, co tuto víru narušuje. Prostředky,
kterými inkvizice svého cíle dosahovala, můžeme hodnotit z hlediska absolutního,
tj. samy o sobě, vytržené z dobového kontextu, nebo relativního.
Z hlediska absolutního je třeba používané prostředky
odsoudit ze dvou důvodů:
- prostředky fyzického
násilí jsou nevhodné a nepřiměřené vůči duchovnímu cíli. Konečným cílem
trestání kacířů je totiž jejich uzdravení, návrat, což při užití fyzických
trestů bylo skoro vyloučeno. Tresty nevedly k uzdravení kacířů, ale spíše
k jejich zarputilosti a k nenávisti vůči církvi,
- prostředky fyzického
násilí odporují Kristovým zásadám milosrdenství a lásky.
Z hlediska relativního, tj. díváme-li se na inkvizici očima
tehdejší doby, nikoliv očima dnešního člověka, je třeba si uvědomit, že ona
doba neznala pojem tolerance, ale herezi pokládala nikoliv za svobodomyslné
hnutí, ale za narušení jednoty společnosti. Pokud by toto hnutí zvítězilo a
nastolilo svoji představu o společnosti, žádný jiný názor by nepřipustilo. Stát
a církev byly tak úzce propojeny, že útok proti církvi byl chápán také jako
útok proti státu. Jestliže stát přísně trestá zločince (např. penězokazy), o to
více má právo trestat heretiky, kteří kazí něco mnohem cennějšího než peníze,
totiž víru, jak píše sv. Tomáš Akvinský. Nemůžeme souhlasit s nelidským mučením
při výsleších, které bylo součástí středověké soudní praxe až do konce 18. století,
ale můžeme to jenom konstatovat. Jak už to tak bývá, mezi inkvizitory byli
lidé, kteří své pravomoci zneužívali (např. Konrád z Marburku), ale také
takoví, kteří žili svatým životem (sv. Petr Veronský + 1252).
Přes toto vysvětlení můžeme souhlasit s Franzenem,
že inkvizice patří k jedné z nejsmutnějších kapitol církevních dějin. Bylo
prolito mnoho nevinné krve, lidstvo postihla záplava krutosti a utrpení.
Vrcholu bylo dosaženo, když se tohoto zařízení později použilo proti nesmyslné
víře v čarodějnictví. Zaslepení lidé v rozporu s učením Ježíše Krista způsobili
jiným hodně utrpení a bolestí. Můžeme to jen konstatovat, pochopit to
nedovedeme.
Byla inkvizice účinná?
Podařilo se
potlačit katarství v jižní Francii i v Itálii, omezit valdenství, jehož zbytky
se však dochovaly až do dnešních dnů. Jestliže inkvizice zaznamenala úspěchy
při potlačování bludařství, byla bezmocná při jeho předcházení.
Nepodařilo se jí zasáhnout do
intelektuálního proticírkevního a protikatolického tažení a zabránit zrodu
nových bludů. Jak předvídal již sv. Pavel, bludařství je součástí běžného
vývoje náboženství. Klíčí z nebezpečné, ale nutné výsady lidské svobody. Násilí
neuspívá proti tomuto neustálému nebezpečí, které se rodí z neocenitelného daru
svobody daného člověku Bohem.
Prameny: Franzen: Církevní dějiny, Frohlich: Církevní dějiny, poznámky z přednášek z církevních dějin a církevního práva
Žádné komentáře:
Okomentovat