Augustin: Pohanem a záhy již křesťanem (aktualizováno)

Více než za dvacet století změnilo křesťanství lidstvo  k nepoznání. Jestli si někdo klade otázku, zda to všechno utrpení, naděje, boje a úsilí vkládané do změny dosud známého světa mělo nějaký smysl kvůli víře několika následovníků ukřižovaného Ježíše, kteří ji dokázali rozšířit po celém tehdy známém světě, pak nechápe, a zcela důvodně, protože nad tím málokdo uvažuje, jaké vlastně byly ty pohanské doby. My to známe z knih, ze studií, obrazů, filmů, ale Augustin byl tomu všemu osobně velmi blízko. Když se vydal na procházku palouky a lesy v Cassiciacu, staré faunové a silvanové mytologie se mu vynořovaly v paměti a také narážel na pohanské symboly na každém kroku. 

Jeho kroky vedly kolem kaplí, hraničníků, pomazanými olejem, jak ho pomazali pověrčiví venkované. Stejně jako on sám, tak i stará pohanská země ještě neoblékla Krista nových dob. Nebyl nijak příliš vzdálen podobě Herma Kriophora, který  symbolizoval Spasitele na zdech katakomb. Jako nosič beranů se pozvolna měnil v dobrého Pastýře. Stejně i u Augustina - když se biskup hipponský pozvolna osvobozoval od rétora Augustina. 

A tak, v podzimních dnech v Cassiciacu si to pomalu uvědomoval. V tom podzimu, kdy pomalu léto odcházelo a v ovzduší bylo cítit to práchnivění odcházejícího léta, k nástupu zimního odpočinku. Na okrajích cest se hromadilo žlutavé listí kaštanů, které bránilo i potůčku, který proudil kolem lázně a zastavená voda přestávala vydávat bublavé zvuky. I jeho duše byla zanesena a zastavena všemi troskami myšlení a vášní. Ale už věděl, že mu brzy zazní slova žalmu: "Pějte mi píseň novou".

V Cassiciacu měl Augustin ještě mnohem více starostí, než svou duši a spásu. A tak tomu bude i po celý jeho život. Až do konce svých dnů bude toužit po samotě, po život v Bohu, a až do konce mu Bůh bude ukládat starost o bratry. Augustinův velký duch bude žít láskou.

"Trvalo již hezkou dobu, co jsem se ve svém nitru odřekl místa učitele řečnictví. Konečně přišel den, kdy jsem to také učinil, když jsi posléze znavil jazyk můj toho, čeho jsi již zbavil srdce mé. Tehdy děkuje Ti pln radosti, odebral jsem se se všemi svými na venkov. Jakými studiemi jsem se tam zabýval. které sice již Tobě sloužily, ale ještě vydechovaly pýchu školy, jako odpočívajíce po běhu o závod, dosvědčují knihy sepsané během rozmluv s přáteli nebo se sebou samým ve Tvém přítomnosti a dopisy zaslané Nebridovi, který byl vzdálen ...."  Hlava IV.Četba žalmů

Loučení s pohanskou músou

Augustin byl zaujat nejen krásou, ale byl také pečlivým pozorovatelem okolního světa. Augustin zaznamenává prchavé jednotlivosti svých každodenních zážitků, je přístupný všem dialogům s příchozími a zaplétá je do hovoru. Zná cenu zdravého  lidového rozumu, jasnozření čistého srdce , či zbožné duše, živené modlitbou. A je to naposledy před blížícími se staletími všeobecného duchovního mlčení nebo nastupující suché scholastiky. Je to naposledy, co se vážné otázky projednávají žertovným tónem a s takovou svobodomyslností! Tradice, která se započala Sokratem pod platany Ilissu, se zavírá se Augustinem pod kaštany Cassiciaca ...

Ale přeci, ať je forma veselá a až fantastická, obsah těchto dialogů Contra academicos, De ordino, De vita beata je vážný, velmi vážný. Augustin sám jim přikládal velkou důležitost a dal je rychlopiscem zaznamenat a pak je i vydal. 

I když se nám mohou dialogy zdát jako školní cvičení, přesto nám ukazují, čím se Augustin v duchu zabýval před svým veřejným obrácením. I když například předstírá, že bojuje s akademiky, bojuje ve skutečnosti se svými bludy, jimž byl tak dlouho nakloněn, ba oddán. Vyhraňuje si tak svůj nový ideál. A ví, že pravdy, ke kterým dospívá, musí být přizpůsobeny pro pochopení průměrnému člověku. V těchto letech nemá ještě intransigenci, která mu později dá vyšší ctnost a s kterou bude i neustále zápasit jeho láska a neústupné vzpomínky literáta.