Augustin v Miláně (aktualizováno)

Historický exkurz

Ambrož se stal biskupem se stal v r. 374 a zůstal jím až do své smrti v r. 397. Vedl velkolepý program prosazování politické moci církve a podpory mnišského asketismu. Dvakrát se dostal do ostrého konfliktu s císařem Theodosiem I. - a v obou případech z nich biskup vyšel jako vítěz. Po jeho smrti se centrum církevní moci vrátilo z Milána do Říma. Tamější papež Inocenc I. (401-1 jednal s Alarichem a Lev I. (440-61) pak se skvělým úspěchem s Attilou. 

Během jeho působení se v Římě stavěly mohutné kostely. Papež Lev zastával názor, že spolupráce mezi státem a katolickou církví je pro obě strany výhodná, neboť jedinečně poutá rozdělený západní svět dohromady. S tím však nesouhlasil každý. A nakonec mělo toto spojenectví právě opačný účinek. Hlavně pro přepjatý, horlivý zápal, s nímž vysocí představitelé státu na přání svých duchovních partnerů vnucovali křesťanství pohanům. Takovým postupem totiž přeměnili názorové rozdíly v nesmiřitelné nepřátelství. 

Valentinianus I. proti této politice vystupoval, což bylo velmi neobvyklé, a prosazoval všeobecnou toleranci. Ale krátce po jeho smrti nastal ve válce proti pohanství velký symbolický okamžik, když jeho syn Gratianus dal odstranit ze senátu pohanskou sochu bohyně Vítězství (r. 382). Po jeho smrti se o tomto tématu znovu rozvířila ostrá debata, avšak křesťanský názor vyhrál. Theodosius I. pak vydal celou řadu zákonů, jejichž cílem bylo úplné vyhlazení pohanství. 

V severní Africe však vypukly mezi pohany náboženské nepokoje, protože jim Římané pozavírali chrámy. To ovšem jenom podnítilo tamější biskupy k tomu, aby požadovali další a ještě přísnější zákony proti pohanům, aby se vykořenily poslední pozůstatky modlářství.  Augustin byl pak jedním z církevních Otců, který nejrázněji působil na světskou moc.  A nyní prosazoval názor, že je třeba pohany - a rovněž odpadlíky - ke křesťanství donutit. "Kristus," prohlašoval Augustin, "musí jako vojevůdce používat vojenské metody, aby znovu přivolal do armády dezertéry ". 

Pohané měli namále. Na západě však byl dosazen na císařský trůn kandidát, který s nimi sympatizoval (392-4), což pro vedoucí církevní činitele znamenalo velký otřes. A když se v r. 410 zmocnil Říma Alarich, existence pohanství se znovu prodloužila, poněvadž tato katastrofa se běžně přičítala kestřanskému režimu. Tento názor se pokusil vyvrátit Augustin ve svém spise O Boží obci (De civitate Dei). Bezprostředním podnětem k tomuto dílu byla naléhavá potřeba zabránit oživení pohanství. Následovaly represálie proti domnělému pohanskému nebezpečí a ty pokračovaly ještě ve čtyřicátých letech pátého století. Tyto donucovací metody nakonec pohanství opravdu téměř vymýtily. 

Jenomže v rozhodujících letech na počátku pátého století vedla tato perzekuce k zesílení právě oné nejednotnosti, kterou měla odstranit. A tak na rozkladu západořímské říše měla také svůj podíl. Stejně rozkladně a ničivě působily konflikty i přímo uvnitř křesťanství. Konstantin byl přesvědčen, že je naléhavě nutná jednota mezi všemi křesťany, nejen proto, že Bůh a Ježíš jsou nedělitelní, ale i proto, že jednota církve je nejlepší cesta k sjednocení celé říše. 

Avšak spory v církvi pokračovaly v neztenčené míře. Týkaly se celibátu kněží, dědičného hříchu a podstaty Ducha.svatého. Východ jako vždy zdůrazňoval existenci jediného Boha, kdežto západ obhajoval božství Ježíšovo, což ostře odsuzovali ariáni. Dějepisec Ammianus Marcellinus měl proto dojem, že "ani dravá zvěř není takovým nepřítelem lidstva jako většina křestanů, kteří se navzájem do krve nenávidí." Alespoň Valentinianus I. se choval stejně tolerantně ke "kacířům" v křesťanských řadách jako k pohanům mimo ně. Avšak jeho nástupci už dávali najevo docela jiný postoj, zvláště Theodosius I., který vydával spousty zákonů a ediktů proti nekonformním křesťanům.

A Augustin došel při úvahách o svém předchozím duchovním bloudění k závěru, že křesťanské kacíře i pohany je třeba přivést mezi ovečky do stáda násilím. Citoval z Písma: "Dejte příležitost moudrému a stane se ještě moudřejším." Jenže "příležitost" byl pouze eufemismus za násilné potlačování. Ve stejném duchu prohlásil později papež Lev I., že "pravda, jež je prostá a jediná, nepřipouští odchylky."

I manichejcům a Židům se za křesťanských císařů vedlo daleko hůř než za jejich pohanských předchůdců. Jenže perzekuce jako vždy roztržky jenom prohloubila, místo aby je zacelila, takže pak se sjednocená loajalita, kterou říše tak zoufale potřebovala, stala ještě mlhavější chimérou než dřív. 

Vládě v marném boji o přežití národa nepomáhaly ani psychologické postoje jak pohanů, tak křesťanů. Pohané se totiž většinou stále příliš samolibě kochali slavnou minulostí a křesťanští teologové zase hlásali doktríny zlehčující význam služby pro stát. Co se týče pohanů, jejich prastarý vzdělávací systém nebyl zdaleka mrtvý. Proti udržování klasických tradic ve školství se nezvedla vážnější opozice. Křesťané totiž nepřišli se žádnou jinou teorií ani praxí, kterou by mohli nabídnout. I sám Konstantin horlivě podporoval starý systém a neprojevoval nejmenší snahu rozšířit jeho náplň. A tak profesoři na proslulých institucích vysokého učení v Římě, Miláně a Kartágu i na známých městských školách v Galii zachovávali klasickou strukturu sedmi svobodných umění, anebo se spíš - poněvadž čtyřem z nich už se příliš nevyučovalo - zaměřovali na zbývající tři, gramatiku, rétoriku a dialektiku.

Po celé čtvrté století docházelo k významnému oživování těchto tradičních předmětů, jenomže jak upadaly střední vrstvy obyvatelstva, omezovalo se studium stále víc na aristokracii, jejíž kulturní a literární postoje ustrnuly většinou do téměř uniformní sterility, jak dokazují sice vybroušené, ale od reality odtržené básně a listy tehdejších aristokratů. V těchto výtvorech se projevuje romantický, nostalgický cit pro věčný Řím - "Invicta Roma aeterná", jak to stojí na mincích a medailích. Starobylé město, ač už nikoli sídlo vlády říše, která převzala jeho jméno, bylo nyní symbolem s novým, důležitým významem. Termín "Romania" totiž označoval dědictví římské kultury na latinském západě - a nezahrnoval takové útvary, jako byla Gothia, Francia a Alamannia. Císařové, důstojníci i lidé nižšího rodu, všichni, kdo pocházeli odněkud ze vzdálených provincií a do Říma skoro ani nevkročili, pokud vůbec někdy, se nyní s vášnivým zaujetím považovali za Římany. Necelé desetiletí poté, co město dobyl Alarich, galsko-římský básník Nítilius Namatianus dosud vnímal Řím jako vyšší realitu, která nikdy nemůže zakolísat ani padnout: 

"Nepozná bezpečí ten, kdo by tebe měl zapomenouti. Sám chci tě chváliti dál, slunce až zahalí tma. Bezmezná sláva je tvá a bezpočet krás je v tobě, tolik, co na nebi hvězd". 

Nítilius byl pohan, ale vliv klasické minulosti pociťovali velmi silně i tehdejší křestané. Neustávaly mezi nimi ovšem debaty o tom, do jaké míry mají čerpat z tohoto pohanského dědictví. Tak například Augustin přes nesmírný obdiv k Aeneidě kladl do protikladu vašeho Vergilia s naším Písmem. Ale i on podobně jako jiní připomínal, že dokonce i staří Izraelité směli "kazit Egypťany a brát si jejich ženy jako konkubíny, a že tedy obdobně jsou on i jeho spolu-křestané oprávněni vytěžit z pohanských autorů, co se dá. Avšak potíž s tímto hluboce zakořeněným uctíváním minulosti spočívala v tom, že lidé měli tendenci pohlížet na každou současnou událost z hlediska minulých dějů. A aby se tato srovnání vtloukla lidem do hlavy, odvolávali se autoři neustále na nejrůznější minulé historky.

Když chtěl tedy tehdejší vůdčí pohanský básník Claudianus z Alexandrie psát lichotivě o svých současnících, neustále je přirovnával ke Scipionům, Catonům a Bnítům. 

"Máme-li vůbec nějaký smysl pro rozpoznání pravých hodnot," radil učený spisovatel Macrobius, "vždycky si musíme hluboce vážit klasické minulosti." 

Tomuto duchu také odpovídá, že se poslední ze všech císařů západní říše jmenoval jak Romulus, tak Augustus. Tento sklon ohlížet se s takovým zarputilým zaujetím zpátky vedl však rovnou ke katastrofám. 

Když například pohanský dějepisec Ammianus píše o nedávné porážce Římanů Vizigóty u Hadrianopole (r. 378), okamžitě tu pohromu srovnává se vpádem Germánů před půl tisíciletím. Chce tím naznačit, že takové rány utrpěli Římané už dříve, a překonali je - takže není důvod, proč by je nepřekonali zase. A později vyjadřuje přesně totéž Nítilius Namatianus. Avšak takové analogie byly zavádějící, poněvadž germánský vpád před pěti stoletími ani v nejmenším neohrožoval samu existenci impéria, kdežto nyní se naléhavost ohrožení zásadně změnila.

Porážka, kterou utrpěl v r. 378 Valens u Hadrianopole, měla daleko katastrofálnější následky, než s jakými se museli Římané potýkat kdykoli předtím. Ale spokojená nostalgie, k níž vedla římská výchova, znemožňovala, aby se občané postavili k nové situaci čelem a patřičně či konstruktivně na ni reagovali. "Tvou moc Říme pocítit všude, kam slunce své paprsky střílí," prohlásil Nítilius o Římu. Jenomže se mýlil, poněvadž západní říše už neměla daleko ke konečnému zhroucení. Teď byly naléhavě zapotřebí co nejrozhodnější protiopatření a takové názory, jaké hlásal on, jenom odváděly od této nutnosti pozornost.

Velcí křesťanští teologové, mužové mimořádně moudří a zásadoví, jací by v dřívějších dobách nesloužili církvi, nýbrž státu, škodili říši zase jinak, ale stejně vážně, totiž tím, že aktivně odrazovali křesťany od jakékoli činnosti ve státním zájmu, ať už v civilu, nebo v armádě. Tento postoj, snadno ospravedlnitelný Novým zákonem, byl celkem samozřejmý za starých dob, kdy státní zmocněnci křesťany pronásledovali. Církevní vůdcové se však kupodivu drželi původního přesvědčení, že křesťanství se nesrovnává se službou státu, i poté, co se říše stala křesťanskou. Papežové jeden za druhým prohlašovali, že pracovat pro vládu je škodlivé pro duši člověka, a svatý Martin z Toursu, zakladatel klášterů v Galii, požádal o propuštění z římské armády, protože prý je vojákem Kristovým a nemůže bojovat za svou vlast. Když se takové názory mezi obyvatelstvem rozšířily, nutně to oslabilo schopnost říše odolávat nepřátelům. 

Další sílu odčerpával státu Augustin. Nebyl vyložený pacifista, připouštěl dokonce, že doslovné chápání Kristova výroku "nastav druhou tvář" by stát zničilo. Ale dvaadvacet knih jeho díla "O Boží obci" podrývalo vlastenecké cítění záludnějším způsobem. V tomto znamenitém uměleckém literárním díle pozdní říše římské, z něhož středověcí myslitelé načerpali mnoho vědomostí o antice, shrnul jak všechny zdroje pohanské filozofie, tak křesťanskou doktrínu, aby ukázal ostrý protiklad mezi obcí pozemskou a jejím protějškem na nebesích. O takových ideálních městech už dříve hovořili Platon i svatý Pavel, ale Augustin, který psal brzy po Alarichově vyplenění Říma, vyložil celou tuto ideu nově a neobyčejně živě. Představa budoucnosti každého pozemského státu je u něho prodchnuta zřetelnou beznadějí. Cítil už dříve a teď ještě zřetelněji, že křesťanství je úroda, jež přichází těsně před zimními mrazy - těmi mrazy, které spálí všechny národy světa. 

Jeho "pozemská obec", skládající se nejen z hříšníků známého světa, ale i ze zkažených lidí vůbec kdekoli, zahrnuje širší obzor než Římskou říši. Nicméně při svém pesimismu vidí Augustin budoucnost římské civilizace v černých barvách - či spíše budoucnost lidského snažení, které onu civilizaci udržuje při životě. 

Podle jeho teorie Boží milosti, převzaté od sv. Pavla a upravené, lidé pouze vlastní vůlí bez Boží pomoci vůbec ničeho nedosáhnou. To znamenalo definitivní odtržení od optimistických humanistických postojů klasického světa. 

Na opačném pólu stály názory takových myslitelů, jako byl Pelagius, britský či irský teolog, který v Ciceronově duchu kladl silný důraz právě na úsilí jednotlivce. Následovaly prudké spory a pelagianismus byl zavržen. Augustin velikost Říma silně okleštil. Zájmy státu už nemohly mít přednost. "Musíte nám prominout, jestliže naše vlast tam nahoře působí potíže té vaší... Měli byste větší zásluhu, kdybyste sloužili vyšší vlasti." A čím byl Augustin starší, tím víc odmítal jakékoli ztotožňování křesťanství a impéria. Z hlediska světské politiky se neprosadil, protože k onomu ztotožnění skutečně došlo, navíc natrvalo. Jeho vliv se však značně rozšířil a fakt, že odmítal věřit v křesťanské císařství, měl svůj podíl na oslabení říše. I proto se nedokázala ubránit nepřátelům a odvrátit své zhroucení. 

Zpět  k Augustinovým začátkům 

Dva roky před tím, než Augustin přišel do Milána, provedl císař Gratian úplnou odluku státu a starého kultu. Z kurie dal odstranit sochu a oltář bohyně Viktoriae a zdůvodnil to tak, že pohanské znaky a jejich příslušenství nemají už smysl v křesťanském prostředí. Zároveň odebral výsady od berní i důchody kněžským sborům, jmenovitě Vestálkám, zrušil ve prospěch státní pokladny příspěvky na pohanský kult, zkonfiskoval majetek chrámů a kněžím zakázal přijímat dědictví na nemovitosti.

Symnachus a Ambrož 

Symnachus byl představitelem pohanské menšiny v Senátu a stál v čele lidí, kteří protestovali proti císařově ediktu. Do Milána byla vydána deputace, aby přednesla císaři stížnosti pohanů. Ale Gratian deputaci nepřijal. Ani jeho nástupce Valentian II. nebyl přístupnější. Sv. Ambrož proti pokusům pohanů rázně zakročil a dožadoval se stejného práva pro křesťany a pohany porazil. Viktoria nebyla již potom postavena postavena v římské kurii a statky pohanských chrámů nebyly vráceny. 

Augustina musel tento výrazný úspěch katolicismu překvapit. Bylo mu jasné, že katolicismus bude napříště náboženstvím státu. Do Milána přišel se svými ctižádostivými plány a setkal se tam s katolicismem obklopeným slávou v Ambrožově osobě. Dosud slýchal od svých manichejských přátel, a také od pohanů, nevraživé řeči proti papeži a kléru a to v něm vzbuzovalo odpor a pohrdání. Nyní se mu jevilo, že je to náboženství vítězné a uvažoval, že by bylo dobré mu sloužit. 

Augustin uvažuje o Ambrožových kázáních

Augustin vždy chtěl všechno nebo nic. Obrátit se ze sobeckých důvodů je tak dobré pro nějakého dvorního pleticháře, Pro něho však byla nejdůležitější jistota pravdy. I když neuvažoval o tom, že by ji zrovna u katolíků našel, přesto chodil na Ambrožova kázání. Zpočátku jako milovník jazykové krásy, s trochou zvědavostí, co jiný člověk dokáže a rovněž chtěl posoudit, zda kazatel zasluhuje svou slávu. Shledal, že jeho výmluvnost je obsažná a solidní, že Ambrož je především mužem činu, a to zcela ovládlo ještě stále lehkovážného rétora, jakým Augustin byl. V jeh řeči nenacházel líbivost a skvělost výrazu, která ho tak zaujala v řečech manichejce Fausta. Zvláštní! Augustin naslouchal Ambrožovi rád, ale v duchu stále pohrdal učením, které hlásal. Jenže časem se jeho učení stále objevovalo v jeho úvahách. Začínal chápat, že má váhu a dá se obhajovat. 

Augustinovy úvahy o Bibli

Nebylo divu. Ambrož zavedl v Itálii ve vykládání Písem orientální metodu. Ta spočívala v tom, že objevoval v Písmech alegorický smysl, ale také poučný a hluboký, což bylo pro Augustinovu hloubavost zajímavé. Bible se mu již nezdála tak nezajímavá.Ambrož vysvětlil prostřednictvím historických úvah i to, co manichejové svatým knihám tak vytýkali a co považovali za nemravné: co Bůh nepřipouští již nyní, mohl se zřetelem na mravní stav připouštěti dříve. Jeho poznání, že Bible není ani nerozumná a že neodporuje morálce ještě ho nepřesvědčilo, že je pravdivá. Byl plný pochybností. Rád by s ním o tom všem pohovořil, ale Ambrož neměl čas.

"Bylo mi nemožné se k němu přiblížiti," praví Augustin, "a pohovořit s ním o čem a jak bych si přál, neboť mne od jeho uší a úst zdržovala spousta lidí, kteří jej obtěžovali svými záležitostmi a jimž on pomáhal v jejich potřebách. Té trochy času, kdy nebyl s nimi, využíval k nabrání nových sil těla nebo ducha. A když četl, tu jeho oči přebíhaly po stránkách a jeho srdce se otvíralo k pochopení textu, ale hlas a rty zůstávaly v klidu, Když jsem jej přišel navštívit (neboť každý k němu mohl přijít bez ohlášení), tu se mi často stávalo, že jsem jej nalezl čtoucího mlčky a ne jinak, Posadil jsem se a zůstal jsem tak dlouho beze slova (neboť kdo by se odvážil rušit čtenáře tak zahloubaného), odcházel jsem zas v domnění, že za těch krátkých chvilek, které mu zbývaly k osvěžení ducha, unaveného hlukem tolika cizích záležitostí, každé nové vyrušení by mu bylo nepohodlné. Snad tak činil v obavě, aby pozorný a něčím zaražený posluchač jej nepřekvapil při nějaké nejasné stránce a on nemusel vysvětlovat a projednávat s ním těžší otázky a tak mařit čas, který měl určený k jiné četbě. Ale ať úmysl, který jej k tomu vedl, byl jakýkoliv,nemohl být jiný než dobrý u muže tak veliké ctnosti."

V době, kdy Augustin psal tyto řádky, byl již křesťanem a biskupem a psal je z určitým časovým odstupem. Už chápal to, co nemohl pochopit tehdy, že Ambrož se vyhýbal rozmluvě proto, že Augustin nebyl ještě dost zralý k tomu, aby mohl s ním začít užitečnou rozpravu jako s věřícím: Chyběla mu totiž pokora srdce a ducha. Ale tehdy to musel pociťovat s nelibostí, tu zdánlivou Ambrožovu lhostejnost. Ze stránek jeho Vyznání můžeme jasně poznat, že si myslel, že Ambrož jako biskup měl na starosti duše, a divil se, že biskup, ať má sebevyšší vliv a postavení, nijak nechvátal s nám mluvit o duchovních útěchách. A protože ještě nechápal křesťanskou lásku, pomyslel si, že se Ambrož necítí dost silný, aby se dokázal poměřit s dialektikem, který nezná dobře Písmo. Pravda je, že když byl náhle povýšen na biskupa, musel se Písmo učit. A pokud se vyhýbal kontra-verzi, Augustin usuzoval, že se bojí dostat se do úzkých. 

Co Ambrož možná netušil

Svatý Ambrož nemohl tušit, co se děje v Augustinově srdci. Byl příliš vysoko, než by se mohl zabývat bídnými ranami sebelásky. A možná, že se obával, že by porušil křesťanskou rovnost, kdyby se zvlášť zabýval Augustinem. A pokud s ním vedl krátké hovory, pak jistě pochopil i jeho charakter a asi o něm neměl dobré mínění, protože exaltovaná Augustinova povaha, ona neurčitost nitra, ty plané melancholie, to neustálé váhání s vírou, to se rozhodně nemohlo líbit tak pozitivnímu Římanovi, ještě navíc bývalému vysokému úředníkovi, který byl zvyklý přikazovat. 

Ale Augustin ho přesto respektoval ...

Z jeho pojednání vycítíme, že k němu choval velkou úctu a lidskou touhu po jeho blízkosti. Když psal o své osamělosti v Miláně, směřoval k Ambrožovi jemnou výtku. Vzpomínal, s jakou horlivostí hledal pravdu a podotýká:

"Mohl mít ve mně nejvděčnějšího a nejučenlivějšího žáka, kdyby se byl někdo nalezl, aby mne poučil." 

I když tato věta, která ve Vyznáních silně odporuje tolika stránkám chvály o svatém Ambrožovi,zdá se být důkazem pokorné pravdy. Pokud měl být Ambrož nástrojem jeho obrácení, pak je pravdou, že neučinil osobně nic pro jeho konverzi.

Svatá Monika v Miláně

"Přišla nyní za mnou má matka, již sílila láska, po  zemi a moři mne následujíc, jsou ve všech nebezpečenstvích bezpečná. Tvou ochranou."  (Kniha šestá, Hlava I.)

Tento okamžik setkání bylo pro Augustina velmi důležité. Našla svého syna ve velkém nebepečí a zoufalství. Jeho těžké rozpoložení vysvětluje : ... že nemohu nalézti pravdy ... Oznámil ji, že již není manichejským, ale také není katolíkem, rozhodně ... "nezajásala radostně...". Celou svou silou  se denně modlila s jistotou, "že i když jsem dosud nedošel pravdy, ale již jsem byl zbaven bludu."   A dále Augustin píše:  "Ano, poněvadž byla jista, že doplníš milost, již jsi ji celou slíbil, odpověděla mně s velikou mírností a se srdcem plným důvěry:

"Věřím v Krista, že prve, než vykročím z tohoto života, uvidím tě věřícím katolíkem."