Augustin a Ambrož - první setkání

Cestou z Říma do Milána si Augustin opakoval Terentiův text : 

„Ten den, jenž ti přináší nový život, od tebe žádá nového člověka.“

Augustinovi bylo právě třicet let. Po všech zážitcích uzrál jeho charakter, stala se z něho veřejná osobnost. A pokud se chtěl, vyhnou nepříjemnostem ve své kariéře, bylo třeba dobře uvážit, jaký směr má dát svému životu.

Katolickým biskupem v Miláně byl právě sv. Ambrož. Augustin si dal opravdu záležet, aby si ho naklonil. Byl skutečnou politickou mocí, důležitou osobností, slavným řečníkem a jeho jméno zářilo celým římským světem. Se svým titulem consularis spravoval provincie Aemilii a Ligurii, když milánský lid ho zvolil proti jeho vůli biskupem. Přijal v jednu chvíli křest, kněžské a i biskupské svěcení, vzdal se svých světských funkcí: na svém biskupském stolci byl však stále nejvyšší autoritou v zemi.

Vroucí Augustinovo srdce

Sotva se v Miláně ohřál, už spěchal za Ambrožem. V jeho představách to byl učenec, řečník, slavný spisovatel. Vždyť právě obdivoval u něho tu slávu, po které toužil sám.  Zkrátka, Augustin si vytvořil o Ambrožovi velké iluze a snil. Představoval si, že přes veškerý rozdíl postavení bude s tou velikou osobností jako rovný s rovným, že si s ním důvěrně pohovoří, jako kdysi v Kartágu s prokonsulem Vindicianem. Domníval se, že Ambrož je kněz, to znamená lékař duší: chtěl se mu svěřit se svými duševními problémy, s úzkostí ducha a srdce. Určitě od něho čekal posilu, ne-li uzdravení. Ambrož jeho očekávání zklamal a Augustin se tím netajil ani ve svých zápiscích. Ambrož jej překvapil svou uhlazeností a blahovůlí i povýšenou zdrženlivostí, s níž ho přijal. 

„Přijal mne,“ vzpomíná Augustin, „přijal mne otcovsky, a jako biskup se těšil z mého příchodu.“

Ambrož přijal Augustina ne sice jako kohokoliv, ale přece především jako ovečku svého stáda, a ne jako nadaného řečníka, onou „biskupskou“ blahovůli, kterou z povinnosti měl pro všechny své ovečky. Nuže, Ambrož asi nedůvěřoval tomuto Afričanovi, který byl jmenován městským řečníkem na doporučení pohana Symmacha, který byl ještě ke všemu jeho odpůrcem. Konečně, není divu: z Kartága italským katolíkům nepřicházelo nic dobrého: ti Kartaginci, byli, všeobecně vzato, samí manichejci a donatisté, sektáři tím nebezpečnější, že se míchali mezi věřící a pokrytecky je kazili. Ambrož dal nevědomky Augustinovi znát ironickou soustrast „onomu kramáři slov“, onomu mladému řečníku, který byl ještě tak domýšlivý … Tak, Augustin dostal od Ambrože svou lekci pokory, ale nepochopil ji tak, jak by snad měl. Z toho setkání si zapamatoval, že ho přijal dobře. Augustinovo vášnivé srdce si Ambrože zamilovalo skoro takovou měrou, jaký byl jeho obdiv k němu. 

„Zdál se mi,“ vzpomíná Augustin, „ podle světa šťastným člověkem, ctěným vším, co je na zemi nejvznešenějšího.“

Ale přesto si neodpustil jistou výhradu z pozice své smyslnosti a tím odhalil stav své duše.

„Jen celibát Ambrožův se mi zdál být pro něho těžkým břemenem.“

Ambrož byl přítelem slavného a vítězného císaře Theodosia, vychovatelem mladého císaře Gratiana, a třebaže císařovna Justina, jako ariánka, proti němu intrikovala, působil v radě Valentiana II., malého třináctiletého císaře, kterého se snažilo pohanské a ariánské prostředí strhnout do protikatolické reakce. 

A právě, Augustin se měl nyní přesvědčit o vlivu, jakému se Ambrož těšil. 

Pokračování: Působení Augustina na císařském dvoře