Život v duchovnu: Lehkomyslná rozhodnutí a utrpení

Po roce 1989, ať už si o tom období myslíme, co si myslíme, vzrostl počet lidí, kteří zatoužili žít "duchovním životem", protože se domnívali, že se jim uleví, že mohou změnit dosavadní způsob život a jejich nitro přestane být tísněno pocity obav, strachu, vlastní bezmoci, že se jim vyřeší mnoho problémů, které mají sami ze sebou. Jenže, "duchovní život" jak si ho představovali, není žádné "víkendové Wellness" a svět plný andělů, opatrující lásky a záštita proti každodenním protivenstvím všedního života. Spíš problémy nastanou v momentě, až si tací zastánci duchovna začnou něco odříkat a naopak něco na sebe brát, jenže, nejenom výhody, které s sebou nese vnitřní procitnutí, ale také "prohlédnutí" fungování fyzického světa a morální úroveň, s kterou se lidé potýkají se svými obyčejnými starostmi. Do hry vstupují mysteria, o kterých neměli do této doby velké povědomí. Je to o problému, že takový člověk musí svá měřítka na jednání, chování a konání zvednout do vyšší úrovně, nepřemýšlet jen nad sebou, ale jeho zájem se musí rozprostřít na celek, protože ve skutečnosti, ztrácí svůj osobní život ve prospěch toho, k čemu se vnitřně zavázal. A tak jsme svědky žalostného selhání lidí, kterých jsme se doposud domnívali, že jsou rovní, slušní, opravdoví, obětaví a ví si rady se svými problémy, pomáhají nezištně druhým a jsou tišší, protože věří v hloubku mravních pravidel a zásad, které jsou samozřejmým předpokladem k udržování systému, ke kterému se hlásí. 

Je třeba hledat nové břehy

Petrova rybářská loď, která vyplouvala do neklidných vod Galilejského jezera, živila rodinu, ale i Římany, kterým museli lidé odvádět daně. Berme jak určitý příklad života lidí, kteří přitakali na výzvu - následuj mne. Apoštolové byli prostí lidé, kteří vedli svůj nelehký způsob života, měli rodiny, a také vnímali politicky a lidsky své prostředí. Ne každý člověk se bude tímto zaobírat a je omylem hledat v náboženství a víře jen způsob úniku před nevypočitatelnou bouří, tak vlastní právě těmto vodám, po které plula loď s Kristem na přídi. Jsou dvě cesty k rozhodnutí - přijetí toho Následuj mne a odmítnutí a podrobení se zvláštní výchově k dokonalosti - což znamená, k autentickému lidství. A to není rozhodně procházka růžovým sadem a často se člověk dívá tváří v tvář realitě svého života s obavami, ba i zděšením. 
Proto nelze víru a úkoly prožívat individuálně s tím, že mne církev jako společenství lidí věřících v jeden ideál, nezajímá a pro tíži tohoto rozhodnutí jsou určeny modlitby, které jsou velmi důležité pro nás transcendentální život, která však není odpojený od toho fyzického. 

Quasi-víra

Rozhodnutí je trvalé. Deziluze z toho, že se nenaplní očekávání, velmi bolestná.  Znám některé lidi, kteří se vehementně hlásí ke Kristu, ale jejich činy tomu neodpovídají. Stanou se věčnými kritiky, protože shledávají, že jádro toho všeho spočívá v neustálé práci sami ze sebou a profánní svět, který je obklopuje, jim nedává dost prostoru, aby se tomto plně seberealizovali. Místo toho kritizují církev. Jenomže zapomínají, že všechno, co si myslí, co vyjadřují a co konají je pouhé vylévání vody v bouři z Petrova člunu, nikoliv její ztišení. Moderní člověk však nežádá pouta, ale diskusi, řeč, která ho přesvědčí, protože vidět svět Platónovými filozofickými náhledy v podobě jeskyně, není tak jednoduché a skoro zapomenuté. Křesťanství je pro dospělé a v jeho rámci není prostor na pouhé snění, protože konečným produktem není nikdo jiný, než dokonalý člověk. Každý by si měl položit otázku, zda vylévá vodu z člunu za bouře anebo je schopen již bouři ztišit sám.