Věci lidí: ... nenávidím hřích a miluji hříšníky (.. Jan Vianney ..)

Každý den se mezi lidmi odehrají příběhy, které jemně a téměř cudně odhalí tajemství vzájemného vztahu mezi člověkem a Bohem. Nejdříve si však vysvětíme pojem zvlášť důležitý, s kterým se budeme v našich povídáních i dál setkávat, a to je právě pojem " tajemství." V různých odborných teologických knihách se můžeme také setkat s obsahem tohoto pojmu, ale mně se nyní líbí následující vysvětlení:

"Tajemství je hluboce pravdivé vyznání pokory před těmi/tím, kteří/který ho nekonečně přesahují/přesahuje." (Pospíšil, C.V.: Jak v nebi, tak i na zemi. str. 31)

Když se člověk zlobí na Boha

Život není lehký, zvláště pro ty, kteří se dali do různých bojů o něco, pro ně samotné, důležitého: o moc, majetek, peníze, nadstandardní postavení ve společnosti, či o kousek toho výsluní. Je otázka, jakými prostředky o tyto prebendy usiluje a kolik nešťastných lidí za sebou zanechává a co na to svědomí. Je to otázka, co člověk považuje za své štěstí, co udělat musí, protože se tak zavázal druhému/druhým, nebo to činí pro své přesvědčení, že mu ty věci prostě náleží z nejrůznějších důvodů. Ale šance, že se může dostat do ponižujícího postavení, do postavení služebníka lidí, kteří rozhodují o jeho postupu, je téměř neodvratná. Tomu se také dát říkat - přátelství mocných, jehož kvalita je často velmi diskutabilní. A pokud se dlouhou dobu nedočká kýženého cíle, viní Boha. "Copak ty nevidíš, co jsem všechno obětoval, zakusil, kolik různých úzkostí se mne zmocňovalo a co jsem vytrpěl, a stejně jsem nyní tam, kde na počátku?" Taková myšlenka může člověku hlavou projít. Ale k ní se může připojit i tichý hlas: "A kolik lidí jsi připravil (nebo připravit mohl) o klid, o práci, o dobré jméno, o zdraví, o štěstí?" Jistě, že takové úvahy jsou fikcí, protože lidé vyjadřují svůj hněv útokem na symboly, které představují v jejich mysli důvody, proč to jemu nejde a druhým to prochází.Třeba je to dobře, že jen tak snadno nejde překročit hlas, vyzývající k nejvyšší opatrnosti (člověk je často v takových případech zbrklý), protože to může znamenat, že má ochranu před daleko hlubším pádem, než ho nyní pociťuje, a kterého se dočkají ti úspěšní a šťastní, za kterými stojí celé zástupy právem rozhněvaných, okradených, ošálených a podvedených lidí. Asi by bylo lepší s tím hněvem počkat. Třeba se dostaví možnost jiného řešení a jiné příležitosti. Odkud se vzaly, proč se naskytly a jak to, že splňují mé představy - je sice nevysvětlitelné, ale nakonec si takový člověk řekne:" Přeci je jen na světě nějaká spravedlnost." Bůh se na nikoho nezlobí, neboť nekonečně přesahuje všechno a všechny.

Co tak třeba zvážit své možnosti a síly?

Nyní se dostávám, ve své úvaze k Janu Vianneymu (od něhož pochází rčení uvedené v nadpisu), kterého oslavilo dílo s názvem "Farář arský," a nějak mne motivoval k zamyšlení, jak je to vlastně s lidskou svatostí a z čeho pochází podnět, aby člověk jednal stejně jako druzí, ale cílem není vlastní prospěch, pohodlí, bohatství, přepych nýbrž prospěch druhých, zájem o svět a tiché svědectví o víře, lásce a i naději i pravdě. Napadá mne, že je velmi těžké odhalit tajemství vztahu, jak probíhá mezi člověkem a Bohem navzájem, mezi lidmi navzájem a jak je to u lidí, kteří jsou otevření a kteří otevření nejsou. Je také pravděpodobné, že málokdo trvale vydrží stav napětí v mysli, kdy se rozhoduje o volbě prostředků, kterými, podle jeho představ, by mohl k cíli dospět. A třeba se dostaví náznak pokory - třeba na to nemám dost schopností, odvahy a svědomí, abych se řídil příkladem těch úspěšných. Třeba mám schopnosti, o kterých nevím, a kterými mohu dospět ke štěstí a úspěchu tak, jak to budu cítit sám. Kde vlastně leží zárodek pocitu štěstí, v němž je současně i láska, naděje i víra a odhaluje pravou autentičnost lidství? Cesty Jana Vianneye byly těžké, na první pohled naplněny utrpením z pochybností o sobě samém, ale i když je to osoba minulosti, přesto i dnešnímu člověku má co říci. I u pohledu nízké pozice obyčejného člověka oproti vyznávaným pozicím okolí, může člověk dosáhnout velkých věcí, na které třeba ani dříve nepomyslel a v konci necítí hrdost, nemá pocit vítězství nad druhými, ale ... pokoru.