Salvator Dali Symbol agnostiků
Představte si tento obraz ...
Jste na venkově na letních prázdninách, Jdete tak kolem desáté hodiny po polní cestě, všechno krásně voní, ještě se na některých květech třpytí zbytky rosy, protože ji slunce nestačilo vysát, slyšíte, jak bzučí včely, zpívají ptáci, jinak je ticho. Jen vnímáte svůj dech a cítíte, jak se ve vaší mysli rozbíhá panoramatický film, složený z okamžiků, které minuly, které jsou přítomné a o kterých do budoucna sníte. Na té cestě jste sami, ale přitom se tak necítíte, jste něčím obklopeni ... vnímáte to podobně, jako objetí člověka, ke kterému cítíte ten vztah TY. Jenže, na rozdíl od toho blízkého člověka, který má svůj příběh jako vy se účastníte na jiném příběhu, z kterého jste zmateni. Obyčejná slova, která si jako lidé mezi sebou říkáme, mají v tom vztahu úplně jinou hloubku, úplně jiný obsah a úplně jiný směr. Jenže, abyste to plně chápali, něco mezi tím stojí. Je to skleněná zeď, v níž vidíte jen obrysy toho druhého prostoru, uvědomujete si, že jakoby tam někdo mluvil k Vám, ale Vy to neslyšíte. Protože sice si můžete něco z toho uvědomovat, ale tu zeď nemáte odvahu odstranit. Je totiž produktem Vaší mysli, nabytých znalostí, zkušeností, postojů, chápaných filozofií a také prostředí, v kterém žijete. Nechat ji takovou jaká je a občas se jen kouknout, co se nového promítá, nebo ji rozbít a stát tváří v tvář tomu Ty? A co bude dál?
Všichni o mně říkali, že jsem hudební antitalent
Mezi mnou a hudbou stála dočasná hluchota v dětství po četných zánětech středního ucha. A to jsem se narodila v rodině, kde každý na něco hrál, jenže já viděla jen hudební nástroj a tvář toho, kdo na něho hrál. Měla jsem pocit, že je to něco krásného, co se přede mnou děje, ale neslyšela jsem to. Pamatuji se ale také na chvíli, kdy jsem hluchoty pozbyla, jak byl pro mne každý tón cizí a nesnesitelný. Samozřejmě, že jsem neuměla zazpívat písničku, a tak ti hudebníci mne vyvrhli ze svého středu. Ale můj dědeček takový nebyl. Vzpomínám si do dnešního dne na první píseň, kterou jsem vyslechla celou. Nevěděla jsem o ní vůbec nic. Jen se mi líbila, že je tichá, plynoucí, naplněná nějakým krásným příběhem. Nebyla náročná, tak jsem se jí učila s dědečkem, který mne doprovázel. Mezi mnou a hudbou nic už nestálo. A tak jsem potkávala v dalším životě spoustu jiných krásných příležitostí, jak se s ní potkávat. Nabízela mi něco, co nemohl nabídnout člověk - další dimenzi, v které sídlo něco/někdo, kdo je původcem díla, které poslouchám. Dostala jsem dar: prožívat ji do posledního tónu a zažívat neskutečné chvíle naplnění. Protože jsem tu zeď zbořila a vstoupila do zatím, pro mne utajené, zóny, která mi byla uvolněná.
A pak, je to jen otázka času ...
Když začala hudbu skutečně studovat a měla jsem výborné učitele, už mi bylo jasné, že to s ní není jen tak, že jako si sednete ke klavíru a začnete brnkat tak dlouho, dokud Vás to baví. Čím víc se do toho vpravujete, tím větší stresy prožíváte, protože sice NEVÍTE, ale TUŚÍTE, pak VÍTE, ale stavíte zeď. Verdi je jedinečný tím, že do jeho hudby je zakomponováno tajemství smrti, tak, jak mu bylo v životě sdělováno. A protože žádnou zeď nepostavil, tak v některých pasážích jeho hudby mu dal průchod. V Síle osudu i ve svém Requiem. Nikdo na světě už něco takového nezpodobnil, nejde to totiž říci slovy, ale tóny, které nejsou ničím omezovány, jen zákony harmonie. A tak jdete dál - od jednoho k druhému, sice stojíte stále za svou zdí, ale víc a více rozumíte, že za hudební skladbou se skrývá sdělení nesdělitelného - a tam to je, přátelé.
Někdo tu zeď rozkopne a zešílí, někdo ji poznává a postupně se stává celým člověkem nebo se od ní odvrátí a zamítne její ne/existenci a někdo o ni ztratí vůbec zájem. Já jsem v té druhé fázi. Občas jen trochu porozumím ...
Raffaelo Santi - Sv. Cecílie
Žádné komentáře:
Okomentovat