Představte si, že je večer ...
A stmívá se. Na ulicích se rozsvítila pouliční světla a možná pod okny zaslechnete hlasy loučících se lidí, zřejmě milenců. Někde je otevřené okno, lidé právě večeří a doléhají k vám hlasy a zvuky, z kterých je znát, že tam vládne pohoda, láska a sounáležitost. Ale vy se cítíte osamělí. I když tomu neříkáte strach, ale úzkost, otrávenost, znechucení ze světa a lidí, lítost nad chováním svého okolí, dozvuky nějaké křivdy, která najednou zabolí a dolehne, snad také se ozve svědomí. Bojíte se! Tyto pocity má každý, když si uvědomí, že ho k životu, k lásce, ke štěstí a radosti drží jen síly, které vlastně nezná a dokonce je nemůže ani ovládat, podržet, že si jen myslí, že si je může kdykoliv přivolat a způsobit, aby pocítil tu úžasnou krásu, jako je sama blaženost. Kam se ztrácí? Proč trvá tak krátkou dobu? A proč za ní zase přijde ta úzkostná propast, v níž se odpočítává čas i radosti, harmonie a vnímání krásy?
Pryč s úzkostí!
Moderní člověk ví, jak na to. Rozsvítí si lampu, zaloví v zásuvce na vyndá si krabičku s lexaurinem nebo antidepresivním prostředkem. Na dlaň si vyklepne lék a za chvíli je po problému. Lék zapůsobí tak, že ubrousí hrany pocitu bolesti, beznaděje, smutku a pomůže k získání "nadhledu." Na meditace, modlitby a kontemplace není čas a taky - "vždyť mne to nikdo neučil. Umím jen andělíčku strážníčku, ale vždyť já ani nevím, jak to udělat, abych vyplnil ten chvilkový pocit prázdnoty s těmi zdrcujícími pocity, abych se přesvědčil, že tam někde někdo je .... Třeba jsou to jen řeči, nějaké psychologické hrátky, nerad bych se do něčeho zapletl. Kéž by zase přišla ta chvíle, kdy se cítím šťastný bez příčiny, kdy mám pocit, že je něco vyššího, než je všechno to okolo mne, co na mne tak doléhá, že je něco tak přátelského a láskyplného, věrného a milostného, co mne nikdy neopouští. Ležíte a čekáte, až zabere ten zatracený prášek ... Nic se neděje. Venku se zvedl noční vítr a šustí ve zbylém listí ve stromě. Ten zvuk je tak rozčilující! Vstanete a jdete k oknu. Odhrnete záclonu a otevřete ho. Chladný vzduch vás ovane a obklopí vás tma, rušená jen odrazy pouličních světel a ticho, rušené vzdálenými zvuky z ulice.
Jsi tam? To jsem já ...
Díváte se do oblohy, nikde ani náznak něčeho, co by připomínalo tu "druhou stranu". Ani si neuvědomujete, že začínáte meditovat, a to je dobrý začátek. Vzpomínáte, že vám babička říkala, že jste Božím dítětem. Ale vy jste už dávno odrostl dětským střevíčkům. Je to směšné si říkat "dítě". Jenže ono ve vás stále sídlí, někde hluboko, klidně si ho zavolejte. Ono se ozve. To dítě ve vás nemá žádné pocity, které zažíváte v dospělosti. Je důvěřivé, vrtkavé, nedospělé, nevědomé si zcela sama sebe a zkouší se napojit na někoho, kdo mu pomůže dozrát, všechno se dozvědět, uchopit svět, uchopit sebe a chápat to, co je důležité. Kdo jsem já a co je kolem mne. Je tu ještě někdo? Kolem mne jsou lidé. Dobře. Ale je tu ještě někdo? Pomaličku z vás při tom hledání padá pocit úzkosti, strachu, obav, pocit osamělosti. Tak to vyzkoušíte a oslovíte ten prostor, o kterém toho moc nevíte. "Je tam někdo? Tady jsem já ..." A noci pomalu ubývá. V tichém rozhovoru se svěřujete se svými problémy, starostmi, s věcmi, které byste nikdy nikomu neřekl. A ono to z vás pomalu odchází. Cítíte, že se uvolňujete a že najednou to není tak hrozné, jak to bylo ze začátku.
... a tak tě prosím
A protože to byl skutečný rozhovor, je dobré se za sebe "přimluvit". Třeba: " ... a tak dej, abych našel dost sil k zvládání své práce, abych si našel chvíli odpočinku, abych nenesl tak těžce chování svého okolí a sám našel dobré slovo k druhým lidem, které mám rád a nezatahoval je do svých pocitů, pro které pak trpí oni."
A vracíte se zpět na své lůžko, máte ještě nějakou tu hodinku čas, než budete vstávat do všedního dne, do práce, mezi druhé lidi, do světa. Zavřete oči a chcete si podržet tu chvíli, kdy z vás opadla úzkost a přišla ta divná útěcha. Snažíte si ji podržet co nejdéle a cítíte, že se posiluje. A přichází blaženost ...
5. ledna 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat