Církev, víra a … já: Pane doktore Klimeši, na slovíčko

Velmi mne zaujal mediální rozhovor pana doktora Klimeše, spolubratra ve víře, který se rozhovořil o církvi a jejím fungování. Nemohu s ním v některých věcech souhlasit, a to z jistých důvodů, které vyvěrají z mých životních postojů a cest, po kterých jsem za nelehkým poznáním ubírala. Pokud by se mne někdo chtěl zeptat proč, tak mu řeknu, že je to někomu tak dáno. Věřím, že církev je svatá, a to proto, jak a kým byla založena. Je svatá i krví lidí, kteří položili život ne za domy, pozemky, tituly, ale za víru v ní, protože církev je vždy a především společenství lidí, kteří vyznávají stejnou víru.

Církev je společenství lidí různých povah, různých zaměření a já ji nevidím jako tuzemskou organizaci, ale jak je rozprostřena po světě, jak se historicky formovala a jaké zaujímala postoje k otázkám lidského utrpení, chudoby, násilí, neštěstí z jedné strany a jaký vyznává lidský rozměr, co si obecně myslí o Bohu, o evangeliích, o svatosti, o svátostech a svátostinách. Jak pojímá důstojnost lidského života od početí až k smrti, a to je pro mne ze všeho nejdůležitější, protože ne církev sama o sobě, ale profánní svět hluboce ztrácí smysl pro člověka, který je jinak, podle víry, podoben Bohu.

Církev je od počátku institucionalizovaná tím, že budovala úřady, tedy zorganizovala se. A já bych ji směle připodobnila Petrově lodi, která spolu s ostatními vyplouvala do nejistých vod Galilejského moře. Protože svět, v kterém plně žije je zmítán bouřemi, stejně jako ty vody a rybáři ji musí umět uřídit, musí na ně vyjíždět, aby uživili své rodiny a zaplatili daně císaři. Je třeba nahlížet na církev z mnoha různých úhlů. Protože i ta, která existuje na našem území, není odtržená od ostatních věřících, kteří žijí na celém světě, modlí se, postí se, chodí do kostelů, aby vyslechli slovo Boží.    

Něco je na člověku samém, pokud byl přitažen k víře, pochopil ji, ví, že je součástí toho světa, který ji přijal, jak si ji dokáže udržet v bouřích života i v krásných chvílích, jak je k ní přitahován a zda se umí rozhodnout v našem prostředí: protože výčet hříchů není malý a je stanovený pro člověka na ochranu, protože pokud jim podlehne, škodí sobě, své duši, svým vztahům a svému životu ve vztahu s Bohem. 

Církev tedy vnímám jako prostor, v kterém jsem a který mi umožňuje rozpoznávat nejenom to dobré a zlé, ale umožňuje mi chápat vztah k Bohu jako jistou přirozenost, vyjádření přesahu nad tělesným projevením. A tady jde přeci o duši!    

Já bych ráda oponovala i tomu, co vyjadřujete jistě upřímně, že církev se potřebuje vrátit k jádru křesťanství. Podle mého názoru by měla celá společnost uznat, že by se měla vrátit ke křesťanským hodnotám a potom teprve bude mít církev své působení se všemi prostředky, kterými disponuje a disponovat může a smí. Protože církev tvoří lidé, kteří k ní přicházejí dobrovolně. Církev rozhodně není jako firma, která se snaží udržet na trhu, a tak si vymýšlí všelijaké programy a projekty, jen aby přitáhla zákazníky, rozdávala bonusy pro ty zvlášť čekající na nějaký profit, vydávala peníze na drahé reklamy apod. To by byl mylný pohled. Není to o tom, co sama nabídne jako instituce, ale co ji nabídnou její věřící. Protože oni jsou tou solí země, tím Božím lidem, tou církví samou a záleží jen na nich, aby do jejích řad vcházeli jako dospělí lidé, protože křesťanství i katolictví je pro dospělé, skutečně dospělé lidi s vyjasněným žebříčkem hodnot, které vycházejí z jejich víry a přesvědčení o ceně lidství a tajemství milujícího Boha. Jak jednoduché a těžké zároveň!     

A tak, v této souvislosti myslím na všechny ty architekty naší civilizace, kteří stavěli a budovali kláštery, soustřeďujíc v nich své intelektuální i duchovní hodnoty. Na lidi, kteří v době krizí dokázali svými odvážnými činy zastavit nebo alespoň zmírnit katastrofu, a nebylo jich mnoho. Problém je v tom, pane doktore Klimeši, že někteří současní katolíci ustávají ve vzdělávání se ve vlastním duchovním prostoru, že se nevěnují důsledně četbě Písma, že se neúčastní exercicií, které se stále nabízejí, že nežijí jako katolíci, tedy s otevřenýma očima vůči světu, vůči lidskému utrpení, vůči lidským slabostem a hříchům, že si nevšímají bolestí a strádání lidí a čekají, že to za ně udělá nějaké církevní středisko. Spíš bych od vás čekala, že se vyjádříte, jako psycholog a katolík k problémům týraných dětí v rodinách, týraných seniorů, k soukromým domovům důchodců a k bezdomovcům. Je třeba nabírat sílu víry, naděje a lásky a být jedním z těch lidí, kteří do církve, tedy mezi věřící, vnášejí své vnitřní světlo a o víře a katolictví svědčí svým životem, činy a skutky, které jsou pro lidstvo samotné nenahraditelné. Byť by šlo o nepatrné skutky, v nichž vaše jméno nehraje žádnou roli.    

Lidé nejsou vyháněni z kostelů kvůli sexu, ale z toho důvodu, že my, běžní lidé (křesťané, katolíci), kteří žijeme mezi nimi, jim neukazujeme cesty, kterými by se měli vydávat a myšlenky, o kterých by mohli přemýšlet. Třeba i hodnotě tělesné lásky ...