Potkala jsem ho před dvěma roky. Svého učitele historie, který miluje svaté a zatímco se jeho hlas nese klidně přes celé věky, vy se hrůzou třepete nad objemnými knihami, z kterých máte skládat zkoušky.
Přednáška
On je v klidu, má to všechno za sebou, a proto říká na úvod:
"Nehledejte v tom romantiku, přátelé!" Stoupne si za katedru, klíčník
- který nosí v kapse prostého saka nástroj k odemykání bran bez zábran. Dnes už
se nikdo nemusí obávat mluvit o templářích, ale myslet na ně, to by se nemělo!
Lidé mají velkou schopnost zabouchávat těžká vrata, za nimiž nahází haraburdí
nepotřebných myšlenek, velkých citů až k zalknutí, těžkých přísah mužů ve
zbrani, oddaných jedinému Králi všech králů. Špinavých mužů od bláta a krve,
kterých bylo tolik, že ti v posledních řadách už zapomínali slova své přísahy
pozemskému králi, závistivému, chamtivému, paranoidnímu a nestálému, mstivému
až za hrob…
Ó pane docente, co jste to se mnou udělal!
A od té doby mne provází stíny krále Filipa Sličného, papeže Bonifáce VIII.
a templářského velmistra Moleye (od základní školy, po celou vzdělávací šňůru,
kterou jsem již absolvovala v českém školství). Jenže v každém čase to bylo
trochu jiné. Nyní je to nejsilnější! Ano ty stíny! Stíny, které zosobňují mé
vnitřní obavy z přítomnosti, neboť oni tu stále v nějaké podobě jsou, a
budoucnosti, protože jsme se s tím ještě nevyrovnali, a ta tu budou jako
součást toho, čemu říkáme souhrnně všeobecné vzdělání. K čemu jinému bychom se
ty dějiny učili při každé příležitosti? Zatímco oni už dávno zaplatili za svou
pošetilost a za své hříchy, my, na každém stupni vzdělání a po celý život
opakujeme před učiteli jejich příběh, který však nemá žádnou mravní poučku jako
tečku za tím hrozným vyprávěním.
A přeci jen ta romantika dostává svůj díl představivosti. Od břehů se
odrážejí lodě s dávnými poutníky, kteří míří ke Svatému městu, do míst, kde byl
pohřben Spasitel. Dvě učebnice, dva různé pohledy! Jedna mluví o spirituální
touze po putování, druhá o krvi. Takový že je člověk? Začínám to chápat, ale
nevyslovuji zatím nic, co by znělo polovičatě a nikdo, na kom mi záleží, to
plně nepochopil. Nejde však jen o to, co si myslím a vnímám já přes prizma své
úcty k dějinám a zbytků sebeúcty před svým učitelem. Dějiny by se měli učit jen
lidé zasvěcení. Není to nic pro ty, kterým to může škodit na charakteru, na
duševním zdraví a ve víře.
Na Jeruzalém!
Pluky mužů v bílých pláštích s rudými kříži se mísí se zástupy lidí, kteří
bez zábran a zbraní s nemluvňaty v náručí jdou kolonizovat zemi, po které
chodil Pán… Devět křížových výprav, devět příležitostí ke krutému poznání,
které brzy po té rozlomí křehký duchovní svět lidí jako makový koláč s posypkou,
co si dávám ke snídani s kávou, hltajíc nejen ten koláč, ale také příběh, který
o mně nějakým způsobem rozhoduje. Přinejmenším v tom, jestli udělám tu pitomou
zkoušku.
Zatímco můj manžel čte noviny, popíjí v klidu čaj s citrónem a
přikusuje k němu rohlík se šunkou, pevně zaťatý do přítomnosti, která není o
nic lepší, listuji ve svém poznámkovém sešitě a říkám si v duchu: ještě!…
ještě! Jeho templáři nezajímají a o dějiny ztratil zájem v době, kdy jsme
se poprvé políbili pod rozkvetlou střemchou. Dopil čaj a zeptal se mne:
"Kdy děláš tu zkoušku?" Projela mnou jakási mrazivá hrůza a
zůstala jsem viset pohledem na popsaných stránkách sešitu. A cítila jsem, jak
se na mne posměšně dívá. Odpovídám zdrceně: "Ještě neumím letopočty."
Směje se. On se mi směje!
Někdo z mých předků poslal po svých potomcích do pozůstalostí zlatý prsten
s maltézským křížem. Nyní ho mám já. Schovaný v krabičce potažené černým
sametem. Měla bych si ho pověsit na řetízek. Pro štěstí! Ale jsem už velká
holka a vím, že takové věci nepomáhají. Brzy budu sedět na chodbě se svými
spolužáky, nervózně listovat sešitem, abych zjistila, že neumím vůbec nic o))))
Žádné komentáře:
Okomentovat