HLÁSEK: Hodiny umění: Zpívající anděl a jedna skladba

Obraz dvou tváří

Obraz, na který se díváte, visel v naší třídě na gymnasiu, kde se vyučovala hudební výchova a dějiny umění. Byl to takový posvátný prostor, alespoň pro mne.

Ráda na tu třídu vzpomínám.

A taky na jeden obraz ...

Umění je sice spojeno s lidským talentem a schopností tvořit umělecká díla, ale v tu chvíli je mezi člověkem a jeho představou či uměleckým nápadem Bůh. Je zcela jednoduché tuto myšlenku obhájit. V opravdovém uměleckém díle je přítomnost čirého bytí, takový závan, který se Vás dotkne a vy najednou cítíte touhu a smutek zároveň, že mu nemůžete jít vstříc. Jen se díváte! Ty dvě tváře, které vidíte na obraze nemají ve svém výrazu nic, co by prozrazovalo nějaké vnitřní pohnutky, stav mysli. A ta zvrásnění na tváři nemají původ, jako u člověka, v utrpení, smutku, stáří, nedostatku jídla a i bydlení, nejsou prostě a jednoduše odrazem lidského života, ale obrazem anděla. Anděl, který zpívá něco překrásného, hlasem, v kterém není nic, co je v hlasu člověka . On zpívá sám ze sebe, nepotřebuje k tomu žádné noty, skladatele, básníka. A jistě je to krásné. Protože se ten druhý anděl usmívá, Ale je to zvláštní úsměv, Všimněte si, že nevyjadřuje žádný vnitřní stav podobně, jak je tomu u člověka, když se usmívá. Je to čistý úsměv, nebo abych to srozumitelněji vyjádřila - pra - úsměv. A tak mně tehdy napadlo, když jsem se na obraz dívala, že andělé mohou být všude, ve všem a s každým, v prostoru, v kterém je život sám, tak jak byl vyvolán z hlubin ničeho. Nemají lidský úděl a ani lidskou přirozenost. Jsou Božími posly a Bůh mluví skrze ně. Anděl mluví k podstatě stvořené bytosti. K těm, kteří jsou z Boha.

A nyní si všimněte očí. U lidí se prý pozná, v jakém stavu se nalézá jejich duše v tom momentě, když se nějak projevují. Umělce, který zpívá z duše poznáte podle toho, že má v určitý okamžik nepřítomný výraz. Oči dvou andělů na obraze nejsou nepřítomné, ale mají hluboký pohled, který přesahuje lidské chápání času.

Leonardo da Vinci namaloval živoucího Boha přes prizma dvou andělů. To jsem si myslela už tehdy, ale nebyla jsme si tím jistá.

Andělé smutek neznají ... člověk ano

Abych řekla pravdu, jeho obrazy jsou pro mne tak zneklidňující, že bych si je asi doma na zeď nepověsila. Podobizny, které namaloval, nejsou ani k zbožňování, ani k zamyšlení, ani určeny k povznesení hlubokosti lidské spirituality. Jsou spiritualitou samy o sobě. A proto ji člověk nemůže nijak v sobě uchopit, ale může tím úsilím velmi trpět. Velmi, protože je stále srážen svým hmotným projevením. Ta touha, která v něm je, se může uskutečnit jedině za zvláštních okolností. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (Gen.1, 26). A poté : "I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.“ (Gen 3, 22, 23,24).

V této skladbě je lidský pocit - smutek ...