2. století
Kořeny francouzské mystiky sahají do galsko-římské
spirituality, která vznikala na území současné Francie od 1. století po Kristu.
Zprávy o tom přináší Irenej z Lyonu [1] .Mystika
sv. Ireneje z Lyonu staví na christocentrické spiritualitě, prožívané pod
vlivem Ducha svatého, který byl přijat při křtu. Vychází z velkodušného
odhodlání prvních křesťanských generací, které spočívalo na duchovním
porozumění Písmu a svědectví mučedníků, konkrétně mučedníků z Lyonu.
4. stol.
Poustevnický život kvetl v Galii od 4. století. Až do
počátku 5. století se neliší od křesťanského života na Západě a Východě, ale
potom se objevují typické znaky, spojené s liturgickým rozjímáním o tajemstvích
Páně. Edikt císaře Konstantina Velikého z roku 313 znamenal smír
mezi římskou říší a církví. Cestu k přijetí asketického života v Galii otevřel sv. Hilarius spolu s Martinem, který se stal
biskupem Tourským roku 371 a Vitrictiem z Rouenu, který se stal biskupem r.
380.
5. stol.
Ohnisky a záchytnými body křesťanské spirituality jsou
kláštery v Lérins či Marseile a vzniká pravá provensálská spiritualita, která
upřednostňuje sdružování aktivních věřících. Laici, kteří byli oddáni ideálu
svatosti museli přijmout monastický způsob života. Soukromé mnišství se
rozvinulo možností kráčet ke svatosti i mimo klášter a tím vzniklo duchovní
vedení často písemnou formou a tento způsob lze nazvat individuálním čí
soukromým mnišstvím. Rozvíjí se osobní modlitba a praxe lectio
divina, liturgie poskytuje věřícím zásadní podněty k duchovnímu
životu.
6. - 12. stol.
V raném středověku zažívá Evropa rekonstrukce: starý
římský svět se mísí s kulturou barbarských národů a pozvolna vznikají nová
státoprávní a národní uskupení. Pro církev to znamená novou evangelizaci
mladých národů středověku. Duchovní život v jižní Francii ovlivňuje arianismus. V severní Francii duchovní život
upadá a proto došlo k obnově duchovního života až díky sv. Kolumbánovi, Ten stavěl na první místo rozjímání
o textech Písma, které považoval za cestu k "nejvyššímu poznání"
Boha. Kolumbán reprezentuje dědictví keltského monastického humanismu, Kulturu
své doby očišťuje od pohanství a pozemský život pro něj není pravým životem,
ale jen přípravou na věčnost.
8. stol.
V 8. stol. nahrazuje řehole sv. Benedikta ve všech klášterech ostatní řeholní
pravidla, včetně Kolumbánových. A to jeden z prostředků, jimiž Karel Veliký sjednocuje Franskou říši.
Vznik karolínské mystiky
Karolínská mystika čerpá ze tří základních zdrojů: z
Písma, liturgie a patristické tradice. K vůdčím osobnostem patří Chrodegang z Metz, Alcuin,
Amalarius z Metz, Florus z Lyonu, Usuardus, Theodulf z Orleánsu, Angelomus z
Luxeuil, který opravil latinský překlad z bible, a Jan Scotus Eriugena, který překládal a
zpřístupňoval texty latinských a řeckých otců.
Pád karolinské říše a období
anarchie
S pádem karolínské říše následuje období anarchie,
Církev usiluje o větší nezávislost na světské moci. Úsilí o duchovní obnovu křesťanstva
reprezentuje clunyjské hnutí.Nové formy spirituality, které
vyšly z clunyjské reformy se šíří i mezi laiky, život je chápán jako cesta k
věčné spáse. Celou tuto komplexní náboženskou a duchovní zkušenost, zásadně
poznamenanou mnišstvím shrnují spisy sv. Anselma.
11. stol.
Založení opatství v Citeaux v roce 1098, vstup Bernarda, budoucího opata v Clairvaux do tohoto
kláštera v roce 1107 znamená nový typ mnišství. Do dějin vstupují další velké
osobnosti: Vilém ze Champeaux, Vilém ze Saint - Thierry, Hugo od. sv. Viktora,
kteří šířili mystiku a spiritualitu.
13. a 14. stol.
V těchto stoletích dochází k hluboké proměně
křesťanského života v celé západní a střední Evropě. Touha po následování
Krista vede k volbě radikální chudoby, která byla reakcí na velké bohatství
církve. Vznikly a šířily se žebravé řády, např. sv. Dominika Guzmána a sv. Františka z Assisi. kteří svým způsobem
odpovídali na naléhavou potřebu církevní reformy.
Boj s herezemi
Vznikaly nové heterodoxní proudy, jejichž vyznavači
odmítali nejen skandální chování kléru, ale také církevní disciplínu jako
takovou a zejména církevní nauku (kataři, albigenští). Při tomto boji s
herezemi se kazatelé drží pravidla, že mluvení o Bohu předpokládá mluvení s
Bohem. Objevilo se jasné povědomí o hluboké souvislosti mezi evangelijním
kázáním a vydáváním osobního svědectví. Na obnově křesťanského života se
podílejí univerzity a dva řády: benediktýni a františkáni. Řád benediktýnů zastupují Albert Veliký a Tomáš Akvinský, řád františkánský pak Bonaventura a Duns Scotus.
Asketické a mnišské spisy
Hugo z Balmey je autorem Mystické teologie, v níž popisuje trojí cestu (očistnou,
osvětnou a spojivou); Bernard Aygler (1216 – 1282) francouzský teolog, papežský
legát a kardinál Je znám také pod jménem Bernardus Cassinensis; Martin z Laonu († 1270); Guido z Pontu
(†1297), autor kontemplace, v níž popisuje dvanáct stupňů kontemplace
vedoucích k mystickému sjednocení s Bohem; Gerhard z Liege (13. stol.);
Adam z Perseigne († 1221); Jan z Limoges (13. stol.); Thomas Gallus (†
1246); Bernard z Besse (†1330-4); Vilém z Tournail (13. stol);
Humbert z Romans († 1227); Vincenc z Beauvais †1264); Vilém z Auvergne
(†1249); Jindřich Gand († 1293).
Laická mystika
Laická a ženská mystika je
reprezentovaná Lambertem z Bégue († 1177) a hnutím bekyň, jež vzal pod
ochranu král Ludvík IX. († 1270). Ženské mystičky vycházejí z mystické zkušenosti
Marie z Oignies († 1213); Luitgardy z Tongernu († 1246); Douceline z Digne
(† 1274); Delfíny ze Sabran († 1360); Juliány z Mont Cornillon († 1258),
označovanou jako světice eucharistie, zdůrazňuje, že Ježíšovo lidství, obzvlášť
jeho narození a utrpení, kvete mariánská zbožnost.
15 stol.
Tragický rozkol západní
církve, stoletá válka mezi Francií a Anglií. Úpadek řeholního života živí ve
zbožných srdcích obnovu řeholního života, O duchovní obrodu ve Francii se
nejvíce zasloužili Jana Standoncka († 1504); pařížskou univerzitu s Petrem
z Ailly († 1420) a Roberta Ciboule († 1458).
Vznik devotio moderna
Gerson. Který tvrdí, že se
při křtu do duše vlévá duchovní život, jenž má své semínko i výhonek, který roste,
rozvíjí se a odpočívá v extatickém sjednocení s Bohem. Celá myšlenka
tkví ve sjednocení ducha s Bohem a těla s duchem: v zakoušení samotného
Boha Gerson je pro francouzskou mystiku
tak důležitý i proto.- že do ní přináší díla velikánů, jako jsou: Buysbroeck,
Eckhart, Tauler a některé prvky německé a vlámské mystiky. Kromě toho úvodu k jednomu
vydání slavného díla Následování Krista je tento Kempenského spis mylně
připsán Gersonovi, což mi ovšem zajistí velkou popularitu. Gersonovo dílo a
vznik devotio moderna dodávají 15. století pečeť obnovy filosofického a
teologického myšlení.
Charakteristika duchovního
dědictví středověku
Duchovní dědictví středověku
je chápáno a přijímáno novým způsobem, očištěno od zbytečných metafyzických a intelektualistických
prvků a zároveň obohacený o praktičtější duchovní metody.
16 stol.
Toto století je svědkem
druhého zrození francouzské mystiky; po skončení náboženských válek ve Francii
jasně vítězí katolicismus, který se ostře vymezil proti Lutherovi († 1546) a
Kalvínovi † 1564, konkrétně proti jejich protestantským reformám. Humanismus
vede k odklonu od scholastiky, což v oblasti spirituality znamená příklon
k praktickému a citovému pojetí duchovního života a teologie. Jejím úkolem je
moudře vykládat Písmo svaté, důsledně a účinně pojednávat o zbožnosti, přivádět
věřící k slzám a rozněcovat jejich duše touhou po tom, co pochází nebe. V Paříži
působí kruh kolem Marie od Vtělení (Madame Acarie, †1618, k němuž přistupuje
Benedikt Acarie , autor spisu Exercice
de la volonté de Dieu (Jak plnit Boží vůli). Duval († 1638); Gallemant (†
1630); Pacific de Souzy (17. století); Pierre de Bérulle, zakladatel Ježíšovy
oratoře, který uvedl bosé karmelitky do
Francie a rozšířil reformu; Terezie od Ježíše.
Charakteristika kruhu kolem
Marie od Vtělení
Tento kruh neměl nikdy
vyhraněný charakter: ovlivňovala ho porýnská, vlámská, italská a také
ignaciánská mystika.
17. století
V17. století je slavným
obdobím v dějinách křesťanské spirituality pod vlivem slavných osobností
(František Saleský, Vincenc z Pauly, Jan Eudes) přetváří v nový duchovní
proud. Společným základem je Bible, interpretována podle tradice církve, dále
dílo Dionysia Aeropagity. Mnozí považovali jeho spisy za základ teologického a mystického
uvažování. Svůj vliv měla i porýnská a vlámská mystika, karmelitánská mystika
(Terezie od Ježíše a Jan od kříže. Která se šířila rychle a potlačovala jiné formy
kontemplativního života. Z toho všeho vzniká zbožný humanismus, který vrcholí v díle
Summa theologiae mysticae Filipa od Trojice. Současně vzniká i určitá
opozice vůči mystice jako takové i vůči pluralitě jejích podob; její příčinou
ke odpor proti kvietismu, jak se projevil v diskusi mezi Fenelónem a
Bossuetem.
Následky diskuse mezi
Fenélonem a Bossuetem
Papež odsoudil Fenélona v roce
1699, což výrazně postihlo celou francouzskou mystiku, která byla v příštích
staletí odsunuta stranou jako podezřelá či druhořadá náboženská zkušenost.
Nová mystická díla
I přes odsouzení papeže
vznikají nová mystická díla. Známí jsou autoři A.M. Ramsay, (†1743); P. Poiret
(† 1719); E.C. Milley († 1720); Magdalena ze Siry ( † 1738).
18. – 20. století
Toto období je poznamenáno
osvícenstvím a pozitivizmem, dějinnými zvarty, revolucemi a válkami. Mystická
zkušenost stojí v ústraní, Tragické zkušenosti z obou světových válek
předchází a provází obrodu vrcholící na Druhém Vatikánském koncilu. Jedním z hlavních
příspěvků tohoto koncilu bylo znovuobjevení laiků v církvi a ve světě. Objevuje
se celá řada mistrů duchovního života a nových hnutí. Převládá mínění, že
vnitřní zkušenost má pro křesťanský život naprosto zásadní význam.
AUMAN, J. Dějiny křesťanské
spirituality. 1. Vyd. [z angl.. přel. Mlada Mikulicová]. Praha: Karolinum.
2000. 261s. ISBN: 8071849286
SLOVNÍK
KŘESŤANSKÝCH MYSTIKŮ/ Luigi Borriaello … [et al.] (eds.) [vybraná hesla z italského
origináu přeložil Ctirad Václav Pospíšil]. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2012. 767 s. ISBN: 978-80-7195-198-8.
Žádné komentáře:
Okomentovat