Čekání na nový úsvit

Když zemřel můj Michal, měla jsem pocit, že život ztratil smysl. Bylo mi teprve pětatřicet let a už jsem měla za sebou takovou životní zkoušku, ztrátu milovaného manžela. Nikdo mi nevymluví, že ještě jednou odkudsi z neznáma mi zasáhl láskyplně do života. Jak jinak si vysvětlit tolik náhod?

I.

Podzimní slunce, ještě laskavé, se opíralo do zdí starých domů a já v tomto světle a teple jsem se dívala do výloh s touhou si něco zbytečného koupit, abych uspokojila náhlý pocit prázdnoty, která na mne dotírala ze všech stran. Však v těch dnech, kdy jsem přestala doufat v jeho uzdravení a záchranu, jsem pociťovala únavu a bezmocnost.

Ale když osud rozhodl, ticho a samota mne drtily. Vzpomínala jsem, jak tomu bylo dřív, když jsem denně běhala do nemocnice anebo čekala v naději či beznaději, až se dozvím tu dobrou nebo nejhorší zprávu. Nyní nastávala další etapa – touha po životě. Ne však po nějakém snovém, neurčitém. Všechny ty naléhavé pocity na mne zaútočily nečekaně a drsně.

Neměla jsem to řešit, vím to. Snad se jen pokusit jít dál tou cestou a najít vlastní identitu v tomto prostředí a světě plném zvláštních proměn. Tak smutek střídá zklidnění nebo alespoň přichází mrákotný stav, v němž už nic netrápí, nebolí, ale také netěší.

Láska je neskutečně těžká a neuchopitelná, alespoň ta, kterou nyní v duchu opouštím. Michal bude vždy pro mne mnoho znamenat. Ale vzpomínky přestanou mít jasné kontury a jasný smysl. Připadám si, jako bych plula ve vakuu, lehká a zbavená pout. A uvědomuji si přitom stále potřebu se připoutat. Chybí mi jistota blízkosti milovaného člověka. To je ten důvod neklidu a úzkostného tápání.

„Dobrý den, paní prosím vás, nevíte, jak bych se dostal na nádraží?“ vyrušil mne mužský hlas z mých myšlenek. Zvedla jsem oči. Usmíval se a mne. I já se mimoděk usmála.

„Projděte touto ulicí až a konec a tam ho uvidíte. „

„Děkuji,“ řekl a stále se na mne díval a jeho úsměv z tváře nemizel.

„Potřebujete ještě něco?“ zeptala jsem se. Nevěděla jsem si rady s jeho úsměvem a očima plnýma živého světla.

„Ne, promiňte mi, prosím, jste tak hezká. „

Zarazilo mne to. Bylo to řečeno naprosto upřímně a bez okolků.

„Za hodinu mi jede vlak. Mohu vás pozvat na šálek kávy?“

„Proč ne. „ Rozhodla jsem se, že neodmítnu jeho pozvání a alespoň na chvíli se odpoutám od svých myšlenek.

Stejně jsme stáli před malou italskou kavárnou, kam jsem několikrát již zašla ze svou přítelkyní na kus řeči. Nevypadal na to, že by mne chtěl vykládat nějaké neomalenosti, na které nejsem zvědavá.

Usedli jsme do proutěných křesel a on objednal dvě malé kávy.

„Rád bych se vám představil. Jan Kellner. „

„Helena Schwartzová. „

Podali jsme si ruce.

„Nezlobte se, že jsem vás tak oslovil, paní Schwarzová, ale byla jste tak kouzelně zamyšlená. To s tím nádražím jsem si vymyslel, bydlím tady ve městě a právě jdu z práce domů. „

Musela jsem se smát.

„Abyste si o mně nemyslela nic špatného,“ dodal a přitom jsem cítila, že právě si přeje, abych si myslela o něm všelicos. Zřejmě to bude velký šprýmař. To už bylo znát z jasu jeho očí a úsměvu, který se mu stále vlnil a pěkných rtech.

„To je výborná káva,“ řekl poživačně a nasypal si do ní ještě jeden sáček cukru.

Pokývla jsem hlavou. Nevěděla jsem, co na to říci. Uvědomila jsem si, že mi chybí schopnost se jen tak nezávazně s někým bavit a přemýšlela jsem, jaké téma zvolit, protože jsem cítila, že je to na mně, o čem bude řeč.

Zřejmě však pochopil, že musí začít on.

„Je krásné počasí. Jezdíte na víkend mimo město?“

„Ano, mám chalupu v přírodě. Letos jsem ji trochu zanedbávala. „

„A co děláte?“ zeptal se mne a podíval se mi přímo do očí.

„Jsem odborná redaktorka v nakladatelství Zenit. „

Usmál se.

„Myslel jsem si, že děláte něco podobného. Určitě se nenudíte. „

Zvláštní, že na to, zda se nudím nebo nenudím, jsem nikdy nepomyslela. Mám se ho zeptat, co dělá on? Asi je to nanejvýš vhodné.

„A co děláte vy?“ zeptala jsem se a snažila jsem se taky o úsměv.

„Zkuste hádat. „

Nutil mne k aktivnímu rozhovoru, protože si chtěl asi povídat. A já neměla k němu žádnou chuť.

„Dobře, budu hádat. Řekla bych, že pracujete s počítači. „

„Podle čeho tak soudíte?“

Upřel na mne zase pohled, který mnou zvláštním způsobem projel a tak jsem mu ho opětovala.

„Nebudu vás trápit. Stejně byste to neuhodla. Nemáte chuť na zákusek?“

„Docela ano. „

Šel k pultu a chvíli vybíral, pak ukázal, jak jsem stačila zahlédnout, na mé oblíbené Tiramissu.

„Jak víte, že právě ten mám ráda?“

„Nevím. Jen jsem dostal na něho chuť. „

„Takže k mému povolání. Já jsem na volné noze. Momentálně pracuji na jednom projektu. „

Neměla jsem k tomu co říci, protože jsem nevěděla, co takový projekt obnáší, ale jistě má zajímavé a tvůrčí povolání.

„A samozřejmě, že na počítači hodně pracuji. Tak, nyní o sobě víme trochu víc. „

Lžičkou ukrojil zákusek.

„Dobré, moc dobré,“ řekl.

„Pokud máte ještě chvíli času, mohli bychom se projít. Co říkáte?“

„Vlastně mám čas. Jen jsem tak bloumala po městě, abych neseděla pořád doma. „

„Taky jsem sám,“ odpověděl na něco, a co bych se ho asi později zeptala. Měl bystrý postřeh, již odhadl mou situaci a můj způsob života.

Rozloučili jsme se až večer, před mým domem. Vyměnili jsme si čísla mobilů a e-mailové adresy.

Nakonec, proč bych nemohla mít přítele? To jsem si říkala doma. Nebudu to už rozebírat. Do mého života vstoupil nový člověk a já čekám, co to má znamenat. Na vztahu k Michalově památce to nemůže nic změnit. On je prostě nová kapitola.

II.

Ještě ten večer, než jsem šla spát, přišla e-mailová pošta od Kellnera. Poslal mi krásnou růži a přání dobré noci. Odpověděla jsem mu a zavřela počítač.

Ráno jsem se probudila docela svěží a vyspaná, s chutí do práce. Těšila jsem na šálek dobré kávy a cigaretu, i na kolegyně. Zatím to byla pro jediná, snesitelná společnost. Jiní lidé, kteří věděli, co se stalo, mi stále dávali najevo svou soustrast a nechápali, že mi tím jen ubližují.

„ Helenko, pojď sem na chvíli,“ zavolala na mne Marcela, když mne slyšela na chodbě. Jako vždy, měla přiotevřené dveře, aby ji nic neušlo.

Vešla jsem do její kanceláře, ovanula mne vůně kávy. Z otevřeného okna proudil čerstvý podzimy vzduch a nebyl ještě zdaleka chladný.

„Nemohla bys mi s něčím pomoci?“ zeptala se, když předeme postavila hrnek překapávané kávy.

„S čím?“ zeptala jsem se.

Otevřela počítač.

„Někdo si spletl nakladatelství a před chvílí nám poslal román. Nevím, co s tím. Ani jméno tu není. Jen je v e- mailu zkomolenina písmen a čísel, zavináč,seznam. cz. Asi to posílal původně někomu dobře známému podle dohody a tak ani neuvedl jméno. Podle toho, jak jsem se na ten text dívala, napsal to určitě muž. Myslíš, že mám tomu váženému a popletenému autorovi napsat, že si spletl adresu a nebo ho nabídnout hned do toho správného nakladatelství a oznámit mu to?“

„Pošli mi to a já se na to podívám. „ Nevím, co mne to popadlo, taková zvědavost neodbytná zvědavost.

„Fajn, jsi moc hodná. „

Dopily jsme kávu a já už byla nervózní. Vnitřně jsem tušila, že to bude pro mne něco znamenat. Pořád jsem čekala na nějaký vzkaz, na nějakou zprávu, že můj příběh s Michalem ještě neskončil.

Chvíli jsem čekala, než přijde e – mail od Marcely. Pohodlně jsem se usadila v křesle a pak po cinknutí jsem otevřela soubor. Hned jsem se pustila do čtení textu. Pomalu jsem přejížděla od stránky ke stránce. Bylo to o lásce …

III.

Blížilo se poledne, doba oběda. Otevřela jsem okno, bylo již chladno, a přesto stále krásně svítilo podzimní slunce, ještě mírně hřejivé a přátelské. Z mého okna je vidět a střechy protějších domů. A nad nimi se klene obloha, kterou ráda pozoruji. Snad proto, že je tak proměnlivá. Z kabelky se mi ozvalo zvonění mobilu.

„Schwartzová. „

„Dobrý den, paní Schwartzová, tady Kellner. Mohu vás pozvat na oběd?“

Hrklo ve mně. To mi ještě chybí. Cítím, jak pomalu a jistě mne tento člověk získává a já opravdu nevím, zda se s ním chci scházet.

„Mám práci, bohužel dnes nemohu. „

„A po práci?“

Nevěděla jsem, zda mám odmítnout anebo mu přikývnout. Co mi říká srdce?

Jen jsem přemýšlela, čí je tohle cesta. Zda moje nebo mého nového přítele. Přikývla jsem, že se sejdeme ve tři hodiny odpoledne u Mariánského kostela. Bylo teprve dvanáct hodin.

Zapálila jsem si cigaretu a vdechovala pomalu kouř. Dívala jsem se z okna na oblohu, nad střechy domů, kterou zlatilo slunce a sem tam ji přeměřili ptáci svými křídly. Ještě něco chybělo, co jsem v sobě nevyřešila. Cítila jsem se nesvá.

Napadlo mne se ještě jednou podívat do toho románu, který jsem měla v počítači. Vlastně jsem si z ní nic pořádně nezapamatovala, jen ve mně na ten krátký okamžik vyvolal krásný pocit blaženosti.

Znovu jsem ji otevřela. Zase jsem byla jak ve snech.

Příběh zvláštní, milostný a čistý. Rozhodla jsem se, že si ho doma přečtu a proto jsem ho poslala na svou soukromou e-mailovou adresu.

Dvě hodiny, proboha. Za hodinu se mám sejít s Kellnerem. Není to nic závazného. Takové náhodné setkání. Nic z toho nevyvozuji zvláštního.

Spěchala jsem přesto na místo naší schůzky. Čekal na mne.

Podala mu ruku a on ji stiskl, ovšem ne nijak významně. Jen tak, jak se zdraví mezi sebou přátelé.

„Kam půjdeme?“ zeptal se.

„Třeba se projdeme kolem řeky. „

„Souhlasím, mám rád procházky kolem vody. Třeba přejdeme most a za ní je taková příjemná restaurace, dáme si něco k jídlu a vrátíme se zase do města. „

„Souhlasím, usmála jsem se na něho.

Seděli jsme spolu v zahradní restauraci mezi stromy. Příjemně svítilo slunce a kolem bylo příjemné ticho a klid.

„Asi bych vám měl říci něco pěkného,“ řekl a vzal mne za ruku, kterou jsem měla položenou na stolku.

„Ne, nemusíte. Nechci poslouchat žádné fráze. „

Nechala jsem však svou ruku v jeho. Mezitím přinesl nějaký hoch z restaurace kávu a zákusky.

Mlčel. Asi jsem ho svou přímou odpovědí trochu zarazila. Ale já nemohu jinak, bohužel. I při nejlepší vůli se ve mně všechno vzpírá změnit život. A tak jsem se rozhodla být upřímná.

„Prosím vás, pane Kellnere, odpuste mi a neberte to ve zlém. Musím se vám přiznat, že jsem nedávno ovdověla a nemohu se ještě z toho vzpamatovat. Manžel byl dlouho nemocný, pořád jsem žila mezi nadějí a beznadějí. Nezasloužíte si, abych na vás přenášela své nálady. Bude lepší, když se nebudeme scházet. „

Zadíval se mi do očí a pokývl hlavou.

„Zcela vás chápu. Sám nevím, co bych na vašem místě pociťoval já. Zřejmě chcete být teď sama a vyrovnat se. Není to lehké navazovat nová přátelství, plně to chápu, paní Schwartzová. „

Bylo mi líto, že jsem mu zkazila radost z našeho shledání. Nevěděla jsem, co na to říci. A tak jsme téměř beze slova dopili kávu a on mne doprovodil na tramvaj. Stiskl mi ruku na rozloučenou a přiznávám, že se mi velmi ulevilo. Touha po životě sice byla pěkná věc, ale zůstala jen touhou, kterou jsem neuměla naplnit. Na nástupním ostrůvku stál sám, trochu si ohrnul límec a ještě jednou jsem ho zahlédla, jak se otáčí za mizející tramvají.

Doma jsem si uvařila čaj, vykoupala se a pak si sedla k počítači. Ten román mi nešel z mysli a já se přistihla, že jsem zvědavá na jeho pokračování. Oči mne pálily od prudkého světla monitoru a od kouře cigarety. Ani jsem si nevšimla, že je dávno po půlnoci.

Ráno jsem vypadala jak po velkém flámu. Osprchovala jsem se, pečlivě jsem zastřela známky skoro probdělé noci make-upem a šla do práce. Ten příběh obrací život na ruby a já se musím rozhodnout, zda ho dočtu a nebo ho pošlu zpět Marcele, aby napsala autorovi, že naše redakce není připravená na posuzování a vydávání beletrie. Podívala jsem se na hodinky. Mám pár minut do vyslovení svého rozhodnutí.

„Už jsi to přečetla?“ zeptala se mne Marcela hned, jak mne uviděla jít po chodbě.

„Ještě ne. „

„Co se ti stalo? „zeptala se, když uviděla můj unavený výraz a zarudlé oči.

Nechtělo se mi lhát hned po ránu a tak jsem se přiznala, že jsem skoro celou noc četla a že mi ten příběh dává pěkně zabrat.

„A o čem je?“ zeptala se a táhla mne k sobě do kanceláře, „dáš si kafe?“

„Jo, dvojitého turka. „

Káva dráždivě zavoněla prostorem a obě jsme si sedly proti sobě.

„Marcelo, já to nedokážu říci tak jednoduše. Víš, seznámila jsem se s jedním mužem. Náhodně, a ulici. Pozval mne na schůzku v ten den, kdy jsi mi ten román poslala. Je to divný, ale ten příběh stojí mezi mou a tím člověkem. „

„To je divný, Heleno. Co mi to tu vykládáš?“

„Řekla jsem mu, co se mi stalo, v jakém rozpoložení jsem a že bych ho nerada zatěžovala. Pak už mlčel, doprovodil mne na tramvaj a asi se už nebudeme vídat. Alespoň nic takového nenaznačil. Ale když jsem v noci četla ten příběh, začalo se ve mně všechno divně lámat. Je mi jasné, že jakékoliv postoje a úsudky mi Michala nevrátí a já dělám blbost, že se uzavírám do ulity. A když jsem v noci četla, začaly se ty moje tísně a úzkosti rozplývat a rozpadávat a já se cítím teď dvakrát opuštěná. Ztratila jsem zázemí svého smutku a současně i naději na novou lásku.“

„Co tedy chceš udělat?“

Dívaly jsme se chvíli jedna druhé do očí a pak jsem váhavě řekla.

„Dočtu to. Ať mne to stojí co to stojí. Zřejmě v tom příběhu je něco, co potřebuji sama prožít.“

Spěchala jsem z práce, abych si nakoupila něco k večeři a nachystala se k četbě. Byla jsem nyní klidnější, než včera. Určitě proto, že jsem si to mohla s někým probrat. Zapnula jsem počítač a tajně jsem doufala, že mi poslal nějaký vzkaz. Avšak, ani řádek. Můj předpoklad, že se už asi nesejdeme, byl správný. Pak jsem otevřela soubor, v kterém jsem měla uloženo to zvláštní dílo a pokračovala jsem ve čtení. Znovu mne ovládl pocit pokoje a vnitřní blaženosti a bylo mi, jako bych stála uprostřed krásné jarní přírody, všechno kolem me kvetlo a bzučelo, na nebi pluly bílé mraky a slunce se odráželo v mé duši. Blížila se půlnoc a já jsem se rozhodla, že půjdu spát, abych si odpočinula. To dílo vykonalo své poslání. Zbývalo ještě pár kapitol.

„Tak co?“ zeptala se mne Marcela ráno.

„Je to úžasný. Nevíš pořád, kdo to napsal?“

„Nevím, ale nebudeme mu nic psát.“

„Radši ano. Třeba se pak dozvíme, kdo to je.“

„Ty jsi na něho tak zvědavá?“ zasmála se Marcela.

„Jo, vždyť je to úžasná věc. Prožívala jsem fantastické stavy.“

„No, asi se příběh dostal k tobě proto, že jsi ho potřebovala. Je to ale náhoda.“

„Víš, ještě před pár dny jsem si myslela, že dostanu od Michala nějakou zprávu pro útěchu. Já vím, je to blbost, ale zdá se mi to tak šílené, že najednou odešel. Vždycky, když jsme se spolu loučili, tak se za mnou ohlížel a mával mi, dokud jsme jeden druhému nezmizeli z očí. Víš, proto.“ rozplakala jsem se. Ale kupodivu, už to nebyl ten bolestivý žal.

Celý den jsem čekala, jestli se Kellner neozve. S tím vyplaveným smutkem bych byla již příjemnější. Chvíli jsem si vyčítala, že jsem se tak chovala, chvíli jsem si říkala, že jsem byla prostě upřímná. A když ani večer nepřišla zpráva, rozhodla jsem se, že ho sama vyhledám. Třeba na to čeká, doufala jsem. Celý příští den jsem žmoulala mobil v ruce a prala se s myšlenkou, jestli mu mám zavolat a co mu řeknu, když se k tomu odhodlám. Blížil se konec pracovní doby a já neměla pořád rozhodnuto. Ale těšila jsem se, že si budu zase večer číst a možná,. že budu přivedena na nápad, jak vrátit zpátky svá slova a vysvětlit mu všechno po pořádku. Mohl to brát i jako odmítnutí, bála jsem se.

Když jsem večer zapínala počítač, říkala jsem si, jak je báječné si číst a ne koukat na televizi. I to mi ten příběh dal. Kouzlo intimity a vlastního prožitku. Kolem půlnoci jsem příběh dočetla a rozhodla jsem se, že mu ho vrátím sama ze svého počítače s dopisem. Musím mu alespoň poděkovat. Chvíli jsem váhala a pak jsem začala psát :

Milý příteli,

dovolte mi, abych Vám poděkovala za úžasný zážitek z Vašeho románu, který se mi dostal náhodně do rukou. Zřejmě jste se spletl, protože nakladatelství, do kterého jste ho zaslal, nevydává beletrii, ale já i má kolegyně, redaktorka Marcela Peňázová, a jejíž adresu Vaše dílo přišlo doufáme, že jste na svou chybu přišel a dílo se dostalo ke správnému vydavateli. Před tím, než jsem si Váš příběh přečetla, prožívala jsem velmi bolestné období, ztratila jsem milovaného manžela. Během čtení jsem však začala o svém životě hodně přemýšlet a myslím si, že jste mi pomohl víc, než by to dokázal psycholog. Otevřel jste mi krásný a bohatý svět vnitřních zážitků a sebeprožívání a já nyní jen lituji, že kniha nemá další pokračování.

Promiňte mi mou otevřenost, bohužel ani neznám Vaše jméno a adresu a doufám, že můj dopis spolu s dílem obdržíte do své e-mailové schránky. Ctím Vaše autorské právo a proto jsem si ho ani uložila a pevně věřím, že si budu moci brzy zakoupit v knihkupectví.

Ještě bych Vám chtěla říci, že jste mi vrátil naději a víru do dalšího života a já nyní musím napravit něco, co jsem v poslední době hodně pokazila.

Vaše

Helena Schwarzová

Další dny jsem se strachovala, že se mi vrátí tento e-mail nedoručený. Sice se to nestalo, ale odpověď jsem také marně očekávala. Tajně jsem doufala, že se autor odhalí a tak ukojí mou zvědavost. Marcela se mne také vyptávala, ale já ji nemohla nic pozitivního říci.

Blížily se vánoční svátky. Všichni mne zvali, abych přišla na štědrovečerní hostinu, ale já odmítla. Chtěla jsem být sama, rozsvítit si vánoční stromeček a prožít si po svém. Do štědrého dne zbýval týden, když jsem obdržela výzvu, že mám a poště balíček. Byla jsem zvědavá, kdo mi co posílá, odesílací adresa byla z Prahy. Přešlapovala jsem na poště skoro hodinu, než jsem se dostala na řadu. Paní za okénkem chvíli zkoumala oznamovací lístek a pak mi balíček předala. Měl formát knihy. Ani jsem se nepodívala, kdo to posílá a nedočkavě jsem roztrhla obal. V rukou jsem držela knihu : „Jan Kellner, Čekání na nový úsvit“. Sedla jsem si na židli v hale a otevřela jsem ji. Bylo tam věnování. A dopis, zalepený v obálce.

Až doma jsem ho rozlepila a celá rozechvělá jsem začala číst :

Milá Helenko,

dovolte i mně, abych Vám poděkoval za to, že jste mi vrátila můj rukopis, který jsem omylem zaslal Vaší redakci. Zjistil jsem to hned druhý den po odeslání, svou chybu jsem okamžitě napravil a jak vidíte, držíte v ruce román, který jsem dokončoval v době, když jsme se seznámili.

Neměl jsem odvahu Vás kontaktovat po tom, co jste se mi svěřila a chápal jsem, že potřebujete čas se rozmyslet, jak žít dál. Náhoda tomu však chtěla, abych Vám nepřímo předal poselství, naději a víru i sílu překonat Váš hluboký smutek.

Nyní vím, že jste již pochopila, že musíte v životě pokračovat a pokud smím doufat v naše další kontakty, napište mi prosím: Napište mi dlouhý dopis o tom, co cítíte a v co věříte, protože na něho čekám s nadějí, že Vás opět uvidím.

Nyní odjíždím do Spojených států na stáž a vrátím se někdy v březnu. Do té doby buďte hodně zdráva spokojená a přeji Vám krásné Vánoce.

Váš

Jan Kellner

Dopis jsem uložila do krabičky se svými maličkostmi a zavřela víko. Za okny začal padat sníh. Přemýšlela jsem o podivnostech, které se udály, a pak jsem vzala Michalův obrázek do ruky.

„Nikdo mi nevymluví, můj drahý, že to nebyl tvůj poslední vzkaz do světa živých.“

Schovala jsem obrázek za knihy a šla spát. Začínal mi nový život.