Pokoj číslo 76

Hukvaldy, 10,00 hod.

Na malé venkovské nádraží přijel Pražák. Vlak z Prahy. Místní mu tak říkali. Neděle, 10,00 hod., krásné jarní dopoledne. Z jednoho vagonu, po schůdkách, slézal muž s dvěma zavazadly. Až vstoupil a perón, tak se rozhlédl kolem sebe, jakoby čekal, že tu někdo bude stát, někdo mu blízký a milý. Ne, ve skutečnosti se díval, jestli někde nestojí taxík, do kterého by naložil svá zavazadla a nechal se odvézt do malého penziónu na náměstí. Doktor Zábrana  si vzal dovolenou. Ne proto, aby si užíval, ale aby si promyslel problémy, které se v poslední době silně vyostřily. Bojovalo se o primariát. Tedy kolega Janeček, perspektivní mladý lékař kontra dosluhující primář. Zábrana měl taky šanci, ale kolega Janeček měl, jak se dozvíme dále, dlouhé prsty a dost ostrou řeč. 

Doktor Zábrana vystoupil z vlaku a zaslechl konečně lidské hlasy. 

„Hele, Ančičko, tak ses přeci rozhodla přijet?“ zachytil hlas nějaké paní kolem uší a usmál se. Otočil se a uviděl dvě ženy, jak se objímají.

„Nepotřebujete odvézt?“ zeptal se Zábrany muž v riflích a kožené krátké bundě.

„Ano, ano, to bych velmi rád.“

„Tak nasedněte a dejte si do kufru zavazadla.“

Nasedl vedle řidiče a připoutal se.

„Přijel jste z Prahy?“

Přikývl. 

„Asi na nějakou dobu. Budete tu bydlet?“

„V penziónu u Matky Boží.“

„Jo, jo, tam je to nóbl. Bydlí tam pár lidí.“

„Chtěl bych si najít podnájem a zatím jsem nic nesehnal.“

„Ale to se nebojte. Tady jsou pěkné nabídky.“

Odmlčeli se. Myslel si, že bude čelit přívalu otázek, ale taxikář se musel soustředit na cestu, tak mlčel. Za chvíli vyjeli na okresní silnici. V dálce se už rýsovaly v mlžném oparu věže kostela a vysoká historická věž.“

„Za deset minut jsme tam,“ řekl taxikář a další tok řeči přerušil hlas dispečerky. Podíval se na hodinky. Má ještě čas, než se ubytuje. Ale nebude vláčet ty dva kufry po náměstí. Poprosí, pokud dohodnutý pokoj nebude ještě připraven, by si mohl složit zavazadla někam, kde nebudou překážet. Ale třeba bude mít štěstí, že se bude moci hned ubytovat. Je tak unavený, nevyspalý, hladový!

„Tak. jsme tady“ přerušil taxikář jeho myšlenky a zastavil.

„Pomohu vám,“ řekl, „mám dost času.“

Vešli do pěkného domu s velkými okny, v kterých vlály čisté záclony. 

„Dobrý den,“ pozdravil paní, která něco zapisovala do knihy hostů. Zvedla oči od práce a usmála se.

„Já vím, já vím, pokoj číslo 76.“

Vstala a podala mu klíč, který měla připravený. Zaplatil taxík, vyndal s náprsní kapsy občanský průkaz a pak zapsal se do knihy hostů.

„Budete mít klid, je to tichý pokoj pro jednoho.“

„Zaplatím týden, pak uvidím.“

„Dobře.“

Vyplnila objednávku na počítači, chvíli čekala, až se list vytiskne a po té ho položila na pult.

„Tady se mi podepište,“ ukázala prstem a místo v dolním pravém okraji. Nasadil si brýle a podepsal se čitelně a úhledně.

„Hezký den,“ řekl a s oběma zavazadly vystoupil do prvního patra, kde byl pokoj č. 76.

Intermezzo - Praha, 10,00 hod. - Hádka mezi primářem a Janečkem

Primář Hrdina se podíval na hodinky. Deset hodin. Kde ten Zábrana zase je, pomyslel si a zmohla se ho nervozita.

„Nikde jsem ho nenašla,“ řekla vrchní sestra mezi dveřmi. Až se lekl, jak byl zamyšlený.

„To je divný,“ odpověděl a zvedl telefonní sluchátko. Ale vzápětí ho zase položil a sedl si ke stolu.

„Říkal včera něco? Měl odpolední, ne?“

„Mně osobně nic.“

„Takže můžeme počítat s tím, že nám pošle odněkud výpověď. Určitě si zapsal dovolenou.“

„Jistě, máte ji za vizitkou ve dveřích.“

Sestra mu podala vzorně vyplněnou dovolenku.

„No, jasně,“ řekl a podepsal ji. Podal ji vrchní sestře a ona ji uložila do diáře.

„Nedivte se mu. Měl už toho dost a vy jste se ho zastal.“

„Proti doktoru Janečkovi? Myslíte Janečka, že?“

„Ano. Choval se k němu přinejmenším nepatřičně. A ve čtvrtek mu vyčetl, že se moc baví s pacienty a pak mu uniká spoustu důležitějších věcí, třeba administrativa.“

„Hádali se tu deset let. I za mého předchůdce.“

„Těžko říci, kdo měl pravdu. Je to těžké.“

„Situace je velmi povážlivá. Jestli dá výpověď, náhradu nedostaneme a já se budu zpovídat, proč odtud odcházejí lidi.“

Do jejich rozhovoru zazvonil telefon. Primář ho zvedl.

„Právě jsem mu podepisoval dovolenku.“

Položil sluchátko.

„A je to tady. Už se po něm shání starej.“

„Tak to je průšvih,“ řekla sestra zděšeně.

Primář vstal a povzdechl si. 

„Nejradši bych s tím taky sekl.“

Vyšel ze dveří a jeho bílý plášť zavlál dlouhou nemocniční chodbou. Vrchní se sestra se za ním dívala a rty se jí zavlnily do úsměšku. Pak zamkla jeho pracovnu, strčila si klíče do kapsy a zašla do vedlejších dveří, na oddělení  Primář zaklepal na dveře kanceláře ředitele a vešel.

„Tak co je?“ zeptal se ředitel podrážděně.

„Vzal si dovolenou.“

„Máš tam pěknej bordel. Zrovna, když nás kotrolujou.“

„Pohádal se s kolegou Janečkem.“

„To mě nezajímá. To si musíš řešit sám. A na Janečka buď hodně opatrnej. Má moc dlouhý prsty.“

„Právě, že jsem byl a nečekal jsem, že to bude řešit takový způsobem. Jsme všichni nervózní, to je pochopitelné.“

„Pro mě ne. Já se musím taky krejt. A Hubert je kapacita. On ví, že má odborně navrch, ale nemysli si, že ho budu prosit.“

„To si nemyslím.“

Ředitel se zamyslel a tužkou ťukal do desky stolu.

„Jestli napíše výpověď, budeme si muset kolegu Janečka podat. Ty jeho řeči slyšel personál a pacienti. To se mi doneslo.“

Primář mlčel.

„Taky se mohl otřepat.“

„Urazil se.“

„ No dobrá, zkus ho přemluvit sám. Já se do toho míchat nebudu.“

„Dobře,“ řekl primář a cítil, jak mu horkost stoupá do hlavy. Byla to zlost. 

Hukvaldy, 6,00 hod. - Nezáviděníhodné myšlenky 

Zábrana stál nahý už pěknou chvíli pod sprchou a nechal po sobě téci proudy vlažné vody. Zhluboka dýchal. Doléhaly na něho nepříjemnosti posledních dnů a jeho nitro bylo tak zaneprázdněno pocity lítosti, uraženosti a zlosti, že nebyl schopen racionálně uvažovat o své situaci. Ve svém notebooku měl rozepsanou výpověď. Tu psal s horkou hlavou. Nyní přemýšlel, co se stane, když odejde z nemocnice. Ředitel o něm začne roznášet pomluvy, aby sám zakryl sou nechuť a neschopnost řešit dlouhodobé spory s kolegou. Janeček je mladý, má za sebou vlivné lidi. Snažil se vždycky moudře uvažovat a raději ustoupil, i kvůli Martě. A byla to možná chyba, protože si zvykl ho urážet, když pochopil, že nenarazí na odpor. Nic ho nezastavilo. A Marta? Nakonec ho opustila. Že je slaboch. Že si dá všechno líbit. Že je mu všechno jedno. I to, co o něm někteří vykládají. A to ona nesnese. Její odchod ho velmi zranil. Ale nebránil ji. Sám se cítil uvězněný v té trapné smyčce, ale tušil, že jedná moudře. Vypnul vodu a vytřel tělo osuškou. Pak se zabalil do prostěradla a lehl si do rozestlané postele.

Hukvaldy, 12,30

Blížilo se poledne. Neměl hlad ani žízeň. Jen neskonalý pocit únavy. Stále ho neopouštěly tíživé otázky, na které si neuměl odpovědět. Zavřel proto oči a poslouchal ptačí zpěv a vnímal den, který ještě nebyl ve své polovině. Náhle ho zachvátil stesk. Nedaleko od tohoto penzionu, pomyslel si, byl dům, kde strávil dětství. Šťastné dětství. Nyní není v tomto městečku jediný člověk, který by se pamatoval na jeho dědečka nebo otce. Oba byli lékaři. A oba ho do toho také uvrtali. Jenomže, říkal si často, jestli se vůbec pro to hodím! Nejsem, ani za tak dlouhou dobu mé praxe, schopen pochopit utrpení a smrt jako součást lidského života. Část mne odchází s každým umírajícím, takže jsem unaven a vyčerpán vždy, když se to přihodí, protože to beru jako prohru. A oni jsou lépe připraveni. Je to rutina! Čemu vlastně sloužím? Lidem nebo mašinérii? Za mého dědy i otce bylo všechno jiné. I přístup k léčení, k pacientům, k lidem, kteří sdíleli se svými blízkými bolest i smrt. Ne, já si nezvyknu! Ty papíry jsem neudělal proto, že jsem mluvil s paní Sklenářovou. Byla po první chemoterapii. Potřebovala si s někým o tom promluvit. S někým, kdo ji pochopí. A tak jsem zapomněl. Třeba, ze svého pohledu, měl Janeček pravdu. Nesmím dělat chyby. Musím se omezit tak, abych všechno stihl. Je mi to hrozně trapné. Určitě budu mít velké nepříjemnosti. A Marta si řekne, že je ráda, že odešla, nebo by ten stín padl i na ni, na vzornou lékařku, která chyby nedělá. Která si pečlivě stále myje ruce, usmívá se na ředitele kouzelným úsměvem a dokáže s pacienty mluvit tak, že jsou spokojeni a přitom ten rozhovor netrvá déle než pět minut. Je věcná, hlavně je chytrá. Vnitřní bolest ho popadla tak, že vstal a rozhodl se pro silnou kávu s cigaretou. Oblékl se a zamkl dveře od pokoje. Sešel potichu po schodech.

„Je tu někde kavárna, prosím?“ zeptal se dívky, která uklízela v hale.

„Vyjděte před dům a dejte se vlevo. Uvidíte velké, skleněné dveře.“

Ano, našel velké skleněné dveře, otevřel je. Uprostřed místnosti stál kulečník a u něho dva starší muži s tágy. Povídali si. 

„Dobrý den.“ Pozdravil do prostoru.

„Dobrý den:“ odpověděl číšník, který se bystře pohyboval mezi stolky.

Sedl si k jednomu blízko okna, aby viděl do zahrady.

„Dáte si?“

„Silného turka,“ řekl a vyndal z kapsy Sparty. 

„No né, koho to sem čerti přinesli, doktore, celou věčnost jsem vás neviděl. A my tu pořád vzpomínáme na vašeho otce.Havlíček, jestli si ještě pamatujete.“

Pamatoval si, jak by ne. Dříve měli kovárnu.  Zavoněl k němu dávný čas bezstarostného dětství a pocit bezpečí, který už dlouho neměl.

Lidská řeč

„Jo, to byly časy,“ pokračoval. „A vy jste nám utekl do Prahy. Mysleli jsme, že tu budeme mít třetí generaci.“

Plácl ho po zádech, až v něm hrklo.

„To byly,“ řekl a míchal si kávu.

„A co děláte?“

„Jsem v Praze, v nemocnici.“

„Tak to jo. To sype, že jo? Tady nám utíkají doktoři, sotva se ohřejí. To víte zdravý vzduch, zdravá strava, moc si těch nemocí neužijeme. Když tak musíme až sto kilometrů do nemocnice. Každou chvíli bourá sanitka. Tak se bojíme někam jezdit. A co že jste přijel?“

„Vzal jsem si dovolenou.“

„Tak to se patří, člověče. Pěkně si dáchnout a pak zase do práce.“

Oba se odmlčeli.

„A víte co?“ řekl Havlíček,“ pojďte k nám na voběd. Moje vaří dneska něco speciálního a povykládáme si u nás.“

Byl tomu rád, zaplatil a vyšel se starým Havlíčkem ven.

„Loni to bylo z ženou nahnutý, ale dostala se z toho. Zaplať pánbůh. Bál jsem se, že budu na všechno sám. Mužském se tak neumí vopatřit. A co vy? “ 

„Nejsem ženatý.“

„Vždyť vám musí už táhnout na čtyřicítku.“

„Pětačtyřicet.“

„Jo, jo, letí to. Ale ono to přijde. Přijde ta pravá, to uvidíte.“

Ano, řekl si v duchu, nejhorší je to, že jsem tak sám. Nic mne nebaví, když přijdu domů a nemám s kým promluvit. Lidsky promluvit. O obyčejných věcech.

„My jsme tady ještě vobyčejný lidi. Ale máme srdce.“

Srdce, pomyslel si. To je ten můj problém. Neumím ho umlčet, dát mu ten správný směr. Jsem pitomec, který se nehodí do dnešní doby.

Obešli plot a vešli do vrátek. 

„Krásný dům.“

„Jo, to stálo něco. Ale my jsme spokojení. K čemu jsou peníze? Je tak, aby se člověk s nimi votravoval. Tak jsme je vrazili do baráku.“

Paní Havlíčková vyběhla z domu a utírala si ruce do zástěry. Poznala ho hned.

„Jste si všichni tak podobní,“ řekla a tiskla mu ruku. Zvala ho dál, ke stolu, utřela židli dřív, než mu ji nabídla.

„A jak je v Praze?“ zeptala se a kladla mu do talíře s polévkou velké játrové knedlíčky

„Ale to víte, velké město, lidi na sebe naráží.“

„Ta vaše vila je volná. Doktorka, co se tu neohřála ani rok, se vrátila do města a shánějí tu doktory. Nechcete se vrátit k nám?“

Podíval se na ni překvapeně a ona se usmála.

„Tak na tohle nedovedu teď odpovědět.“

„Však jo, však jo, doktore,“ chlácholil ho Havlíček a pobídl k jídlu.

Všichni tři ztichli a tak byl dát prostor zvukům krásného jarního poledne. Lžíce cinkaly o talíře a jemu se zdálo, že dlouho nic tak dobrého nejedl. Po polévce následovaly závitky s rýží.

„Jen si dejte, starej by nejradši jen guláš. To je specialita.“

Do penzionu se vrátil kolem šesté. Jeho nálady, které měl dopoledne zmizely. Také proto, že tu svitla naděje odchodu z nemocnice s pádným důvodem pro něho samotného. Začal přemýšlet. Pokud opustí Prahu, opustí i svou praxi, kterou si tak dlouho budoval. Když se vrátí sem, bude dělat opravdu doktořinu. Rozhodnutí je na mé straně, ne na jejich, řekl si. 

Praha, 14,00 hod. - Variace na lidskou řeč

„Pane kolego, neřekl vám doktor Zábrana, kam odjel na dovolenou?“ zeptal se primář Hrdina u oběda.

„Ne, nic neříkal.“

“Prý jste měli spolu nějaký spor.“

Doktor Janeček si ho změřil nepříjemně ostrým pohledem, kterým strašil své okolí.

„A kdo to říkal? On si stěžoval? V tom případě vám musím říci, že jsem se naštval. Vykecával se s nějakou pacientkou a zapomněl udělat papíry. A nebylo to poprvé.“

„A vy jste je za něho udělal?“

„Já? Sestra tam něco napsala. Ani jsem to nekontroloval.“

„Ale víte, že všechny záznamy musí dělat pouze lékař,“ řekl primář.

„Já jsem neměl čas a nechtěl jsem mít problémy, že není hotová dokumentace. Udělejte si se Zábranou pořádek sám. Já jsem mu své řekl a on se urazil. Já jsem si tu byrokracii nevymyslel a vůbec, pane primáři, dost lidí tu není spokojeno s vaším vedením. Už se to proslýchá i tam, kde to může mít pro vás fatální dopad.“

„Ano? A kde?“

Doktor Janeček obrátil oči vzhůru a to bylo dost výmluvné gesto.

„Tak jsem uvažoval, že bych vám primariát přenechal. Jste dost zkušený, pečlivý a pružný. To se žádá. O tomu říkáte?“ řekl primář a nabral si a vidličku špagety.

„Proč ne? Vy stejně už máte věk a já bych se zatím s vaší pomocí zapracoval.“

Tak tudy vede cesta k těm problémům, pomyslel si primář. No počkej holoubku, ty si vlastně brousíš jazyk na můj primariát.

„Já si to ještě promyslím,“ řekl primář, „ promluvím si s někým kompetentním.“

„No, uvidíme. Jestli to myslíte vážně, tak já bych to zařídil sám,“ nabídl doktor Janeček naoko lhostejně.

„Není třeba, neobtěžujte se kolego. Všechno chce svůj čas.“

Doktor Janeček pokrčil rameny. Primář měl nepříjemný pocit, že zašel příliš daleko. Jak z toho? Udělá kontrolu a zjistí takové věci, že mu padnou zpátky za krk jako bumerang. Na tohle nemá už nervy.Zavolá Zábranovi a poprosí ho, hodně pokorně, aby přijel, přerušil dovolenou a vrátil se na oddělení.

„Jano, nemáte číslo na mobil doktora Zábrany?“ zeptal se primář sestry, která nyní sloužila.

„Ne, asi je někde v seznamu. V životě jsem mu nevolala.“

Primář velmi znervózněl, když zjistil, že ani po hodině nebyl schopen sehnat jeho číslo. Tak to je konec, pomyslel si. Blížila se třetí hodina. 

„Pane primáři, máte jít k panu řediteli. Ihned,“ řekla ve dveřích vrchní a tvářila se výhružně.

Raději přidal do kroku, aby to měl už za sebou. Celý se třásl. 

„Poslechni, co jsi to žvanil u oběda? Janeček mi přišel říci, že mu předáváš primariát. Už udělal první kroky. Teď to už zpátky nevezmeš. Chopili se toho ti praví nahoře. Zbláznil jsi se?“

Primář Hrdina si sedl do křesla, aniž byl vyzván a cítil bolest v srdeční krajině.

„Jestli je vám špatně, tak nebudeme o tom mluvit. To víte, já jsem do funkce jmenován a mohu být odvolán, aniž se budu moci nějak bránit. Na moje místo číhá spousta mladších lidí a já mám ještě deset let do důchodu. Tak pochopte, že nemohu pro vás mnoho udělat.“

Primář se snažil důstojně opustit kancelář ředitele, ale na chodbě se skácel. Ještě, že ho vrchní zahlédla. Kdyby přišla o něco později, jak řekli na intenzivní péči, asi by se z toho tak snadno nedostal. Naštěstí to byl jen slabší infarkt. Ještě ten večer našli číslo na mobil a volali doktora Zábranu. Ale ten spal, jako když ho do vody hodí a tak se nedozvěděl, co se děje v nemocnici. Naštěstí pro něho. Čas někdy vykonává dobrou službu: postavil se na jeho stranu. Do oken vanul noční vzduch a jemně rozechvíval záclony. Jeho spánek byl klidný Nerušený. 

Hukvaldy, 16,00 - Čest hrdinům a sláva poraženým 

Zábrana si hodil korunou, než zavolal do nemocnice. Ale tato volba byla dobrá.

„Prosím tě, Hrdina je po infarktu, potřebuji, abys přijel,“ ředitel mluvil rozčileně a přitom z jeho hlasu byla znát pokora.

„Nezlob se, řediteli, ale já tu něco už mám. Vrátím se za deset dní.“

„To je pozdě. Situace se tu mění z hodiny na hodinu.“

„Jak to, prosím tě?“

„No, představ si, že Hrdina naoko schválil Janečkovi primariát a on si to hned někde vyjednal. Teď můžu čekat odvolání. Před tím kontrolu.“

„A co já mám s tím společného?“ zeptal se Zábrana.

„Co? Že to všechno vzniklo kvůli tobě.“

Ředitel zvýšil hlas a bylo slyšet, jak je rozčilený a posléze jak lituje, že to vůbec vyslovil.

„Ne, promiň, já už nevím, co mluvím.“

„Jo, beru to. Ale přijedu až po dovolené.“

„Tak to se už nejspíš neuvidíme.“

„To máš jedno, stejně jsme se nemuseli. Měj se.“

Skončil hovor a šel se nasnídat. V kavárně bylo prázdno, vyvětráno a klid. Dal si vejce se šunkou a velkou kávu. 

„Přišly noviny,“ řekl číšník.

„Ne, nechci nic číst,“ řekl Zábrana. 

Nabíral a vidličku malé kousky a snažil se na nic nemyslet. Už to kdysi nacvičoval, ale myšlenky jsou potvory.Dotírají na člověka jako roj splašených včel. 

Co bys dělal ty, dědo? Jo, tys takové starosti neměl. Všichni si tě vážili. Ale já si někdy nevážím ani sám sebe. Odrážím se jen v zrcadlech svého okolí a snažím se být takový, jakého mně chtějí mít – kolegové, pacienti, Marta – a nikomu se nezachovám. 

„Dáte si malý zákusek?“ zeptala se ho jaká slečna s tácem čerstvých zákusků.

„ Ale jo. Vyberte mi nějaký.“

Posadila mu na talířek krásně barevný kousek a řekla dvacet korun. Položil na stůl pětadvacet a usmál se na ni. Úsměv mu opětovala. Byl zvlášť krásný a vyhrazen pouze pro tuto chvíli.

„Doktore,“ oslovil ho neznámý hlas, „ prý máš zájem o to volné místo.“

Zábrana se otočil po hlase.

„A vy jste kdo?“

„Starosta. Tak co? Bereš?“

Doktor mu nabídl židli u stolu.

„Dáš si kafe?“

„Dva koňaky,“ zavolal starosta na vrchního. Ten do minuty přiběhl s dvěma baculatými skleničkami.

„Doktore, máš to tam připravený. Počkám ti s nájmem. Hlavně, ať to funguje, nebo mi to lidi nedarujou. Bereš?“

„Ne, jsem zaměstnán na klinice v Praze. Myslím, že mne budou přemlouvat, abych vzal primariát.“

Starostovi poklesly čelisti.

„Prosím vás, nechte mne nyní. Mám dovolenou. Chci si odpočinout. Z deset dní vám řeknu své rozhodnutí.“

„Tak to beru,“ řekl starosta a přiťukl si s doktorem. Za hodinu mu drnčel v kapse mobil. Marta. To není možné.

„Oldo, kde jsi?“

„Vzal jsem si dovolenou.“

„Jmenovali tě primářem. A odvolali ředitele. Prosím tě, rychle přijet.“

„Ne. Nepřijedu.“ 

Skončil hovor a rozhlédl se po kraji. Slunce rozlévalo své světlo a bylo krásně. Zhluboka dýchal a byl šťastný. Konečně se osvobodil. Možná, že potom nastoupí do jaké menší nemocnice, kde pacienti očekávají, že budou skutečně léčeni a vedení očekává, že je skutečně lékařem na figurinoui ve slušivém bílém oblečení podle poslední módy..