KDO BYL KDO na Staroměstském náměstí
|
Tatínek stál u okna a díval se na oblohu.
„Počítám, že začne pršet,“ řekl a přivřel okno.
„Tati, máš chvíli čas? Chtěla bych si s tebou o něčem popovídat.“
„Snad zase to nebude téma Bílá hora,“ řekl s povzdechem.
„Tati, ty o tom tolik víš,“ zaprosila jsem.
„Ale vždyť jsi říkala, že jsi už to máš hotové.“
„Víš, já teď bádám, proč byli popraveni čeští páni a měšťané.“
„Nemáš nic jiného na práci? O tom napsali už knížky jiní. Akorát rozmnožíš
popsané papíry. Má to cenu?“
„Pro mně ano.“
„Proč?“ zeptal se mě vážně.
„Právě proto, že každý o tom mluví jinak.“
„Ale to je přeci jednoduché. Šlo o moc, o velké peníze, o prestiž mezi katolíky
a protestanty. A o mnoho omylů. Víš, všechno bylo nějak polovičaté. Žádný
panovník si nezahrával s jejich přízní. A pak přišla chvíle, kdy přišla jiná
doba, jiné podmínky, jiné požadavky. Byli to lidé, kteří vzešli z hlubokého
středověku, měli svá privilegia, svá práva, které jim králové udělovali a
opírali se o ně. Ale to všechno už víš, co myslíš konkrétně?“
„Jako to byli osobnosti?“
„Myslíš Thurn, Šlik, Budovec, Harant, Kaplíř? No, byli to renesanční lidé.“
„Tak mi o nich vyprávěj, prosím.“
„Postavíme si na kafe, jo?“ řekl a já jsem přisvědčila. Postavila jsem na kávu,
připravila šálky a pak jsem nesla kávu do parádního pokoje. Tatínek se usadil v
křesle, já vedle něho a on hluboce povzdychl.
„Tak začneme Šlikem.“
„Ano.“
„Šlikové byli původně patricijský rod, který povýšil do hraběcího stavu.
Pocházeli z Chebska a dlouhou dobu žili bez velkých problémů a ničím se
neproslavili. Kašpar Šlik se narodil před rokem 1400 a zemřel roku 1449, byl
skutečným zakladatelem věhlasu a bohatství rodu. Na Boloňské univerzitě získal
titul doktora práv, poté se vrátil do vlasti a sloužil králi. Zikmunda Lucemburského
doprovázel na cestách do Kostnice či Basileje. Stal se jeho sekretářem. V roce
1422 jej Zikmund povýšil do panského stavu a zanedlouho, v roce 1427 se stal
pronotářem, poté vicekancléřem a v roce 1433 říšským kancléřem. Byl jmenován
palatinem a povýšil do říšského hraběcího stavu. Dědičně získal panství Bassano
Vicentino v severní Itálii, Sokolov, Holíč na západním Slovensku, dále také
statky na Chebsku a Loketsku“
„Tak to s ním šlo rychle,“ řekla jsem.
„No to víš, vystudoval jako mladíček. A Loketští a Karlovarští měšťané bojovali
proti němu, k nim se připojily i zájmy saského kurfiřta a pánů z Plavna. S
oběma stavy vedli Šlikové domácí válku.“
„Proč?“
„Víš, ono se píše, že některá královská privilegia zfalšoval, nejvíce jsou
zpochybňovány tituly z Pasounu i Holejče (Holíče), které obdržel těšně před
Zikmundovou smrtí.“
„A dál?“
„Sedmnáct let po jeho smrti, tedy přesně roku 1516, objevili na šlikovských
statcích bohatá ložiska stříbrné rudy. Štěpán Šlik založil město Jáchymov, kde
začal razit tolary (27,20 gramů čistého stříbra), díky nimž rodina vešla ve
známost po celé Evropě. Avšak v roce 1528 jim Ferdinand I. odejmul právo ražby.
Ztráta mincovny i dolů je přivedla k odbojné české šlechtě proti králi. Po
porážce jim některé statky byly zkonfiskovány a museli k tomu ještě zaplatit
vysoké pokuty.“
„A tak skončili?“
„Ale kdepak. I pak zastávali významné úřady, Albrecht se stal nejvyšším
hejtmanem českého vojska, Vavřinec působil jako hejtman Starého Města pražského
a Jáchym fojtem v Horní Lužici a v letech 1558-1560 z postu prezidenta řídil
českou komoru. Připojili se k odbojným stavům. Jindřich Šlik řídil pluk
moravských stavů během bitvy na Bílé hoře. Kryštofa zvolili stavovským
direktorem.“
„A co se dělo s Jáchymem?“
„Jáchym Ondřej Šlik studoval na jenské universitě, kde poté několik let působil
jako její rektor. A pracoval devět let u drážďanského dvora jako vychovatel
saských princů (např. Jana Jiřího, který během povstání působil jako saský
kurfiřt) . V jednáních vzbouřených českých stavů se angažoval již od roku 1608,
právě on přesvědčil Slezsko a Lužici, aby se k českému stavovskému povstání
přidaly. Patřil k čelním představitelům luteránského křídla vzbouřených stavů.
Během bitvy na Bílé hoře velel moravskému pluku německých žoldnéřů.
Za vlády Matyáše Habsburského v roce 1611 se stal královským maršálkem. Poté od
„Zimního krále“ Fridricha Falckého, k jehož zvolení značně přispěl, přijal úřad
nejvyššího zemského sudího. A k tomu lantfojtství v markrabství hornolužickém.
Účastnil se druhé pražské defenestrace, pravděpodobně byl jedním z jejích
vykonavatelů. V neklidné době před popravou ještě stačil napsat dopis saskému
agentovi v Praze, Bartolomějovi Brunnerovi, svému dávnému příteli, který mu
slíbil, že ho doručí zemskému komisaři, knížeti Karlovi z Lichtenštejna.
V té
době ještě Šlik zastával funkci hornolužického fojta neboli zemského správce.
Tuto pozici získal od uprchlého krále Fridricha Falckého. Tento dopis ze 17.
ledna 1621 je pokornou prosbou určenou Lichtenštejnovi, který byl příbuzným jeho
ženy. Žádá ho o přímluvu u císaře a doufá, že bude učiněno za dost veřejnou
omluvou stavovským úředníkům. Navíc věřil, že mu pomůže zásluha na vyhnání
Fridricha. Celou tuto prosbu sepisuje Šlik hlavně kvůli svému zkonfiskovanému
majetku. Ke konfiskaci došlo tehdy u všech emigrantů. Věděl, že v politice
mohou uspět jen ti, kteří se dokážou „obrátit“ a přiznat „chybu“ . Od všeho se
distancoval a udělal se nevinným. Aby mu to ovšem vůbec někdo uvěřil, vyznal
toto: “ . . .o svolání sjezdu do Karolina vedle jiných usiloval a druhou
apologii vlastnoručně koncipoval a po schválení stavů ji tisknouti dal.“ V
tomto listě na svou obhajobu zacházel Šlik až na pokraj vlastní důstojnosti.
Zejména poukazuje na nespravedlnost, že dětem generálů Thurna a Felse (také emigrantům)
byl ponechán majetek a jemu ne, a to i přesto, že neměl nic proti stavům a
jejich uspořádání. Thurna a Felse označuje mimo jiné Šlik jako buřiče a
šiřitele zla. Brunner, kterému se dopis dostal do ruky jako prvnímu, ho také
sám přečetl a měl několik připomínek týkajících se planých výmluv.
Zároveň však
pochválil skvělý nápad na tzv. pacifikaci Slezska, kterou by si mohl získat
ztracenou císařovu přízeň. Z jiného pohledu byl ovšem tento Šlikův nápad
fiaskem. Nebyl to snad Šlik, kdo před půl třetím rokem burcoval Slezany a
Lužičany k povstání? Bartoměj Brunner však opět radí, aby se Jáchym přidal plně
na císařovu stranu (a svou důstojnost tím více pohřbil) . Následovala řada
dopisů, v nichž se stále více a více zamotával do své údajné neviny a slíbených
náprav. Nezvládl zkrotit Slezany, kteří již tou dobou byli svěřeni do péče
vévody Jana Jiřího. Asi nejvíce proslul jeden z jeho posledních dopisů, v němž
se odvolává na spravedlnost Boží a císařovu do takové míry, že byl celý list
považován za ironii a výsměch. Zároveň však přitáhl pozornost dvorských
katolíků a to zejména Slavaty, který stať opsal do svých pamětí.
Karel I. z
Lichtenštejna měl do Vídně poslat návrh proskripční listiny, avšak Šlika do ní
nenapsal, přes tuto snahu se v samotné listině ze 6. února 1621 Jáchym Ondřej
objevil, a to hned na prvním místě. Lužice se nakonec poddala saskému
kurfiřtovi, a proto Šlik zmizel na krátkou dobu do ciziny a tím o chlup unikl
zatykači. Tajně se však do Čech vrátil a do zatčení v březnu roku 1621 se
skrýval u svého synovce Kryštofa z Redernu na Frýdlantě. Saští špehové dle
zašifrování „jelena dostihli u Rederna“ odvlekli Šlika do Drážďan. Jeho žena se
sice o záchranu svého muže snažila, seč mohla, a to i za cenu, že při této
„cestě“ byla trojnásobně oloupena, nicméně její pokusy nepřinesly žádné ovoce.
Šlik byl odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku.
Popraven byl 21. června 1621
na Staroměstském náměstí, kde mu byla nejdříve uťata pravá ruka a poté hlava.
Původní verdikt ovšem zněl čtvrcení za živa.Tato poprava se stala známá jako
poprava 27 českých pánů. Popraven byl jako první. Kat Jan Mydlářjeho hlavu s
rukou položenou na ústa pověsil na Staroměstskou mosteckou věž. Zabavené byly
statky Kurovodice u Mnichova Hradiště a Svijany u Turnova byly roku 1622 prodány
Albrechtovi z Valdštejna. V květnu 1622 dovolil Karel z Lichtenštejna po
častých prosbách hraběnky Šlikové a dalších příbuzných, aby byla Šlikova lebka
sňata a s veškerými obřady pohřbena k tělu v hrobce pod kazatelnou u Salvátora
na Starém Městě pražském – tuto dal vlastním nákladem vystavět, dokonce ji v
roce 1613 sám navrhoval.
Pravděpodobně v letech 1631-1632 byla jeho hrobka
vyprázdněna za saského vpádu, v podezření byli pauláni, o lebce psal v roce
1862 F. B. Mikovec v časopisu Lumíru, v roce 1913 ji údajně jednoznačně
identifikoval Josef Lukášek – podle zvláštního čočkovitého výrůstku na temeni,
tuto lebku měl údajně v držení generál hrabě František Šlik (1789-1862), dříve
ji měl vlastnit jeho otec Josef Šlik, který ji zdědil po Leopoldu Antonínu Šlikovi
(1663-1723), je však pochybné, proč by se tato tak ceněná lebka dostala do
držení vedlejší hauensteinské větve rodu, lebka byla uložena v zámecké kapli v
Kopidlně, poté ji přenesli do rodinné hrobky Šliků na hřbitově ve Veliši u
Jičína.
Je možné, že fámu o paulánské exhumaci rozšířila jeho vlastní rodina,
aby utajila pravé místo posledního spočinutí nebožtíka. V roce 1767 napsal
jáchymovský děkan Antonín Jäckel ve farní kronice, že při stavbě sakristie
zdejšího kostela zde našli nepopsanou rakev s tělem bez hlavy zahaleném v
nachovém sametu a měl jím být Šlik – toto vzniklo ve spojení s tím, že Šlikův
dědeček, Jáchym, toto město založil, při pozdějším pátrání se však tato
nenašla, další spekulací je tajný pohřeb těla v Plané, kde měl být pochován v rodinné
hrobce v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Tato spekulace ovšem není podložena,
traduje se tak ve vlastivědné literatuře, kostelní krypta byla jiné větve Šliků
a otevřena v roce 1828. Po porážce stavů se cesty rodiny rozdělily, jedna část
emigrovala, zbytek rodu zůstal ve vlasti. Jindřicha zajali, poté přešel do
císařských služeb, pracoval pro Albrechta z Valdštejna a měl za úkol dohlížet
na něj. Po jeho zavraždění dostal část jeho jmění. Povýšil do stavu říšského
hraběte, opět směl razit mince v Plané, získal Kunštát, Kopidlno, Veliš a
Ploskovice. Hraběcí tituly jim králové a císaři uznávali až do 17. století, kdy
Jindřich Šlik získal potvrzení od císaře Ferdinanda II. V českých zemích
zůstala pouze kopidlanská větev, která zde žije dodnes.“
„Jako v pohádce.“
„Jsi spokojená?“
„Jo. Když se vžiji do tehdejších poměrů, nemyslím si, že se
choval jako zbabělec.“
„No, oni to nebrali jako hrdinský zápas, ale jako boj kdo z koho. Byli na to
zvyklí. Však ti protestanti v tom měli dvěstěletou praxi. Ale teď narazili.“
„A Václav Budovec z Budova?“
„Václav Budovec z Budova se narodil 28. srpna 1551 v Červených Janovicích. Ale
to byl znamenitý člověk. Diplomat a spisovatel, významná postava politického a
církevního života českého stavovského státu ve II. polovině16. století a
počátku 17. století, příslušník rodu Budovců z Budova. Pocházel ze starého
českého vladyckého rodu. Jako nadaný mladý šlechtic z rytířské bratrské rodiny
nabyl Budovec v letech 1569–1571 vyšší vzdělání na univerzitě ve Wittenbergu.
Na protestantských univerzitách v Německu, Nizozemí, Francie a Anglie strávil
dvanáct let. Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními
protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista
té doby Theodor Beza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistrem u císařského vyslance
v Cařihradu J. Sinzendorfa, a tak ke své znalosti mnoha cizích jazyků mohl
připojit turečtinu a arabštinu. Po návratu do vlasti působil od roku 1584 jako
rada apelačního soudu. Vykonával funkci císařského rady jako za Rudolfa, tak za
císaře Matyáše.
V roce 1607 byl povýšen do panského stavu. Jako vlivný
příslušník Jednoty bratrské ji statečně hájil proti nejrozmanitějším útokům.
Památný Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609 byl
vydán zejména jeho zásluhou, přestože patřil mezi dlouholeté vůdce stavovské
protihabsburské opozice. V české národní historii je pak znám jako jeden z
předních účastníků stavovského povstání. Tehdy zastával funkci zemského
direktora, královského komorníka a dokonce i prezidenta apelačního soudu, což
však nemělo praktický význam, jelikož v době stavovského povstání se rada nad
apelacemi nescházela (apelační soud byl podle České konfederace jedním ze
společných orgánů všech zemí českého soustátí) . V roce 1618 se účastnil druhé
pražské defenestrace, avšak aktivně nezasahoval.
Protože se podílel na vládě
Fridricha Falckého, byl odsouzen k trestu smrti. Po bitvě na Bílé hoře odvedl
svou rodinu do emigrace, sám se vrátil kvůli strážení korunovačních klenotů,
svůj palác na Starém Městě pražském proti Týnskému chrámu našel vydrancovaný. V
únoru 1621 byl podle císařského listu zatčen a uvězněn v Bílé věži Pražského
hradu. Byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí rukou kata Jana
Mydláře, jako druhý v pořadí, hned za Jáchymem Ondřejem Šlikem. Nejprve mu byla
uťata ruka na připomínku porušení přísahy věrnosti Císaři. Původní verdikt zněl
rozčtvrcení za živa a poté části jeho těla měly být rozvěšeny na rozcestích
Prahy, avšak trest byl zmírněn v pouhé stětí. Jeho hlavu přibil kat na
Staroměstskou mosteckou věž, kde zůstala až do listopadu 1631, kdy při vpádu
saské armády hlavy sejmuli a uložili k poslednímu spočinutí se všemi poctami v
Týnském chrámu. Po odchodu Sasů se všech jedenáct lebek záhadně ztratilo a
dodnes se o dalších osudech ostatků popravených pouze spekuluje. Komenský jej
charakterizoval jako „muže znamenitě učeného a svými vydanými spisy slovutného“
.
„Neměli se vracet,“ řekla jsem.
„Je to těžký. Měli důvody. A teď Kryštof Harant z Polžic a
Bezdružic byl třetím popraveným z panského stavu. Kryštof Harant z Polžic a
Bezdružic (1564 Klenová – 21. června 1621 Praha) byl český spisovatel,
šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník, příslušník rodu Harantů z
Polžic a Bezdružic. Pocházel z nižší šlechty, v roce 1576 se stal pážetem na
dvoře Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku, kde získal své rozsáhlé vzdělání.
Naučil se sedm jazyků, zeměpis, historii a dostal vzdělání v hudbě a výtvarných
uměních. V letech 1593–1598 působil v armádě, se kterou se účastnil válek proti
Turkům.
V roce 1589 se Kryštof oženil s Evou Černínovou z Chudenic, ale jejich
štěstí netrvalo dlouho, jelikož roku 1597 jeho manželka umírá. Zůstávají po ní
dvě děti, které dává na výchovu své příbuzné Lidmile Markvartové z Hrádku. V
pozdějších fázích svého života se Kryštof ještě následně dvakrát oženil. Roku
1598 odjel se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří,
Palestiny a Egypta. Během cesty navštívil Benátky, kde si nechal i se svým o 12
let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydávají lodí do Svaté
země.
Cestou prvně v životě spatřil moře a zažil mořskou nemoc, následně
procestoval Svatou zemi, kde přijal rytířský titul. Splavil se proti proudu
Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byl přepaden Araby. Od
roku 1599 pracoval u dvora Rudolfa II. a stejného roku mu zemřeli i obě jeho
děti. Při stolování údajně zachránil život císaři, který se dávil jídlem, když
mu uštědřil ránu do zad. V roce 1601 se Kryštof stal dvorským radou a císařovým
komorníkem. Na jeho dvoře zažívá Kryštof nejlepší léta svého života a zde také
dopisuje svůj cestopis, který ilustruje vlastními kresbami. Kniha vyšla v roce
1608.
Po smrti Rudolfa II. odešel Kryštof od dvora Matyáše do ústraní na hrad
Pecka. Roku 1618 přešel z katolicismu na protestantství. Aktivně se účastnil
povstání českých stavů, působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády,
kterému byl svěřen úkol napadnout Vídeň. Kryštof úkol přijal a neúspěšně vedl
deseti až patnáctitisícovou armádu na Vídeň. Podařilo se mu s deseti děly
ostřelovat samotný císařský palác. Až do bitvy na Bílé hoře zastával funkci
předsedy České komory zemské. Kryštof Harant byl zadržen na svém hradě Pecka
Valdštejnovým oddílem v roce 1621 a vydán do rukou císařských příznivců.
Byl odsouzen
k trestu smrti, přičemž jako přitěžující okolnost mohla být jeho konverze k
protestanství,[2] tradičně se také uvádí jeho podíl na ostřelování Vídně. Byl
popraven jako třetí v pořadí po Václavu Budovcovi z Budova a jako poslední ze
tří příslušníků panského stavu. Byl podobně jako další příslušníci české
šlechty sťat. Oproti dalším pánům bylo jeho manželce umožněno jeho tělo v
tichosti pochovat. V dnešní době je místo jeho posledního odpočinku neznámé,
ale existují určité indicie, kde by jeho tělo mohlo odpočívat.
Vdova po Kryštofu Harantu Anna Saloména, původem Hradišťská z Hořovic, se po
popravě svého muže vrátila ke katolické víře, syny dala na výchovu k jezuitům a
v roce 1625 se znovu provdala – za Heřmana Černína z Chudenic, který byl kdysi
společníkem Kryštofa Haranta na jeho cestě do Svaté země a byl také jistý čas
jeho švagrem (první manželkou Kryštofa Haranta byla Eva Kateřina Černínová z
Chudenic, sestra Heřmana Černína z Chudenic) .
„ Pan Kaplíř?“
„Kašpar Kaplíř ze Sulevic (* 1535 – 21. června 1621, Praha) byl rytíř, člen
direktoria českých stavů v době stavovského povstání (1618–1620) . Jako generál
dělostřelectva pod velením hraběte Thurnem se účastnil v roce 1618 obléhání
Vídně, za vlády Friedricha Falckého byl v letech 1618-1620 nejvyšším zemským
písařem. Původně působil jako císařský rada. V únoru 1621 jej dle císařského
listu zatkli a uvěznili v Bílé věži Pražského hradu. Mimořádný tribunál jej
odsoudil k popravě na Staroměstském náměstí spolu s dalšími „českými“ pány.
Čekalo se, že si podá žádost o milost a pravděpodobně by ji dostal vzhledem ke
křesťanské ohleduplnosti ke stáři by mu trest asi zmírnili v doživotní žalář.
Přesto se mu dostalo alespoň částečného omilostnění, nebyl rozčtvrcen. Byl
nejstarší a na popraviště vešel jako první z rytířského stavu a jako čtvrtý v
celkovém pořadí. Kat jeho hlavu pověsil na Staroměstské mostecké věži. V roce
1921 otevřeli komisionální hrobku v kostele na Benešovsku a hledali zde jeho
tělo, avšak marně.“
„To je všechno divné. Člověk si o tom může myslet cokoliv.
Tolik lidí se v to motalo, proč právě tito?“
„Bylo na ně vidět.“
„A pan hrabě Thurn?“
„Já, tak to byl muž činu. A podařilo se mu uprchnout, jinak by
stál jako první na popravišti, to mi děvče věř. Matyáš Thurn se narodil v Innsbrucku
a po předčasné smrti otce jej vychovával strýc Jan Ambrož, který sídlil v
Kraňsku a protože se tu mluvilo hlavně německy, ale i italsky i slovinsky,
Matyáš se už nikdy nenaučil dobře česky. Strýc byl horlivým katolíkem, synovec
Jindřich Matyáš se naopak stal neméně horlivým protestantem. V mládí vstoupil
do habsburských služeb a v letech 1585-86 se účastnil s císařským poselstvem
cesty do Istanbulu, odkud se pak vydal do Egypta, Sýrie a Jeruzaléma. R. 1592
vstoupil do císařské armády a bojoval v Uhrách proti Turkům. Stal se velitelem
jízdního oddílu a získal značné vojenské zkušenosti. Z armády odešel s hodností
plukovníka a titulem válečného rady. Sňatkem a několikerým dědictvím nabyl
Thurn značného majetku v Rakousích, Gorici a Krajině. Postupně tyto statky
prodal, r. 1605 zakoupil panství Veliš v severovýchodních Čechách a stal se
členem české stavovské obce. Česky se sice nikdy nenaučil, ale s většinou
českých stavů ho pojilo náboženství. Do politického života vstoupil Matyáš
Thurn r. 1609, když v době bojů o Rudolfův Majestát začal z vlastní iniciativy
najímat vojáky pro stavovskou armádu, která by pohnula císaře k povolnosti.
Rázným činem se tak postavil po bok dosavadním osvědčeným vůdcům stavovské
opozice. V r. 1611 stál opět v čele stavovského vojska, a to v boji proti
pasovským. Jako straník Rudolfova bratra Matyáše byl Thurn odměněn úřadem
karlštejnského purkrabího, o nějž přišel r. 1617, když se postavil proti
přijetí Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále. Jako aktivní
protestant byl českými nekatolickými stavy zvolen za defensora, tj. obránce
víry.
Na bouřlivém sněmu v roce 1618 to byl opět Thurn, kdo nejvíce
horlil proti králi a jeho místodržícím. Není tedy ani příliš překvapivé, že
iniciátorem defenestrace Jaroslava Bořity z Martinic a Viléma Slavaty byl opět
rebelant Thurn. Po sesazení Habsburků z českého trůnu se stal Thurn jedním z
vrchních velitelů stavovského vojska a operoval převážně v jižních Čechách.
Dobyl Český Krumlov a osvobodil Jindřichův Hradec, který padl do rukou císařského
generála Buquoye. Podařilo se mu shromáždit velké vojsko a zaútočil, i když bez
úspěchu, přímo na Vídeň. Podporoval volbu Fridricha Falckého na českého krále a
po bitvě na Bílé hoře spolu s ním uprchl do ciziny. Byl si vědom toho, že patří
mezi ty, kteří by jako první stanuli na popravišti.
Až na ojedinělý pokus dosáhnout milost za nabídnutí svých
služeb císaři na počátku roku 1621 stál vždy tam, kde se bojovalo proti
Habsburkům, ať už ve službách Fridricha Falckého, Gábora Bethlena, benátské
republiky nebo v dánském a posléze švédském vojsku. Ve švédské armádě získal
hodnost polního maršálka a stýkal se s předními představiteli mezinárodního
protihabsburského tábora. Česká emigrace v něm proto viděla naději na záchranu.
V době saské okupace Čech 1631-32 se Thurn společně s Vilémem z Roupova vrátil
v čele několika set emigrantů do Čech a pokusil se bezúspěšně obnovit
stavovskou vládu. Později patřil k těm, kdo přemlouvali Valdštejna, aby změnil
stranu. Jindřich Matyáš Thurn zemřel v pokročilém věku 73 let na zámku Pernava
v dnešním Estonsku. Odešel zklamán svými politickými neúspěchy.“
Zdroj : Z mé novely : "Adam mne má rád", 2006, Tento úryvek je pojat jako rozhovor s mým tatínkem, kterému jsem im memoriam své dílko věnovala. Dějiny byly vždy častým tématem našich rozhovorů na procházkách královohradeckým krajem.
Žádné komentáře:
Okomentovat