Několik poznámek k předešlým kapitolám
Suverenita, nebo-li svrchovanost
Suverenita jako pojem má svůj historický původ, který vyvozoval, že jde o politickou představu, která se později změnila v právní představu. Ale není dílem učenců, kteří si ji odhalili ve svých pracovnách. Suverenita je produktem mohutné mocenské síly, jejíž boj vyplňuje svým obsahem celá staletí, a právě tyto boje ji probudily k životu. Zabývejme se nyní otázkou dějinného zápasu za suverenitu, tak, jak bývá málokdy otevřená, ovšem v hrubých rysech.
1) Aristotelova autarkie
Tento dávný antický pojem nemá ale nic společného s moderním pojmem svrchovanosti - vůbec s ním nesouvisí. Autarkie se překládá jako "samostačitelnost" a rozumějme mu tak, že v antické státovědě označuje vlastnost státu, skrze níž lidská snaha po doplnění dochází k úplné spokojenosti. Pokud nemá milý čtenář představu, co s má o takové koncepci myslet, pak se jedná o to, že stát musí být tak utvářen, aby podle své přirozené povahy nepotřeboval žádné jiné pospolenství, které by ho doplňovalo.To však neodporuje zcela jeho podstatě, pokud je pro nějakou příčinu na nějakém jiném pospolenství závislý. Je však jedna podmínka: musí mít možnost nezávisle existovat na tomto nadřazeném státě, který však není nutnou podmínkou jeho existence.
Pro ideální stát požaduje Aristoteles nejen potenciální, ale také aktuální nezávislost navenek, která však není založena v jeho podstatě jako nejvyšší moc, ale v jeho vnitřním stavu, ve vlastním uspokojení svých potřeb. Aristoteles podotýká, že "samostačitelnost" není žádnou právní kategorií, ale mravní kategorií, která je základní podmínkou , na níž závisí splnění státního účelu v dokonalém žití.
Polis
Kynikové a stoikové
Nejvyšší věc, o kterou má kynik i stoik usilovat, je samotačitelnost, kterou poskytuje jenom ctnost. Pokud je někdo ctnostný, stává se tím na všech zevnějších poměrech tak nezávislý, že si zjednává možnost řádně plnit svůj mravní řád.
Z toho kynikové usuzovali, že mudrc není vázán státním řádem. Stoikové však nevyžadovali vnější, právní nezávislost na státu. Stoik se má účastnit státního života, Jenom když mu vnější mocnosti brání v dosahování nejvyššího cíle, když vnější rozkaz ho nutí k něčemu nedůstojnému, může mu tím uniknout, že se dobrovolně rozloučí ze životem. Stoický mudrc sám sobe dostačuje a je protějškem k suverénnímu jednotlivci, jak jej s oblibou líčí moderní nevázanost.
Římané
Římskému myšlení chybělo srovnávání římského státu s nějakými mocnostmi, které vedle něho existovaly a proto pro ně nehledal žádné určující znaky. Římské politice by odporovalo uznání a a zdůrazňování svrchovanosti. Ta ráda popřávala zdání samostatnosti národům - qui maiestatem populi Romani comiter servant.
Výrazy, jako je maistas, potestas a imperium označují velikost a moc římského národa, moc občanskou a moc velitelskou. Neříkají však zhola nic o obsahu a mezích státní moci, o nezávislosti Říma na zahraničních mocnostech. Ciceronova definice státu stojí co do jasnosti a určitosti značně za Aristotelovým výměrem. (Res publica = res populi. Populus autem non omnis hominum coetus, quiquo modo congregatus, sed coetu multitudinis iuris consensu et utilitatis communione sociatus. De Repl. I. 25,39.
Boj s těmi třemi mocnostmi vznikla představa svrchovanosti, kterou bez znalosti tohoto boje nelze pochopit. Suverenita , to je pojem polemický defenzivní a později ofenzivní.
Středověk byl pod vlivem autority Aristotela a přijel bezezbytku jeho učení o státě jako o perfecta communitas. To je zdůvodněno vědeckým duchem středověkého období. Přitažlivost antického určování pojmu poutalo však také moderní duchy často i tam, kde si počínali tvůrčím způsobem, A to shledáme například u Huga Grotia, u něhož poukaz na klasický citát nejedenou stojí jako důkaz. V jeho definici státu se vyskytuje - půl století po Bodinovi - znovu samostačitelnost jako podstatný znak. Jeho coetus perfectus liberorum hominum, dokonalá pospolitost lidí svobodných, není nic jiného než Aristotelova myšlenka. Ale marně bychom hledali u samotného Grotia vnitřní spojitost autorkie s novým učením o svrchovanosti, což se u něho projevuje jako podstatný pokrok v myšlení. A právě tento vědecký zakladatel mezinárodního práva by měl důvod, aby si položil otázku, zdali lze vymezení pojmu o státě sloučit s uznáním mezinárodního práva a společenství států, jímž je toto právo podmíněno. Pokud je samostačitelný stát nejvyšší formou, v jaké se jeví politická existence, pro stát takto utvářená je sice obrana proti cizím státům možná. ale není možný trvalý a k povznesení kultury směřující pokojný kontakt s jinými státními pospolitostmi. Všechen styk se zakládá psychologickou nutností na snaze po doplnění, podporované potřebami hospodářskými a duševními, o němž antické učení ovšem prohlašovalo, že dochází ve státě naprostého uspokojení.
Ale i v dalších řeckých poučkách, které pojednávají o povaze státu, nemůže najít žádného poznání o tom,co znamená moderní pojem suverenity.
Boj mezi státem a církví
Ve středověku se vedle sebe vynořují tři názory: stát je podán církvi, stát je církví na stejné úrovni, stát stojí nad církví. Teorii o dvou mečích v obou odstínech zastupují první dva názory, k nimž až ve 14. století přistupuje třetí názor.
Francie
Francie vyvinula myšlenku o vrchní moci státu a proměnila ji v historickou skutečnost. Avignonské papežství poprvé od dob Ottonů představovalo zřejmě povýšenost státu nad církví. Ale vznik vědomí svrchovanosti nebudeme hledat ve vztahu francouzského krále k vrchní hlavě církve. Politická literatura, která byla pod vlivem scholastiky, měla k výpadu, který francouzský král podnikl proti Římu na konci 13. století, před očima hlavně protiklad mezi sacerdotium a impérium, jako protiklad duchovní a světské moci , nikoliv jako protiklad mezi papežství a určitým státem. Idea říše totiž popírala ideu státu. Za sporu Filipa Sličného a Bonifáce VIII. a po tomto sporu vzniká ve Francii poprvé literatura, která energicky prohlašuje úplnou samostatnost státu vůči církvi. V ovzduší Paříže klíčí takto ideál Marsilia z Padovy, který s nesrovnatelnou odvahou poprvé hájil myšlenku povýšenosti státu nad církví, ale v té době zůstává osamocený.
Císařství
Proti myšlence samostatného státu se staví druhá mocnost, císařství. Oficiální teorie, která ovládá státovědu až do reformacem řadí de iure všechny křesťansjé státy do říše římské. V přesném smyslu je vládcem pouze císař, jed on má zákonodárnou moc, jen jemu přísluší plenitudo potestasis, monrachická úplná moc. S velkolepým pomíjením skutečného života se udržuje idea o povýšenosti císařství nad všemi ostatními světskými mocnostmi ještě v době, kdy císařství na svém významu pokleslo. Avšak Bartolus učí, že kdo tvrdí, že císař není pánem a jediným vládcem celého zemského okrsku, je kacíř. A také klasicky vzdělaný Pius II. píše Bedřichovi III., že mu po právu jsou poddány všechny národy.
Proti tomuto oficiálnímu učení stáli Hohenstaufovci. Francie a Anglie se nestaraly o císařskou vrchnost anebo ji přímo popíraly. Benátky tvrdily, že vždy stály mimo svazek říše, Florencie a Pisa se prohlašují za obce, které neuznávají vyššího vladaře.
Teorie sice přihlíží k těmto nárokům, ale dělá to tím způsobem, že právo knížat a státních obcí na samostatnost opírá o právní titul, který má být uznáván od samotného císaře a který je založen v samém právním řádu říše. Po ryze středověkém stylu a soukromoprávním se uvádí tato nezávislost zpět na císařské privilegium, na promlčení, na držení od nepamětných dob. Tato tvrzená nezávislost se však nikdy nevyvozuje ze státu samého, protože tím by se středověká státověda zbořila od samého základu, na nich byla zbudována.
Proto, z určité příčiny králové, kteří byli vysvobozeni od císařovy nadvlády, zůstávají v říšském svazku.
Nezávislé městské republiky mají sice moc vykonávat císařská práva, avšak císaři zůstává nudum ius, které je dost silné, aby císaři zjednávalo teoretickou přednost před všemi ostatnímu mocnostmi.
Jen císař však smí udělit královský titul a s ním i výsady.
Ve Francii však odpor proti říšské myšlence splyne s myšlenkou státní nezávislosti na církvi. Proti Filipu Sličnému, který tak mocně hájí samostatnost své koruny vůči papeži Bonifácovi VIII., zní tato slova:
Nec insurgat hic superbia gallicana, que dicit quid non recognoscit superiorem: mentiuntur, quia de Jure sunt et ess debent su Rege Romano et Imperatore.
15. století
V 15. století se prohlašuje za republiku jenom obec v plném slova smyslu, která nad sebou neuznává žádného vyššího pána. Tím je vymezen první náběh k pojmu stát. Ještě však nebyl překonán teoretický nárok Imperia na Superioritas. Ještě nebyla podstat stání moci jasně poznána a konečně rozdíl mezi obcemi, které uznávají vrchní nadvládu a které neuznávali vrchní nadvládu nebyl tak velký, aby civitates superiorem non recognoscentes museli být stavěny jako nestáty v protikladu všem obcím, které uznávají vyššího pána.
Nejen církev a říše, ale i feudalismus vystupuje proti myšlence samostatnému státu nepřátelsky. Lennictví a později také vzmáhající se svoboda měst vytvoří stav, který se v některých zemích blíží i úplné bez státnosti. Tím, že feudální páni a obce jsou nadáni státní mocí, s níž nakládají po způsobu soukromého majetku, vystupují uvnitř státu a vůči státu svéprávně jako veřejnoprávní osobnosti, jejichž právo nepodléhá státnímu řízení.
Jak se ve Francii vytvořil stát
Za prvních Kapetovců mediatisování království prostřednictvím baronů dospělo tak daleko, že už se ani nedalo mluvit o jednotné říši. A tak se dostal francouzské království k úkolu, totiž vytvořit francouzský stát. Toho mohl dosáhnout jen tehdy, že král měl bezprostřední vládu nad masou národa. Ale to vyžadovalo v první řadě nezávislost na seigneurské moci.
A v Anglii?
Čeho mohl dosáhnout v Anglii po zničení anglosaského panství normanský král jedním rázem, k tomu bylo ve Francii potřeba několik století. A protože v Anglii podřízené mocnosti, vytvořené nebo uznané korunou se nechaly snadno vřadit do státu, Francie jde jinou cestou. Tato cesta vedla k úplnému zničení mocností, které se stavěly proti království, takže nezávislost státní moci země znamená tolik, jako úplné zničení politických prvků, které byly vůči království samostatné. V první řadě se francouzské království snažilo pokud možno co nejvíce rozšířit svá panství. A to se dařilo snadno,, protože francouzský král neměl povinnost, jakou měl král německý - totiž odumřelé léno do roka a do dne opět zdát. Třebaže platila věta: nulle terre sans segneur, nestálo nic v cestě, aby se král nestal sám seigneurem, a aby pak nespojoval v jedněch rukou královskou a seigneurskou moc.
A to byl také důvod, proč dějiny Německa mají opačný postup než-li dějiny francouzské. Zatímco v německé říši byla zjednána moc volbou panovnického rodu jen na útraty říše, znamenalo to rozšíření královského panství ve francouzské dědičné monarchii, posílení království, a tím i státu.
Tento postup začal již Ludvíkem VI., tedy na počátku 12. století a Filip August jej trvale povznesl do historického významu. V roce 1202 bylo 38 soudních okresů, na konci jeho vlády 1223 již 94 soudních okresů.. Se vzrůstem královské domény také roste královo postavení vůči baronům. Král nabude nejvyšší soudní moci a v jeho rukou se soustředí moc policejní a i zákonodárná. Na konci 13. století se objeví poprvé osvěta, že král je suverénem celého království nad barony, kteří jsou také označování jako suverénní.
A jak působí ve vzájemné harmonii teorie a praxe,pak ve výsledku se království a tím i stát stal nezávislým na výsostných právech seigneurů.
Jak se promění pojem královské svrchovanosti v absolutní pojem?
Právě ta teorie spočívá v tom, že legisté stupňují v absolutistickém smyslu pozdní římské učení o postavení knížete a odvozují odtud moc francouzského krále. Popírají přitom veškerou svéprávnou moc vůči králi, stávají se průkopníky myšlenky o státní jednotě a rozhodnými odpůrci lenního státu, který je sám o sobě rozštěpen, takže postrádá jednotícího momentu a podobá se spíše shluku četných pozemkových panství než státu. Tím se původní relativní a komparativní pojem královské svrchovanosti promění v pojem absolutní.
Ze superior se stane v konci supremus.
Za téhož krále, který připravil papežství hluboký úpadek doby avignonské, bylo v zásadě rozhodnuto vítězství královské moci uvnitř státu, a tím zjednán kýžený výsledek. Francie byla trvale chráněna před rozdrobením, jemuž tehdy neodvratně propadlo Německo.
A po krátkém oslabení státní moci za stoleté války s Anglií Ludvík XI. se opět ujme kapetovských tradic. A když o století později zuřily po Francii bouře rozpoutané reformací, bylo neochvějné panství státní moci rozhodnuto. Dospět k tomuto výsledku bylo však možné jen tehdy, že se francouzská feudální šlechta neustále pokládala za stát ve státě a nechtěla se vzdát myšlenky o rozštěpení královské moci a seigneurské. Proto také ve Francii v říšsko stavovském období nikdy nedospívá k myšlence, že král a říšští stavové dojdou sjednocení ve státě, jak tomu bylo v Anglii. États generaux se jeví jako opětné zatlačení spoluuchazeči o nejvyšší moc, a to zejména za panování Karla V., kterou by znova použili k roztržení pracně sjednaného státu, kdyby jí byli nabyli.
Jak se ve Francii vytvořil stát
Za prvních Kapetovců mediatisování království prostřednictvím baronů dospělo tak daleko, že už se ani nedalo mluvit o jednotné říši. A tak se dostal francouzské království k úkolu, totiž vytvořit francouzský stát. Toho mohl dosáhnout jen tehdy, že král měl bezprostřední vládu nad masou národa. Ale to vyžadovalo v první řadě nezávislost na seigneurské moci.
A v Anglii?
Čeho mohl dosáhnout v Anglii po zničení anglosaského panství normanský král jedním rázem, k tomu bylo ve Francii potřeba několik století. A protože v Anglii podřízené mocnosti, vytvořené nebo uznané korunou se nechaly snadno vřadit do státu, Francie jde jinou cestou. Tato cesta vedla k úplnému zničení mocností, které se stavěly proti království, takže nezávislost státní moci země znamená tolik, jako úplné zničení politických prvků, které byly vůči království samostatné. V první řadě se francouzské království snažilo pokud možno co nejvíce rozšířit svá panství. A to se dařilo snadno,, protože francouzský král neměl povinnost, jakou měl král německý - totiž odumřelé léno do roka a do dne opět zdát. Třebaže platila věta: nulle terre sans segneur, nestálo nic v cestě, aby se král nestal sám seigneurem, a aby pak nespojoval v jedněch rukou královskou a seigneurskou moc.
A to byl také důvod, proč dějiny Německa mají opačný postup než-li dějiny francouzské. Zatímco v německé říši byla zjednána moc volbou panovnického rodu jen na útraty říše, znamenalo to rozšíření královského panství ve francouzské dědičné monarchii, posílení království, a tím i státu.
Tento postup začal již Ludvíkem VI., tedy na počátku 12. století a Filip August jej trvale povznesl do historického významu. V roce 1202 bylo 38 soudních okresů, na konci jeho vlády 1223 již 94 soudních okresů.. Se vzrůstem královské domény také roste královo postavení vůči baronům. Král nabude nejvyšší soudní moci a v jeho rukou se soustředí moc policejní a i zákonodárná. Na konci 13. století se objeví poprvé osvěta, že král je suverénem celého království nad barony, kteří jsou také označování jako suverénní.
A jak působí ve vzájemné harmonii teorie a praxe,pak ve výsledku se království a tím i stát stal nezávislým na výsostných právech seigneurů.
Jak se promění pojem královské svrchovanosti v absolutní pojem?
Právě ta teorie spočívá v tom, že legisté stupňují v absolutistickém smyslu pozdní římské učení o postavení knížete a odvozují odtud moc francouzského krále. Popírají přitom veškerou svéprávnou moc vůči králi, stávají se průkopníky myšlenky o státní jednotě a rozhodnými odpůrci lenního státu, který je sám o sobě rozštěpen, takže postrádá jednotícího momentu a podobá se spíše shluku četných pozemkových panství než státu. Tím se původní relativní a komparativní pojem královské svrchovanosti promění v pojem absolutní.
Ze superior se stane v konci supremus.
Za téhož krále, který připravil papežství hluboký úpadek doby avignonské, bylo v zásadě rozhodnuto vítězství královské moci uvnitř státu, a tím zjednán kýžený výsledek. Francie byla trvale chráněna před rozdrobením, jemuž tehdy neodvratně propadlo Německo.
A po krátkém oslabení státní moci za stoleté války s Anglií Ludvík XI. se opět ujme kapetovských tradic. A když o století později zuřily po Francii bouře rozpoutané reformací, bylo neochvějné panství státní moci rozhodnuto. Dospět k tomuto výsledku bylo však možné jen tehdy, že se francouzská feudální šlechta neustále pokládala za stát ve státě a nechtěla se vzdát myšlenky o rozštěpení královské moci a seigneurské. Proto také ve Francii v říšsko stavovském období nikdy nedospívá k myšlence, že král a říšští stavové dojdou sjednocení ve státě, jak tomu bylo v Anglii. États generaux se jeví jako opětné zatlačení spoluuchazeči o nejvyšší moc, a to zejména za panování Karla V., kterou by znova použili k roztržení pracně sjednaného státu, kdyby jí byli nabyli.
Přednášky ze státovědy - soukromý archiv, PF MUNI
Dějiny státu a práva - přednášky PF MUNI
Žádné komentáře:
Okomentovat