Ferdinand zvolen králem uherským a uchází se o korunu císařskou
Císař a král Matyáš
dosáhl uherského trůnu skutečnou volbou. V královské předloze však nebylo
o volbě ani řeči. Ze slov však vysvítalo, že bratři Matyášovi se „vzdali svých
práv“, že rod Habsburský si osobuje dědičné právo k uherskému trůnu. Proto
sněm dal najevo ihned odpor proti předloze tím způsobem, že žádal císaře, aby
se dříve postaral o obsazení hodnosti palatinské, poněvadž uplynul rok od smrti
palatina Thurza a že tedy tato hodnost podle zákona má být již obsazena. Matyáš
v této věci okamžitě povolil a slíbil, že dá palatina volit hned, jakmile
bude trůn obsazen novým králem. Tím se opozice nedala uchlácholit, ale vedla
dál vášnivé řeči, takže přátelé dynastie nakonec uznali za dobré, že se spokojí
s tím řešením, že sněm „zvolí“ Ferdinanda za krále bez dalšího odporu
takovým způsobem, jako se to stalo při Matyášovi.
Opozici nezůstalo
utajeno, že si začínají všímat jejich požadavků, a proto byla tím odhodlanější,
čím bylo jasnější, že má na sněmu rozhodnou převahu proti stoupencům
dynastie. Při dynastii stáli všichni
preláti a pak i většina magnátů, velmožů. Požadovala, aby Matyáš před volbou
vydal diplom a v něm se přiznal, že při obsazování trůnu náleží stavům
neomezené právo volby. Po vykonané volbě měl být diplom zařazen mezi sněmovní
články, a tak by vznikl zákon, že stavové mají právo k volbě krále pro
všechnu budoucnost a zamezilo by se tím, aby si rod Habsburků osoboval dědické
právo. K volbě palatina svolovala opozice tím způsobem, aby Matyáš ihned
nyní oznámil písemně čtyři kandidáty a z těch aby palatin byl zvolen od
sněmu teprve, až bude ustanoven král.
Protože nebyla naděje,
že by mohla být většina sněmu získána a přesvědčena pouhým dokazováním o
Ferdinandově právu na uherský trůn a jelikož rádci Ferdinandovi nehodlali
svolit požadavkům opozice, kterými by se z Uher stala volební říše,
uchýlili se k postrannímu přemlouvání zejména prelátů a magnátů, v čemž
Khlesl zase dokazoval své mistrovství.
Zvláštní porada
Dne 3. dubna se sešli
preláti a magnáti k další poradě a zde, na přímluvu hraběte Forgáče
přítomní souhlasili s tím, aby byl Ferdinand jednoduše přijat za krále
podle dědického práva, při tom aby zůstalo a opozici se v ničem nepovolovalo. Stalo se to, čeho se Ferdinand a jeho rádci
nejméně nadáli. Když se Forgáč vrátil ze
shromáždění oposice, mělo se hlasovat o konečném názoru královské strany.
Ale stalo se něco, čeho se Ferdinand nenadál
Když se Forgáč vrátil
ze shromáždění opozice, mělo se hlasovat o konečném názoru královské strany a
tu Forgáč a s ním mnozí jiní magnáti a preláti hlasovali ve smyslu
opozice, tedy proti uznání a přijetí Ferdinanda za dědičného krále. Ferdinand
byl nepříjemně překvapen, ale během jednání sněmu se ukázalo, že spojení Forgáče
s opozicí Ferdinandovi více prospělo, než uškodilo. Kdyby totiž Forgáč a jeho strana věrně a rozhodně trvala na královských
požadavcích, neprorazila by a opozice mohla být rozčílená a dohnána k ještě
větší neústupnosti. Magnáti se však k opozici přidali, působili smířlivěji,
čímž Ferdinand jen získal.
Osvědčení
Nyní působením Forgáče
a magnátů chtěla opozice mít zaručenou jen svobodnou volbu vůbec a svolila i k tomu,
aby bylo podáno císaři ujištění, že sněm, jakkoli si zakládá na právu svobodné
volby, nijak tím nezamýšlí vylučovat habsburský rod, ale že při volbě bude vždy
zachovávat povinný ohled k jeho členům. Dne 7. dubna bylo takové osvědčení
ohlášeno od sněmu Ferdinandovi, královským komisařům a pal císaři Matyášovi do
Vídně. Když císař Matyáš dal své svolení k tomu, aby se stavům vyhovělo,
pak královští komisaři s pomocí několika přátel habsburského rodu sepsali
návrh na královský diplom.
Obsah královského diplomu
V diplomu se
pravilo, že starobylé právo svobodného volení krále, jehož předkové užívali a
potomkům svým nyní odkázali, i na budoucí časy potvrzuje, upevňuje a
neporušitelně prohlašuje. Po zvolení krále pak také zvláštním článkem sněmovním
ustanoví a potvrdí, že volení krále děje ze svobodné vůle veškerých stavů říšských.“
Když tento diplom byl
na sněmu přednesen, strhla se velká bouře a nebylo řečníků, kteří by se
rozhodně zastávali. Velká většina nechtěla o přijetí takového diplomu ani
slyšet, A tak opět byli přemlouváni jednotlivci, nešetřilo se dary a chytrý kardinál
Khlesl si vymyslel nový prostředek, jak by oběma stranám vyhověl. Navrhl, by se
sněmu nedával žádný diplom, ale aby byla položena do sněmovních článků o
povýšení Ferdinanda tato slova: “K našemu (císařovu) doporučení stavové
uherští po mnohém vyjednávání a podle své starobylé. Vždy od nich zachovávané
zvyklosti a svobody, zvolili jednomyslně arciknížete Ferdinanda svým králem.“
Dne 26. dubna stavové
tento článek přijali z toho důvodu, že bylo s určitostí vysloveno, že
Ferdinand se stal králem volbou. Potom
nastalo dlouhé jednání o korunovačním diplomu, protože katolíci a protestanti
se snažili dostatečně zajistit svobodu své víry. Až po té, kdy se mezi sebou
dohodli, Ferdinand diplom podepsal a 16, května byl prohlášen za krále
uherského. Po té sněm zvolil i palatina
z kandidátů, které navrhl Matyáš.
Tuto hodnost dostal dvorský sudí Forgáč, který byl katolík.
Vyjednávání o stavovských požadavcích
Dne 28. května 1618
byly podány stavovské požadavky, které byly sněmu předloženy ve zvláštním
stížnostním dopise. Stížnosti se týkaly hlavně císařského vojska v Uhrách a
potom podřízení uherského finančnictví rakouské dvorské komoře.
Ferdinandova
volba německým císařem
Matyáš a katolická
strana se starali o to, aby byl Ferdinand zvolen německým císařem ještě za
Matyášova života. Ale v tom se
setkali s ještě většími překážkami. Dne 4. Srpna 1617 se vydal císař Matyáš
k saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu z Drážďan v průvodu svého
bratra Maxmiliána, krále Ferdinanda a některých členů tajné rady. Cílem bylo,
aby byl kurfiřt získán pro kandidaturu Ferdinanda na císařství německé. Kurfiřt byl protestant a nelibě nesl rozdvojení
řeše mezi katolíky a protestanty. Khlesl mu doložil, že se na sněmu bude jednat
ještě o jiných věcech, zejména o porovnání mezi katolíky a protestanty. Saští
mu odpověděli jménem svého pána, že je ochoten se dostavit a že zúčastní úpravy
v nástupnictví v říši. Stran narovnání mezi katolíky a protestanty že
si přeje, aby tato věc při poradách kurfiřtů nebyla považována za vedlejší, ale
za hlavní. Ale ostatně, že bude pro povýšení Ferdinanda, i kdyby se vyrovnání
mezi katolíky a protestanty nezdařilo.
Na
scénu přichází mladý falckrabě Fridrich
Kurfiřti se měli sjet
dne 2. Února 1618 do Řezna. Proto byl vypraven do Německa říšský dvorní rada
Hegenmüller, aby získal i jiné kurfiřty, kteří by se na sjezd osobně dostavili,
a přiměl je hlasovat pro Ferdinanda. Všichni tři duchovní kurfiřti ochotně
slíbili, že vyplní císařovo přání. Také mladý falckrabě Fridrich s počátku
slíbil, že se osobně dostaví na sjezd kurfiřtů, když mu Hegenmüller vykládal,
že se bude jednat o urovnání mrzutých svárů v říi. Avšak když se císařský
posel zmínil, že se kurfiřti budou radit též o nástupnictví v říši,
Fridrich počal váhat a nechtěl již slíbit, že se na sjezd dostaví. Tím jen
potvrdil starou nechuť a nepřátelství svého rodu ke snahám rodu habsburského.
Pár
kroků do minulosti
Otec nynějšího kurfiřta
Fridricha Falckého Fridrich IV. pracoval všelijakými prostředky, aby rozdělil císaře
Rudolfa II. s Matyášem a aby proti rodu habsburskému pobouřil nejen české
stavy, ale i stavy v jiných zemích, které habsburskému rodu podléhaly. V této
agitaci byl hlavním strůjcem a i nástrojem kníže Kristián z Anhaltu. Tento
neúnavný a důmyslný státník a politik zůstal rádcem a důvěrníkem falckraběte
Fridricha V. a pracoval pro něho s nasazením k záhubě rodu
habsburského. Kristián z Anhaltu odložil své plány, které se mu nepovedly
ani za Rudolfa ani při jeho smrti, na příhodnější dobu a čekal na příležitost,
aby se znovu pokusil o jejich provedení. A v takovém prostředí byl vychováván
Fridrich V.
Pozorovatelé
v Čechách
Kníže z Anhaltu udržoval
neustále od Rudolfových časů všelijaké přátelské styky a pilně se staral, aby
protestantská unie měla ustavičné spojení se svými přáteli v Čechách a na
Moravě. Ve Slezsku a v Rakousích. Na některých sjezdech unie bylo často
jednáno o prostředcích, kterými by se přátelství s Čechy dalo zachovat.
Kníže z Anhaltu dovedl falckraběte pro svoje záměry tak rozohnit, že
falckrabě jen hořel touhou, aby mohl přispět k jejich uskutečnění, neboť u
z úspěchu kynula česká koruna.
V Heidelbergu se
velmi pilně starali o české záležitosti, zvláště od té doby, co se v zemi začala
projevovat naštvanost a nespokojenost s pronásledováním protestantů. Roku
1617 byl vypraven pan Kryštof z Donína, aby vyzkoumal stav věcí v Čechách
a v Rakousku. Když se vrátil, vypravoval, že mocnářství rakouské se
rozpadává na všech stranách, každá země že má svého nápadníka, který čeká jen
na císařovu smrt, aby se postavil v čelo nespokojenců. Ještě dřív, než se
pán z Donína ze své cesty vrátil, byl vypraven Camerarius do Prahy a do Drážďan
ke kurfiřtu saskému. V Praze měl vyzkoumati, jaké smýšlení v Čechách panuje
a dorozumět se s Thurnem a jeho přáteli o tom, jak by se dalo ustanovení
nástupce v Čechách překazit. Camerarius v Praze utužil spojení s náčelníky
českých protestantů a vracel se od nich se slibem, že nikdy nezvednou ruku k tomu,
aby se koruna dostala Ferdinandovi. Kurfiřtovi saskému měl vštípit nedůvěru k rodu
Habsburků, ukazoval mu na nespokojenost v Čechách a dával mu naději na
český trůn. Ale to byla léčka, protože kurfiřt falcký si dělal choutky na český
trůn. Takovou touhu kurfiřt saský odmítal, že sám má dost a že by se nerad k tomu
odvažoval. Ale přece dodal: „kdyby ostatně byl řádně zvolen a byla v tom vůle
Pána Boha, že by se k tomu podal“. Později zjistíme, že kurfiřt saský nebyl ani
odpůrcem natož nepřítelem Ferdinanda.
Také vyslanci falckraběte zvěstovali svému pánu o nespokojenosti v Čechách
a celou záležitost líčili tak, že Ferdinand nebude zvolen českým králem.
Přece se však stalo,
čeho se Anhalt a jeho strana ani ve snu nenadáli: česká opozice utrpěla velkou
porážku a Ferdinand byl zvolen za českého krále bez velkých nesnází.
Žádné komentáře:
Okomentovat