České století: Několik poznámek k seriálu

Pocity, které ve mně vyvolal tento seriál, jsou mnohotvárné, ale je třeba poděkovat panu Kosatíkovi a dalším tvůrcům, kteří se podíleli na stvoření řady epizod, které jistě nikoho vnímavějšího nenechají lhostejným. Proč? V několika epizodách si člověk uvědomí, v jaké společensko-politické atmosféře žili naši dědečkové, babičky, matky a otcové. A také vlastně i my, kteří jsme se narodili několik let po II. světové válce. A také jsme leccos z minulých dob sdíleli, i když třeba mí rodinní příslušníci o tom všem nevyprávěli, což je velmi moudré, protože nás nechtěli zatěžovat. Těžko si představit, čím ve svém nitru žili, jaké měli pocity a jaké byla jejich duševní rozpoložení. 

Chyběla schopnost procítění dějin

Až v dospělosti, po roce 1990, kdy se začalo opět hovořit o Masarykovi, jsem si opatřila jeho díla a přečetla jsem si je, i když v dětství mi dědeček ukázal velkou černou knihu nazvanou "TGM" plnou dobových fotografií, a tak mi utkvěla jeho podoba v paměti, ale víc jsem o něm nevěděla. Nyní si uvědomuji, že v hodinách české i světové literatury jsme probírali literární a poetická díla z těch dob, v kterých spisovatelé a básníci tvořili, ale ve výuce odtrženi od společenské a politické situace, v níž žili, takže byli těžko pochopitelní. To vakuum způsobilo velkou mezeru v chápání velké krize, kterou právě naši předkové prožívali ve svém mládí a pokud překonali i dobu zániku naší státnosti v době Protektorátu Čechy a Morava, vstoupili už do jiné dimenze, kterou těžko hodnotit, pokud má člověk k dispozici spoustu různých výkladů, pramenů a pamětí. Masaryk, když se k němu vrátím, stál na počátku naší samostatnosti, ke které přispěl jako intelektuál, nikoliv jako revolucionář v pravém slova smyslu. Ani jeho zákony však nezměnily názorovou, sociální a vnitropolitickou úroveň, která dlouhou dobu setrvávala v prostoru střední Evropy. Z jeho díla a i děl jeho současníků, mezi nimiž byli nejen literáti a umělci, ale také filosofové, ekonomové, právníci, politici, odborníci, působící v mnoha směrech veřejného i podnikatelského života (jejichž jména čteme na pamětních tabulích, neboť se stali obětmi hned dvou po sobě následujících totalitních režimů), můžeme vyčíst, v jakém ohromném kvasu česká společnost žila, v jakých podmínkách, zejména sociálních se nacházela, jaké hodnoty vyznávala a jaké tradice si z minulosti zachovala. Jenže nebyl čas, aby se z kvasu upekl vzhledný chléb - Eduard Beneš, následovník a žák Masarykův byl jiného ražení a v jiné situaci, v níž mu nezbývalo nic jiného, než se rozhodovat za tak malý národ, který dostatečně nevyzrál, za území, které se jevilo jako nárazníkové pásmo mezi Východem a Západem. Ale ani tyto těžké doby, my, kteří jsme je nezažili, nemáme procítěné, protože jsme byli odkázáni na školní dějepis dlouho po válce, kdy hroty už byly uraženy a bylo nám jasně vysvětleno, kdo je přítel a kdo nepřítel. Jenže, oni to neměli lidé lehké ani za tou oponou, i když si třeba stáli lépe. Překonat hrůzy války a poválečných dob musel svět dovést do samého konce. Už nikdy nebyl stejný jako před tím. Zmizela radost, bezstarostnost, protože se hrozba držela jako temný mrak nad hlavami lidí a vina za takové ztráty na lidských životech, na národních ekonomikách, na světové ekonomice, na morální úrovni se svalovala na toho či onoho.  

Falešné jistoty

Svět byl rozdělen železnou oponou, mezi Východem a Západem ležela mrazivá studená válka, opět pro každého jednotlivce vakuum. Myslím, že v takové situaci, pokud člověk chtěl, bylo možné se hlásit k určitým hodnotám, osobnostem, které je upřednostňovaly, které stavěly českou společnost do nového světonázorového rozměru, leč chyběl obsah těch hodnot, náležité ocenění jejich významu a dopadu na každý konkrétní život jednotlivce.Obsah se poztrácel, ale úcta zůstala.  Taková mlhavá vzpomínka, co vyprávěl děda nebo babi, či příbuzní, kteří to zažili a měli svou dobu ve svém věku už pěkně zidealizovanou. Zdánlivě nic nechybělo, ale jen zdánlivě. Chyběla nám sounáležitost s civilizací, která ať to bylo pozitivní nebo negativní, žila za staženými roletami soukromých životů, kteří věděli, co budou dělat večer, ta týden, za měsíc, kam pojednou na dovolenou a poslouchali v rozhlase Matušku a Gotta, Vondráčkovou a vůbec všechny ty, kteří neměli dlouhodobé prázdniny. Lidé nemuseli mít strach, že přijdou o práci, pokud nepřišla nějaká událost, ale našli si jinou. Existenčním strachem trpělo zjevně málo lidí, ale myslím, že nebylo méně depresí z nenaplněnosti ideálů a snů.   

 Ta však padla a svět se změnil, změnila se i společnost, směřování politiky, hodnotové žebříčky společenských vrstev, etická pravidla a morální přístupy k člověku. Ale v době totality, kterou jsme každý zažívali jinak, jinak ji hodnotíme a jinak ji i s odstupem času vnímáme, "jsme alespoň měli nějaké jistoty." Tím jsou míněny jistoty sociální, asi jako na statku, obehnaném plotem, kde se více početná rodina dokázala uživit sama. A právě pádem železné opony stouply i nároky na životní úroveň, sebe prožívání, schopnost seberealizace, rovný přístup ke vzdělání, pracovní stabilita a možnost plánování rodinného života včetně pravidelného přísunu financí v horizontu nejméně desetiletém. Mám za to, že je třeba naplnit pojmy, které vyznáváme takovými obsahy, které dnes platí a o které se musíme pokusit opřít, abychom zůstali lidmi. 

Po roce 1990 do dnešní doby

A tak si myslím, že stejně jak mně chybí mnoho souvislostí, abych si poskládala dokonale obraz dějin ČR 20. století, to chybělo a mnoha lidem mé generace, kteří nyní v této zemi rozhodovali a rozhodují. Nestačí jen se k něčemu a někomu hlásit, ale je nutné pochopit, co je pro naši společnost důležité a podstatné. Četla jsem některá díla Václava Havla, jehož vize konkurovaly s ideou tržní ekonomiky, která přehlušovala ideál rovnosti a rovného uplatnění každého jedince, působení občanské společnosti ve formě jejích aktivit skrze nevládní organizace, které měly ovlivňovat rovnováhu mezi dělbou moci, jak ji máme zakotvenou v Ústavě. Ingerence jednotlivých částí trojí moci ve státě však není jen otázkou jejich jednotlivých působení, ale tlačí na ně ekonomická realita mezinárodního a evropského trhu. A ruku v ruce s tím jde neodvratitelná nutnost každého člověka svůj soukromý život podřídit svým možnostem na úspěch, na budování svého životního standardu, na způsob výchovy dětí, na neustálé existenční ohrožení a tím i existencionální a nihilistické nálady, vyvolávané neustálými prognózami nikoliv ze strany politiků, filozofů, specialistů na sociologii, ale ekonomů, jejichž vliv na politickou a společenskou stabilitu je obrovský.     K tomu přistupují i autoři článků, kteří jsou označováni jako experti, kteří skrze rozhoupanou ekonomiku v eurozóně i ve světě se pouští i do apokalyptických vizí, i když tuší, že právě v ekonomice neexistuje žádný čas a žádná jistota, že zítra bude platit to, co popsal v nějaké pracné studii dnes. Václav Klaus to v jednom díle seriálu České století naznačil. Ještě je čas na to vyhodnocování, v čem měl a neměl pravdu. Co zkazil a co přinesl, zda a jak a do jaké se provinil na tom, že se lidé cítí oškubáni, nespokojení se svým životním standardem a svým životem vůbec. Masarykovi se vyčítalo, že ekonomiku neřešil, že se staral jen o filozofické základy, na kterých stavěl první český samostatný stát. Benešovi se vyčítalo, že jeho přístupem k Mnichovu jsme přišli o stát, vyčítala se mu nerozhodnost, ztrácel důvěru a ti, kdo s ním ještě drželi, byli ještě pod vlivem masarykovského ideálu. O ostatních hlavách našeho státu se nebudu zmiňovat. Na hodnocení Zemanova prezidentování je času dost. 

Seriál však dobře ukázal na jednu skutečnost, i když to možná nezamýšlel. I když česká společnost je zkušená a vyzrálá, a je dobře, že v ní žijí pospolu generace, které "už něco pamatují", přesto v ní chybí superosobnost, která by si získala respekt a dokázala pochopit její plnou realitu. Přeci jenom příslib tlustě namazaného krajíce a jiné konzumní choutky jednotlivců "jen pro ten dnešní den"  nestačí na utváření osobností, které budou následovat současníky do budoucnosti a budou tvořit ten nový lidský svět pro další generace. Nikdy neustane povinnost hledat spravedlnost, rovnováhu, milosrdenství a rozměr lidské jedinečnosti a důstojnosti úplně pro každého.       

Závěr

Pokud za sebou stále potáhneme břemena minulosti, nikam nedojdeme. Budeme stále jen přemítat, prázdně filosofovat a člověk, každý bez rozdílu, je povinen hledat východiska, nejen u sebe, ale také z vnějšku. Utišit hlasy minulosti znamená se k nim nevracet. Lidstvo stále vstupuje do jiného světa, který se tvoří nejen jeho přičiněním, ale také mimo jeho dosah. A člověk, ať vyznává, co chce a co se mu líbí zůstává stále tou transcendentní bytostí a měla by si plně uvědomovat, že právě proto je svobodný, protože na tuto lidskou vlastnost, na tento ničím nezasloužený dar, nemá nikdo dosah a nemá nad ním ani nikdo moc. Pocity blaženosti, o které se člověk nemůže sám zasloužit a tudíž jsou nezasloužené, dary života, které dostává každým dnem nezaslouženě jsou těmi hodnotami, které by si měl umět pojmenovat a těm pojmům dát obsah, jakým jim náleží.