Kyjevská Rus nebyla
centralizovaným státem, ale jakýmsi svazem více méně samostatných zemí, které
postupně ovládly jednotlivé - vzájemně soupeřící - větve Rjurikova rodu. Jejich
hlavním zájmem bylo vymanit se z moci velkého kyjevského knížete. Ten byl spíše
hlavou rodu rjurikovských knížat než svrchovaným vládcem Kyjevské Rusi. Knížata
považovala zemi za svůj společný majetek (či spíše kořist, kterou bránila a z
níž se „živila“) a velký kyjevský kníže byl hlavou kolektivní knížecí správy a
ne svrchovaným vládcem tohoto společného dědictví.
Hrozba první: Zvláštní
struktura vládní moci
Nerozhodoval o tom, kdo
bude vládnout v Perejaslavské, Černigovské, Smolenské, Polocké či Rostovské
zemi a v jednotlivých částech těchto zemí. Po smrti každého z knížat
nastal velký posun, neboť na jeho místo přešel (nebo měl přejít) jeho mladší
bratr, který „uvolnil“ své knížectví dalšímu mladšímu bratrovi atd. Knížata tak
přecházela z chudšího místa na výnosnější a na samotném vrcholu této pyramidy
byl (nejbohatší) stolec velkého kyjevského knížete. Ten nebyl dědičný, ale
dostal se do držení toho, kdo byl v rodu Rjurikovců „v pořadí“. Pokud jde
o vládní moc velkého knížete byla tedy Kyjevská Rus velmi křehkým a nepevným
státním celkem. Byl to jakýsi „svaz zemí“, jemuž velký kníže spíše předsedal,
než vládl. Tato zvláštní struktura vládní moci však nebyla jedinou hrozbou,
dávající tušit neodvratný rozpad Kyjevské Rusi.
Hrozba druhá: Polovci
Na jižní hranici Kyjevské
Rusi byli (Kumáni) kočující ve stepích
mezi dolním tokem Dněpru a Donem. Zbytky Pečeněhů prchaly před nimi pod ochranu
Kyjeva, který se s Polovci poprvé střetl v roce 1061. Na rozdíl od Pečeněhů se
kyjevským knížatům nepodařilo Polovce „pacifikovat“. Ti naopak ovládli dolní
tok Dněpru a obchod Kyjevské Rusi s Byzancí se ve 12. století zcela zastavil.
Kdysi lidnatý kraj na jih od Kyjeva pustl, obyvatelstvo prchalo před Polovci na
západ, do Haliče, na Volyň, a na severovýchod, k hornímu toku Volhy. Kyjevská Rus
se postupně vylidňovala. Spolu s neustávajícími nájezdy Polovců přispívaly k
jejímu zániku i vnitřní boje a zápasy početného zástupu potomků Rjurikova rodu.
Posledním velkým knížetem, který si dokázal vynutit autoritu vládce celé země,
byl vnuk Jaroslava Moudrého Vladimír Monomach (1113-1125). Po jeho smrti se Kyjevská
Rus jako státní útvar s definitivní platností rozpadla.
Hrozba třetí :
Mongolové
Ve stepích dnešního
severovýchodního Mongolska, při horním toku řeky Argun (Ergun He), jedné ze
zdrojnic Amuru, se v 11. a 12. Století začínají spojovat zdejší kočovné kmeny.
Jedním z místních chánů se v roce 1182 stal tehdy třináctiletý Temüdžin, syn a
nástupce chána Jesügeje-bagatura. Mladý Temüdžin sice přijal titul Čingis
(Velký), ale o moc nad ostatními mongolskými chány musel svést zápas, o jehož
krutosti svědčí to, že když nakonec v letech 1201-1206 zlomil odpor svých
soupeřů, dal je v 70 kotlích zaživa uvařit.
Spojené mongolské Čingischánovy
kmeny překročily v roce 1211 Velkou čínskou zeď, ovládly 90 měst severní Číny a
s velkým výkupným a kořistí se vrátily zpět. Krátce na to vpadli Mongolové
znovu do Číny a v roce 1215 ovládli i sídlo „synů nebes“, Peking. Čingischán
zde zanechal svého místodržícího a obrátil se na západ. V té době měl již
mohutnou sílu - snad více než 300 000 bojovníků. Proniká do Turkestánu, pustoší
Afghánistán a obětí jeho výbojů se stává Střední Asie. Sídlo chorezmského šacha
Muhammada II., Buchara, lehlo popelem. Mongolové ovládli Samarkand, Chivu,
Čermeť a další středoasijská města. Během tří let zcela vyplenili kdysi
kvetoucí kraje a šach Muhammad, prchající před dobyvateli, skončil nakonec
všemi opuštěn na jednom z ostrovů v Kaspickém moři. Barbarská a divoká masa
mongolských kočovníků, sevřená tuhou vojenskou organizací do tümenů (po10 000
bojovnících) byla na svých koních velmi pohyblivá. Jejich živlem bylo válčení.
Neznali nic jiného než boj a naprostou oddanost velkému chánovi, jehož považovali
za pozemské božstvo. Čingischán ostatně vstoupil do dějin nejen jako velký
dobyvatel a vojevůdce, ale i jako vládce, který dokázal obratně vytvářet a
pěstovat legendu o svém nadpřirozeném původu a schopnostech.
Přesto však měla
obrovitá Čingischánova říše povážlivou slabinu, kterou si „pán světa“ (jak se
sám tituloval) musel postupem doby uvědomit - jeho Mongolové dokázali sice
ovládnout obrovité prostory od Číny po Kaspik a odtud k řece Indu, ale byli jen
ničivou silou. Z bohatství kultury Číny, Střední Asie a Indie si uvědomovali
jen kořist, které bylo možno se zmocnit. Vše ostatní ničili a zpravidla ve svém
týlu nenechávali poražené protivníky a nebrali zajatce. Kvetoucí kraje se
měnily v bezútěšnou poušť i proto, že mnohde vyvraždili všechno obyvatelstvo,
včetně starců, žen a dětí. Velký chán vládnoucí říši, jakou do té doby nepoznal
svět, zřejmě pochopil, že je třeba zavést do správy impéria řád a upevnit jeho
vnitřní soudržnost. Proto svolává v roce 1223 své vojevůdce a místodržící do
Buchary. Postup na západ se na čas zastavil.
Avšak dříve než k tomu
došlo, zaútočili Mongolové na Polovce, žijící mezi dolním tokem Dněpru a Donem.
Polovci nedokázali čelit obrovité síle Mongolů a mnozí prchali pod ochranu
Kyjeva se vzkazem: „Nyní (Mongolové) dobyli naši zemi, zítra dobudou vaši.“
V květnu roku 1223 se
scházejí v Kyjevě ruská knížata a rozhodují, že je lépe zaútočit na Mongoly v
zemi Polovců než se jim bránit na vlastním území. A tak se soustřeďuje při ústí
řeky Chortice na dolním toku Dněpru vojsko většiny knížat, jemuž velel dosud
vždy vítězný kníže Mstislav Haličský.
Ve střetnutí s předsunutým
oddílem Mongolů dosáhla knížata snadného vítězství. Podníceno tímto úspěchem se
celé vojsko – k němuž se připojili i Polovci - vydalo dál, vstříc dosud
neznámému nepříteli. Po devíti dnech pochodu narážejí knížata na řece Kalce (poblíž
dnešního Mariuopolu) na hlavní síly Mongolů. Z asi čtyřicetitisícového
vojska se zachránil jen každý desátý. Mongolové zabili každého, kdo jim padl do
rukou. Pro tři zajatá knížata vybrali smrt, která se stala součástí oslavy
vítězné bitvy - byli zadušeni pod prkny, na nichž při hostině seděli vítězové.
Mstislav Haličský jako
vojevůdce tentokrát zcela selhal. V bitvě na řece Kalce bojovala ruská knížata
tak, jak byla až dosud zvyklá - každý sám na vlastní pěst. Bylo to první a na
dlouhou dobu největší střetnutí s Mongoly, které předznamenalo a vlastně ve
svých důsledcích na dvě a půl století rozhodlo o jejich nadvládě.
V té době však osudový
význam bitvy na řece Kalce nikdo ještě netušil. Mongolové, kteří po vítězné
bitvě vyplenili oblast dolního Podněpří, se náhle stáhli zpět do
středoasijských stepí, vzdálených přes 2 000 kilometrů. Víme, že je volal
jejich velký chán. Na Rusi však převládlo přesvědčení, že Mongolové - tento
„bič boží“ – zmizeli stejně, jako se znenadání objevili („a nevíme odkud přišli
a kam se poděli“, jak si zapsal tehdy ruský letopisec). Kyjevská Rus se vrátila
ke sporům jednotlivých knížat.
Bojovní kočovníci z
východu však záměr svého velkého chána proniknout dál na západ neopustili.
Přestože se Čingischánova říše po jeho smrti rozdělila mezi jeho čtyři syny,
zůstávala velkým vojenským táborem, nyní již etnicky značně heterogenním.
Převládaly turkutské kmeny, jejichž jazyk převzali i Mongolové (v turkutském
jazyce - Tataři).
V roce 1237 vpadli
Tataři pod vedením Bátúa na Rus, rozdělenou na množství knížecích údělů. U
Voroněže porazili spojené vojsko rjazaňského, muromského a pronského knížete a
ovládli Rjazaň. Krátce poté jim podlehl vladimirský kníže a padla Moskva. V roce
1238 byla vypleněna Suzdal, Vladimir a další města severovýchodní Rusi a Tataři
odtáhli s kořistí do svých ulusů. Již v roce 1239 se však vracejí a pronikají
dál na západ. Dobyli Perejaslavl Južnyj, Černigov, Gluchov a v roce 1240
zpustošili Kyjev. Odtud pak táhli do Haliče, Polska a Slezska, kde u Lehnice v
roce 1241 rozdrtili armádu slezského knížete Jindřicha II. Pobožného. Poté se
obracejí přes Moravu do Uher a odtud táhnou do Moldavska, Valašska a Sedmihradska.
Poslední obětí jejich tažení do Evropy se v roce 1242 stalo Chorvatsko a
Dalmácie.
Hrozba čtvrtá: Zlatáhorda
Vpádu na Rus a tažení
na západ v letech 1237-1242 se nezúčastnily všechny spojené mongolské síly, ale
jen kmeny a kočovníci žijící na území, které připadlo po Čingischánově smrti
jeho nejstaršímu synu Džučimu (ulus Džuči). Ten však umírá v téže době, kdy
zemřel velký chán (1227), a tak se pánem tohoto mongolského ulusu stal jeho 19-
letý syn Bátú. Dědictví, jehož se Bátú ujal, bylo obrovité. Jeho součástí byl
Chorezm - bohaté kraje na východ od Kaspiku - a dále celá západní Sibiř, Povolžské
Bulharsko a rozsáhlé území Polovců mezi Donem a Dněprem (Dešť-i-Kipčak). Další
území, která určil Čingischán Džučimu bylo však třeba teprve dobýt při expanzi
směrem na západ. Víme již, že toto tažení (1237-1242) skončilo podrobením celé
Rusi.
V polovině 13. století
tak vznikl pod vládou Bátúa velký tatarský chanát, v ruských letopisech známý
jako Zlatá Horda.
Jejím hlavním městem
byl Saraj-Bátú (na dolním toku Volhy, poblíž Astrachaně). Sem se vrací v roce
1242 vítězný Bátú ze svého tažení a odtud vysílá baskaky, vojenské velitele
vymáhající daně v dobytých územích. Pro Rusko začalo kruté období tatarské
nadvlády.
Zlatá Horda byla
násilně vytvořeným a etnicky velmi pestrým konglomerátem kočovných kmenů a
nárůdků i ekonomicky mnohem vyvinutějších oblastí. V Povolžském Bulharsku a v Chorezmu
již převládalo zemědělské osídlení. Vůči těmto vyspělým oblastem představovali
Tataři jen kořistnickou vládnoucí vrstvu stojící civilizačně daleko za nimi.
Zvlášť zřetelně vynikal pak tento odstup mezi vládci a ovládanými na Rusi.
Řečeno zkratkou A. S. Puškina:
„Tataři se nepodobali
Maurům. Když dobyli Rus, nedali jí ani algebru, ani Aristotela.“
Nepřišli ostatně nic
dávat, ale brát. Zlatá Horda byla parazitující říší. Její bohatství nebylo
dílem vlastního hospodářského rozvoje, ale bylo - kromě výhody vyplývající z
ovládání Volhy jako významné tepny obchodu mezi Asií a Evropou - téměř výlučně
založeno na zcela jednostranné a bezohledné exploataci porobených zemí.
Vybírání daní bylo také
prvním a mnohdy hlavním zájmem chánů Zlaté Hordy. Do ruských knížectví byli
posláni „počitatelé“ (vyčislenniki), aby nikdo neunikl placení vychodu,
tatarské daně.
Osvobozena byla jen
církev, jíž bylo za to uloženo „modlit se za chána“, který - ač sám pohan - byl
zřejmě přesvědčen, že není radno postavit proti sobě „křesťanské šamany“,
pravoslavné popy.
V prvních čtyřech desetiletích
po smrti Bátúa (1255) byla moc chánů Zlaté Hordy neotřesitelná. Jejich nominální
závislost na velkém chánovi, vládci celé Mongolské říše – který přesídlil do Pekingu
a stal se čínským císařem - postupně mizela. Za vlády chána Berkeho (1255-1266)
bylo (poblíž dnešního Volgogradu) postaveno nové hlavní město Zlaté Hordy,
Saraj- Berke. „Zlatý věk“ Hordy vrcholil na přelomu 13. a 14. století za chána
Jedigeje. Poté se začal přibližovat její neodvratný rozpad. V chánské dynastii Džučiů
narůstaly spory, které přerostly v letech 1360-1380 do vnitřního chaosu. V té
době se na trůnu vystřídalo 25 chánů (Horda měla tehdy nezřídka souběžně i dva
či tři vzájemně soupeřící vládce).
Velký moskevský kníže DimitrijIvanovič (Donský), o němž se ještě zmíníme, skutečně nemohl zvolit příhodnější
okamžik pro své velké střetnutí s Tatary než právě dobu, kdy boje o moc v Hordě
vrcholily (1380).
Když se po roce 1380 za
chána Tochtamyše (1380-1406) Horda na čas vzpamatovala z vnitřních zmatků a z
porážky s Rusy, dopadl na ni další úder - vpád Timur-lenka (Tamerlána), který
roku 1395 zpustošil Saraj-Berke tak dokonale, že toto kdysi velkolepé a bohaté
sídlo chánů zcela zaniklo. Tamerlán odtrhl od Zlaté Hordy Chorezm a v polovině
15. století se osamostatnily Krymský chanát a Povolžské Bulharsko (Kazaňský
chanát). Tento rozpad pokračoval vznikem Astrachaňského chanátu, Nogajské Hordy
a Sibiřského chanátu.
Koncem 15. století, kdy
se z vlády chánů vymanil i Moskevský stát (1480), byla již moc chánů Zlaté
Hordy jen stínem odcházejícím z historické scény.
Dvě a půl století
tatarské nadvlády představuje život dvanácti generací. Doba Kyjevské Rusi, kdy
vládnoucí moc musela – zejména v posledním století svého trvání - přihlížet k
požadavkům měst, byla v nenávratnu. Vláda knížecího rodu Rjurikovců byla
vystřídána mocí, s níž nebylo možno se „dohodnout“. Mocí, která znala jen
násilí. Ruská knížata se stala vazaly chána Zlaté Hordy. Odváděla mu nejen daň,
ale obracela se ve 13. a 14. století k němu jako k autoritě nejvyšší. Chán rozhodoval
jejich vzájemné spory, uděloval hodnosti a krutě trestal ty, kdo upadli u něho
v nemilost. A ruská knížata se sama podílela na prosazování vůle chánů.
Například moskevský
kníže Ivan Kalita zpustošil v roce 1328 spolu s Tatary úděl odbojného tverského
knížete a dostal za tuto službu od chána jarlyk (dekret) na titul velkého knížete.
Barbarské násilnictví
se stalo normou vládní moci a přežívalo pak v různých podobách a projevech i
dlouho poté, kdy se Zlatá Horda rozpadla. Snad nejzřetelněji to lze pozorovat v
době vlády Ivana IV., který se sám nezřídka choval jako pravý tatarský chán.
Vláda chánů Zlaté Hordy
však neovlivnila jen základní politické představy moskevských velkých knížat a
později carů. Znamenala zároveň i násilné přerušení a zpřetrhání kulturních,
politických i obchodních styků Rusi s Evropou a její posun ze Západu na Východ.
Kulturně i hospodářsky vyspělejší Rus byla na dlouho vržena zpět a podrobena
barbarské moci kočovných a polokočovných kmenů.
Podmanění rozsáhlého
území někdejší Kyjevské Rusi Mongoly a vazalská závislost Moskevské Rusi na
nich v 13.-15. století ovlivnily osudy Ruska více, než si ve vzdálené Evropě
mohli současníci těchto událostí uvědomit. My dnes, s výhodou odstupu řady
století, můžeme bez větší obavy ze zkreslení říci, že Rusko, které se právě v
té době evropskému civilizačnímu prostředí podstatně vzdálilo, svým bojem s Tatary
zároveň zbrzdilo a zastavilo jejich další postup na západ. Hlavní síly Mongolů střední Evropu nikdy
neovládly. Nikoli nepodstatným důvodem byla jistě vzdálenost. Od centra moci mongolských
chánů dělilo Evropu 5000 kilometrů. Nemělo by nám však uniknout ani to, že
jejich hlavní nápor se vyčerpal v rozsáhlých oblastech Rusi. Právě zde
utrpěli Tataři ve 14. století první těžké porážky. Bylo by skutečně
nespravedlivé, kdyby tento krutý dějinný úděl, který Rusi připadl, byl
zapomínán a opomíjen.
Literatura: Švankmajer,M. Dějiny Ruska
Žádné komentáře:
Okomentovat