Nejvýznamnější událostí v životě Kyjevonovgorodské Rusi za
vlády prvních Rjurikovců bylo přijetí křesťanství v roce 988 za
vlády velkého kyjevského knížete Vladimíra. Ten byl pak
pravoslavnou
církví prohlášen za svatého, přestože měl ke svatosti dosti
daleko (trůnu se zmocnil po zavraždění svého bratra a - jak praví
letopisec - držel si dva harémy, v nichž bylo na 500 žen). O této skutečnosti lze pochybovat.
Silně působící pohanské vlivy
Zřejmě bychom se velmi vzdálili životu té doby, kdybychom předpokládali, že pokřestění Rusi se týkalo skutečně celé
země. Ještě ve 13. století jsou známy v severovýchodní Rusi oblasti, kde
přežívalo pohanské náboženství a jeho výrazné pozůstatky lze pozorovat
i ve stoletích následujících. Víra v křesťanského boha se
zpočátku omezovala především na knížete, jeho družinu a nepočetnou
horní vrstvu městského obyvatelstva.
V tomto prostředí nebylo koncem 10. století křesťanství tak
zcela neznámé a cizí. Mnozí knížecí družiníci - Varjagové - byli
křesťany a křesťankou byla i matka Vladimírova otce, kněžna Olga. A v
Kyjevě - v téže době, kdy na posvátném pahorku nad městem ještě stál
idol vševládného Peruna - se nacházely již i křesťanské svatyně.
Otázka sblížení s Evropou
O přijetí nové víry a jejím důrazném prosazování (kníže
Vladimír přímo řekl - podle letopiscova podání - že ten, kdo nepřijme
křest mu „nebude přítelem“) rozhodly však důvody jiné. Svět, s nímž
Kyjevská Rus obchodovala a zároveň se i stýkala, potýkala i
střetávala, byl převážně křesťanský. A neustále připomínal východním „barbarům“ svoji kulturní a civilizační nadřazenost. Kyjevská Rus,
přestože byla ve své době největší evropskou zemí, zůstávala tak na okraji
a v mnohém směru i mimo dění tehdejší Evropy.
Přijetí křesťanství nebylo proto ani tolik otázkou přitažlivosti
nové víry, jako spíše příkazem rozumu, který nutil kyjevského knížete
k překročení hradby, která jej oddělovala od světa, s nímž
byla tehdejší Rus spjata řadou společných zájmů, dohod i konfliktů. Pro
Kyjevskou Rus byla hlavním představitelem tohoto světa Byzanc.
Podle dávného letopisce
Vyprávění dávného letopisce o tom, jak se kníže Vladimír
rozhodoval, zda přijmout víru v Mohameda, judaismus, západní
katolicismus či křesťanství z Byzance, je sice pěkné, ale stěží je něčím
více než dobovým vyprávěním. Kyjevský kníže se nemohl rozhodovat.
Nebylo o čem. Téměř všechny cesty z Kyjevské Rusi vedly do Byzance. Avšak někteří historikové s pojetím dávného letopisce souhlasí a zapracovávají ho do tématu o přijetí křesťanství v Rusku,
Ostatně to bylo předurčeno i geograficky. Dněpr směřoval k
Černému moři a žádná z velkých řek - hlavních komunikací tehdejší
doby - nevedla z Kyjevské Rusi na západ.
Přijetí křesťanství pro prestiž
Bezprostředním podnětem k přijetí křesťanství byl záměr
velkého knížete Vladimíra získat za manželku princeznu Annu, sestru byzantského císaře Basilea II., a tím posílit své postavení
i prestiž. Byzanc, zmítaná tehdy vnitřními zápasy, v nichž císař
potřeboval vojenskou pomoc kyjevského knížete, nakonec po velkém váhání
(a Vladimírově tažení do byzantských držav na Krymu)
souhlasila. Císař si však vymínil, že Vladimír musí přijmout křest, neboť
byzantská princezna se nemohla stát manželkou pohanského „barbara“.
Vladimír - i se svou družinou - tuto podmínku přijal, pomohl svým
vojskem Basileovi udržet se na trůnu a Anna se stala jeho manželkou.
Kníže pak osvědčil své křesťanství příkazem, aby se i všichni
Kyjevané dali pokřtít. Dřevěný idol Peruna se stříbrnou hlavou, vévodící
do té doby Kyjevu, dal Vladimír přivázat ke koňskému ocasu, dovláčet k
řece a svrhnout do Dněpru. A protože se pohanský bůh nechtěl sám
potopit, přivázali k němu těžký kámen, aby mu pomohli.
Přijetím křesťanství se Kyjevská Rus výrazně přiblížila
ostatní Evropě i tím, že nová víra byla provázena pronikáním písma a knižní
kultury. Podíl na tom měli i Metodějovi žáci, kteří po jeho smrti
prchali z Velké Moravy před vpádem Maďarů. Někteří z nich našli
útočiště v Kyjevské Rusi. Přišli sem dlouho předtím, než se křesťanství
stalo oficiálním náboženstvím a přinesli s sebou i staroslověnské
církevní texty a snad i Metodějův překlad bible.
Literatura: Švankmajer, M. a kol. Dějiny Ruska, str. 20 - 22
Žádné komentáře:
Okomentovat