Společnost: Soumrak nad zábavou, ať žije umění

Pouhý sen ...

Sním o tom, že si půjdu ráno, po té, co vstanu, osprchuji se, upravím se, dám si malou kávičku expresso a obléknu se, zajdu do nejbližší trafiky. Tam si koupím jeden výtisk novin z čerstvými zprávami, jeden výtisk mého vysněného časopisu, v kterém budou skvělé komentáře k současnému světu, kultuře i zdraví, pak se vrátím domů a budu si hodinu číst, než se vrhnu do své práce. 

Sním o tom, že si večer pustím na hodinu televizi, kde se bude dávat nový film nebo inscenace z dílny současného dramaturga, umělce či romanopisce, jehož kniha se stala předlohou k filmovému scénáři, který nastudoval současný a společensky uznávaný režizér se zatím neznámými herci, které tímto představuje divácké veřejnosti. Než půjdu spát, tak se budu těšit na ranní noviny, v kterých najdu recenzi na film. 

Milovaní herci a zpěváci

Vynález filmu (němého a pak zvukového, černobílého a pak barevného), gramodesek a gramofonů, rozhlasového vysílání - to byly velké počiny světového byznysu se zábavou. Stala se neblahým konkurentem opravdového divadelního umění, vysoké knižní kultury a rozvoje společenského života, jehož ruch se odehrával v klubech, kavárnách a jiných prostorech určených k pořádání společenských setkání a zábavy. Ještě v době národního obrození, abychom byli k času spravedliví, se lidé setkávali k debatám, zábavám a politikaření a samozřejmě, že existovalo divadlo, stejně jako v jiných zemích tehdejší Evropy.

Možná v této souvislosti není na škodu ještě zmínit, to už v pozdější době, slavné šantány, které umožnily některým zvlášť nadaným jedincům prosadit svůj talent, aby se dostal do povědomí širší veřejnosti, která se sama rozhodovala o tom, zda ho bude nebo nebude přijímat do svého volnočasového programu, v němž kromě jiného, počítá i se zábavou či uměleckým zážitkem. 


V období Masarykovy republiky pronikly tyto kulturní vymoženosti i do naší vlasti, a tak máme štěstí, že se v archivech zachovaly filmy, na kterých se můžeme dívat do tváře lidem, kterých si vážíme a také těm, kteří spolutvářely dějiny počátku 20. století. Je to kulturní zábava, není to umění. 

Současně však v ostatních evropských zemích a USA se rozjela filmová produkce, která přitáhla lidi z různých společenských vrstev. Lidé chodili do kina a nebylo to špatné, protože nikdo si nemohl dovolit natočit propadák. A obecenstvo jistě bylo přísné, i když nenáročné.  

K televizi zasedly tři generace

V té době se v českém filmovém světě objevila řada lidí, režisérů, dramaturgů, herců a jiných neopominutelných povolání spojené s filmovou zábavou, kteří přilákali mnoho lidí do kin. Příběhy, které se zfilmovávaly, se obsazovaly herci, které lidé zbožňovali, a to je zvláštní vztah filmového diváka k filmu - to jsou také sny, neboť film, v němž hráli lidé tiskem proslavených jmen s krásnými tvářemi i oblečením, měl pro mnoho těch, kteří prožívali nelehkou dobu těžce, jim dopřával zapomenout na vlastní životní realitu. Tuto hereckou slávu si víceméně udrželi prvorepublikoví herci i po válce, a tak se jejich jména i filmy, v kterých hráli, přenesly do další, již poválečné generace. 

Pojďte se dívat, hraje Burian ...

A v televizi se vyvinul program Filmy pro pamětníky, který nenechal staré filmové umění jen tak zhasnout a nová generace se dívala na televizi s generací, která "to pamatovala" a do svého chápání zařadila staré filmy jako "filmové umění." Jenže ve skutečnosti ti bardové stárli a zbyly jen ty vzpomínky. Jenže, televizní produkce už měla svou diváckou obec, a tak na televizní obrazovky přišly další hvězdy, herecké, pěvecké, divadelní, hudební a přinášeli zábavu pro všechny vrstvy společnosti, které se jaksi stmelily ve svém vkusu a přijímaly nabídku, která převýšila očekávání vkusu, umění, poučení, zábavy i relaxace. Do programu se začaly prodírat seriály, na které se lidé těšili, původní inscenace, filmy s románovou předlohou. A tento zábavní průmysl se více a více rozrůstal a více a více spotřebovával nejen lidi - diváky i herce - ale také míru lidského vkusu a schopnost rozeznat, co je umění a co jen zábava.

Politika v televizi

Politika v televizi nesměla chybět,  ani zpravodajství, a to později na všech vysílaných kanálech. A nebylo málo lidí, kteří si dokázali nechat masírovat mozek i dlouhé hodiny, když už mohli přepínat z kanálu na kanál, z kterých na ně z obrazovek štěkali různí redaktoři, mluvící zostra s politiky a tvářící se jako hlídací psi aktuálního režimu. Někteří lidé, kteří působili v televizi byli výkonní, ale snadno nahraditelní ještě potřebnějšími. Politické debaty po roce 1989 se stále více přitvrzovaly a tím radikalizovali účastníky, což se divákům jistě líbilo a přitahovalo je k dalším a dalším sledováním smažících se politiků, a to "bez cenzury". Je komentátorství politických debat uměním nebo typem manažerství, svědčící více cíli než prostředku?  

Zaměstnanci a jiní lidé v televizi

Televizní zábavní průmysl jistě vyvinul mnoho povolání a řemesel, v kterých se dokáže slušně uživit mnoho lidí. Ale ty nikde nevidíme. Neznáme jejich jména. Ani jejich životy, eventuálně platy, na které přispíváme koncesionářskými poplatky, ani jejich osudy. Televize je jen zábava, nástroj k ovládání myšlenek, citů a jinak zdravého rozumu a manipulování lidí ve prospěch "nákupu" nebo-li "nášupu"  informací, bez nichž, jak se domnívají, nemohou existovat. 

Závěr

Může být televize zlem? Sama o sobě ne, protože si ji dobrovolně kupujeme, dobrovolně ji umisťujeme do našeho soukromého života a domovů, dobrovolně ztrácíme čas k odpočinku koukáním na noční pořady a dobrovolně při ní usínáme, protože jinak to ticho nemůžeme snést. A těch desítky a stovky lidských mravenečků, kteří pracují na tom, aby jste si tu bedýnku měli proč zapnout, čeká na rating sledovanosti. Odpověď na otázku je taková, že sama o sobě není zlem, spíš může být špatným rozhodnutím ji zařadit do dosud spokojeného a slušného prožívání vzácného životního času. Ale je otázka - umíme ještě prožít opravdové umění?