Ve středověku se vyskytlo mnoho heretiků, kteří vyčítali církvi nadměrné
ústupky světské společnosti bohatství a moc. Trvali na tom, že mluví a jednají
skrze Ducha svatého. Toužili vrátit křesťanství charizmatický charakter, který
zdůrazňoval Pavel z Tarzu. Ten se však příčí materiálnímu a politickému
postavení církve ve společnosti. Naléhavá výzva k návratu ke kořenům, daleko od
současné reality "stárnoucího světa" a od církve, která v něm byla
zakotvena, vzbudila všude reformátorské snahy. "Dictatus
papae" velkého papeže Řehoře VII. , XXIV. článek byl totiž v
rozporu s celou dosavadní tradicí. Hlásal, že "pouze
s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby.", což mohla být výzva k
laikům proti nehodným biskupům. Takto papež podporoval ozdravění kléru a tak
usiloval o omezením spontánních hnutí, která by mohla
rozvrátit uspořádání církve. V každém případě, reforma posílila
primát římského biskupa nad církví, ale ve dvou ohledech se dostala do
rozporu s jeruzalémským bodem či mýtem: delikátní otázka církevního majetku
zůstala nerozhodnuta, hranice mezi klérem udílejících sedm svátostí a prostými
věřícími byla od té chvíle velmi výrazná.
"Komunita všech křesťanů, laiků a kleriků, se od nynějška nazývá a v
budoucnu se nazývati bude křesťanstvo, nikoliv církev."(H.
Fuhrmann).
Prvotní církev se znovu stane vzorem pro mnichy a kanovníky, stejně jako
"nápodoba skutečného apoštolského života", spočívající v žití nikoliv
podle církevních předpisů, nýbrž v souladu s evangeliem - a ukáže se, do jaké
míry se tisíce "pauperes Christi"- chuďásků Božích, potulných
kazatelů pohybujících se na pomezí hereze, rozešli s "klerikální
církví."
Situace v Miláně
Pokud jsme nahlédli do situace heretiků v 11. století, např. v orleánské
kauze, pochopili jsme její pravděpodobný průběh - tzv. heretici se vyhýbali
mluvit o své víře, ani za cenu krutého potrestání. Ale na počátku 12. století
se hradba mlčení prolamuje a heretické epizody se zmnožují. Zatímco heretici
11. století hledali únik ze světa, tíhli k odříkání a nacházeli uspokojení v
mnohdy výstředních názorech, ve 12. století přichází nová generace heretiků, která
se projevuje jako agresivní reformátoři. A ti trvali na změnách v katolické
církvi. A to způsobem, že se snažili přizpůsobit katolicismus svým vlastním
ideám, Zatímco skupiny v 11. století šířily své názory tiše prostřednictvím
osobních kontaktů, ve 12. století už volili jiné postupy. Své názory totiž
šířili v otevřených kázáních a patřičně útočných, posluchače vybízeli k
pozitivním akcím. Důvod byl zcela na místě, protože hněvivé davy strhávaly
kříže a pálily je, dokonce se stalo, v případě Jindřicha Mnicha Le Mans, že
povstalo celé město proti své vrchnosti. Hereziarchové uplatňovali i fyzické
násilí. Například jistý Eon z l´Ětoile mobilizoval sedláky k vylupování kostelů
v Bretani, Arnold z Brescie se spojil s vojskem republikánů a držel Řím proti
papeži. Tanchelm z Antverp, ať ho již považujeme za heretického vůdce nebo za
reformátora, používal vojenskou tělesnou stráž.
Co heretici vyžadovali?
Heretici a jejich přívrženci požadovali, aby je jako celek, církev
vyslechla a následovala je. Zde se již pomalu ukazuje zájem o sociální důsledky
evangelií, ale i touha po radikálních změnách mezi kleriky a ve vztahu mezi
církví a společností.
Cesta k reformě církve
Ortodoxní reformní hnutí vyšlo prvotně z mnišského prostředí a nižší vrstvy
církevní hierarchie, které papežstvím velmi zmohutnělo a začalo i hýbat
svědomím laiků. Pamfletická a kazatelská válka mezi císařskou a papežskou
stranou zavedly diskusi o pravém místě církve ve světě i do těch kruhů, které
se dosud takovými problémy nezabývaly.
Na prahu
gregoriánské reformy
Několik slov ke gregoriánské reformě: Revoluční program
gregoriánů postavil církev před ideály, které však nemohly být nikdy zcela
realizovány. Ale vyvolaly v některých kněžích a laicích představu svobodné
církve, o níž se za stávajících okolností nedalo očekávat, že by mohl abýt
zcela neplněna. Gregoriáni byli první, kteří mohli pracovat s lidovými a
laickými hnutími, a proto náboženský zápal obyčejného člověka, který zažil
reformu v rozvinutých centrech západní Evropy, mohl nalézat svou pravověrnou
cestu. A to snad umožňuje vysvětlit skutečnost, že po dobu půl století se
hereze nevyskytovala - tedy v době od popravy v Goslaru (v r. 1051 nařídil
císař Jindřich III. pověsit v německém Goslaru několik kacířů) do opětovného
vypuknutí lidové hereze.
Laické hnutí Pataria a boje proti simonii
Pataria bylo sociální a náboženské reformní hnutí v severoitalských městech
v 2. pol. 11. stol., namířené proti vysokému duchovenstvu a feudálům. Za boje o
investituru bylo pak využíváno papeži proti vládě sálské
dynastie v severní Itálii.
Tato bojovná doba byla významná tím, že v čele církve stanul Řehoř VII.,
nesmírně dominantní osobnost, která byla připravena otevřít dveře diskusi o
otázkách uspořádání církve, jednoduše řečeno, byl pro reformu. Nabídl kritikům
podporu proti simonii propadlým kněžím. Velkou roli v hněvu davů bylo velké
sociální napětí. Chudí měšťané napadli feudální nobilitu a katedrální kléru,
který žil "zkaženým životem". Další příčinou byly protichůdné zájmy a
císaře. Také laici měli na hnutí velký zájem a ti byli podporování nižším klérem.
Rytíř Erlembald a notář Landulf v čele Patarie
Tito dva bratři se postavili do čela hnutí Pataria jako laici a kázali. Za
jejich působení byly nejen vydrancovány kláštery, ale také bojkotovány
svátosti. Ačkoliv byl Landulf laik, tak kázal, i když k tomu neměl žádné
oprávnění, (a za to byl kronikářem napadán).
A tehdy padlo slovo "hereze"
Byli to milánští konzervativci, které reformátory obvinili z hereze (v téže
době výše postavení členové reformní strany v Římě používali slovo
"hereze" jako hanlivé označení morálních chyb kléru). Když
reformátoři psali své polemiky, nebyla věnována taková pozornost striktnímu
rozlišení mezi herezí a ortodoxií, ale užívání slova "hereze" bylo
velmi důležité. Totiž - pokud byla simonie kněží pokládána za herezi, pak
extremistické činy proti nim se zdály oprávněné. Na konci svého života
Erlembald se dostal velmi blízko k tomu, aby si kněžkou funkci uzurpoval pro
sebe, protože rozhodoval o způsobu křtu. Protože se chtěl vyvarovat užití
křižma, které posvětil "nemravný kněz", používal křižmo vyrobené a
udělované knězem z Patarie.
Velikonoční synod v Římě
V roce 1059 schválili pravověrní reformátoři na velikonočním synodu v Římě
hranice: laikům zakázali naslouchat mším ženatých kněží. Patarenští nebyli
heretici, ale postrádali vůli se postavit proti sakramentálnímu a doktrinálnímu
systému katolické církve. Petr
Damiani , jeden z nejradikálnějších reformátorů, vyjádřil vůči
akcím v Patarii výhrady, které měly své jisté oprávnění. Reformační zápal
patarentských směřoval k otřesení veškeré církevní autority a uváděl do pohybu
síly, jejichž působení a následky jejich působení nebylo možné předem
odhadnout. To ale nemohlo zastavit podporu, kterou Řehoř VII. během svého
pontifikátu poskytoval stejně, jako před tím, než byl zvolen papežem a a také
tak činil papež Alexandr II., který svěřil Erlembaldovi korouhev
a tím jej vlastně učinil typem praporečníka římské církve.
Když Erlembald padl v roce 1075 při pouličních bojích, vzdal mu Řehoř čest
jako mučedníkovi.
Ramihrdovo hnutí
Veřejné ospravedlnění akcí proti nereformovanému kléru a bojkotu jejich
svátostí stálo i za Řehořovou rehabilitací kněze Ramihrda, který byl upálen v
Cambrai jako heretik, když odmítl přijímat svátosti z rukou nemravných kněží.
Ramihrdus podnítil v Cambrai a jeho okolí hnutí, které bylo podobné Patarii.
Biskup (byl přívržencem Jindřicha IV.,) ho dal upálit jako na výstrahu pro
gregoriány. Mělo to všechno však jeden háček: Mezi bojkotem mší nereformovaného
kněžstva a herezí, kterou můžeme nazvat směle donatistickou,
vedla tenká hranice. Mše nemravných kněží nebyly platné a v reformní atmosféře
bylo velmi lehké se stát heretikem, Svým voláním po zakročení proti
nemravným kněžím žádalo gregoriánské hnutí po laicích jistou osobní
zodpovědnost. Pocit osobní odpovědnosti byl na Západě v té době nový a pro
budoucí rozvoj hereze byl opravdu osudný, což shledáme později.
Literatura:
Mancolm L. str. 64-68
Přednášky z církevních dějin - soukromý archiv
Žádné komentáře:
Okomentovat