I když máme mnoho příkladů z historie, které svědčí o touze po duchovní cestě a hledání blaženého zření pomocí meditace, modlitby a kontemplace, chybí nám dostatek vnitřního klidu, víry, lásky, pokory, soustředění a motivace absolvovat tak namáhavou cestu "nahoru". Nehledě na to, že málokdo otevře Písmo, ale spíše lidé bloumají po cestě svých zážitků a místo, aby na chvíli svou mysl soustředili na prvotní záměr, nechávají se strhávat rojením myšlenek, které se ve chvíli ztišení, pokud k němu alespoň zdánlivě dospějí, se derou agresivně do popředí.
Nepravé hodnoty
Původem tohoto vnitřního neklidu je - jedním slovem - nejistota, roztříštěnost nitra. Člověk je sice svobodný, mnoho lidí pěstuje sebevzdělávání, jenomže nežijí v jednotě. Neočekávají ani od svých nejbližších sounáležitost a lásku, odevzdávají jen to, co považují za svou povinnost a hledí, aby ve stáří se dokázali sami o sebe postarat a pokud možno si zabezpečili své poslední věci. Tedy, hlavní starostí je, aby se dostaly peníze, nemovitosti, práva do správných rukou. Do rukou těch, kteří jsou jim nejblíže. Nemáme vyřešeno mnoho důležitých věcí. Smrt je něco nepřátelského, nepatří do chápání života jako běhu, v němž se snažíme uspět, od něhož tolik toho očekáváme a proto obětujeme tolik času zbytečným honbám za úspěchem, penězi, společenským žebříčkům,za všemi těmi vypjatými a umělými hodnotami, které zahánějí pocity, city, tužby a niterné zážitky, které přicházejí mimo naší vůli a mimo naše přispění. Takže, až na samém konci toho shonu najednou zjistíme, že sice nejsme nikomu nic dlužni, ale nejvíce dlužíme sobě. Proč jsme přišli na svět? Pro co vlastně žijeme!
Svět plný hesel
V krásných červnových ránech spěcháme a v tom shonu dožvýkáváme snídani, abychom, nedej Bože, nepřišli pozdě do práce. Konečně, na poslední chvíli si označíme příchod! A hurá do kanceláře. Počítač vyžaduje hesla! Jinak se s námi nebaví. To je také to první, co nás napadne, když usedneme k práci, na kterou se čeká. Ze všech stran to na nás útočí - hesla, všelijak kombinovaná. Vždyť na druhé straně číhají neznámé bytosti, kteří se snaží vlámat do našich údajů a souborů, aby si přisvojili informace. Zapomněli jste heslo? Ano, říkáte si provinile a věnujete čas plný napětí, abyste ho získali. Konečně, jenže ho musíte změnit a zapamatovat si ho. Musí být kombinované. Něco si vymyslíte podle své úvahy, že si ho určitě zapamatujete. Počítač se s vámi začal sice bavit, ale heslo se vám vykouřilo z hlavy. Bože, pomyslíte si, já si nejsem schopen zapamatovat ani tu nejjednodušší kombinaci. Vypadám jako idiot. Budu muset požádat ajťáka, aby to heslo pod řadou jiných hesel vytáhl z mého počítače. Nebo si někdo řekne, že jsem už na odstřel. Na mou židli čeká spoustu jiných lidí! Hypotéka, hypotéka. Musím vydržet!
Svoboda v žaláři peněz
Až když jsme zcela vysáti, až do morku kostí, obklopeni věcmi, které považujeme za výdobytek našich snah, pro které jsme se tak honili, dřeli, nechali jsme si všechno možné líbit, jen abychom získali prostředky na životní standard či nadstandard a konečně v něm spočinuli, přichází další starost - péče a správa nemovitostí, které pomaloučku chátrají a potřebují opravu a obnovu. A tak jdeme znovu získávat prostředky. To, co mělo přinést zázemí a klid, přineslo jen další starost. Ale cítíme, že jsme už sami nějak vyčerpaní. Že už nejsme tak motivovaní se rvát s konkurencí, se svým okolím a pomaličku chátráme jako ty naše věci, kvůli kterým jsme tolik krásných rán nechali proběhnout bez povšimnutí, kvůli kterým máme vysoký krevní tlak, náběh na zánět žil a chronickou nespavost. A ta firma už neexistuje, jsem nezaměstnaný, ale mám našetřeno. Konkurence ji smetla u trhu tak snadno, jako když žena jemně smete smítko ze saka milovaného muže. Už ani nevím, jak se mí kolegové jmenovali. Asi už mi hlava nebere. Musíme se vzpamatovat a hledat práci. Na zimu opravit střechu na chalupě a doma nechat vyměnit topná tělesa. A jak tak přemýšlíte o všem možném, s překvapením zjistíte, že si pamatujete hesla z vašeho služebního počítače. To je ale jediné, co vám přichází na mysl. Kolotoč informací, nikoliv vzpomínek ...
Výše popsané známe všichni velmi důvěrně. Ale v něčem jsme přeci jen svobodní - v rozhodnutí, co dál. Život má přeci jen přednost a vynutí si pozornost - bohužel i nemocí. A tak daleko to nesmíme dovést. Hledejme cestu, útěchu a spočinutí podobně jako ti, kteří nám zanechali svědectví svých vlastních cest. Hledejme ji potichu, pro sebe. S láskou k sobě samotným, která není sobecká a žárlivá, neopouští a nedopouští ...
Žádné komentáře:
Okomentovat