Budeme mluvit o Očistci podle katolíků a Třetím místě podle evangelíků. Naše přemítání přeneseme do časů 16. století,když protestanté a katolíci vedli mezi sebou debaty, nemálo ostré, a ve smyslu našeho tématu jim vytýkali víru v očistec. Mimochodem, to je "to místo", které Luther nazýval "Třetí místo." Luther mohl mít dobrý názor, že se tento pojem v Písmu nenalézal a jistě si vzpomeneme, že protestanté razili jako první zásadu "Sola scriptura", a jak je vidět, přes tuto zásadu nejel vlak, jak bychom dnes řekli. "Očistec" pokládali za ono vymyšlené místo. Nicméně musíme připustit, že v katolických dějinách umění se s tématem očistce setkáváme a že toto téma stojí za zmínku.
Víra v očistec je vírou
Goff ve své knize Zrození očistce (str. 13) tvrdí, že "jde o víru". Zacházejme tedy s očistcem tak, jak se sluší a patří. Přejímají se určité skutečnosti, které pocházejí z dávných, pohanských časů, v kterých jsou kořeny většiny věr. Goff také říká." Přesto nejde v tomto případě o nic druhořadého, o nějaký drobný přístavek k primární budově křesťanského náboženství, tak jak ve středověku, a pak ve své katolické formě, vytvořila. Onen svět je jedním z velkých horizontů náboženství a společnosti. Jestliže křesťan věří, že smrtí všechno nekončí, jeho život se tím mění".
Křesťanova představa o čase a prostoru
Způsob myšlení a života společnosti se opírá o mentální struktury času a prostoru. Nezapomeňme, že křesťanství se vyvíjelo od pozdní antiky až do času, který nazýváme "průmyslovou revolucí" pak na něho působila i proměna geografie světa, čili vesmíru, změna představy o čase po životě. A to znamená, vazbu mezi časem pozemským, historickým, a časem eschatologickým, časem života a časem očekávání. Co jiného to může znamenat, než pozvolnou mentální revoluci? Jde tu doslova a do písmene o změnu života! A takové zrození víry se váže na hluboké změny v dané společnosti. Jde však i sociální změny, které mají vliv na ideologii. Katolická církev se této věci ujímá a bere ji pod svou kontrolu. Ta vyúsťuje k rozdělení moci nad oním světem mezi ní a Boha. Ve hře je něco velmi významného.
O logice a genezi očistce
V letech mezi roky 1150 až 1250 se usídlila myšlenka očistce , která v sobě sama představuje prostřední onen svět. Mrtví podstupují zkoušku, kterou mohou živí svými modlitbami jako duchovní pomocí zkrátit. Dne můžeme, v naší době, jen obtížně zachycovat dlouhou minulost idejí a obrazů, věr a činů, mnohých teologických debat a i pohybů v hlubokých vrstvách společnosti.
A) Víra v očistec předpokládá víru v nesmrtelnost a vzkříšení
Jedině za předpokladu této víry může pro člověka mezi jeho smrt a vzkříšení vstoupit nějaké nové dění. Jde o přídavek k podmínkám, za jakých mohou některé lidské bytosti dosáhnout věčného života. Nesmrtelnost, jíž se dosahuje skrze život jedince. Náboženství, která věří (hinduismus nebo katarství). v reinkarnaci, v neustálé stěhovaní duší, víru v očistec však vylučují.
B) Myšlenka soudu na mrtvými
Tato myšlenka je v různých náboženských systémech velmi rozšířená. Modality tohoto soudu se od jedné civilizace k druhé civilizaci mění. Varianta soudu, která zahrnuje existenci očistce, je velice originální, a to proto, že popisuje dvojí soud. Jeden soud se odehrává v okamžiku smrti a druhý pak na konci časů. Do prostoru v eschatologickém osudu vkládá složitou proceduru "zmírňování trestů", zkracování muk pod vlivem různých faktorů. Předpokládá projekci určité velice sofistikované myšlenky spravedlnosti a stejně sofistikovaného soudního systému.
C) Myšlenka osobní odpovědnosti a svobodné vůle
Myšlenka osobní odpovědnosti člověka a svobodné vůle člověka nese v sobě předpoklad jeho prvotního hříchu, ale člověk je souzen za hříchy spáchané na jeho vlastní odpovědnost. Očistec zprostředkovává onen svět a souvisí s typem hříchů ležících uprostřed mezi čistotou světců a spravedlivých a neodpustitelnou provinilostí kriminálních zločinců.
Trvalo to zase dlouhou dobu, než se zrodila myšlenka, co s běžnými hříchy", těmi každodenními hříchy. A tak se zrodila kategorie lehkých, prominutelných hříchů v kategorii, která šíření víry v očistec předcházela a byla jednou podmínek jeho zrodu. Očistec se proměnil v místo, kde se očisťují lehké hříchy.
Víra v očistec jako místo trestů předpokládá vyjasnění vztahů mezi duší a tělem. Církevní doktrína zněla: ve chvíli smrti nesmrtelná duše opouští tělo a znovu se s ním spojí teprve až při vzkříšení těl na konci všech časů. Duše oddělené od těla byly obdařeny hmotností sui generis, a mohly trpět mukami očistce jakoby tělesné.
Tresty v očistci
Oheň se posvátný symbol a ve středověkém očistci a jeho předchozích prvních náznacích se vyskytuje ve všech formách: ohnivé kruhy, ohnivá jezera a moře, prstence z plamenů, ohnivé zdi a jámy, tlamy oblud chrlící plameny, žhavé uhlíky, duše ve formě jisker, ohnivé řeky, ohnivé hory a údolí. Jistě, že si položíme otázku - proč všechen ten posvátný oheň? G. Van der Leeuw píše: "Oheň smazává životní období uplynulé a umožňuje období nové."
Dva hlavní rysy ohně očistce
Prvním, a charakteristickým, rysem očistcového ohně je, že tento oheň omlazuje a činí nesmrtelným. To je oheň, "jimž se prochází". očistec je totiž místo přechodné (Sv. Pavel v Listu Korintským 3.15 píše: "Sám bude sice zachráněn, ale projede ohněm".) Imaginární cesty očistcem budou cesty symbolické. U středověkých lidí se procházejí ohněm ujme o to snáze,že se model očistce bude rozvíjet podle modelu soudu.
Ordálie
Zkouška ohněm je ordálie, Boží soud. Ordálie pro duše v očistci, ordálie i pro živé, kteří mají očistcem projít, ale ne jako pouzí turisté, nýbrž na vlastní riziko a nebezpečí. Goff píše: "Jakou svůdnost mohl mít tento ritus pro lidi, u nichž se tradice dávného starověku, zprostředkované Řeky a Římany, dědici indoevropského ohně, kombinovaly s praktikami zděděnými po Barbarech, je zřejmé."
Druhým charakteristickým rysem očistcového ohně že ačkoliv zaujal výhradní postavení, vcelku je stále součástí dvojice oheň - voda. V textech ze samého počátku středověku se tato dvojice nejčastěji vyskytuje ve spojení místa ohnivého a místa vlhkého, místa teplého a místa studeného, prvku žhavého a prvku ledového. A základní zkouškou, jíž jsou vystaveni mrtví v očistci, není jen prosté procházejí ohněm, ale střídavé procházejí ohněm a vodou, jak píše Goff: "Jakýsi skotský střik."
Carl Marx Edsman připomíná některé klasické římské texty, kde je řeč o kavkazských asketech, kteří žijí nazí střídavě mezi plameny a ledem. Cicero pak mluví o mudrcích, kteří žijí nazí, bez bolesti snášejí sněhy Kavkazu a krutou zimu, a pak se vrhají do ohně a bez zasténání se nechají smažit." O těchto lidech hovoří také Valerius Maximus.
Křest ohněm
Dvojice oheň - voda(pochopitelně studená) se přítomna v jednom rituálu, který je zmíněn v prvních dobách křesťanství. A ten sehrál v předhistorii očistce velkou roli: v křtu ohněm. Pro křesťany se tento rituál objevuje v evangeliu sv. Matouše a a evangeliu sv. Lukáše, když je řeč o Janu Křtiteli.
"Já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv: on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." (Mt 3,11). Stejnými slovy hovoří Jan Křtitel i u Lukáše (3,16).
Židovsko-apokalytická literatura
Myšlenka křtu ohněm, která pochází ze starých indoevropských mýtů o ohni, se v plné kráse rozvinula v židovsko-křesťanské apokalyptické literatuře. A najdeme zmínky u prvních křesťanských teologů. zejména o Origéna. Edsman v těchto různých aspektech ohně, který zbožšťuje a oživuje, trestá a hubí, vidí různé stránky samotného božského bytí. Je to stále jeden a týž oheň a oheň očistce. Ve své komplexnosti je dědicem oněch mnoha tváří božského, posvátného ohně indoevropského původu.
Sv. Augustin píše ve své Boží obci (VIII.,5), že oheň to jest tělo, jeden ze čtyř živlů. z nichž se sestává náš smyslový svět, je živý, moudrý a že je tvůrcem světa i všeho, co na světě je, že tento oheň je vlastně Bůh."
Křesťanství převzalo božský oheň, který omlazuje a činí nesmrtelným, ale neudělalo z něho víru spjatou s určitým rituálěm, nýbrž Boží atribut, jehož uplatnění závisí na dvojí lidské odpovědnosti. Odpovědnost mrtvých, kteří mu podle svého chování na zemi buď jsou nebo nejsou vystaveni, a odpovědnost živých, jejichž větší nebo menší horlivost může pozměnit délku jeho působení.
Oheň očistce sice zůstává symbolem a nositelem určitého smyslu. totiž spásy očistou, ale je také nástrojem v složitém soudním systému, spjatém ve společnosti zcela odlišnou od těch společností, které věřily v oheň, který obrozuje.
Literatura:
Goff Le, Jacques. Zrození očistce. Praha: Vyšehrad, 2003. Edice Kulturní historie. 1. vydání. 376 s. ISBN 80-7021-637-9.
Dále literatura vyznačená v textu
Žádné komentáře:
Okomentovat