Dějiny
spirituality jsou nová věda s mnohostrannými metodami. Její originálnost
spočívá v tom, že zavádí události světa a oborů, v kterých svět žije ve svém
každodenním životě niterný a náboženský rozměr. Pole bádání má opravdu rozsáhlé.
Dvacet staletí křesťanství na Východě i na Západě, na Dálném východě a v
ostatních světadílech, kam jen mohly proniknout východní nebo západní proudy.
Vyžaduje studium osob, činných jednotlivců či teoretiků, kteří předávají
různými způsoby svou duchovní zkušenost, nauku. Nechybí ani sledování a popis
duchovních hnutí, z nichž některá zůstala zapomenuta, nebo se ze zapomenutí
vynořila. Dějiny spirituality tíhnou k syntéze. K samotnému pojmu spiritualita:
Pojmu spiritualita se využívá také k označení vědecké teologické
disciplíny,zabývající se realizací křesťanského života, tomto případě ale
hovoříme o spirituální teologii,
jako o systému obecného pojednání. Pojem "spiritualita"
zůstává vyhrazeno jejímu obsahu a zahrnuje konkrétní realizaci
"křesťanského prožitku – Moioliho "in vissuto cristaiano".
Myšlení
apoštolů
a novozákonních spisovatelů se soustředilo na osobu Ježíše z Nazaretu a dějinné
poselství, které se nazývá "událost Ježíše." Prvotní kázání evangelia
obsahuje výroky, povzbuzování k obrácení,k víře a bratrskému životu, k vzájemné
lásce a k lásce k Bohu. Teologické pohledy jsou spojeny se zásadami,v nichž se
mluví o hříchu, o smrti, o Boží lásce k lidem, o Kristově přítomnosti v
člověku, o zápase vnitřního člověka, o životě podle Ducha a o tajemném těle
Kristově, o Božím království. Mnoho z toho je obsaženo v Novém zákoně, v
Epištolách sv. Pavla.
Synoptická
evangelia
Ze
čtyř kanonických evangelií jsou tři – tj. Markovo, Matoušovo a Lukášovo –
podobná, souhladná (synoptická). Pokusy řešení vzájemné vazby synoptických
evangelií lze rozdělit do několika skupin: a) hypotézy pracující s myšlenkou
jednoho společného pramene, hypotézy pracující se vzájemnou závislostí/znalostí
evangelií a s teorií dvou pramenů. O problematice bylo vydáno mnoho české i
zahraniční literatury, jejíž autoři se podrobně věnují výzkumu textů evangelií.
Generace
po období apoštolů
Jedná
se o dobu 1. a 2. století, ve kterých vznikaly zprávy, pojednávající o
duchovních postojích, jaké zaujímaly generace následující po době apoštolské a
často ještě židokřesťanské. V té době vznikla katecheze Didaché. Ve
střetu s pohanským světem propuká pronásledování a s ním i mučednictví.
Křesťanské panny dávají svým životem a činy základ ke vzniku řeholního života. Klement Alexandrijský je varuje proti
výstřelkům enkratismu. Projevují se také silné gnostické tendence, které
zavádějí mysl do spekulací. Mezi tyto prameny patří i apokryfické spisy. které
vedou k nekontrolovatelné zbožnosti.
Spiritualita
Klementa Alexandrijského, Origéna a kappadockých otců představuje ideál
křesťanského gnostika, v němž se setkává poznání Písma a otevřenost světu. Z
jeho díla vyvěrá optimismus. Origénes
(† 254) je mnohostranný vykladatel Písma. Rozvíjí duchovní smysl Písma a
duchovní smysly křesťana. Nejmystičtější autor je Řehoř Nysský († 394). Jeho rozsáhlé dílo se zakládá na
rozsáhlém teologickém a filozofickém základu. Jiný typ autora je Řehoř Naziánský († 389) zvaný Teolog. Byl biskupem
na různých stolcích. Čtenáři v něm mohou rozpoznat jemného básníka a citlivého
člověka. Zanechal dílo, které prochází mezi teologií, kontemplativní modlitbou,
poezií, korespondencí a studiem Písma.
Mnišství
Ve
třetím století se rozvíjí nový duch, nový typ duchovního života, který
zaznamená úspěch – mnišství. Vyšel z Egypta, ze Sýrie a z Palestiny. Záhy dobyl
Západ. Od osobní inspirace k cenobitskému životu, který bude prožívat velký
počet mužů a žen, od asketických cvičení zaměřených na moralismus k hlubokým
úvahám učených mnichů ke kontemplaci. V cenobitismu vede problém řízení velkého
množství lidé ke zrodu řehole. Má být výrazem Boží vůle a poslušnosti.
Poslušnost nalézáme i mezi otci pouště, kde stařec "opat" dává
duchovní směrnice ohledně askeze, práce, pokory, mlčení, pokušení a myšlenek
člověka. V této spiritualitě zabírá velký prostor boj proti zlému duchu, a činí
nezbytným rozlišování. Výraznou osobností této doby je Sv.
Antonín (259−356), Otec mnichů. V Malé Asii budou biskupové přemítat o
cenobitském životě a prosazovat požadavek niternosti. Doslovný výklad evangelia
u Basila Césarejského (330−379), jeho poslušnost všem přikázáním Písma a
zřeknutí se vlastní vůle jsou prožívány v komunitě podle lidské míry. V ní se
ustálí rovnováha mezi modlitbou, ruční a intelektuální prací a povinnosti
pohostinnosti. S Evagriem Pontiem (356−400) se vyjadřuje mnišská spiritualita
syntetickou naukou. U Makaria (300−390) nalézáme osobní zkušenost s
božskou přítomností. Makarius přiřazuje nepřetržitou modlitbu, světlo
duchovního života, pohled srdce.
Spiritualita
latinského Západu
Spiritualita
latinského západu je méně okázalá, více praktická, ale pevná a teologická. Cyprián z Kartága († 258), obrácený učitel řečnictví,
musel bojovat o zachování jednoty jeho církve a jednoty univerzální církve.
Jednotu spatřuje v eucharistii. sv.
Ambrož z Milána (* 339–397) působí v ovzduší věroučných bojů proti ariánům
a ve svém spise De officis dává duchovenstvu své církve první pojednání
o kněžském životě. Jeroným (340/47−420) je překladatel a komentátor Písma,
vůdce žen, nadšený propagátor mnišského života. Svatý
Augustin (354–430) je nejvýznamnější osobností západní patristiky. Byl
především teologem a svým dílem dal vzniknout navýsost pesimistické tradici.
Zabýval se problémy vzniku zla a hříchu, lidstvo je v jeho pojetí massa perditionis
– hříšná masa. Jeho názory jsou z velké části stále platné v křesťanských
kruzích, především v protestantských směrech. Zabýval se i filosofickým
problémem vztahu církve a státu, otázkou času apod.
Pastorální
spiritualita VýchoduVýchodní spiritualita
Když
chce východní křesťan dospět k zboštění, vydává se na cestu askeze (vnitřního
obrácení). Tato pouť, jak o tom svědčí pouštní Otcové, se skládá ze tří etap:
očišťování, osvícení a sjednocení.
Jan Zlatoústý (347–407) vyjadřuje svou spiritualitu
kazatelským způsobem života a svými spisy. Roky, které trávil jako mnich a
pastorační činností zúročuje v umění přesvědčovat své posluchače o mravní ceně
modlitby a milosti a o tom, že jednou z nejrealističtějších forem lásky je
dávat almužny a rozdat svůj majetek. Zajímá se podrobně o stavy křesťanského
života. Dalšími významnými osobnostmi jsou Cyril Jeruzalémský (315–386), Teodor z
Mopsuestie (350−428) a Niketos z Remesiany. Od 3. století vydávají synody místních
církví kánony,
které pomáhají k lepšímu duchovnímu životu a pranýřují zlořády. V Mezopotámii
působí jáhen Efrém (306−373). známý svými hymny a kázáními. V nich připomíná,
že víra zahrnuje lásku a že se musí projevovat navenek.
Období
před barbarskými nájezdy
Západní
spiritualita
Po
plodném 4. století nastávají na Západě krušnější časy. Duchovních spisů ubývá a
duchovní osobnosti jsou postaveny před velké problémy. Benedikt
z Nursie (480–547) byl na počátku asketa a poustevník. Před tím, než
uskutečnil integrální cenobitismus, seskupil své žáky ve dvanácti
klášterech a poté sepsal Řeholi, která je originální tím, že předepisuje
trvalý pobyt v klášterech. Pod autoritou opata mnich pěstuje poslušnost, mlčení
a pokoru. Sám sv. Benedikt si znovu osvojí mnišskou pokoru. Životu kláštera
dává rytmus veřejná a soukromá modlitba. Dalším významným mužem tohoto období
byl Řehoř Veliký (535–604), který měl vliv po celý
středověk. Byl vůbec prvním mnichem, který byl ustanoven za papeže. Jeho Regula
pastoralis je zpytování svědomí o umění pomáhat duším, které bude sloužit
středověkému duchovenstvu. Dalším dílem jsou Dialogy. Vědom si lidské
bídy ukazuje cesty kontemplace.
Východní
spiritualita
Spisy
autorů Areopagu
V
7. století vznikají Spisy autorů Areopagu, které rozvádějí pojetí světa
složeného z hiearchií, z nichž každá má ve své rovině úlohu zbožšťující a
osvěcující. Mystická teologie mluví o božské tmě a oslavují sjednocení s
transcendetním původcem všech věcí v duchovní nahosti. Představitelem tohoto
směru je (Pseudo) Dionýsius. Na jeho ideály a
navázal Maxim Vyznavač (580–662) a Jan
Damašský (657–749). V budoucnu bude ispirovat sv. Viktora, cisterciáky, Viléma ze Saint Thiery, velké teology 13.
století, například Tomáše Akvinského a později i mistra Eckharta,
Taulera, sv. Jana od Kříže a školu karmelitánskou.
Období
evangelizace
Smysl
pro pokání v 7. století je obdobím evangelizace. Četní biskupové zakládají
kláštery. A v té době podle vzoru Kolumbána (543–615) přinášejí irští mniši na kontinent
své „Penitenciály“ a hlásají pomíjivost světa.
Irsko
V
Irsku se
rozšířila forma života, které ponechávala velký prostor zpovědi a soukromého
pokání. Počínaje tímto mnišským pokáním si získá zpověď se svými sazebníky a se
svým přísným zpytováním svědomí půdu v životě křesťanů a učiní svědomí hříšníků
citlivějším. To povede k usilovnějšímu vnějšímu umrtvování. Jednou z jeho
nejznámějších forem bude věčné putování. Také knihy inspirované Řehořem Velikým
budou věřícím pomáhat, aby žili jako dobrovolní kajícníci proniknutí pocitem
hříchu a strachem ze soudu. Zkroušenost je tedy jedním z nejrozšířenějších
duchovních citů.
Hésychie
Na
Východě byl výrazným představitelem Jan Klimak, který byl poustevníkem
a cestoval do Egypta. Dříve, než se stal představeným mnichů na Sinaji, uspořádal
poučky o mnišství do třiceti „příruček“ duchovního žebříčku, která sahá od
rozchodu se světem až k získání základních ctností a k boji proti vášním, od
praktického života ke kontemplaci ve spojení s Bohem v hésychii. Hésychie je
klid pozůstávající z vnějšího a vnitřního ztišení. Toto téma bude rozvíjet
hnutí hésychastů v kontroverzi s Palamasem a v ruské mnišské obnově.
Duchovní
život za karolínské doby
Nástup
Karla
Velikého (742–814) má vliv na spiritualitu jeho říše. V době, kdy je oblast
časná a duchovní spojena, nutně vede autorita křesťanského vladaře, který
svolává synody, vydává zákony, podporuje teologickou tvorbu a organizuje
školství, k obnově, kterou nazýváme karolínskou renesancí. Zákonodárství Karla
Velikého je prosyceno duchem evangelia (podobně jako zákonodárství
Konstantinovo). Významným laikům jsou adresována pojednání o spiritualitě,
která jim připomínají jejich moc, odpovědnost, povinnosti a ctnosti, které mají
pěstovat. Radí jim, aby četli Písmo a pomáhali chudým. Mezi duchovenstvem
vzniká zájem o sdružování a oživení duchovního života. Chrodegangovi,
biskupovi z Metz, to umožní, aby dal kanovníkům statut, podle kterého by mohli
svou pastorací sloužit všem. Mezi mnichy je znát výlučně vliv benediktýnské
řehole, která se začíná komentovat, kdežto Benedikt z Aniane (asi
750−821) ji převezme, obnoví mnišský řád a přidá jiné modlitby k liturgickému
oficiu. Bez valného zájmu té doby zůstává myšlenka Jana Scotta Eriugena
(816–877), který zavádí do západního myšlení (Pseudo)Dionýsiův platonismus
a apofatismus.
Temná
staletí
Reformní
snaha za úpadku v 10. a 11. století probíhají v době, která je nazývána jako železný
věk, jako temná staletí. Církve, včetně Říma, je v rukou laiků. A
jejich pohnutky a snahy nejsou vždycky duchovní. Ambice velmožů, simonie,
nezdrženlivost a nevědomost duchovenstva podporují všeobecný úpadek.
Petr
Damiani (1007–1072) byl prorokem samoty a kritizuje a soudí zlořády, které
se usadily v církvi. Za nějakou dobu bude předkládat feudálním pánům ideál
věrnosti a loajality, aby dali své síly do služeb a obrany bezbranných a
slabých. Instituce Božího příměří, která omezuje krvavé soupeření, ale úplně ho
nepotlačuje, pomůže křesťanským rytířům vrátit křesťanskou duši.
Laici
dostávají do rukou knihy, aby zůstali ve styku s Písmem. Liturgie množí
sekvence a tropy o Boží velebnosti a o Kristových tajemstvích, vznikají
modlitby k svaté Panně a roste počet mariánských svátků. Opati mimořádně
napomáhají snahám mnichům v Cluny a v Gorzii. Jejich sdružené konventy se
proměňují v kongregace, které vytváření síť opatství podléhající téže
observanci.
Romuald
(952−1027) a kamaldulští mniši znovu proslaví poustevnictví jako reakci na
blahobyt karolínské doby. Prchá před světem a pěstuje skutečnou chudobu, ze
strohosti si dělá pravidlo života a z křesťanského putování – vyhnanství.
Putování,
křižácké hnutí a mystika 12. Století
Putování
je termín pro výraz duchovního života, realizovaném v cestování v chudobě, aby
bylo možné lépe nalézt Boha, duchovně se obnovit tělesným pokáním, jaké s sebou
pouť nese. Poutník vede po celou dobu život modlitby, a někdy k ní přidává
dobrovolné kajícnosti. Střediskům, která mu poskytují nocleh, dává příležitost
k dobročinnosti a k pohostinnosti. Chce vidět Jeruzalém, žít tam a zemřít.
Všechno, co bylo spojeno s Kristem ho uchvacuje a přitahuje, i ostatky, kterými
ho Východ neúnavně zahrnuje. Kolem druhé poloviny století dostane putování
podobu křižáckého hnutí.
Křižácké
hnutí
Křížové výpravy měly zpočátku duchovní povahu, ale
zvolna se laicizovaly. Jeho mystická hlediska budou u rytířů podrývána
dychtivosti po územních ziscích nebo přeběhnutím k "nevěřícím". Mezi
prostšími lidmi má duchovní cíl mileniaristické zabarvení a ostře se rýsuje
rozpor mezi chudými a mocnými. Dochází i k tomu, že křižáci páchají násilí na
židech nebo na východních křesťanech.
Vznik
vojenských a dalších řádů
Jedním
z plodů křižáckých výprav byl vznik vojenských řádů. Nejprve třetích řádů, a
potom řádů řeholních. Řehole
templářů je příkladem tohoto povolání. Obnovuje ho nemocniční Řád sv. Jana, na jiných
místech Němečtí rytíři a španělské vojenské řády v
Calatrava, Alcántara a Avis. Jiní řeholníci se věnují vykupování vězňů, jiní
ošetřují malomocné a poskytují pohostinství poutníkům. Vznikají také Bratrstva
stavitelů mostů a zedníků. Norbert
z Xantenu (1080−1134) zakládá premonstrátský řád, který uvádí požadavky
mnišského života do souladu s pastoračnímu úkoly. S Brunonem a s kartouzou
(1084) je zavedena forma života, která pěstuje absolutní poustevnictví. V
samotě se bude rozvíjet prostota tiché kontemplace, čistota srdce a duchovní
panenství. V benediktýnském řádu osobní syntéza opata
Jana de Fécamp (ve stylu Vyznání od sv. Augustina), který žasne nad
vnitřní proměnou otevírá cestu afektivní spekulaci sv. Anselma. Novým řádem jsou cisteriáci,
pro které pracoval Bernard z Clairvaux. Bernard z Clairvaux
(1090−1153) byl kontemplativní myslitel, jehož učení vyjadřuje vnitřní
zkušenost, vezme za svůj plán Roberta de Molesmes a vtiskuje cisterciákům
zvláštní spiritualitu, kterou chce docílit, aby se tělesná stránka člověka
změnila pomocí pokory, aby duše postoupila od lásky služebné a nájemnické k
lásce dětinné a k lásce snoubenecké, jež bude už pevná a dokonalá. Bernard bude
mít obrovský vliv ve vlastním řádu i v jiných duchovních proudech. Cisterciáčtí
mniši budou pokračovat ve výkladu Písně písní, který Bernard ponechal
nedokončený. Nejvíc se mu přiblíží Vilém ze Saint Thiery († 1148),
benediktýnský opat s cisterciáckou duší, v němž se sbíhají směry pocházející od
sv. Augustina a Origéna a podle něho je láska sám rozum. U všech cisterciáků
nacházíme touhu po životě ve spojení s Kristem a citová stránka tohoto života
je podněcována teologií.
Spiritualita
školy kanovníků
Spekulativnější
a předscholastická je spiritualita školy kanovníků sv. Viktora Pařížského,
blízká jednomu z hlavních středisek, která se v té době rozvíjejí v Evropě.
Hugo (1096−1141), muž encyklopedických zájmů, se věnuje úvahám o svátostech, o
znameních vepsaných v přirozenosti a v milosti. Skot Richard († 1173)
uspořádává stupně kontemplace a spojuje je se stupni horoucí lásky. Jeho bádání
o Nejsvětější trojici, čistě rozumé, je rozbor lásky k Bohu podepřený
kontemplativní touhou. Jiní viktorini, jako například Arcadus a jeho kázání,
Adam a jeho liturgické sekvence, později Tomáš Gallus a jeho mystická teologie
zděděná pd Pseudodionýsia, dává svou spekulaci do služeb duchovního života.
Náboženský
kvas ve 12. století
Již
řeholní reformy 10.−11. stol. požadovaly návrat k apoštolské chudobě prvotní
církve. Vita apostolicam byla těsně spojena s ideálem vést podle vzoru Krista a
jeho apoštolů život chudého potulného kazatele. Pod dojmem křížových výprav se
touha po takovém životě rozrostla přímo v lidové hnutí, které se zmocnilo
Západu. Lidé se zajímali o evangelium. Řeholníci a klerikové se věnovali četbě
Písma, ale i prostí laici se sdružovali v malé kroužky a dávali si předčítat a
vykládat bibli. Lidé přicházeli odevšad, aby slyšeli slavné kazatele.
Stoupenci
reformy
Tachelm byl horlivý stoupencem
reformy, který se postavil proti jakémukoli majetku kleriků a káral bohatství
duchovenstva. Skončil tím, že spiritualisticky potíral hierarchii a svátostnou
církev, zavrhoval také eucharistii. V roce 1115 jej lid ubil, ale jeho bludy
působily dále. Proti jeho bludům kázal v roce 1124 Norbert z Antverp. Dalším
radikálním kazatelem by i italský kazatel Arnold z Brescie, který
požadoval chudou církev a silně kritizoval papežství. Když se dal zavléci do
politických pletich města Říma, ocitl se v soukolí římské politiky a v roce
1155 ho dal císař Fridrich Barbarossa popravit. Jeho stoupenci,
"arnoldisté" přešli později k valdenským a katarům.
Valdenští
Valdenští
dovozovali svůj původ od bohatého lyonského kupce Petra Valdese. Kolem roku
1173/76 objevil při četbě Matoušova evangelia (10,5n) ideál chudoby, a tak
rozdal svůj majetek a oddal se apoštolátu přísné chudoby a hlásání pokání. Jeho
stoupenci "Kristovi chudí", nebo také "Lyonští chudí"
veřejně kázali a tvrdě kritizovali aktuální poměry. Lyonský biskup jim kázání
zakázal s tím, že jako laici nejsou kvalifikovaní mluvit o otázkách víry.
Valdes se obrátil na papeže Alexandra II., který mu povolil kázat pouze pokání,
pokud se zdrží jakéhokoliv jiného hlásání víry. Po té, co mu však biskup po
druhé zakázal kázat pro nedodržení podmínky, obrátil se znovu do Říma a v roce
1184 mu papež nejen zakázal kazatelskou činnost, ale také celé hnutí. Valdes se
postavil na odpor, ale papež ho exkomunikoval. Hnutí bylo zatlačeno do podzemí,
zradikalizovalo se a vstřebalo do sebe bludné nauky. V roce 1217 Valdes zemřel
a zbytky jeho hnutí a i název přešly na italské protestanty.
Kataři
Zatímco
všechny výše charakterizované skupiny měly křesťanský základ, hnutí katarů bylo nekřesťanské,
manichejskodualistické. V 9. století byli přesídleni z Byzance na Balkán
arménští paulikiáni a přinesli s sebou staré gnostické
představy. V 1 pol 10. století je shrnul do soustavy kněz Bogomil v Makedonii
se hlásal ideál čistoty (od toho pojem katharoi - kataři - kacíři). Tyto
ideje se rozšířily prostřednictvím kočovných obchodníků a vracejících se
křižáků po Německu, do Anglie, Francie a Itálie. Roku 1167 se konal v Toulouse Velký
katarský koncil, na kterém kromě jiného prohlásili svátosti za dílo ďáblovi
a obrátili se i proti státu a císaři. Rozšířili se zejména v jižní Francii v
oblasti města Albi (odtud jejich název albigenští, sblížili se s barony a
chystali se k boji proti francouzskému království. V roce 1209 vyhlásil papež
Inocenc III. křížovou výpravu proti nim a dvacet let trvalo vraždění, které si
vyžádalo mnoho obětí.
Inkvizice
Za
Inocence III. se inkviziční řízení změnilo v církevní procesní právo, které
zavazovalo vrchnost v některých případech a z moci svého úřadu zakročovat proti
provinilcům a hříšníkům. Nesměla čekat, až bude někdo obžalován (obžalovací
proces), ale musela jej z vlastního podnětu (ex officio - oficiální
princip) vypátrat a přivést k soudu. V roce 1224 vydali Řehoř IV. a císař
Fridrich II. zákon proti kacířům pro Lombardii a v roce 1253 Inocenc IV.
zplnomocnil inkvizitory k použití útrpného práva.
Apoštolský
život ve 13. Století
Touha
žít podle evangelia byla sice dobrá, ale bylo zapotřebí se shodnout s církví.
Byla nutná chudoba, co nejpodobnější chudobě Kristově, bratrská jednoduchost
vzhledem k věcem a lidem živená láskou ke Kristu, pochopení ze strany církevních
struktur. Toto uskuteční František z Assisi (1182−1226). Jeho život byl
syntézou mezi oddaností ukřižovanému Kristu a službou v institucionální církvi.
Z toho ohniska bude čerpat řada františkánských mystiků. Jiní, méně
zdatní v prožívání této syntézy bude přehánět mysticismus tak dalece, že mu
dají podobnost sekty. Svým způsobem odlišný je řád založený sv.
Dominikem (1170−1221), u kterého rozhodlo setkání s katary. Karmelitáni,
jejichž řeholi složil Albert Jeruzalémský, budou uctívat sv. Pannu a
budou šířit její škapulíř. Jsou následovníky proroka Eliáše a jejich nejlepším
údělem je kontemplace v samotě, Jiné řády, jako servité,
celestýni, mercedáři, poustevníci od sv.
Augustína jsou důkazem rozmachu řeholního stavu. Pro laiky vzniká
vzdělávací a praktická literatura.
Jinověrecké
skupiny
Termíny
"bekyně" a "bekhardi"
označuje muže (boni viro) a ženy (mullieres religiosae), které
náleželi k laickému duchovnímu hnutí, napodobňujícímu řeholní život. Termín
"beghine" se užíval nejprve v Brabantsku, kolem Liege a v Porýní. J.
van Mierlo dokládá, že výraz vznikl zkomolením slova Albigenses (Albigenští),
podle jiných autorů výraz pochází z anglosaského beggen (prosit,
žebrat). Ale je možný výklad, že se jedná o starofrancouzský výraz pro osobu,
nosící hrubý šat kacířů (např. katarů).
Hnutí,
které se rozvinulo ve 12. a 13. století, má své paralely ve Francii (papelardes),
Itálii (pinzocchere) či Španělsku (beate). Vznik hnutí bekyň je
dán historicky a to v souvislosti s gregoriánskou reformou, ve 12. století, kdy
zasvěcené ženy neměly mnoho příležitostí se věnovat řeholnímu životu. Chtěly
dát příklad svým křesťanským životem, ale nechtělya tvořit klášter. Jakub z Vitry († 1240) velký
ochránce bekyň v Belgii, získal od papeže Honoria III. ústní schválení a hnutí
se začalo šířit ve Francii a Holandsku i v Porýní. Právní postavení bekyň se
zhoršilo po odsouzení bulou Ad nostrum (6. května 1312) Viennského koncilu. O mystice bekyň se hovoří v
souvislosti s velkými postavami mystiky 13. století, které zanechaly texty
začleněné do mystické literatury.
Rýnská
spekulativní mystika a devotio moderna ve 14. a 15. století[editovat
| editovat
zdroj]
V
průběhu 14. a 15. století pozorujeme přesunutí duchovních středisek. Usazují se
v zejména v germánských oblastech. Zakládají se nové řeholní společnosti: celité, olivetáni, jezuaté, jeronýmité, třetí řády, bratři společného života,
řeholní kanovníci
ve Windesheimu, kteří budou mít velký vliv na moderní spiritualitu.
Dále pokračuje misionářský elán dominikánů, františkánů, šíří se
kláštery, a to hlavně v germánských oblastech. Zjevení a spisy velkých mnišek,
jako Machtildy z Magdeburku a Gertrudy z Helfty a
Mechtildy z Hackerbornu příspívají k šíření dobových snah. Výskyt těchto
ženských duchovních osobností je novým zjevem v duchovním životě, odlišným od
toho, čím byla Kateřina Sienská (1347−1380). Duchovní plodnost
Německa se upevňuje dílem velkých spekulativních dominikánů, jako byl mistr
Eckhart († 1328), Tauler († 1361), Jindřich Susso († 1366). Ti
tlumočí zásadní přesvědčení, že pokud se má dospět ke kontemplaci, je nezbytné
se všeho zbavit. Do této linie patří i Ruysbroeck (1283−1381), kněz a
poustevník a převod augustiánské kumunity v Groenendaelu.
Hnutí
"devotio moderna"
Hnutí
devotio moderna (moderní zbožnost) pochází od
Gerarda Groote, podporované Florencem Radewijnsem. Institucionální formy mu
dali Bratři společného života a řeholní kanovníci z Windesheimu, kteří si
zachovávali odstup od řeholního života. Hnutí je tvořeno skupinkami, které
chtějí žít život chudoby a vnitřní modlitby, živený z bezpečných pramenů
tradice a proto sbírají její texty. Vážnost jeho členů vylučuje vše, co
přesahuje obyčejný křesťanský život. Neprojevují zájem o mystiku, duší
liturgického života je snaha o niternost. Gerard ze Zutphenu, Gerlac Peters, Tomáš Kempenský, Jan Monbaer propagují praktickou
spiritualitu, afektivní a zbožnou, přemítají o marnosti lidských věcí, o Božích
soudech. Následování Krista je jedním z nejvýraznějších děl tohoto hnutí, ale
není jediné. Moderní zbožnost, utopená v reformaci a opomíjená v humanismu
přejde k Ignácovi z Loyoly. Svým hledáním příliš intimní
zbožnosti posílila rozchod mezi teologií a spiritualismem, který již nastával.
A to přimělo světské učitele, zejména ve Francii - Petra d'Ailly, Jana Gersona,
E. Ciboule - aby dali vážné teologické základy spisům o kontemplaci. Také Mikuláš Kusánský odmítne rozluku mezi teologií a
spiritualitou a přikloní se k afektivní kontemplaci a k "učené
nevědomosti".
Humanismus
a lidová zbožnost
Humanismus
je mnohovýznamová záležitost, která sahá od obdivu k pohanské antice až ke
snahám přenášet její ctnosti do křesťanství a ústí do návratu ke kritickým
biblickým a patristickým pramenům. Erasmus Rotterdamský (1467−1536) se domnívá,
že vědecky podložené Písmo stačí k oživení křesťanské zbožnosti. Plodem této
"učenné zbožnosti", která se nezatěžuje dogmaty, je "Kristova
filozofie". Lefébre d'Etaples pokračuje v linii Otců, které vydává, a chce
vnitřní čisté kristocentrické náboženství. Tato spiritualita elity
ponechává věřící jejich prostoduchým útržkovitým a pověrečným přesvědčením ve
světě, který je křesťanský jen podle jména.
Rozklad
Západu
Institucionální
církev je pod kritikou lollardů a Viklefa (1320−1384) v Anglii, kteří proti ní kladou ideál
chudých kněží. Nelze opomenout i učení mistra Jana Husa
(1369−1415), které vyústí do českobratrského hnutí. Až Tridentský koncil se
pokusí odstranit všechny problémy té doby. Přinesl reformu episkopátu a rozvoj
biskupské spirituality.
Španělsko
v 16. Století
Nejznámějšími
mystiky 16. století jsou: Ignác
z Loyoly (1491−1556),který zaznamená svou zkušenost konvertity v díle
"Duchovní cvičení", zakladatel Tovaryšstva Ježíšova a tvůrce Stanov
Tovaryšstva Ježíšova, schválených v roce 1540 soustřeďují život
apoštolských řeholníků kolem "poslání", Terezie
z Avily (1515−1582), reformátorka Karmelu, žena modlitby a činu (v modlitbě
spatřuje cestu, jak dospět k dokonalé lásce), Jan od Kříže (1542−1591) začíná psát, když Terezie z
Avily končí, o podstatné otázce hledání Boha cestou niternosti, očišťování
dynamismu, který táhne k Bohu duši, jež ví, že je stvořena pro něho
"nocí" - aktivní a pasivní očišťování od všeho co je "vnějším
člověkem" - dlouhý výstup, který dospívá ke kontemplativnímu sjednocení.
Vliv Jana od Kříže, s kterým kontrastovalo anti-mystickém hnutí ještě za jeho
života a který byl zastírán v dalších třech staletích, je znovu objeven ve 20.
století. Nadále se prosazuje učení Karmelitánské školy a u všech, kdo touží po
radikalismu a hledají transcendentního Boha, který je láska. Duchovní proud ve
Španělsku se pak zpomalují, a to vlivem výstřelků osvícených alumbrados,
kteří vystupovali proti církvi a svátostem. Inkvizice zakročovala a tím brzdila
vzlet. Ale to nemohlo zabránit tomu, aby se neukázal hluboký význam vnitřní
modlitby a jejích vyšších forem nezdůraznila se personalismus spirituality a
životnost křesťanské spirituality.
Francie
v 17. století
Vlivnou
osobností tohoto času byl František Saleský (1567−1622) napsal Pojednání
o lásce k Bohu a to rozšířilo perspektivy Úvodu do zbožného života,
rozmnožilo teologické analýzy a psychologické poznámky. Realistický optimismus
tohoto zbožného humanismu, který odkazuje člověka jako Boží obraz na Boha
samotného, pomáhá k vedení uvědomělého duchovního života. Založením řádu Navštívení,
který se má věnovat bližnímu, se biskup z Annecy pokouší o formu řeholního
života, v němž vnitřní požadavky nahrazují umrtvování, jež byla pravidlem v
ženských řeholních řádech. Postaví své řeholnice na úroveň existujícím mnišským
formám. Taktéž se stane voršilkám, které založila v Itálii sv. Angela Mericiová
(1474−1540). Ale svou věc neprohrají sv.
Vincenc z Paula († 1660) a jeho Dcery křesťanské lásky.
Reformní
hnutí Port - Royal a jansenismus
Port
Royal bylo mocné reformní hnutí, které žádalo návrat k prvotní církvi.
Angažovalo se v teologicko - politických diskusích, které vyvolal spis Augustinus
biskupa Jansenia
(1565−1638). Toto národní náboženské probuzení, jehož strohá zbožnost spočívá
ve smyslu pro Boží velikost, pro mravní přísnost a také v hodně pesimistickém
pojetí lidské přirozenosti, bude podstupovat různé vlivy, takže vybočí do
tvrdošíjného sektářství a toho pak budou využívat galikánští
právníci. Jeho svůdná nesmlouvavost vůči světu, sympatie pro obyčejné cesty bez
přílišného zdůrazňování mystických stavů mu získalo mnoho zastánců téměř ve
všech prostředích. Na jansenismus byla uvalena mnohá odsouzení, ale ta spíše
přispějí k jeho proslavení než k jeho zákoníku. Vážné úsilí a jeho vůle k
autentičnosti jsou pokládány za prvky jeho úspěchu a vlivu, který potrvá ve
Francii a Itálii tři staletí. Tento úspěch zapříčinil upuštění od svátostné
praxe a ochabnutím smyslu pro církev a její tradici.
Anti-mystická
reakce a tradiční zbožnost v 18. století – kvietismus
Zatímco
mystikové nadále jdou cestami sebezmaření, odevzdanosti do vůle Boží a
učenlivosti k Duchu svatému, zatímco se ve Španělsku vydává mnoho spisů a vedou
se debaty o kontemplaci získané a vlité, rýsuje se opozice proti mystice. V
tomto ovzduší vyvstává otázka kvietismu. Jde o duchovní postoj, kterému se připisují
prastaré příčiny a předchozí okolnosti a který je především návratem k
extrémním stanoviskům. Teze o přístupu k mystickým stavům bez předchozí askeze,
modlitba klidu, při níž člověk prožívá nezištnou lásku k Bohu, že se ani trochu
nestará o svou blaženost, představa, že může žít někdo ve stavu lásky, tvrzení,
že zbožná cvičení jsou zbytečná a že je zbytečné utíkat ke Kristovu lidství,
absolutizování svědomí, které je přímo spojené s Bohem, patří mezi teze
Miguelovi Molinosovi (1628−1669). I když se k nim hlásily různé osoby,
netvořily syntézu. Zakládají se na sporné teologii a antropologii. Budou
neobratně propagovány a také špatně vykládány a budou předmětem kontroverze o
čisté lásce, které budou odporovat Bossuet (1627−1704) a Fénélon (1651−1715).
Duchovní
život v 19. a počátku 20. století
Jedním
z nejvýraznějších rysů 19. století je vystoupení sociálního křesťanství, které
se zabývá postavením dělníků, v jiném případě zase postavením chudých. Ve 20.
století zase apoštolátem tisku a všeobecně sdělovacích prostředků (Alberione). V jiných případech zas
má formu Katolické akce, odhodlané pracovat v rodině a v
rozličných životních prostředí.
Století
devatenáctým procházejí krize a války, ale také burcují spiritualitu křesťanů.
Křesťanská spiritualita je zaměřena na své znovuvybudování nebo na své
odůvodňování v obranném duchu. Její tvůrčí spontánnost si přisvojuje metody ani
institucionální formy - žije v rámci farností a
zbožných společenství. Je více moralizující a více citová, než nauková.
Uchovává si odstup od světa, jehož negativní hodnoty chápe jako opak svých
zásad.
Literatura
Knihy,
slovníky, příručky
Fiorre,
F., Goffi, T. Slovník spirituality. Kapitola: Dějiny spirituality. Str.
163-168. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. 1294 s. ISBN
80-7192-338-9
Fiorre,
F., Goffi, T. Slovník spirituality. Kapitola: Spiritualita. Str. 904 - 912. 1.
vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. 1294 s. ISBN
80-7192-338-9
Fiore,
F., Goffi, T. Slovník spirituality. Spiritualita soudobá. Str. 912 - 931.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. 1294 s. ISBN
80-7192-338-9
Fiore,
F., Goffi, T. Slovník spirituality. Kapitola: Askeze. Str. 40 - 53. Kostelní
Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. 1294 s. ISBN
80-7192-338-9
Fiore,
F., Goffi, T. Slovník spirituality. Kapitola Celibát a panenství. str. 79 - 92.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. 1294 s. ISBN
80-7192-338-9
Borriello,
L. et al. (eds). Slovník křesťanských mystiků. Vybraná hesla z ital, přel.
Ctirad, Václav Pospíšil, str. 9 - 53 Vojtěch Kohut OCD.,Úvod do křesťanské
mystiky, s. 9 - 51. 765 s. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012.
- 767 s. ISBN
978-80-7195-198-8
Špidlík,T.,
Spiritualita křesťanského Východu. Mnišství. Z fran, přel. J. Valíček OFMCap. 1
vyd. Velehrad: Refugium - Velehrad, 2004. 396 s. ISBN 80 - 86715-16-7
Ryšková,
M., Doba Ježíše Nazaretského. Historicko - teologický úvod do Nového zákona.
Str. 176, 258-324. 1, vydání, Universita Karlova: Nakladatelství Karolinum,
2010. 479 s. ISBN
978-80-246-1465-6
Franzen,
A., Malé církevní dějiny. str. 14, 76, 94, 118, 153, 148, 152. Z něm. přel.
Bedřich Smékal. 2. vyd. ZVON: České katolické nakladatelství, Praha, 1992. 334
s. ISBN
80-7113-008-7
Internetové
zdroje
Monasticismus.
cit. 2013-12-31. Dostupné z: http://oce.catholic.com/index.php?title=Monasticism
Hagiografie.
cit. 2013-12-31. Dostupné z: http://oce.catholic.com/index.php?
Žádné komentáře:
Okomentovat