Tři
normandští králové – co vyprávěl kronikář
Tři normanští králové -
Vilém Dobyvatel, Vilém Ryšavý a Jindřich I. sloužili přijaté vlasti dobře,
nastolili v Anglii vládu pořádku, udrželi mezi právy církve a právy panovníka
přijatelnou rovnováhu a reformovali soudnictví. Angličané jim vděčili za mnoho
a dobře to věděli. Anglosaský kronikář, kterého není možné podezřívat z nějaké
shovívavosti k Normanům, po vylíčení smrti krále Jindřicha I. dodává:
„Byl
to statečný člověk, který budil úctu i strach. Za jeho vlády se nikdo neodvážil
činit druhému příkon. Nastolil vládu míru pro člověka i pro zvěř, a tomu, kdo
cestoval jeho královstvím s nákladem zlata a stříbra, se nikdo neodvážil
říci jiná než laskavá slova.“
Králův
mír, to je veliká hodnota monarchie a tato hodnota jí také koncem patnáctého
století zabezpečí vítězství.
Příběh
začíná – Jindřich II. Planagenet a jeho rodinka
Jindřich I., určil za svoji
dědičku dceru Matyldu, manželku hraběte z Anjou. Po králově smrti se však z čista
jasna objevil jiný uchazeč o trůn. Byl jím Štěpán z Blois, vnuk Viléma
Dobyvatele a syn jeho dcery Adély.
Typickým dobrodruhem
této doby je Geoffroy z Mandeville,
který zradil jak Matyldu, tak Štěpána, nechal se oběma uchazeči o trůn jmenovat
dědičným šerifem hned v několika hrabstvích a zemřel po šťastném zásahu
zbloudilého šípu v roce 1144.
V roce 1152 se mladý
Jindřich, syn Matyldy, který se stal po smrti svého otce Geoffroye hrabětem z Anjou,
konečně dohodl zásluhou canterburského arcibiskupa se Štěpánem. Církev,
tentokrát jako úspěšný smírčí soudce, sepsala smlouvu, která byla podepsána v
Wallingfordu a slavnostně potvrzena ve Westminsteru.
Štěpán adoptoval
Jindřicha, přibral ho k řízení království a učinil svým dědicem. Štěpán a
Jindřich, „biskupové, hrabata a všichni zámožní lidé“ přísahali, že napříště
bude v celé Anglii vládnout mír a jednota. Brzy poté Štěpán zemřel a Jindřich
se stal králem, kterého všichni přijali s velkým nadšením, „protože byl
spravedlivý“.
Jindřich II.
Plantagenet pocházel z mocné, ale kruté rodiny. Mezi jeho předky v Anjou byl
jeden muž, kterému se říkalo Černá lyska, a ten prý dal svou ženu upálit a
svého syna přinutil, aby prosil o milost na čtyřech osedlán jako kůň. Jedna z
jeho babiček - hraběnka z Anjou - měla pověst čarodějnice a říkalo se o ní, že
jednou vyletěla z kostela oknem.
Jeho
syn Richard později prohlásí, že taková rodina musela být znesvářena, protože
všichni pocházeli z ďábla a k ďáblu se také všichni vraceli.
Život
krále začíná, ale trochu divoce …
Sám Jindřich II. byl
drsné povahy, měl „sílu sopky“, ale vyznačoval se i překvapivou vzdělaností a okouzlujícími
způsoby. Statný jinoch s býčí šíjí a krátce přistřiženými ryšavými vlasy se
zalíbil francouzské královně Eleonoře Akvitánské, když přišel složit manskou
přísahu slabému králi Ludvíku VII. za Maine a Anjou. Eleonora, žena temperamentu
stejně prudkého, jako byl anjouský, říkala se smutným povzdechem, že si vzala za manžela „mnicha a ne krále“. Královna a mladý Jindřich se rychle
dorozuměli. Eleonora dosáhla rozvodu a o dva měsíce později si ve svých dvaceti
sedmi letech vzala za manžela tohoto devatenáctiletého mladíka, kterému
přinesla věnem rozsáhlé vévodství akvitánské, tj. Limousin, Gaskoňsko a
Périgord s právy lenní svrchovaností nad Auvergne a hrabstvím toulonským.
Obnovení
normanského pořádku
Jindřich II. prokáže
Anglii platné služby stejně jako jeho předek Vilém Dobyvatel právě svou povahou
cizince. Do země úplně rozvrácené anarchií přišel plný energie, rozhodnut tnout
do živého a obnovit v zemi normanský pořádek. Vládci tolika kontinentálních
zemí, kde mohl získat velká vojska, se odbojníci neodvážili odporovat. Jindřich
jim přikázal: snížit nebo úplně strhnout
všechny hradní věže, které byly postaveny bez povolení. V zemi byly
znovu vybírány daně a šerifové byli znovu odvolatelní.
Čtyřicetidenní feudální služba nemohla anjouskému mocnáři při jeho akvitánských
a normanských taženích stačit. Proto Jindřich II. nahradil tuto službu daní v hotových
penězích, která mu dovolila zaplatit námezdní vojáky.
V této době již mnoho
anglických šlechticů odvyklo válčení a nahradilo opravdový boj rytířskými
souboji a turnaji. Stejně jako někteří dnešní rekruti se dávali zprostit vojenské
služby pod více méně vynalézavými záminkami. Odbojný pán mohl žít snad jenom ve
vzdálených okrajových oblastech, a tak od této doby začínají všechny velké
vzpoury v hrabstvích na hranicích Skotska a Walesu.
Byl
a nebyl anglický král? Byl anglický a jeden z největších
Jindřich II., který již
zdědil po matce Matyldě vévodství normanské a po otci Geoffroyi z Anjou Maine a
Anjou, byl teď ve Francii daleko mocnější než francouzský král. Jen stěží ho
lze nazývat anglickým králem. Z třiceti pět let své vlády neprožije na druhé
straně La Mance víc než třináct let. Od roku 1158 do roku 1163 vůbec neopustil
Francii. Ve skutečnosti je mocnářem, pro kterého je Anglie jenom jednou
provincií, ale tento muž, jazykem i sklony zcela Francouz, je jedním z
největších anglických králů. Ale jestliže Jindřichovi jeho povaha cizince dala
v řízení anglických záležitostí větší svobodu ducha a jednání, pak různorodost
jeho království pro něj byla kamenem úrazu. Pouta mezi Normandií, Anglií a
Akvitánií byla pouze umělá. Jindřich II. určitě často přemýšlel o tom, že se
prohlásí zároveň francouzským i anglickým králem. Kdyby se mu to podařilo,
stala by se možná Anglie na dlouhá staletí francouzskou provincií. Ale jak se
často stává, události zvítězily nad tužbami. Králova vášeň pro pořádek jej
připoutala k anglickým sporům. Tak ubíhal čas i život.
Tomáš
Becket přichází
Arcibiskup canterburský
Theobald, který chtěl mít v blízkosti mladého panovníka-cizince spolehlivého
člověka, mu doporučil jednoho ze svých kleriků, Tomáše Becketa. Ten se
Jindřichovi okamžitě tak zalíbil, že jej jmenoval kancléřem. Kancléř byl
hodnostář, jehož význam v královské radě tehdy vzrůstal na úkor představitele
soudní moci - justiciára. Becket, osmatřicetiletý
muž z čistě normanské krve, byl synem bohatého obchodníka z londýnské City. Byl
vychován jako šlechtický syn, když však jeho rodina přišla na mizinu, stal se
klerikem arcibiskupa Theobalda, který pocházel ze stejné normanské vesnice jako
starý Becket. Arcibiskup, který měl Becketa upřímně rád, poznal, že jeho
schopnosti jsou spíše schopnostmi dobrého administrátora než dobrého kněze, a
dal ho tedy králi.
Nerozluční
přátelé
Od té chvíle byli
panovník a jeho služebník nerozluční. Král ihned ocenil tohoto mladého
ministra, výborného jezdce a znamenitého sokolníka, který byl schopen s ním
soupeřit v každé, i sebenáročnější zábavě a byl skvělý i ve své práci. Právě Becket měl po smrti krále Štěpána velkou
zásluhu na rychlém zavedení pořádku. Úspěch udělal z kancléře pyšného a mocného
muže. K polnímu tažení do Vexinu v roce 1160 přivedl králi sedm set rytířů z
vlastního panství, dalších dvanáct set, které najal, a čtyři tisíce vojáků,
tedy skutečnou soukromou armádu. Becket sám, ačkoli byl kněz, vyzval na této
válečné výpravě jednoho francouzského rytíře na souboj a vyhodil ho ze sedla.
Becket
– kněz nebo voják?
Po smrti arcibiskupa
Theobalda se Jindřich II. rozhodl předat uprázdněnou canterburskou stolici
Becketovi. Mniši a biskupové, kteří měli tohoto hodnostáře volit, trochu
reptali, pro ně nebyl Becket kněz, ale spíše voják. Sám kancléř s poukazem na
svůj laický oblek řekl králi se smíchem:
„To
ale vybíráte krásný úbor, abyste jej hodil na hlavu mnichům z Canterbury!“
Když pak úřad přijal,
pravil: „Brzy mě budete nenávidět stejně, jako mě nyní máte rád, protože si v
církevních záležitostech osobujete autoritu, kterou já nebudu trpět.
Canterburský arcibiskup má na vybranou - buď hřešit proti Bohu nebo hřešit
proti králi!“
Případ tohoto světského
velmože, který se změní v asketu, jakmile se stane arcibiskupem, si určitě
zaslouží pozornost. Od té doby věnuje Becket všechen svůj čas jenom náboženským
věcem a modlitbě. V okamžiku smrti je oblečen do žíněného roucha a na těle má
jizvy po kajícném mrskání. Canterburská stolice proměnila již mírného Anselma
ve výbojného arcibiskupa a nyní učiní z kancléře Becketa, králova služebníka,
nejdříve odbojníka a nakonec světce. Při četbě Becketova životopisu se nám zdá,
že tento zajímavý muž se snažil nejprve být dokonalým ministrem a potom zase
dokonalým církevním hodnostářem, tak dokonalým, jak si jen lze představit.
Povaha, ve které se mísí úzkostlivá svědomitost s pýchou.
Jádro
sporu
Předmětem jednání mezi
králem a církví již nebyla otázka investitury, ale obdobný problém, otázka
církevních soudů. Když Dobyvatel a Lanfranc rozdělili soudní dvory na občanské
a církevní, chtěli církevním soudům přenechat jenom pře, které se týkaly víry.
Církev však postupně začala dělat ze všech procesů pře církevní. Porušilo se
vlastnické právo? To je přece křivá přísaha, a tedy záležitost, která se týká
víry. Obžalovaní nechtěli být souzeni jinými než církevními soudy, které byly
shovívavější než soudy královy, neodsuzovaly k smrti ani ke zmrzačení a dokonce
pro nedostatek žalářů jenom málokdy i do vězení, ale jenom k pokání nebo k
pokutě. Klerikové podléhali výhradně tribunálům svého řádu. Tak i klerik, který
vraždil, vyvázl skoro vždycky dost lacino. To byla „v době, kdy každý notářský
klerik byl klerikem v náboženském smyslu toho slova“, velmi těžká situace.
Pro ničemného mladíka
nebylo nic snadnějšího, než přijmout nižší kněžské svěcení a uniknout tak
světským zákonům. Římský soudní dvůr si kromě toho vyhrazoval právo předvolávat
každou církevní při a pokuty tak utíkaly královské pokladně. Kdyby toto
zasahování do občanských záležitostí nebylo potlačeno, anglický král by brzy
nebyl ve své vlastní zemi vůbec pánem.
Clarendonská
ustanovení
Jindřich II. žádal, aby
klerik, kterého církevní soud uznal vinným, byl zbaven hodnosti. Provinilec,
který se znovu stal laikem, by tak mohl být předán světské spravedlnosti. Tomáš
se tomu vzepřel s tím, že viník nemůže být za jeden a tentýž zločin trestán
dvakrát. Král vzkypěl hněvem a svolal koncil do Clarendonu, na kterém Becket
pod hrozbou smrtí podepsal Clarendonská ustanovení, která znamenala královo
vítězství. Arcibiskup se však svou přísahou necítil vázán, protože ji složil
pod nátlakem. Papež Alexander ho z ní vyvázal. Arcibiskup, odsouzený soudním
dvorem baronů, opustil - hrdý, s berlou v ruce, poražený, ale nepokořený -
Anglii a z Vézelay, kam se utekl, stíhal všechny své nepřátele klatbami.
Král
nemůže nikdy riskovat církevní klatbu
Jakkoli byla
Jindřichova moc velká, nestačila na to, aby se beztrestně vystavil nebezpečí
exkomunikace nebo riskoval pro své království církevní klatbu, která by pro
národ znamenala ztrátu svátostí. V době jedné jediné víry by na to mohl lid reagovat
svržením monarchie. Král se nemohl bez pokoření vzdát Clarendonských úmluv a
arcibiskup je odmítal uznat.
Schůzka
krále s Becketem
Nakonec se Jindřich
sešel s Becketem ve Fretevalu, naoko se ním smířil a žádal na něm pouze, aby
přísahal, že od nynějška bude dodržovat platné obyčeje anglického království.
Ale jakmile Becket vystoupil na anglickém břehu, dostal na svou žádost od papeže
listiny, které mu dávaly právo sesadit biskupy, kteří ho v době královské
nemilosti zradili.
Osudový
výkřik pro Becketa - Mí poddaní jsou zbabělci!!-
Avšak příkaz, že žádný
poddaný nemá právo dopisovat si bez králova svolení s papežem, byl jedním ze
zákonů, které vyhlásil Dobyvatel. Král se tuto novinu dozvěděl, když slavil
vánoční svátky nedaleko Lisieux. Vzkypěl hněvem a řekl: „Mojí poddaní jsou
zbabělci a muži bez srdce. Nedbají na věrnost, kterou jsou svému králi povinni,
dovolí, abych se stal šaškem nějakého kněze nízkého původu.“
Čtyři rytíři, kteří
byli svědky tohoto výroku, se potichu vytratili, přeplavili se prvním člunem
přes La Manche a po příjezdu do Canterbury pohrozili arcibiskupovi slovy: „Odpusť
biskupům!“ Becket, stejnou měrou prelát i voják, jim odpověděl směle a
pohrdavě. Chviličku poté však již jeho mozek, rozpolcený jejich meči, třísnil
stupně oltáře.
Král
truchlí
Když se král o tomto
zločinu dozvěděl, byl tak zoufalý, že se na pět neděl uzavřel do samoty. Byl
příliš bystrý, aby nepochopil, že Becketova smrt je pro Řím velikým mravním
vítězstvím. Lid, který za Becketova života váhal mezi králem a arcibiskupem, se
bez výjimky postavil na mučedníkovu stranu. Celá tři následující století byla
pouť do Canterbury jedním z trvalých rysů anglického života. Všichni královi
nepřátelé zvedli hlavu.
Král
se zřekl Claderonských úmluv
Král, aby okamžitě
čelil tomu nejnaléhavějšímu, uklidnil papeže tím, že se zřekl Clarendonských
úmluv, dále slavnostně slíbil, že canterburské stolici vrátí zabavené statky,
pošle templářům peníze na obranu Kristova hrobu, vybuduje kláštery (tak byl
kromě jiných vystavěn Newstead, budoucí sídlo rodiny lorda Byrona) a konečně že
potře schismatické Iry. Ale i jeho žena a děti se proti němu postavily.
Korunovace
krále Richarda
Jindřich se však přesto
ke svým synům zachoval dobře. Staršího syna - Jindřicha - dal ještě za svého života
korunovat na anglického krále a druhému synovi - Richardovi - odkázal jako
dědictví po matce Akvitánii a Poitou. Když pak po nich žádal, aby některé zámky
postoupili nejmladšímu bratrovi Janovi, oba to odmítli a podněcováni svou
matkou Eleonorou se postavili do čela šlechtické ligy, namířené proti jejich
otci. Tak znovu po dvou generacích propuklo rodinné záští domu z Anjou. Všichni
tito Plantageneti v sobě měli velké schopnosti, ale pocházeli z ďábla a k
ďáblovi se vraceli.
Jindřichovo
pokání
Jindřich II. i za
tohoto nebezpečí prokázal velkou energii. Bez meškání se vydal z pevniny, kde
právě dlel, do Anglie, aby vzpouru potlačil. Po přistání se vydal rovnou do
Canterbury, seskočil z koně, odebral se pěšky ke hrobu Tomáše Becketa a po
dlouhých modlitbách se vysvlékl ze šatů a dal se sedmdesáti mnichy kajícně
zmrskat. Po tomto svém činu na všech stranách zvítězil. Šlechta se poddala a
synové mu složili manskou přísahu. A když se vše vrátilo k dřívějšímu pořádku,
byla rozřešena i otázka církevních soudů po dobrém - klerikové, kteří byli
obviněni ze zrady, podléhali občanským soudům, další, kteří byli obviněni jenom
z věrolomnosti (zabití či krádeže), církevním soudům.
Nebylo to dokonalé
řešení, neboť angličtí poddaní, kteří se provinili vraždou nebo loupeží, si pak
mohli dlouhou dobu stěžovat na „výhody kněžstva“. Pro tento pokulhávající
kompromis si dva nejpozoruhodnější muži své doby zničili životy a přátelství.
Literatura:
Církevní dějiny:
přednášky a poznámky z mého soukromého archivu
Maurois A.: Dějiny
Anglie
Šusta: Dějiny
středověku
Franzen: Církevní
dějiny- Středověk
Žádné komentáře:
Okomentovat