pondělí 8. prosince 2014

Příběhy z rané křesťanské éry: Fabiola – svatá nebo nesvatá?





Nacházíme se v rozmezí 4. a 5. století, v době dogmatických sporů.
Mezi podivuhodnými osobnostmi té doby - Sv. Jeroným a s jeho jménem se spojuje i záhadná Fabiola, o které máme velmi málo zpráv. Dalo by se říci, že celá staletí se k ní lhostejně tvářila, až v druhé polovině 19. století se o ní veřejnost začala zajímat díky dvěma dílům; jedno, literární dílo, vzniklo v roce 1854. Autorem nebylo nikdo jiný, než anglický kardinál Nicholas Patrick Wiseman. Jak podivné!  

Svatá nesvatá Fabiola

Pro většinu anglicky mluvících křesťanů byl její příběh neznámý a taky neslýchaný. Zmínka o Fabiole byla sice uvedena ve slavném Oxford Dictionary of Saints, ale v hagiografické literatuře, která obsahuje 1500 položek, se nenachází. Důvod je naprosto jasný. Tento soupis patří pouze svatým a do něho se počítají pouze ti, kteří jsou anglického původu a zemřeli v zahraničí, nebo ti, kteří jsou osoby cizího původu a zemřeli v Anglii. Další důvod, proč Fabiola není počítána mezi svaté  je také pádný, protože do soupisu patří jen ti, kteří byli oddaní církvi a které církev ctí jako svaté, dále byli připomínáni mezi místními jmény nebo jsou uctíváni v kalendáři Sarum obřadu, ve svazku obyčejné modlitby. Který vydala římský církev ve znění z roku 1969.  Další a poslední důvod je ten, že uvádí jména svatých, jejichž životy jsou určeny pro pochopení jiných svatých. Žádné z těchto hledisek Fabiola nesplňuje.

A přesto ji 19. a 20. století umělecky připomíná

Výše jsem se zmínila o knize, která vznikla v roce 1854 z pera anglického kardinála Wisemana. Semihistorický román nás zavádí ho pohanského Říma v letech 302 n.l. V té době vládne císař Maximian který je líčen jako barbar „nejnižší extrakce“. Nebyl ničím tak obdařen jako hrubou silou a tento tyran vháněl hrůzu do všech srdcí, nejvíce křesťanům. Dále je líčen jako ten který neměl absolutně žádný smysl pro spravedlnost, člověk bez empatie k lidstvu a utlačoval, pronásledoval a zabíjel každého, kdo se mu postavil do cesty. Nyní, v době, kdy v Římě působí křesťané, obrátil svou nemilosrdnou vládu vůči křesťanům. Razil „program“, že všichni křesťané měli by být loveni s neutuchající nezkroceností a vytrvalostí, až dojde k jejich úplnému vyhubení, i když pod svými vůdci byli nejvíce pokornými osobami.    

Fabiola pochází z bohatého římského rodu Fabijovců a ti byli pravým opakem Maximiana. Otec Fabioly byl velmi bohatý muž, Fabiolu už jako děvčátko hýčkal a dokonce ji daroval veliké bohatství. Přivedl ji nejlepší učitele, aby zdokonalovala svůj intelekt a mohla číst „hluboké“ knihy.

V té době byl velmi módní smyslný epikureismus. Římané v době císařství ho přijali do svého životního stylu, ale Fabiola, ačkoliv se jí dostalo nejlepšího vzdělání, neměla snahu proniknout do křesťanských myšlenek, i když žila v prostředí, v kterém musela narážet na křesťany. Autor se dále zmiňuje o jejím bratranci Agnesovi, který přijal křesťanství, ale Fabiola se spíše klonila k předsudkům, které tehdejší římská společnost měla vůči křesťanům „jako stoupencům nejohavnější pověry“. Jen, podle autora, Fabiola i opovrhovala římským pohanstvím, i když ho ve své praxi následovala. V její blízkosti se pohybovali tři lidé, kteří ji mohli ovlivnit: Syrus, její otrok, který přestoupil ke křesťanství, Agnes, její bratranec a Sebastian, kapitán pretoriánské stráže. Dále autor líčí tyto postavy, jejich vzhled, jednání, chování, způsob diskuse a jejich skutků v přímé protiváze k pohanské prchlivosti, sklonu k násilí a lidé neschopných empatie. Do děje vstupuje také Cicero a spousta jiných postav, známých z historie, ale nyní se nebudeme zdržovat rozsáhlým dějem, i když je zajímavý, protože e v něm setkáváme i s líčením života křesťanů v katakombách za doby největšího pronásledování. Semihistorický román Fabiola je zajímavý pro hloubavější čtenáře.

Jenomže, příběh svaté nesvaté Fabioly, na které je zaměřeno našeho vyprávění, je o jiné Fabiole. Fabiola, o které vypráví kardinál Wiseman, nemá se skutečnou Fabiolou nic moc společného, i když se později dozvíme, že i tato Fabiola byla velmi zámožná a vážená žena v tehdejší římské společnosti.

A tak se vrátíme se do doby sv. Jeronýma, který sám o sobě byl velmi zajímavou osobností. Krátký záznam, o kterém jsme také hovořili, líčí zvláštní příběh ženy jménem Fabiola, které byla vdaná za muže „extrémních neřestí“ (byl homosexuál, hráč a pijan) a rozhodla se, že se  ním rozvede, protože takový život neodpovídal jejímu křesťanskému cítění. To ji římské právo, které bylo uznáváno jako jediné platné v tehdejší římské říši, povolovalo. Jenže ženám, které byly rozvedené nebo osamělé hrozila různá nebezpečí. A tak se brzy po rozvodu  znovu provdala. Motivaci k druhému manželství dovedeme pochopit: jednak se obávala o svou bezpečnost, a také chtěla žít běžným životem provdané ženy. Ovšem narazila na odpor katolické církve, která nedovolovala podle práva, aby se rozvedená žena znovu provdala, když je její manžel dosud naživu. JP Kirsch uvádí v katolické encyklopedii, že se objevila před Velikonocemi před branami Lateránské baziliky v kajícnickém oděvu a na veřejnosti učinila pokání, vyznala se ze svého hříchu. Zřejmě udělala na křesťanské římské kruhy veliký dojem, protože nakonec ji papež zpět přijal formálně do katolické církve.
Dále se budeme držet textu JP Kirsche v katolické encyklopedii. Překvapeně zjistíme, že Fabiola byla jednou ze šlechtických  žen, které doprovázely sv. Jeronýma, když navštívil římské katakomby. Sv. Jeroným strávil v Římě tři roky a v době svého pobytu napsal Vulgátu, latinský text bible a je pokládán za nejlepšího spisovatele listů ve starověku. I když někteří měli o Fabiole stále pochybnosti (zřejmě ji považovali pro její dva sňatky za nespolehlivou – může uzavřít třeba třetí sňatek), zřejmě se za ni sv. Jeroným postavil odpovědí na pochybnosti - ne. Ale je pravděpodobné, že po veřejném pokání a zpětného přijetí do církve Fabiola věnovala velké bohatství na charitu a k podpoře nemocných. Protože se Římané báli přenosu nakažlivých chorob od lidí, kteří přicházeli do Říma jako do poutního místa, exsenátor Pammachius postavil velký hospic pro poutních, kteří do Říma přicházeli z různých zemí.

V roce 385 sv. Jeroným opouští Řím a odchází do Betléma, kde s malou skupinou žen, která ho doprovázela, se usadil v Betlémě. Tam založil kláštery pro řeholnice a kláštery pro mnichy. Mezi doprovázejícími ženami byla i Fabiola, která se věnovala studiu Písma a asketickým cvičením.

Ale pak přišla nepříjemná událost. Jeroným a jeruzalémský biskupu Jan se pohádali kvůli Origenovu učení. Který synkretizoval principy řecké filozofie, zvláště neoplatonismus a stoicismu s křesťanským vyznáním a výkladu Bible, aby prokázal, že křesťanský pohled na vesmír je v souladu s řeckým myšlením.

Fabiola se zřejmě postavila a stranu biskupa, ale současně nechtěla opustit Jeronýma a jeho učení. Pod tlakem jeruzalémského biskupa Jana zřejmě se necítila jistá, zvláště, když pronikly pověsti o hunské invazi do Jeruzaléma do jejího okruhu přátel, tak se vrátila, ač neradala do Říma. Tam pokračovala v legendární charitativní praxi až do roku 399, kdy zemřela. Jeroným ji věnoval jeden 77 list.

Nyní se vraťme do 19. století: Proč Wiseman napsal Fabiolu?

Kardinál Wiseman doufal a věřil, že katolické oživení je na spadnutí. A nadějí skládal v katolického konvertitu Georga Spencera, který studoval na English College v Římě, kde byl Wiseman rektorem a druhou nadějí byl John Henry Newman, který byl ještě anglikánem, když ho přišel navštívit a poté konvertoval do katolické církve. Wiseman věnoval velkou energii tomu, aby papež obnovil v Anglii katolickou hiearchii a čekal, že hlavně Newman vstupem do církve bude znamenat počátek katolického růstu v zemi. A právě té době napsal Wiseman román Fabiola, která se stala v Anglii velmi populární. Popularita románu způsobila, že Wiseman byl považován z architekta katolického oživení v Anglii. Možná, že se uvažovalo o tom, že její příběh obrácení na pozadí umučených svatých posílí konverze. Jiní tvrdí, že dal podnět ke kultu hříšné světice.   

Možná, že toto mínění potvrdila skutečnost, že Jean Jacques Henner, francouzský akademický malíř, vytvořil portrét Fabioly (z profilu) v roce 1885. Je znám tím, že se u něho vyvinul zvláštní zájem, a to během pěti let při svém působení na Francouzské akademii v Římě, kdy portrétoval obraz kající Marie Magdalény. Kritika o něm mluví perem historika umění a autora jedné brožury k A Art Foundation Dia), kde stojí: Hennerova jízda na vlně katolického evangelizujícího oživení … zametání západní Evropy“. Cit.: „Vytvořil konečný, byť fiktivní obraz Fabioly, a pokračuje dál: „V tomto zobrazení měl své vlastní vizuální zdroje v portrétování světských témat rozvíjených Bellinisem a jinými, kteří pracovali v patnáctém století v Benátkách“.

Fabiola je historický příběh v kombinaci s Wisemanovým smyšleným příběhem, v němž se mísí bohatství, problém domácího násilí, odpor, riziko, sebeobětování a altruismus. Ale Hennerův portrét je jednoduchý: krásná žena v profilu, oblečená do červeného pláště s kapucí, hledící zamyšleně vzhůru.


Literatura:
Saltet, Louis. "St. Jerome." The Catholic Encyclopedia. Vol. 8. New York: Robert Appleton Company, 1910. 8 Dec. 2014<http://www.newadvent.org/cathen/08341a.htm>.
Odkaz na Oxford Dictionary of Saints, Fifth Edition Revised
http://www.amazon.co.uk/Dictionary-Edition-Revised-Paperback-Reference/dp/0199596603
Nicholas Patrick Wiseman. Dostupné z : http://www.newadvent.org/cathen/15670a.htm
Jean Jacques Henner. Dostupné z: http://www.artcyclopedia.com/artists/henner_jean-jacques.html
 Jean Jacques Henner. Životopis.

Svatá Fabiola. Dostupné z : http://pl.wikipedia.org/wiki/%C5%9Awi%C4%99ta_Fabiola

Další literatura:

Franzen, A. Církevní dějiny

Žádné komentáře:

Okomentovat