Nacházíme
se v rozmezí 4. a 5. století, v době dogmatických sporů.
Mezi podivuhodnými
osobnostmi té doby - Sv. Jeroným a s jeho jménem se spojuje i záhadná Fabiola,
o které máme velmi málo zpráv. Dalo by se říci, že celá staletí se k ní lhostejně
tvářila, až v druhé polovině 19. století se o ní veřejnost začala zajímat
díky dvěma dílům; jedno, literární dílo, vzniklo v roce 1854. Autorem
nebylo nikdo jiný, než anglický kardinál Nicholas Patrick Wiseman. Jak podivné!
Svatá
nesvatá Fabiola
Pro většinu anglicky
mluvících křesťanů byl její příběh neznámý a taky neslýchaný. Zmínka o Fabiole
byla sice uvedena ve slavném Oxford
Dictionary of Saints, ale v hagiografické literatuře, která obsahuje
1500 položek, se nenachází. Důvod je naprosto jasný. Tento soupis patří pouze
svatým a do něho se počítají pouze ti, kteří jsou anglického původu a zemřeli v zahraničí,
nebo ti, kteří jsou osoby cizího původu a zemřeli v Anglii. Další důvod,
proč Fabiola není počítána mezi svaté je
také pádný, protože do soupisu patří jen ti, kteří byli oddaní církvi a které
církev ctí jako svaté, dále byli připomínáni mezi místními jmény nebo jsou
uctíváni v kalendáři Sarum obřadu, ve svazku obyčejné modlitby. Který vydala
římský církev ve znění z roku 1969.
Další a poslední důvod je ten, že uvádí jména svatých, jejichž životy
jsou určeny pro pochopení jiných svatých. Žádné z těchto hledisek Fabiola
nesplňuje.
A
přesto ji 19. a 20. století umělecky připomíná
Výše jsem se zmínila o
knize, která vznikla v roce 1854 z pera anglického kardinála
Wisemana. Semihistorický román nás zavádí ho pohanského Říma v letech 302
n.l. V té době vládne císař Maximian který je líčen jako barbar „nejnižší
extrakce“. Nebyl ničím tak obdařen jako hrubou silou a tento tyran vháněl hrůzu
do všech srdcí, nejvíce křesťanům. Dále je líčen jako ten který neměl absolutně
žádný smysl pro spravedlnost, člověk bez empatie k lidstvu a utlačoval,
pronásledoval a zabíjel každého, kdo se mu postavil do cesty. Nyní, v době,
kdy v Římě působí křesťané, obrátil svou nemilosrdnou vládu vůči
křesťanům. Razil „program“, že všichni křesťané měli by být loveni s neutuchající
nezkroceností a vytrvalostí, až dojde k jejich úplnému vyhubení, i když
pod svými vůdci byli nejvíce pokornými osobami.
Fabiola pochází z bohatého
římského rodu Fabijovců a ti byli pravým opakem Maximiana. Otec Fabioly byl
velmi bohatý muž, Fabiolu už jako děvčátko hýčkal a dokonce ji daroval veliké
bohatství. Přivedl ji nejlepší učitele, aby zdokonalovala svůj intelekt a mohla
číst „hluboké“ knihy.
V té době byl
velmi módní smyslný epikureismus. Římané v době císařství ho přijali do
svého životního stylu, ale Fabiola, ačkoliv se jí dostalo nejlepšího vzdělání,
neměla snahu proniknout do křesťanských myšlenek, i když žila v prostředí,
v kterém musela narážet na křesťany. Autor se dále zmiňuje o jejím
bratranci Agnesovi, který přijal křesťanství, ale Fabiola se spíše klonila k předsudkům,
které tehdejší římská společnost měla vůči křesťanům „jako stoupencům
nejohavnější pověry“. Jen, podle autora, Fabiola i opovrhovala římským
pohanstvím, i když ho ve své praxi následovala. V její blízkosti se
pohybovali tři lidé, kteří ji mohli ovlivnit: Syrus, její otrok, který
přestoupil ke křesťanství, Agnes, její bratranec a Sebastian, kapitán
pretoriánské stráže. Dále autor líčí tyto postavy, jejich vzhled, jednání,
chování, způsob diskuse a jejich skutků v přímé protiváze k pohanské prchlivosti,
sklonu k násilí a lidé neschopných empatie. Do děje vstupuje také Cicero a
spousta jiných postav, známých z historie, ale nyní se nebudeme zdržovat rozsáhlým
dějem, i když je zajímavý, protože e v něm setkáváme i s líčením života
křesťanů v katakombách za doby největšího pronásledování. Semihistorický
román Fabiola je zajímavý pro hloubavější čtenáře.
Jenomže, příběh svaté
nesvaté Fabioly, na které je zaměřeno našeho vyprávění, je o jiné Fabiole.
Fabiola, o které vypráví kardinál Wiseman, nemá se skutečnou Fabiolou nic moc společného, i když se později dozvíme, že i tato Fabiola byla velmi zámožná a
vážená žena v tehdejší římské společnosti.
A tak se vrátíme se do
doby sv. Jeronýma, který sám o sobě byl velmi zajímavou osobností. Krátký
záznam, o kterém jsme také hovořili, líčí zvláštní příběh ženy jménem Fabiola,
které byla vdaná za muže „extrémních neřestí“ (byl homosexuál, hráč a pijan) a
rozhodla se, že se ním rozvede, protože
takový život neodpovídal jejímu křesťanskému cítění. To ji římské právo, které
bylo uznáváno jako jediné platné v tehdejší římské říši, povolovalo. Jenže
ženám, které byly rozvedené nebo osamělé hrozila různá nebezpečí. A tak se brzy
po rozvodu znovu provdala. Motivaci k druhému
manželství dovedeme pochopit: jednak se obávala o svou bezpečnost, a také
chtěla žít běžným životem provdané ženy. Ovšem narazila na odpor katolické
církve, která nedovolovala podle práva, aby se rozvedená žena znovu provdala,
když je její manžel dosud naživu. JP Kirsch uvádí v katolické encyklopedii,
že se objevila před Velikonocemi před branami Lateránské baziliky v kajícnickém
oděvu a na veřejnosti učinila pokání, vyznala se ze svého hříchu. Zřejmě
udělala na křesťanské římské kruhy veliký dojem, protože nakonec ji papež
zpět přijal formálně do katolické církve.
Dále se budeme držet
textu JP Kirsche v katolické encyklopedii. Překvapeně zjistíme, že Fabiola
byla jednou ze šlechtických žen, které doprovázely sv. Jeronýma, když navštívil
římské katakomby. Sv. Jeroným strávil v Římě tři roky a v době svého
pobytu napsal Vulgátu, latinský text bible a je pokládán za nejlepšího spisovatele
listů ve starověku. I když někteří měli o Fabiole stále pochybnosti (zřejmě ji
považovali pro její dva sňatky za nespolehlivou – může uzavřít třeba třetí sňatek),
zřejmě se za ni sv. Jeroným postavil odpovědí na pochybnosti - ne. Ale je
pravděpodobné, že po veřejném pokání a zpětného přijetí do církve Fabiola
věnovala velké bohatství na charitu a k podpoře nemocných. Protože se
Římané báli přenosu nakažlivých chorob od lidí, kteří přicházeli do Říma jako
do poutního místa, exsenátor Pammachius postavil velký hospic pro poutních,
kteří do Říma přicházeli z různých zemí.
V roce 385 sv. Jeroným
opouští Řím a odchází do Betléma, kde s malou skupinou žen, která ho
doprovázela, se usadil v Betlémě. Tam založil kláštery pro řeholnice a
kláštery pro mnichy. Mezi doprovázejícími ženami byla i Fabiola, která se
věnovala studiu Písma a asketickým cvičením.
Ale pak přišla
nepříjemná událost. Jeroným a jeruzalémský biskupu Jan se pohádali kvůli
Origenovu učení. Který synkretizoval principy řecké filozofie, zvláště
neoplatonismus a stoicismu s křesťanským vyznáním a výkladu Bible, aby prokázal,
že křesťanský pohled na vesmír je v souladu s řeckým myšlením.
Fabiola se zřejmě postavila
a stranu biskupa, ale současně nechtěla opustit Jeronýma a jeho učení. Pod
tlakem jeruzalémského biskupa Jana zřejmě se necítila jistá, zvláště, když pronikly
pověsti o hunské invazi do Jeruzaléma do jejího okruhu přátel, tak se vrátila,
ač neradala do Říma. Tam pokračovala v legendární charitativní praxi až do
roku 399, kdy zemřela. Jeroným ji věnoval jeden 77 list.
Nyní
se vraťme do 19. století: Proč Wiseman napsal Fabiolu?
Kardinál Wiseman doufal
a věřil, že katolické oživení je na spadnutí. A nadějí skládal v katolického
konvertitu Georga Spencera, který studoval na English College v Římě, kde
byl Wiseman rektorem a druhou nadějí byl John Henry Newman, který byl ještě
anglikánem, když ho přišel navštívit a poté konvertoval do katolické církve.
Wiseman věnoval velkou energii tomu, aby papež obnovil v Anglii katolickou
hiearchii a čekal, že hlavně Newman vstupem do církve bude znamenat počátek
katolického růstu v zemi. A právě té době napsal Wiseman román Fabiola,
která se stala v Anglii velmi populární. Popularita románu způsobila, že
Wiseman byl považován z architekta katolického oživení v Anglii. Možná,
že se uvažovalo o tom, že její příběh obrácení na pozadí umučených svatých
posílí konverze. Jiní tvrdí, že dal podnět ke kultu hříšné světice.
Možná, že toto mínění
potvrdila skutečnost, že Jean Jacques Henner, francouzský akademický malíř,
vytvořil portrét Fabioly (z profilu) v roce 1885. Je znám tím, že se u
něho vyvinul zvláštní zájem, a to během pěti let při svém působení na
Francouzské akademii v Římě, kdy portrétoval obraz kající Marie Magdalény.
Kritika o něm mluví perem historika umění a autora jedné brožury k A Art
Foundation Dia), kde stojí: Hennerova jízda na vlně katolického
evangelizujícího oživení … zametání západní Evropy“. Cit.: „Vytvořil konečný,
byť fiktivní obraz Fabioly, a pokračuje dál: „V tomto zobrazení měl své vlastní
vizuální zdroje v portrétování světských témat rozvíjených Bellinisem a
jinými, kteří pracovali v patnáctém století v Benátkách“.
Fabiola je historický
příběh v kombinaci s Wisemanovým smyšleným příběhem, v němž se
mísí bohatství, problém domácího násilí, odpor, riziko, sebeobětování a
altruismus. Ale Hennerův portrét je jednoduchý: krásná žena v profilu,
oblečená do červeného pláště s kapucí, hledící zamyšleně vzhůru.
Literatura:
Saltet, Louis. "St.
Jerome." The
Catholic Encyclopedia. Vol. 8. New York: Robert Appleton Company, 1910. 8 Dec. 2014<http://www.newadvent.org/cathen/08341a.htm>.
Odkaz na Oxford Dictionary of Saints, Fifth Edition
Revised
http://www.amazon.co.uk/Dictionary-Edition-Revised-Paperback-Reference/dp/0199596603
Nicholas
Patrick Wiseman. Dostupné z : http://www.newadvent.org/cathen/15670a.htm
Jean
Jacques Henner. Dostupné z: http://www.artcyclopedia.com/artists/henner_jean-jacques.html
Jean Jacques Henner. Životopis.
Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Jean-Jacques_Henner
Svatá
Fabiola. Dostupné z : http://pl.wikipedia.org/wiki/%C5%9Awi%C4%99ta_Fabiola
Další literatura:
Franzen, A. Církevní dějiny
Žádné komentáře:
Okomentovat