Středověká patálie: Volba papeže Urbana VI. - a co z toho vzešlo

Katastrofa na sebe nedala dlouho čekat

V roce 1378, když se papež vrátil z Avignonu do Říma, přišla velká katastrofa. V tajných volbách byl papežem zvolen Urban VI. Po té, co zemřel Jan XXII., skončilo neochabující úsilí papežů v Avignonu  o obnovení bývalé moci a nezávislosti. Avšak, následujícím papežům chyběl talent, a tak se problémy jen zvětšovaly.

Administrativa papeže Jana XXII.

Jan po sobě zanechal velké a významné dědictví. Rozvinutou administrativu a vysokou propracovanost finančních operací. Ale za jeho následovníků se udílení církevních obročí za provizi pro papežskou kurii rozmohlo, a to hlavně - z finančních důvodů. 

Finanční spirála

Ať byli papežové rozmařilí nebo spořiví, byli vtaženi do finanční spirály a jejich reálná moc se nijak nezvyšovala, i když aktivita jejich úředníků rostla a příležitostí pro reformu bylo čím dál méně.

Protesty

Proti nárůstu papežských intervencí a koordinaci světské vlády, proti ˇhříšnému městu "Avignonu se zvedalo mnoho protestů. Výhrady byly proti vzrůstající administrativě. Ta vyžadovala svou mzdu, a protože byla v době ekonomického regresu sužována nedostatkem prostředků, snažila se těžit z církevního majetku. A tak vznikl systém založený na řadě kompromisů, který i přes to, že byly vznášeny různé výhrady, vycházel vstříc nárokům různých zájmů v církvi a státu. Je však pravda, že v této neformální alianci (stát a církev) měla státní moc jasnou převahu.

... pravé místo církve je u hrobů Petra a Pavla

Papežská centralizace a ještě navíc chyby v administrativě vyvolaly obecné protesty. A tuto chmurnou situaci ještě navíc vyvolala pocit věřící, že "pravé místo církve je u hrobů Petra a Pavla v Římě. V kolegiu kardinálů se projevovala rostoucí oligarchie, která usilovala o potvrzení moci vyvolených a o vložení omezujících pout na jednotlivé papeže. Mnoho významných obchodů procházelo přes papežskou kurii a ani nesporná obratnost byrokracie nemohla zabránit obecné ztrátě vážnosti a vůdčí role Avignonu.  

  

Cesty a osud Urbana VI.

V roce 1378 po návratu papeže do Říma vypukla katastrofa. V tajných volbách byl zvolen kandidát Urban VI.

Konkláve od 7.-9. dubna 1378 byla bezprostřední příčinou západního rozkolu v katolické církvi . Konkláve byl jeden z nejkratších v historii katolické církve . Byla také první, která se konala v bazilice Sv. Petra, předchozí konkláve, Za Avignonského pobytu se volby papežů papežů konaly většinou v bazilice sv. Jana v Lateránu, a to od roku 1159.  Bartolomeo Prignano, který přijal jméno  Urban VI. Byl posledním papežem, který byl volen, i když nebyl kardinál.

Životní cesty Urbana VI.

V raném věku odešel do Avignonu (kam se papežové usídlili), kde získal mnoho mocných přátel. A dne 21. března 1364, byl vysvěcen arcibiskupem  z Acerenza z  Neapolského království. Dne 14. dubna 1377  ho Řehoř XI.  ho přivedl na arcibiskupský stolec Bari, na který leží na pobřeží Jaderského moře. 

Do papežství vstoupil Urban VI. „levou nohou“. Jako rozený Ital byl zvolen byl za silné podpory stále žijícího papeže Řehoře XI.

V dubnu 1378. Po smrti Řehoře XI jej  konkláve navrhla jako kandidáta. Co je k návrhu vlastně vedlo? Vynikal obchodními schopnostmi, byl bezúhonný člověk a měl velké znalosti práva jako vystudovaný právník. Ale nelze opomenout skutečnost, že královna Joanna z Neapole upřednostnila jeho způsobilost.     

Římané už dlouhou dobu cítili hlubokou nevoli, že papežové již desetiletí sídlí mimo Řím a Řehoř XI. zamýšlel tyto nepokoje uklidnit. V Avignonu však zůstala papežská administrativa, kterou vedl kardinál a vicekancléř Petr z Pampelon, který v Avignonu dosud setrvával.

Devět dní po smrti papeže Řehoře XI., konkrétně dne 7. dubna 1378 zorganizovala, konkláve volbu, a ta se skládala ze čtyř italských kardinálů, pěti francouzských kardinálů a sedmi z kardinálů z oblasti Limoges ve Francii. Ale tato sestava nebyla dostatečně silná, aby si mohl být kandidát jistý, že jeho volbu prosadí. Byli to právě francouzští a italští biskupové, kteří pojali plán, s kterým nebyla konkláve srozuměna, který spočíval v tom, že francouzský kardinál, Robert z Ženevy rezignoval na svou kandidaturu ve prospěch Prignana a Pedro de Luna, který byl jinak nástupce, Roberta ze Ženevy, též rezignoval ve prospěch Prignana. A tím Prignanova šance vysoce vzrostla. O této konkláve se hovoří jako o nejkratší konkláve v historii. Když kardinálové vstoupili pak do Vatikánu, do paláce se dostali někteří lidé, kteří se pokusili získat od nich slib, že bude vybrán právě italský papež. Kardinál d'Aigrefeuille prohlásil, že kardinálové nemohou dělat takové ústupky. Zklamaní lidé zůstali ve Vatikánu celou noc, popíjeli víno ​​a volali: ". Romano lo volemo, o al Manco Italiano" 

Druhý den ráno, zatímco kardinálové byli na mši, ozvaly se zvony na poplach a najednou zvon z chrámu Sv. Petra zazněl s nimi v souzvuku. A lid učinil nátlakovou akci. Snažili se zastrašovat kardinály s cílem, aby volbu urychlili, protože lidé chtějí papeže z Říma nebo z Itálie a že nemají klást žádný odpor, protože by to bylo pro ně nebezpečné.   

A tak,  Pedro de Luna (Benedikt XIII.) navrhl do volby arcibiskupa z Bari a dodal, že on je ten pravý kandidát zralého věku a svatosti. A návrh zapůsobil!. Po jistém váhání se kardinálové, s výjimkou Orsiniho[1]  (který sám prohlásil, že toto rozhodování není dostatečně podle práva) rozhodli, že přijmou Prignana, ale bylo by opravdu záhodno, aby se jejich výběr udržel v tajnosti až do chvíle, kdy bude přijatý. Ale, navzdory tomu všemu povyk neustával a přítomní kardinálové se začali obávat, zda jejich volba vůbec povykující lidi uspokojí. A Prignano byl pozván do Vatikánu.

Když se všechno uklidnilo, kardinálové šli posnídat a rozhodli o zvolení Prignana papežem. A tak, zákonnost volby byla obnovena. Orsini oznámil lidu zvolení papeže, ale opomenul uvést jméno nově zvoleného papeže. A tak davem běžela další vlna dohadů, kdo byl vlastně zvolen?   

Různé předpoklady brzy běžely davem, někteří říkali, že vyvolený byl  Tebaldeschi (italský kardinál) a další, které Jean de Bar (jeden z nejvíce nenáviděných Řehořových lidí ) bylo zvolení.

Zmatek se zvyšoval. Kardinálové představili lidu Tebaldeschiho s papežskými insigniemi a zahájili „Te deum“, aniž dbali protestujícího davu. Mezitím již pozvaný Prignano dojel do Vatikánu a prohlásil, že přijal papežskou důstojnost a souhlas všech kardinálů při volbě. Je zcela zřejmé, že v okamžiku, kdy kardinálové považovali volbu Prignaniho za právoplatnou, Prignani tuto volbu považoval za platnou, a tím měla být odstraněna veškerá pochybnost o zvolení i považoval se jako právoplatný nástupce svatého Petra. Po té, co byl Prignani jako papež do funkce instalován, odstranil své protivníky drsným stylem. Třináct  francouzských kardinálů dostalo strach, že jejich nový vůdce byl dal přednost Italům a uprchli z Říma do Ananie a dostali ujištění podpory od franc. krále Karla V., vystupovali nepřátelsky proti papeži a najali žoldnéře.  

Volba byla neplatná !!!!!!!

Dne 26. července opustili tři italští kardinálové papeže, který až 18. září jmenoval 29 nových kardinálů, mezi nimi též pražského arcibiskupa Jana Očko. Odbojní kardinálové vydali z Ananie dne 2. srpna  "Deklaraci", která obsahovala popis volby a samotnou volbu pak prohlásili za neplatnou, protože nebyla provedena svobodně, a zvolili ve Fondách v Neapolsku 20. září 1378 36letého kardinála Roberta Ženevského, hraběte a biskupa cambraiského, za papeže pod jménem Klement VII. . 

Většina křesťanstva stála na straně Urbana VI., kterého uznával císař Karel IV. a jeho syn Václav, který byl od něho uznán za "krále římského"  Urban VI. vydal 29. list. 1378 klatbu na Roberta z Ženevy a jiné vůdce rozkolu. Řím stál věrně po boku Urbana VI., který si najal condottierii sv. Jiří s jejím velitelem Alberichem, hrabětem z Barbiana. Alberich porazil Klementovy Bretonce 29. dub. 1379; týž den se vzdal Andělskýhrad a Urban VI. se usadil ve Vatikáně. 

Sesazení neapolské královny

Poněvadž neapolská královna Johanna uznávala vzdoropapeže, sesadil ji Urban jakožto vrchní pán Sicilie a Neapolska a udělil Neapolsko a Sicilii bullou z 1. června 1381 vévodovi Karlovi z Drače (Durazza), který byl příbuzný uherského krále Ludvíka a přitáhl do Říma na pozvání papeže. V Římě byl korunován a jmenován spolusenátorem města. spolu senátorem města. Ale nebylo to zadarmo! Za to  musel papežovu synovci Františku slíbit vévodství Capuu, Amalfi a jiný ještě majetek. Navzdory tomu učinila bezdětná Johanna vévodu Ludvíka z Anjou svým dědicem. Král Karel III. se zmocnil snadno Neapolska, dostal Johannu do své moci a dal ji, jakkoli byla jeho tetou, 22. května 1382 zavraždit.

... pár slov o vévodovi Ludvíku II. z Anjou

Ludvík III.z Anjou, *1403 – †1434, od roku 1417 vévoda z Anjou a hrabě z Provence, titulární král neapolský a aragonský, syn Ludvíka II. z Anjou. Soupeřil v Neapolsku s aragonským králem Alfonsem V. o budoucí dědictví po královně Johanně II., která jej též určila nástupcem trůnu.

V další válce proti Ludviku z Anjou Karel III. zvítězil. Papež se odebral navzdory radě kardinálů do Neapolska, usadil se v Noceře, kterou dal král Karel jeho synovci Františkovi. Poněvadž se míchal jako vrchní pán do správy země, Markéta, manželka krále, která byla v té době u moci,  zakázala prodávat potraviny do Nocery, tak že tam byla veliká nouze.

Velké spiknutí kardinálů proti papeži

Dne 14. prosince roku 1384 jmenoval papež opět 14 kardinálů, ale pouze kardinálové z Neapole tuto hodnost přijali. Starší kardinálové ztratili trpělivost s rozhodnutím papeže ve věci jmenování 14 kardinálů, a tak se proti němu spikli a chtěli ho zajmout. Ale papež měl také své informátory a jakmile se o úmyslu starších kardinálů dozvěděl, dne 11. ledna 1385 na konci konsistoře dal šest kardinálů a biskupa z Aquily zajmout a uvěznit. Dne 15. ledna vydal i klatbu na krále, ale ten oblehl Noceru i s papežem. Z obleženého hradu, kde byl papež uvězněn ho vysvobodil hrabě Raymund z Noly a osobně ho doprovodil do Salerna. Ze Salerna se papež dostal dne 23. září 1385 do Janova a vedl s sebou šest zajatých kardinálů. Jen anglický kardinál Aston byl propuštěn na svobodu, ostatních pět zmizelo, buď zahynuli ve vězení nebo byli popraveni.  

Stanovení Milostivého léta a smrt papeže Urbana VI.

V době, kdy byl  Urban VI.  v Janově, stal se Karel z Drače v prosinci, roku 1385 králem uherským, ale byl po několika měsících pro svou krutost zavražděn. 

Ale tu  spěchal Ota Brunšvický, manžel zavražděné královny Johanny, do Neapole a dobyl  toto v červnu roku 1387 království pro Ludvíka II., syna Ludvíka z Anjou. Vdova Karla III., chtěla zachovat  království svému synu Ladislavu a snažila se o smír  s papežem. Jenže  papež pomýšlel sám na dobytí Neapolska, přesídlil se do Perugie a najal žoldnéře, kteří  jej opustili, jakmile jim nemohl platit žold. 

V roce  1388 se vrátil Urban VI. se do Říma, kde zemřel 15. října  1389. V posledním roce svého papežství stanovil, aby se milostivé léto (jubileum) slavilo každý 33. rok na památku věku Spasitelova, a hned prvními nejbližšími vánocemi r. 1389 započalo. Při všech svých ctnostech a dobrých úmyslech učinil si vždy svou tvrdohlavostí a neústupností z přátel nepřátele.

Konec západního schizmatu

Martin V., vlastním jménem Odo z Colonny (1368–20. února 1431), byl římský papež, 206. papež katolické církve (1417–1431). 

Zvolen byl 11. listopadu 1417 na kostnickém koncilu v konkláve složeném z 23 kardinálů a 30 delegátů koncilu. Jeho zvolení prakticky ukončilo Velké papežské schizma. Pocházel ze staré a urozené římské rodiny Colonnů, studoval v Bologni. Římský papež Inocenc VII. (1404–1406) ho jmenoval kardinálem. Za pontifikátu jeho nástupce Řehoře XII. (1406–1415) byl jedním ze 7 kardinálů, kteří vedli nespokojence proti němu, kteří se odvolali proti papeži k Bohu a kteří svolali pisánský koncil (1409). Tam byl Řehoř XII. sesazen a novým papežem byl zvolen Alexandr V. (1409–1410).

Když byl na kostnickém koncilu Odo z Colonny zvolen papežem Martinem V., zakázal odvolání proti papeži. Také musel získat Řím, který byl tou dobou obsazen Neapolci. To se mu podařilo vyjednáváním i silou zbraní 28. září 1419, kdy slavnostně vjel do města. Ještě jako kardinál byl jmenován jedním z komisařů při procesu s Janem Husem a podílel se na jeho odsouzení. Také později se tvrdě stavěl proti jeho následovníkům - vyhlásil pět křížových výprav proti českým husitům, porážky poslední z nich u Domažlic se ale nedožil.

Roku 1425 vydal dekret na reformu církve, 1431 svolal basilejský koncil, ale jeho zahájení se také nedožil. Zemřel raněn mrtvicí.

---

[1] translate.google.cz/translate?hl=cs&sl=en&u=http://en.wikipedia.org/wiki/Papal_conclave,_1378&prev=search

Literatura: Kadlec: Církevní dějiny, Franzen: Církevní dějiny,Frohlich: Církevní dějiny, Encyklopedia catholica, z přednášek z církevního práva a církkevních dějin, z webových stránek www. reformace.cz Ottův slovník naučný, z knihy Dějiny papežství (Bibliografie pro všechny kapitoly bude souhrnně uvedena v Doslovu k celému seriálu)