Po té návštěvě jsem nemohla usnout. Dělala jsem si výčitky, že jsem myslela sobecky, ale z druhé strany, co mi zbývalo? Nemínila jsem se stýkat s muži, ale nastartovat nový život. Tak se to přeci patří. I ty kotrmelce k životu patří a nechci ani myslet na Roberta. Ani příliš na tátu, který byl občas demagog. To musím přiznat. Byl by radši, kdyby Aleš, můj bratr se chopil medicíny, ale on na to nikdy nebyl. Tak jsem se jí stala já. Jenže jsem byla k sobě příliš slabá. Když jsem Roberta poznala, zdálo se mi, že mohu žít normální život, to znamená, bez velkého odříkání a sebezapření. Jeho mužská magie, kterou ze sebe vyzařoval, a byl si jí dobře vědom, mne odzbrojovala. Raději jsem mu věřila, než bych o něm pochybovala. A měla jsem pochybovat. Pak bych zase nebyla schopná milovat. Nic mezitím není. To vím teď. Ale nechci na něho myslet. Musím vydrátkovat všechny jeho stopy v bytě, nebo byt prodat a koupit si jiný, aby se mi pořád nevynořovaly ty vzpomínky. Ano, nemohla jsem usnout, tak jsem vstala a chodila po bytě, v duchu přemýšlela, co dál. Tady rozhodně zůstat nemohu, pokud chci začít znovu žít. V tom jsem se utvrzovala. Nesmím dopustit, aby se moje vůle rozkládala do vzpomínek, do účasti s doktorem Zachariášem a do soucitu s lidmi, které mám léčit a podporovat je k uzdravení. Otevřela jsem okno a dívala se na temnou oblohu. Bylo to krásné podívání a moje myšlenky se zastavily. Vrátila jsem se do postele.
„Dobrý den,“ řekla, „viděla jste to na parkovišti? Něco se na nás chystá. Bude tu velká kontrola.“
„Kontrola?“
„Audit. Personální audit. Budou nás třídit podle toho, kdo co dělá a možná, že někdo přijde o práci.“
Sedla jsem si ke stolu a vyndala svůj pracovní deník, který jsem si založila. V duchu jsem se chvěla. Vždycky to bylo tak, že ten, kdo přišel nový, byl na řadě. Já jsem sama, rodinu nemám, žádné sociální ohledy se na mne nebudou uplatňovat. Kdyby se to stalo, přestěhuji se do jiného města. Mám už toho dost.
„Ale vy se nemusíte ničeho bát,“ řekla mi sestra, „vás si to určitě nechají. Jde o jiné doktory.“
„A co sestry?“ zeptala jsem se, „ je jich tu už málo.“
„Ty, co mají před důchodem asi propustí, počítám. To je teď normální. Pokusí se najít někde místo. O sestry je vždycky nouze.“
„Jak se vede panu Adámkovi?“ otočila jsem řeč.
„Dobře, jak v jeho věku je to jen možné. Ale sám doma už nemůže být. Mluvila jsem s jeho dcerou a souhlasí s LDN.“
Zvedla jsem obočí.
„To snad ne. Není to o nic lepší řešení. Je to velmi nemocný člověk a tam brzy zemře, pokud za ním nikdo nebude jezdit.“
„To máte těžký, paní doktorko. Bude na tom čím dál hůř.“
Uvědomila jsem si, že má pravdu. Nikdo mu život neprodlouží. Ale takhle umřít? O samotě, mezi cizími.
„Dlouho tu být nemůže. Však znáte pravidla. Nějakou dobu možná bude fungovat, sedět u okna a dívat se na ulici, vzpomínat na mládí.“
Po ambulanci jsem byla vyzvána, abych se dostavila k řediteli. Sevřelo se mi srdce strachem a úzkostí. Určitě dostanu výpověď. Tuším to, proto jsem nemohla spát. Šla jsem však vzpřímeně a zaklepala jsem na dveře.
„Dále,“ ozval se hlas, který jsem dosud neslyšela.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile.
„A, paní doktorka Horvátová. Jen se posaďte. Tak. Paní doktorko, nedávno jste nastoupila a už se na vás pěje chvála. Jste pečlivá, dobrá diagnostička, rozumíte si s kolegy a i pacienty. My tu máme nyní personální audit. Víte, čím byl vyvolán? Doktor Zachariáš si podal ihned po svém propuštění stížnost proti výpovědi na ministerstvo a ministerstvo jeho stížnosti vyhovělo. Uznalo, že byla neoprávněná a zrušilo jí.“
„Ano?“ řekla jsem hluše. Co to pro mne asi znamená. Ředitel se odmlčel. Chvíli listoval v nějakém diáři a ve mně stoupalo napětí.
„Protože se budou ve špitále pořádat po skončení auditu škatulata, však to určitě znáte, a vaše klinika, na které pracujete, vedená primářem, doktorem Hlavatým, brzy svého primáře pozbude, na návrh z rozhodujících míst bude na jeho místo zase povolán doktor Zachariáš do funkce primáře a vy budete sloužit pod ním. Jestli ovšem bude svolný. Pokud ne, pak bychom tuto funkci svěřili vám. Jinak se nic nemění, jsme s vámi spokojeni a nemusíte se bát, že o místo v naší nemocnici přijdete, pokud se nestane nějaké vážné pochybení z vaší strany.“
Usmála jsem se. To jsou teda paradoxy.
„Děkuji vám za důvěru,“ řekla jsem a vstala jsem.
„Ehm, ještě maličkost. Prosím vás, toho Adámka se brzy zbavte. Nemůže tu ležet věčně. Mohli by nám to omlátit o hlavu, máme nedostatek lůžek. Jistě rodina najde nějaké řešení.“
Zamrazilo mne.
„Nebo už jste rodině volala?“
„Sestra Agáta to zařídila. Dcera souhlasí s umístěním na LDN.“
„Fajn. Takže, to je všechno.“
Fajn, pomyslela jsem si. Jako lékařka jsem to měla pochopit, jako člověk – bože, kdyby to jen řekl jinak. To slovo „zbavte“. Mám to snad pochopit, že se tu bojuje o víc, než o lidský osud? Táto, co ty na to?
Ještě ten den jsem napsala propouštěcí zprávu a poslala ji jeho ošetřujícímu lékaři. Odpoledne ho dcera odvezla domů. Na nic se mne neptala. A já nemám právo zasahovat do věcí rodiny. Tak je to všechno nastaveno. A čeká nás to všechny. Vždyť já sama vlastně nikoho nemám, kdo by se o mne postaral! A než zestárnu, může být všechno ještě daleko horší, než teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat