neděle 2. března 2014

Velikonoce: Co nám o nich říkají evangelia





1. Úvod

Příběh, který bude následovat, se odehrává 14. Nísanu kolem roku 30 v Jeruzalémě. Je to zvláštní město, to vyplývá z jeho historie. Jeruzalém dostal svůj název od syrského boha Šalema, ztotožněným se sluncem nebo večernicí.  Rušalimum lze přeložit - město, jež založil Šalem.  Bible naznačuje, že jebuzitská pevnost Sion byla považována za nedobytnou. Ale jebuzitský Sion se nakonec ocitne v obklíčení nové moci - království Izraele, jež navždy změní jeho osud.

Velikonoční svátky mají za sebou dlouhý příběh

Velikonoční příběh, jak jej líčí Písmo svaté, se právě odehrává v městě Jeruzalémě. Židovské svátky měly v Ježíšově době již tisíciletou tradici a rok co rok si 14. Nísanu (mezi polovinou března a dubna) Židé připomínali svůj slavný odchod z Egypta. Jen si připomeneme, že 12. Století před Kristem si Mojžíš v těchto dnech vynutil pro sebe a svůj lid propuštění židovského národa z egyptského otroctví. Probíhalo to tak, že Židé zabili beránka, jehož krví pomazali veřeje svých dveří a Anděl pomsty, který kráčel zemí, tak poznal domy, která má minout této noci. A uvnitř se Židé chystali k odchodu. Jedli pečeného beránka, nekvašené chleby zadělané jen vodou, protože na prokvašení chleba již nezbýval čas. Hole v rukou a šat přepásaný. A pak Izrael vykročil do tmy, která mířila k budoucnosti do zaslíbené země …

Slavnost

A tak, 14. Nísanu Židé slaví svůj největší svátek roku. I v době, v které se nyní pohybujeme, Židé z celé země mířili k Jeruzalému a po třetí hodině odpoledne se chrámové prostranství proměnilo v hotová jatka, alespoň jak to lící slavný historik Josephus Flavius bylo v jediném dni poraženo na 250 000 beránků, neboť Jeruzalém hostil na dva milióny Židů z celé Izraele. S vyjitím první hvězdy začala slavnost pascha. Jako kdysi v Egyptě, Židé pojídali pečeného beránka, jemuž nesměla být zlomena jediná kost (viz J 19,36), přikusovali tenký nekvašený chléb, macesy a také salát z hořkých bylin, které měl připomínat hořký čas egyptského otroctví – pelyněk, pampelišky, řeřichu, ředkvičky, petržel a k tomu omáčku z octa, sušených datlí a fíků, hroznů, vína a skořice.

Přechod od Starého zákona k Novému

Do této omáčky namáčeli sousta salátu a jiné pokrmy svého nočního hodování. Na tento svátek ještě navazovalo sedm dní svátků nekvašených chlebů.  Podle Janova evangelia se poslední večeře konala právě poslední večer před židovskými svátky. Dá se říci, že v tom týdnu je jistá symbolika, vyvrcholilo v něm Ježíšovo poslání, byl jakýsi předělem mezi rokem starého a nového kvasu. A zde se odehrává také přechod od staré smlouvy k Novému zákonu. Jako kdysi Židé vyráželi do noci, tentokrát Ježíše se vydá do tmy Getsemanské zahrady, aby drama vyvrcholilo.



 

2. Poslední večeře

Učedníci se sešli ve večeřadle. Všichni poděkovali Bohu za všechny dary stolu, plody země, za plod révy, za všechnu dobrotu, která živí tento svět. Slavnostní večeře se obvykle neobešla bez zpěvů žalmů. Z evangelií čteme, že na počátku večeře se učedníci dohadovali, kdo bude sedět na čestném místě blízko Ježíše a z toho vyplynul spor, kdo je z nich největší. Ježíš však autoritativně zasáhl:“ kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší. Já však jsem mezi Vámi jako ten, kdo slouží.“ (LK22, 26.27).

2.1. Vyhlášení programu služby

A po té následovalo umývání nohou učedníkům (J 13, 4,5).  Petr se však vzepřel (J 13,6 – 10). Ježíš se ptá přítomných učedníků: „Chápete, co jsem vám udělal? (J 13,12).  Ježíš tímto aktem vyhlásil program služby nejen své době, ale také do dalších, budoucích časů. Služba je svorníkem, který váže lidské společenství – tam, kde se nedostává, tam je příčina selhání této základní vazby mezi lidmi.  To je však jen jeden symbol Ježíšova umývání nohou, otázka „Chápete, co jsem vám udělala?“ směřuje ještě dál – k sebeobětování, které tady začíná a na kříži končí.

2.2.  Dokonání Jidášovy zrady

Téma zrady následuje. „Skutečně, říkám Vám, jeden z vás mne zradí.“ (Mt 26,21; 26,25). Učedníci se ptají postupně – jsem to já? A Jan se ptá: „Kdo to je pane?“ ptá se Jan. Ježíš odpovídá „Ten je to, komu podám omočené sousto.“ (J 13,24-26).  Podle Matouše se ptá Jidáš rovnou: „ Já to snad přece nejsem, Mistře.“ „Tys to řekl,“ odvětil Ježíš (Mt 26,25). Ježíš mu opadal skývu na dotvrzení slov. Jan jen zkonstatoval stručně, že „po tom soustu vjel do něho satan“. „Co chceš udělat,“ řekl Ježíš Jidášovi, „ udělej rychle.“ (J 13,27).  Jidáš vzal sousto a rychle odešel (J 13,30). Jan k této pasáži připojuje „Byla noc.“ (J13,30)´

2.3. Tajemství eucharistie

Po té byly proneseny ony slavné věty, které zvěčnily všechny chrámy světa: Ježíš vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům a řekl: „toto je mé tělo, které se za nás vydává. To konejte na mou památku,“ (Lk 22.19). Potom vzal kalich, vzdal díky, podal ho svým nejbližším a řekl: “Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev … která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,27.28).

2.4. Loučení

Děti, ještě krátký čas jsem s Vámi.“ (J 13,33), pravil Ježíš po té, co Jidáš opustil hodovní síň. A ve světle jejich budoucích osudů pak pochopíme Ježíšova slova na závěr poslední večeře.: „Dávám vám nové přikázání,“ říkal Ježíš. „Milujte se navzájem ….. (J 13,34,35). Petr se ptá: “Pane kam jdeš? (J 13,36). ¨Ježíš vysvětlil, že tam, kam jde teď, ho žáci nemohou následovat, Alespoň ne hned, přijde čas, kdy i oni půjdou touto cestou.  Ježíš zjevuje Filipovi svou skutečnou identitu (J 14,1 – 10), přislíbil i příchod Ducha svatého, Ducha osvícení a božské jiskry inspirace (J 14,18).

2.5. Modlitba za nejbližší

Jan, napsal, že pak Ježíš obrátil oči k nebi a začal se modlit za ty, kdo ho provázeli po této zemi a nyní došli téměř až k popravišti.  (J17,6,7,9,15).  

3. Křížová cesta

3.1. Smrtelná úzkost

Na úpatí Olivové hory se nachází nevelký sad s olivovými stromy a lisem na zpracování oleje. Podle olivového lisu byla tato zahrada nazvána Getsemany. „To místo znal i zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky.(Jan 18,2).  Proto Jidáš vedl v noci pochopy do těch míst. Apoštolové ulehli v zahradě a jen Jana s Jakubem Ježíše odvedl stranou. Bylo to ve chvíli, že se Kristus přiblížil prahu úzkostné bolesti. „Je mi přesmutno až k smrti,“ vzdechl, zůstaňte tu a bděte se mnou.“ Pak poodešel, padl tváří k zemi a modlil se:   “Otče můj, jestliže je to možné.  Ať mne mine tento kalich, ale ne jak já chci, nýbrž jak ty chceš.“ (Mt 26,38,39). Zvláště strhující se jsou okamžiky, nichž se na chvíli odděluje rozum, který vede dopředu a krvácející srdce, které se zdráhá jít cestou bolesti.  Ježíš všechno věděl předem a prožíval v tuto chvíli s předstihem všechno utrpení a také si byl jist, že již nazítří v tento čas bude odpočívat v kamenné hrobce. Ježíšova smrtelná úzkost byla spojena i s povahou lidí, za něž v podstatě dával život. Blížila se hodina,  kdy Ježíš spatřil v dálce mihotání pochodní, a smrt byla na dosah.

3.2. Ježíš vydán Jidášem

Jidáš Iškariotský je jediný z dvanácti, který se stal zrádcem a Ježíše vydal veleradě. Jidáš si hloubku svého vztahu k Ježíši uvědomil zřejmě až ve chvíli, kdy viděl, jak ho odvádějí ze zahrady. Třicet stříbrňáků v kapse ho začaly pálit a pochopil., kam se až dostalo jeho jednání. A tak přinesl velekněžím nazpět peníze: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev,“ zvolal. „Co je nám do toho? To je tvá věc.“ „Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud a oběsil se. (Mt 27,3-5).

3.3. Petr zapírá Krista

Petr zpovzdálí pozoroval průvod, který vedl Ježíše k Jeruzalému a první zastávkou na cestě Velkého pátku měly být paláce velekněží Annáše a Kaifáše.  Služka u brány se ptala: „Nepatříš taky k těm učedníkům?“ „Nepatřím.“ Tak Petr zapřel Krista poprvé.(J 18,17). Ve dvoře hořel oheň a kolem seděli služebníci velekněze:“ „Nepatříš taky k těm učedníkům?“ „Nepatřím.“ (J18.25.26). „Já jsem tě přeci viděl v zahradě s ním,“ zvolal jeden z pochopů, jemuž Petr poranil v zahradě ucho. (Mt26,73). Petr se zaklínal slovy:“ Toho člověka vůbec neznám“. (Mt 26,74). V té chvíli zakokrhal kohout podle předpovědi: „Dřív než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.“

3.4. Ježíš před veleradou

Ještě dříve, než Ježíše zatýkali, rozhodla velerada o trestu smrti. Stalo se tak těsně po Lazarovu vzkříšení, s náskokem před velikonočními svátky. V roce 6. – 15. N.l. působil ve funkci nejvyššího představitele duchovního života a bývalý velekněz Annáš. Již první otázka, kterou Ježíšovi položil, svědčila o tom, že velerada byla rozhodnutá Ježíše zavraždit a současně nebyla připravena vést řádný soudní proces. (J18,19). Mohlo to znamenat, že se Annáš chtěl něco dozvědět o vlivu učení, ale i o případných odchylkách od oficiálního dogmatu. To se mohlo stát předmětem obžaloby. „Já jsem mluvil vždy ke světu veřejně. Já jsem vždy učíval v synagoze a v chrámu, kde se shromažďují všichni Židé, a nic jsem nemluvil pokoutně. Proč se ptá mně, Zeptej se těch, co slyšeli, co jsem k nim mluvil.“ (J18,20). Nabízel se však nejeden důvod k zahájení líčení – rušení soboty, vyklízení chrámu, veřejné kárání učitelů zákona.

3.5. Ježíš před Pilátem

Židé však nebyli končenou instancí práva, museli s konečným ortelem předstoupit před Piláta. “Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ ptal se Pilát.“ Bylo jasné, že šlo o hrdelní při a nechtěli se před ním příliš zmiňovat o podrobnostech. „Vezměte si ho sami a suďte ho podle svého práva.“ Ale Pilát vzal svůj úkol vážně a pokoušel se s Ježíšem promluvit mezi čtyřma očima. „Ty jsi židovský král?“ zeptal se. „Ty to říkáš.“ (Mt 27,11,12).  Ježíš Pilátovi odpovídá , že jeho království je založeno na pravdě. „Co je pravda?“ (J 18,38)

3.6. Bičování, posmívání, tupení, Pilátovy pokusy o záchranu, vydání na kříž

Ježíše přivedli na uzavřený dvůr, postavili ho k patníku, svlékli ho, přehnuli a ruce mu přivázali do kruhu, a když ho zbičovali, tak mu nasadili trnovou korunu, přes ramena mu oblékli purpurový plášť: „Buď zdráv, židovský králi.“ (J19,3). Vysmívali se mi a bili ho do obličeje. „Ejhle člověk,“ (J19,5), řekne Pilát a ukazuje Židům Ježíšovu zbičovanou postavu.  Pilát byl v tu chvíli jediným mužem, který bojoval o záchranu Ježíše.  Do příběhu nyní vstupuje Pilátova žena (Mt 27,19), která mu napsala vzkaz: “Ruce pryč od toho spravedlivého! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla.“ A lůza před pevností křičí: “Ukřižuj ho!“ (J19,6). „Já na něm neshledávám žádnou vinu,“ říká Pilát. „My máme zákon,“ Překřikovali Piláta Židé, a podle toho zákona musí zemřít, protože ze sebe dělal Syna Božího.“ (J19, 6,7).   Když Pilát uslyšel tato slova, ulekl se ještě více (J 19,8).“Odkud pocházíš?“ ptá se Ježíše (J19,9). Ježíš však mlčel. „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit a že mám moc tě dát ukřižovat?“ „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc,“ řekl Ježíš klidným hlasem, „kdyby ti nebyla dána shůry. Proto větší vinu má ten, kdo ti mě vydal.“ (J19.11). A tak vlastně Pilátovi řekl, odkud pochází. Pilát zřejmě pochopil a evangelista Jan poznamenal, že se ho proto snažil propustit. (J19,12). Další možnost Pilátova, jak se vyhnout popravě bylo využití velikonoc, kdy má možnost propustit na svobodu jednoho vězně. „Chcete, abych vám propustil davidovského krále?“ (MK 15,9). Křičící dav pak volal, ať propustí Barabáše. ´“Hleďte, Váš král!“ řekl Pilát „Ukřižuj ho,“ volá dav. „Vašeho krále mám ukřižovat?“ ptá se Pilát „Nemáme krále, ale jen císaře,“ zvolali velekněží. (J 19,14,15). A Pilát pochopil, že se mu rozpadla celá koncepce procesu, umyl si před celým davem ruce: “Jsem bez viny na krvi tohoto člověka, To je vaše věc.“ A Židé mu usnadnili výkřiky jeho roli: “ Jeho krev ať padne na nás a naše děti.“ (Mt 27,24,25). To, co bylo na Velkém pátku nejsmutnější, je kruté poznání, jak povrchní byly sympatie zástupů. Ještě v neděli při Ježíšově příjezdu do Jeruzaléma bylo město plné jásotu a neuběhl týden, křičí zástupy: „Ukřižuj ho.“

3.7. Cesta na Golgotu a smrt na kříži

Golgota byla jméno skalního výstupku, na němž se nacházelo popraviště, Cesta od pevnosti na popraviště měřila asi tisíc kroků. Na Golgotu mířil i dav lidí. Když dorazili na místo, sňali Ježíšovi všechny části oděvu a hřeby ho přitloukli ke dřevěnému kříži. Líčení evangelistů je strohé, věcné, působivé, nijak podrobné. Pod křížem, podle Janova svědectví, stála jeho matka, matka synů Zebedeových, apoštol Jan, Marie Magdalena. Po křížem se dělili o Ježíšovy svršky žoldáci. O tuniku bezešvů mezi sebou losovali. Ježíš na kříži pronesl sedm vět: „Otče, odpust jim, vždyť nevědí, co činí.“ (LK 23,34) pronesl ve chvíli, kdy se dělil o jeho roucho. Druhá věta patřila lotru, kteří byli přibiti na sousedních křížích:“ „Skutečně, říkám ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ (LK 23,42,45). Třetí věta: k matce: “ Ženo, to tvůj syn.“ K Janovi: To je tvá matka.“ A když se blížila jeho smrt, zvolal: „Bože můj, bože můj proč jsi mne opustil?“ To byla čtvrtá věta. (Mt 27,46). Pátá věta:“ Žízním.“ (J 19,28). Šestá věta:“ Je dokonáno.“ (J 19,3). A poslední věta: “Otče, do rukou tvých poroučím svého ducha.“ (LK 23,46). 

3.8. Vzkříšení

V noci ze soboty na neděli, než se ukázala první sobotní hvězda, a mezi ranním východem nedělního slunce, se stali svědky vzkříšení pohanští vojáci, kteří opustili urychleně své pozice před jeho hrobem, jak to měli nařízeno a velerada je rychle umlčela penězi. Jen apoštolové v tu chvíli nevěřili ani ženám, které se v to nedělní ráno vydaly k hrobu a zjistily, že Kristovo tělo zmizelo. Lukáš píše, že „jim tam slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim.“ (LK 24,11).    

Závěr:

Ježíš, který vstal z mrtvých, odpověděl svou duchovní existencí touze člověka po životě bez hranic, Ti, co se báli přiznat ke Kristu v kritický pátek, jsou najednou zbaveni strachu, a zvykají si na nový pocit – že je Ježíš s nimi neustále, i když jej často nevnímají nebo ho dokonce vůbec nevidí,. Vynoří se před nimi, když někam jdou,. I současný člověk může čekat setkání s Ježíšem Tak, jak jej potkávali učedníci, apoštolové, kteří se vydávali lovit ryby, Maří Magdaléně, Petrovi, v Jeruzalémě učedníkům. A každý, kdo prožil toto setkání, byl přetaven, jako železo do běla, které se ponoří do ledové vody. Připomeňme so poslední slova, které Ježíš řekl Petrovi a jsou i dnes určena každému: „Následuj mne.“ (J 21,19)

Žádné komentáře:

Okomentovat