Šalba času: To krásné se děje pořád ...

Od lidí slýchám, že už to krásné prožili a teď je jen čeká stáří a smrt. A jsou smutní a depresivní. Ale pak jsou tací, kteří stále milují, ač mají problémy se zdravím a mají svůj věk, jejichž srdce stále hoří a mají touhu pomáhat, radit a posouvat druhé lidi k lepšímu životu. Láska je neopouští a moudrost, která z té lásky plyne, také ne. Mám tu zkušenost, protože takové lidi znám a uvědomila jsem si, že lidé s hořícím srdcem pro druhé existovali vždy. I v těch dobách nevlídného středověku. Já vím, nemáme čas na to, abychom přemýšleli o dávných časech a navíc o lidech, o kterých slyšíme poprvé v životě. Dost dobře neumíme pochopit, proč jednali tak, jak jednali, proč se vydávali takovým rizikům, když jim muselo být naprosto jasné, že přijdou o život buď jako oběti moru, úplavice, neštovic či jiných epidemií, nebo neutuchajícími boji o moc či nedostatkem hygieny nebo skončí v rukou svých odpůrců. Jenže jejich činy, které jsou zaznamenané, zdobily a prosvěcovaly temné doby. A co víc, zanechali nám vzkaz. 

Láska je tu pořád s námi

Úplnou náhodou potkáte člověka, kterého neznáte a v běžném životě byste ho nikdy ani nepotkali. Je to docela obyčejný člověk, kdybyste ho potkali na ulici, ani byste si ho třeba nevšimli. Promluvíte s ním a on se usměje, vyšlehne z něho plamen upřimnosti, srdečnosti, citu. Obdaruje vás něčím, o čem ani neví, že je v něm skryto. Navzdory všeobecnému shonu, sebestřednosti lidí, co nepouští k sobě vůli i city těch křehkých a milujících, nenaslouchají chvějivým vlnám lásky v hudbě, nevidí ty jemné vzkazy v obrazech dávných mistrů a proto se domnívají, že svět je zlý, že je nic nečeká dobrého, že je nemá nikdo rád, jak by si přáli, ale stačí otevřít ta místa, kudy to všechno vchází. Mysl, srdce i tu duši.

Život pořád něco přináší

I přesto, že se nám někdy zdá, jakoby se zastavil čas, že všechno pěkné skončilo, stále k nám proudí něco zvláštního. Třeba proměny oblohy, zážitek z východu nebo západu slunce, krásná píseň, kterou někdo složil, povídka, která náš potěší či člověk, který k nám mile promluví. V tom se nic od dávných časů nemění. Jediné, co se mění, jsou naše postoje, nenaslouchání, slepota a zbytečný strach, s kterým si nevíme rady a který nám bere to, co je nejvyšším darem - blaženost.