Zahrada: Nechci žádnou práci navíc - 1

Je leden, rok 2013, pět hodin odpoledne, a celkem slušné počasí. Loni jsme zařizovali zahradu, letos se zase bráním, abychom si nepořizovali zbytečné pozemky navíc. Ale to přeci víte, jak jsme ji koupili přes můj odpor a vlastně do zimy jsme ji dávali do pořádku. Nebylo to opravdu jednoduché, protože jak chata, tak i pozemek byly dost zanedbané a museli jsme využít i odborníky, kteří umí zacházet se zahradnickými pomůckami. Jediné, co jsem loni dokázala, bylo zasadit rybíz a angrešt. A letos se uvidí, kolik bude času na další parádičky, protože leden se pomalu schyluje ke své polovině a to by se už mohly sázet keře. Země není zmrzlá…   

Pomalu se zešeřilo

… a takové ticho, pomyslela jsem si, když jsem stoupala pěšky od autobusové zastávky směrem do kopců, pak sestupovala do údolí, nikde ani noha. Cesta se zdála být dlouhá, až nekonečně dlouhá, za to v létě se za ní šlape jedna báseň. Na chvíli jsem se zastavila, abych si ten obraz zapamatovala, protože byl krásný s těmi naditými oblaky na lednové obloze a brzy bude obloha únorová a možná přijdou velké mrazy. Zatím nikdo nic nehlásí, ale tuším, že není všem dnům konec. Šla jsem dál, až jsem spatřila střechy vesničky, nad kterou leží náš pozemek i s chaloupkou. A najednou se začali objevovat první lidé, kteří šli z lesa a táhli za sebou na malých žebřiňácích borové šišky na topení a klestí, které mají dovoleno sbírat i nákupy. Lidi si tady hodně pomáhají, protože většinou tu bydlí staří, a taky si mezi sebou vyměňují své výpěstky či výrobky, protože ti, kterým se tady hodně naslouchá, vykládají, že by do supermarketu nevkročili. A že se ten obchod dole ve vsi taky zkazil. Je to sice fajn, romantika, ale co se týče zavařování, nemám se s čím chlubit. Nikdo to u nás nechce a náš městský způsob života nás zaměstnává jinak. Ale vykládejte to lidem, kteří žijí po staru, ctí tradice, málem bych v jejich očích propadla a nikdo by k nám nechodil na buchty ze sáčku. To by bylo velké téma!  

A v oknech se už svítí …

Ještě bylo trochu světla, ale lidé v oknech svítili a bylo vidět jejich stíny, jak se pohybují po místnostech a připravují se k večeři. Možná, že je to směšné, ale já si snažím tyto detaily pamatovat, protože pro mne znamenají jeden ze způsobů života, kterým žijí neobyčejní lidé. Spíš bych měla říci normální lidé, u kterých to voní vanilkou, skořicí, zeleninovou polévkou a kávou po obědě. Došla jsem až na náves. A tam to žilo! Obchody byly otevřené a lidé nakupovali na ráno, aby nemuseli tak brzy vstávat do té zimy. Ono totiž se musí přes polňačku, ta bývá zamrzlá nebo rozblácená a ještě za sebou táhnout vozík po ránu, když všechno člověka bolí, to není žádná legrace. Radši si poležet, dát si pak snídani, uklidit, nakrmit kočku, psa, nějakou tu drůbež a pak, odpoledne jít na nákup s ostatními, pobavit se o novinkách anebo prohodit nějaké to slovo, jak bylo dřív a co bude, až bude.

.. dál od „světa“

Když člověk přijde do takového prostředí, třeba i jako nováček, hned pozná, zda lidé spolu vycházejí či nikoliv. Tady se na sebe usmívají anebo spolu stojí na chodníku a povídají si, smějí se anebo se k sobě důvěrně naklánějí. Asi si povídají nějaké drby, kterých tu nelítá málo. Většinou jsou o místní „elitě“, která zasedá v zastupitelstvu a je na tapetě. Tak, udržet takovou obec v pořádku a dál od světa, jak říkají lidé, dá zabrat a názory se různí. A tak, při těch vzrušujících debatách o ucpaných septicích, nepořádků kolem skládky, lidí, kteří netřídí odpad, o nových přivandrovalcích, kteří se neumí přizpůsobit, a parkují, kde nemají, tehdy se otvírají láhve domácích likérů a kořalek, od kterých by měl netrénovaný člověk udržet odstup. I když zima zalézá za nehty. Ale tady jsou lidé připraveni na všechny eventuality, a tak je ani nepřekvapí, když letí novinami zpráva, že se blíží k zemi asteroid, jehož dopad by mohl mít katastrofální následky. Už zažili ledacos a jejich přesvědčení, že se má žít jednoduše a s mírou je ochraňuje před všemi problémy, které lidi ve městech děsí, protože jsou mnohem více závislí na službách a zásobách potravin v obchodech.

Pan Rybář má pro nás překvapení …

Zrovna jsem odemykala dveře od chalupy, když mne zahlédla paní Straková, sousedka přes zahradu, o které bude dále řeč, a hned na mne volala, ať přijdu, že pro mne něco má. Zamávala jsem na ni a můj plán, že si na chvíli odpočinu, dám si kafe, a pak se projdu po zahradě, naplním krmítka a zkontroluji, zda někde nejsou myši nebo něco horšího, zhavaroval. Taky jsem jí něco přinesla: dva malé vyšívané polštářky, které si přála na nový otoman, na který si Straka nesmí lehnout, i kdyby na něj šla smrt (to prohlásila ona a přitom k němu vyslala varovný pohled). Pan Straka má doma přísný režim, musím se v duchu smát, ale ona asi ví proč. Tajemství těch domácností, které na první pohled vypadají tak útulně a zajímavě netřeba odhalovat a stačí vidět jen náznaky, gesta, pohledy, narážky.

„Přivezla jsem vám ty dva polštářky a nástěnku do kuchyně," řekla jsem a přijala nabídnutou židli. Vyndala jsem dárek z kabelky a ona ho hned rozložila na stůl. Jejím očím nic neujde.

„Ale to jste nedělala vy, že ne? Poznám to podle toho, jak je vedena výšivka."

„Neměla jsem čas," řekla jsem a usmála jsem se na ni.

„Já mám pro vás ovoce v lihu. Jak jsem slíbila na podzim. Musela jsem to schovat, aby mi na to Straka nepřišel. Je mlsný, jako starý kozel," neodpustila si a mně to přišlo k smíchu, i když nemám ráda, když se přede mnou lidé pomlouvají. Ale, u Straků se to tak nebere. Za chvíli se vrátila a nesla v košíku pět zavařovacích sklenic.

„To máte i na knedlíky, koláče, řezy. Ale, koukám, že jste přišla pěšky. To budete mít těžké, ne?"

„Manžel slíbil, že pro mne přijede. Půjčil si moje auto."
„Tak to jo, to byste se pronesla. A co je u vás nového? Co vaši chlapci?"

Nedalo mi to, abych ji nepovyprávěla o všech novinkách a ona mne soustředěně poslouchala a přitom uvařila kávu a naskládala malé brioche. Pokyvovala hlavou. V tom někdo zaklepal na dveře. Paní Straková řekla - dál, je otevřeno a do kuchyně nakoukl pan doktor Rybář (toho ještě dobře neznáte, ale v průběhu mého vyprávění se s ním také seznámíte. Jen na začátek prozradím, že je geolog a velký milovník přírody).

„Dobrý den, dobrý den," řekl, jak měl ve zvyku, rychle za sebou a hned si sedl ke stolu, než ho paní Straková stačila vyzvat, aby se posadil. Obrátil se ke mně.

„Zrovna čekám na vašeho manžela. Představte si, že se prodávají kolem vaší zahrady pozemky. Výborná cena! Mohli byste si rozšířit zahradu a udělat si pěkný sádek. Já jsem to už rozměřoval a s vaším manželem jsem mluvil ..."

Podíval se na mne tak naléhavě (a to se určitě chtěl zastat manžela, který si vždycky přál mít sad, tedy „jako takový“). Paní Straková, zkušená žena, která měla každého v dědině prokouknutého, hned pochopila, že to domlouvání bylo takové „o nás bez nás“ a zakročila před přívalem dalších lísavých řečí pana Rybáře a oslovila ho s hrnkem kávy, nepřekonatelně vonící.

„Nabídněte si kávu, pane doktore, a vezměte si tady něco sladkého," řekla takovým tónem, že panu doktoru Rybářovi okamžitě uhnuly myšlenky k jinému tématu.  

„To rád," řekl a hned se zakousl se do měkkého moučníku. Míchala jsem si kávu a raději jsem od moučníků upustila.

„Ale, on se tak rozhodl,“ řekl tiše a zabodl oči do talířku, trochu umazaného od polevy.

„Pane doktore,“ nasadila jsem rozhodný tón, „můj manžel může rozhodovat o ledačems. Třeba, jestli se bude hrát na velikonoce Stabat mater nebo jestli se mají naladit varhany v kostele už z jara. Ale rozhodně, když s ním budete jednat o koupi nemovitostí, tak on to zapomene."

"Ale on mi řekl, že o sadě uvažuje," řekl překvapeně.

„On o něm jen sní, pane doktore, ale pro mne to bude jen práce. A já to odmítám. Nezlobte se. Já nechci žádný sad, žádné pozemky z okolí a žádnou starost navíc."

„Ale on řekl, že první strom, který tam zasadí, bude mít vaše jméno."

Ach jo, pomyslela jsem si

Můj milovaný se zase sbližuje s reálným světem a začíná to koupí sadu, s kterým je práce, kterou asi nezvládnu. Možná, že myslí na vnouče, na ovoce z vlastní zahrady.

"Dobře, souhlasím. Souhlasím se vším, ale někdo se toho bude muset ujmout. Já jsem v životě nesázela stromy a taky je neořezávala."

"To buďte bez starosti, naprosto se nebojte, to všechno zařídí," řekl pan Rybář živě, s jakousi nadějí, že je ruka v rukávě a že budeme mít ten sad.

Když muž konečně přijel, neřekla jsem ani slovo. Je to asi první vlaštovka, že se míní starat i o blaho rodiny, nejen hudbymilovného národa. Kéž by tomu tak bylo.

Ale je ještě leden, zatím příroda spí a než si první ptáci sednou na větve našich jabloní a hrušní, čeká nás spousta práce.

Večer jsem přeci jenom nahlédla do zápisníku, který si vedl můj tatínek. Co mám dělat na zahradě v lednu, když všude leží sníh? Musím si pamatovat, že musím přikrýt rododendrony, skalničky a citlivé dvouletky rákosem, i kdybych měla sněhu po kolena. A pak se dají také vysévat skalničky, jejichž semena vyžadují promrznutí. Pokud neleží na půdě sníh a jinak je vysít do květináčů a zapustit do sněhu. Jakmile vystoupí teplota na nulu, tak mohu prořezávat příliš vytáhlé dřeviny, zejména živých plotů. Tak, ty jsem ještě nepořídila. A řízky okrasných dřevin, ty se také sbírají v lednu.  A nahrnout ke kmenům sníh. Zavřela tatínkův zápisníček a povzdechla jsem si – no, až budeme mít ten sad, tak se budeme muset téměř po celý rok starat o stromy. To jsem teda zvědavá, jak to zvládneme.    

A tady je ještě recept na nakládání ovoce do lihu:

Recept na nakládání ovoce do lihu

Do čistého hrnce dejte 1 kg cukru, na něj nalijte 1 l vody, postavte hrnec na sporák a nechejte cukr vařit 1/4 hodiny. Pak rozdělte 5 kg různého ovoce na tři díly. Rozvařený cukr odstavte z plotny, jinak by mohl líh vybouchnout, vlijte do něho 1/4 l čistého lihu a vysypte 1/8 dkg salicylového prášku. Potom dejte cukr na rychlý oheň a do vařícího dejte 1 díl ovoce. Jakmile přejde ovoce var, ihned ho vyndejte čistou sběračkou na mísu nebo zrovna do připravených sklenic. Když začne cukr zase vařit, dejte druhý a pak třetí díl. Vyvařenou šťávu, když prochladne, vlijte na ovoce, zavažte pergamenovým papírem a uschovejte. Ovoce si potom berte, kolik potřebujete, ale nezapomeňte znovu sklenice dobře zavázat. Takto zavařené ovoce můžete používat do moučníků, na koláče či jako kompot.

Brioche (brioš)

Dejte na vál 28 dkg mouky, udělejte důlek, rozbijte 2 celá vejce, přidejte 1 žloutek, lžíci cukru, málo soli, 4 dkg kynutých kvasnic a zadělejte s mlékem těsto, rukama dobře vypracujte. Pak vezměte 10 dkg tuhého, tuhého másla, 3 dkg mouky, zpracujte a rozválejte. Pak rozválejte moučné těsto, na to položte máslové těsto, složte a rozválejte natřikrát a nechejte nakynout. Až zkyne, udělejte z něho kouli, do ní vtlačte upravenou menší kouli, dejte na pomaštěný plech, potřete vajíčkem a nechejte péci. Studený brioche nakrájejte.