Předbělohorská, bělohorská a pobělohorská doba - 4a. část

Kauza pána Vchynského z Vchynic

Něco za něco

Vraťme se nyní k osobě pana Václava Vchynského z Vchynic, který obdržel od Matyáše darem panství chlumecké a kolínské za to, že mu pomohl na český trůn. V roce 1614 chtěl Václav Vchynský po stavech na sněmu v Budějovicích, aby mu bylo vlastnictví těchto panství potvrzeno. Tato věc však byla odložena na generální sněm, na rok 1615. Vchynský svou žádost znovu připomněl, ale stavové ještě dříve, než mu odpověděli, obrátili na císaře Matyáše s otázkou „ za kterými příčinami a pro jaké zásluhy panu Václavovi ze Vchynic a Tetova tak velikou, a nikdy neslýchanou milost učiniti ráčil?“  Císař svou úmluvu s panem Vchynským nezatajil, ale stavové považovali takový čin za zemskou zradu a usnesli se na tom, aby Vchynský byl pohnán před následný zemský soud.

Proč stavové tak přísně zakročili?  

Postupovali podle zemského zřízení (A. 1), znějícího takto: „Kdož by chtěl někomu ke království tomuto dopomoci prvé nežli král z obecné vůle stavů volen byl, aby takový čest, hrdlo i statek ztratil.“

Stavové byli u zemského soudu zastoupeni zástupci z plné moci, a to pány Linhartem Colonnou z Felsu, Heraltem Václavem Libštejnským z Kolovrat a Janem Albrechtem Křineckým z Ronova, ze stavu rytířů Janem st. Z Widersperku, Jindřichem Otou z Losu a Mikulášem Špaňovským z Lisova.

Ze stavu měšťanského  Zikmundem Celestýnem z Freifeldu z Prahy, Janem Beniciem z Kutné Hory a Maxmiliánem Hošťálkou z Javořice z města Žatce.

Těm přidali na slovo vzaté právní zástupce: Jáchyma z Těchonovic, Adama Linharta z Neuenšperku, Martina Früweina z Podolí a Vojtěcha st. Koutského z Jenštejna.

Tvrdilo se, že chtěl Vchynský uprchnout pomocí hraběte Buquoye z Prahy a vyhnout se tak trestu. Proto byl uvězněn na staroměstské radnici. Ale manželka a rodinní příslušníci podali žádost k Matyášovi, který dovolil, aby byl střežen v domě na Staroměstském náměstí.

Jeho statky se dostaly pod nucenou správu.  

Obžaloba 

Vchynského pře byla projednávána na zemském soudě dne 1. března 1616. Kromě hlavní viny, pro kterou byl pohnán od stavů před zemský soud, mu bylo vytýkáno, že se choval neuctivě k císaři Rudolfu II., že o něm říkal hanlivé věci, že mu nadával do lhářů, když pravil, že žádný slib císař nedodržel, tupil císaře, že se dostal do pekla a že se tam prohání na vraném koni, a Rucký, který se oběsil, že jede za ním, jako za svým pánem, na černém kozlu. Také mu byly vytýkány rouhavé řeči proti králi Matyášovi, že prý říkal: „Co jest císař, to jsem já, a co jsem já, to je i císař. Císař na mých nohách chodí, Pán Bůh obyčejní děti, blázny za krále a veliké potentaty činí, kteréž neznají, kdy své věrné služebníky recompensirovati mají a dají ledaskomu sebou vládnouti.“

Rozsudek

Na Vchynským byl vynesen tento rozsudek: “aby až do své smrti byl vězněm krále a všech tří stavů království na hradě hrabství kladského a odtud ani od krále a ani od stavů nebyl propuštěn; papír, pera a černidlo a jiné psací potřeby aby mu nebyly od nikoho pod pokutou dávány; aby k němu žádný jiný kromě jeho manželky a syna, pak zpovědníka a lékaře, kdyby jich potřeboval, nebyl vpouštěn; aby byl na hradě střežen stráží, která by byla zavázána přísahou králi a stavům. K jeho službě byly ustanoveny dvě osoby, které také musely přísahat, že se budou chovat podle vydaného ustanovení o jejich službě. Panství chlumecké a kolínské bylo Vchynskému odňato, zápis na ně zrušen a zase vráceny královské komoře. Stran ztráty cti a hrdla, poněvadž se dal králi a stavům na milost a nemilost, císař Vchynskému odpustil, ostatní bylo ponecháno stavům a odloženo na příští sněm, aby tu stavové jako žalobci učinili po své vůli a moci.   

Útěk z vězení

Dne 18. března byl Vchynský odvezen do vězení na Kladsko. Tam byla, sním i jeho manželka ve zvláštním pokoji, ovšem pokoj pana Vchynského s pokojem jeho manželky nebyl propojen dveřmi. Byl mu přidělen zpovědník, mnich z řádu de la misericordia, rozený Vlach, s kterým se domluvil, aby mu pomohl utéci z vězení. Mnich často jezdil do Prahy, kde nakoupil mnoho železných nástrojů na lámání zdí. Do pokoje pana Vchynského dal postavit oltář, takže stráž, která přicházela do pokoje, nic nezpozorovala. A jednoho dne se panu Vchynskému podařilo opít stráž a uprchnout dírou do pokoje své manželky, odsud na provazovém žebříku se spustil do nikým nestřeženého příkopu. V poli ho čekali již s čerstvým koněm a zamířil si to do Krakova.

Odsouzen u zemského soudu

Teprve 10. června byl odsouzen u zemského soudu ke ztrátě cti a hrdla nejen po zemích, které náležely ke koruně české, ale byl na něj vydán zatykač ve všech zemích a tomu, kdo by jej vydal na pražský hrad živého, měla být vyplacena suma 10. 000 kop míšeňských, pokud by nebylo možné ho dodat živého a přinesl jeho hlavu, tomu měla být vyplacena poloviční částka. Zločincům odsouzeným ke ztrátě hrdla a cti, hrdla a statků bylo slíbeno prominutí celého trestu, kdyby jej buď živého, nebo mrtvého dostali. Ale Vchynský byl v Krakově v bezpečí. Zůstal tam až do roku 1618, kdy po prohlášeném povstání využil příhodné doby a vrátil se zase do Čech.

Jak to dopadlo

Po Bílé hoře byl císařem rehabilitován a získal zpět chlumecké panství. Jeho syn Jan Oktavián byl v roce 1676 povýšen do hraběcího stavu. Vilém, Václavův bratr sídlící na Teplicích, Doubravské Hoře, Kamenici, Benešově, Rumburce aj., stal zprvu na straně povstalých stavů, později po návratu z emigrace byl císařem omilostněn a roku 1628 povýšen do hraběcího stavu. Byl věrným spojencem Albrechta z Valdštejna a spolu s ním byl roku 1634 zavražděn v Chebu.

Rod Kinských získal v roce 1747 říšský knížecí titul. Čtyři jeho členové byli v pobělohorském období kancléři u císařského dvora, další členové rodu byli ve významných vojenských i civilních hodnostech rakouského císařství. Výrazem vysokého společenského postavení rodu byla nákladná stavba zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, postavená v letech 1721- 1723 pro Františka Ferdinanda Kinského, od roku 1723 nejvyššího císařského kancléře. Chlumecký zámek, stejně tak jako zámek v Kostelci nad Orlicí nebo ve Žďáru nad Sázavou se vrátil roku 1992 v restitucích rodu zpět.

Dříve, než dospějeme k páté kapitole našeho líčení o neuralgickém bodu našich dějin, chtěla bych se zmínit o pramenech, z kterých čerpám. Jelikož je mým cílem vybírat z celého dění jen úseky, které nutně vedly k bitvě na Bílé hoře, soustředím se spíše na politické poměry v zemích Koruny české mezi katolickou a protestanskou stranou, na chování habsburských panovníků a o jejich politice, směřující ke katolizaci proti reformaci. Střetávají se zde dvě síly, katolická a protestantská, obě usilují o reformaci, jedna vůči druhé s konečným katastrofálním následkem. Ke studiu a následně k těmto článkům jsem si vybrala třídílné, velmi obsáhlé dílo Dějiny Čech a Moravy nové doby od autorů Kořán-Rezek-Svátek-Prášek, které vyšlo v nakladatelství L. Mazáče v Praze v roce 1941, které si kdysi koupil můj dědeček. Myslím, že historická díla (nejen ta) z této doby jsou vynikající svým zpracováním, jsou čtivá a zajímavá, i když existuje celá řada různých děl z poválečné doby. Dalším pramenem je kniha od Ernsta Denise, Konec samostatnosti české II. díl První Habsburkové, Defenestrace pražská, kterou přeložil dr. Jindřich Vančura, 2. vydání, vyd. Matice lidu, v Praze z roku 1909. Samozřejmě, že je na čtenáři, jaké dílo si pro prostudování této doby vybere, zda něco modernějšího, či sáhne po starší literatuře. Často jsou lidé v dnešní době odrazováni od velmi objemných knih, což třídílné Dějiny Čech a Moravy nové doby rozhodně jsou, konečně, když něco potřebují či se po něčem pídí, stačí se podívat na internet, aby získal fakta, data, informace. Má práce, kterou Vám, milí čtenáři překládám, není jen o faktech, ale také o osudovosti, o politických cílech a také o politické činnosti té doby, jejíž někteří protagonisté nedokázali zřejmě dohlédnout následky svých činů do budoucnosti.