Srub v horách: novela na pokračování

Kapitola 2.  Dovolená

  

Vjíždím na dálnici. Je pátek a je dopravní zácpa. Mohla jsem s tím počítat a tak přemýšlím, jestli nemám při první příležitosti sjet z dálnice a jet dál okresní silnicí. Auta se k sobě přibližují, asi se někde něco stalo. Snažím se udržet odstup stojící Felície. Konečně se kolona dává do pohybu a já se modlím, abych už byla na sjezdu. Dívám se, jestli mám dost benzínu. Ještě abych někde zůstala stát. To by byla smůla. Zatáčím doleva a jedu po klidné cestě, nikde žádné auto. Ani v protisměru. Konečně se vynořují kopce a já vím, že budu u cíle své cesty. Vím, že mne obejme příroda a já si odpočinu, promyslím si, co dál. 

Držím se nákresu, který mi Lída dala, abych nebloudila. Chvíli váhám, mám-li vystoupit anebo ještě popojet nahoru, abych viděla na dům, v kterém mám strávit své klidné dny. Dům stojí na kopci a vede k němu příjezdová cesta. Páni, říkám si, jestli zaprší, tak se nedostanu s autem ani nahoru a ani dolů. Asi bude dobře, když si pořídím nějaké zásoby, protože tady se mění počasí každou chvilku.   

Mám jen obavy, abych nepoškodila podvozek. Ale nakonec se dostávám až k domu. Sláva, říkám si a vylézám z auta. Všude je ticho, jen ptačí zpěv je slyšet z blízkého lesa. A ta vůně! Rozhoduji se na místě, že nebudu přemýšlet nad ničím, co by mne rozhodilo. Odemykám dům. Zavanula ke mně taková zvláštní vůně, až omamná. Teď jsem ráda, že jsem sama. Tady najdu klid a nebudu tu přemýšlet nad hloupostmi. Stejně, co se má stát, se stane, o tom jsem se mnohokrát v životě přesvědčila.

Vyložila jsem kufry a zanesla do domu. Všechny věci jsem vyskládala a uklidila, prázdné kufry jsem dala do komory a podívala se na hodiny. Tři hodiny, to budou mít určitě ještě všude otevřeno. Musím si koupit čerstvou kávu, čaj a kartón cigaret. Váhala jsem, jestli mám jet autem, ale bylo tak pěkně, že jsem se rozhodla seběhnout kopec pěšky a jít ty dva kilometry do vesnice, o které Lída mluvila.

Cesta vede kolem potoka, nedaleko jsou postaveny rekreační domky a sem tam je vidět nějaké lidi, jak sedí u kávy a baví se. Padl na mne téměř zapomenutý pocit hlubokého klidu a radosti. Podívala jsem se a plánek. Teď cesta zatočí, půjdu kousek mezi ploty a pak bude následovat široká cesta, která vede do vesnice. Vida, jak to zvládám, řekla jsem si radostně. Není to nic nepřekonatelného. Jak člověk v tom městě zleniví!

Za těmi ploty jsou zahrady a za stromy vykukují stavení. Pivoňky kvetou a voní. Mají plno poupátek. Vzpomněla jsem si, jak babička pěstovala všechny květiny, aby jí zahrádka kvetla až do hlubokého podzimu. To bývaly časy! Všechno to kouzlo zmizelo s babiččinou smrtí.

Vcházím na cestu, která vede přímo na náves. Malá samoobsluha – sláva. Před ní stojí pár lidí a baví se. U nohou mají postaveny plné tašky. Je mi hloupé je nepozdravit. Odpovídají mi na pozdrav a usmívají se.

„Paní přijela na dovolenou?“ zeptala se mne jedna z hloučku.

„Ano,“ usmívám se.

„Tak ať se vám tu líbí. Máte štěstí, loni tu tak krásně nebylo.“

Pokyvuji hlavou a vcházím do obchodu. Všechno tu mají. Drogerii, potraviny, domácí potřeby. Beru do ruky košík a procházím se mezi regály. Koupím si zatím to nejnutnější. Abych do toho kopce nemusela táhnout těžký nákup, uvědomila jsem si. Pár rohlíků, marmeládu z lesního ovoce, malou skleničku medu, máslo a umletou kávu. Čaj jsem si vzala sebou, cukr mám… tak jsem přemýšlela, až jsem do někoho vrazila.

„Promiňte,“ řekla jsem.

„To nic, byla jste zamyšlená, že?“ řekl mi. Zvedla jsem k němu oči.

„Ano,“ odpověděla jsem a musela jsem se na něho usmát. Protože měl v očích takové jasné světlo.

„Asi budete z města, počítám,“ řekl, „ tam je mezi regály víc místa.“

„To ano,“ odpověděla jsem zase.

„Přijela jste na dovolenou?“

„Před chvílí. Ještě jsem si zašla koupit kávu, kamarádka mi říkala, že je tu výborná.“

„Ono to není ani tou kávou jako tou naší vodou.“

„Ještě jsem ji neochutnala.“

„A kde nyní bydlíte?“

„Ve srubu na kopci.“

„Aha, tam je pár domů, co je postavili Pražáci. Tak to budete taky z Prahy.“

„Ano, jsem z Prahy.“

„Znám tam Slavíčkovi. To mají dům k celoročnímu obývání. Kupují ode mne med. Zrovna jsem si říkal, že tam zajedu. Nechcete svézt? Zbytečně byste kopec šlapala pěšky.“

Zarazila jsem se. Jet sama s neznámým člověkem… ale on, jakoby četl moje myšlenky.

„Nemáte se čeho bát. Já vás neukousnu. Tak co, jedete?“

Přikývla jsem na souhlas a byla jsem ráda.

„Tak si udělejte pořádný nákup. Zítra by mohlo pršet a špatně byste se sem dostávala.“ 

Pomohl mi vybrat ještě pár věcí. Zřejmě ví, jak to na takových pobytech rekreantů chodí.

„A dám vám sklenici medu. Mám svoje včelky.“

Musela jsem vrátit med do regálu. Bylo to příjemné. Připadala jsem si jako nezkušená holka, co je poprvé na prázdninách na venkově. Pak jsme nasedli do terénního vozu a jeli do domu na kopci. Cestou mi vyprávěl o loňské zimě. Poslouchala jsem a mlčela. Úplně jiný život! Kdybychom žili tady, tak bychom snad takové problémy neměli.

„A co děláte? Myslím, čím se živíte?“ zeptal se mne.

„Jsem novinářka.“

„To je dobré.“

„Jak kdy. Nevím.“

Usmál se.