Srub v horách - novela na pokračování

Kapitola 1. Drásavé mlčení

Příběh, který jsem se rozhodla o sobě napsat, začíná v době, kdy se mé manželství, po deseti letech, začalo sice nenápadně, ale nezvratně rozpadat. Pravda je, že naše vztahy s manželem nebyly nikdy vášnivé. Jednoduše jsme se domluvili, a to po krátké době známosti, že se vezmeme, a pak uvidíme. Nebyla jsem už příliš mladá, právě jsem končila vysokoškolská studia a ať si každá přiznáme či ne, v takovém případě se stále více zužuje možnost výběru životního partnera. Libor, můj manžel, už měl v době našeho seznámení ledacos za sebou a nechtěl zůstat sám stejně jako já. Možná, že nás dohromady svedl strach z osamělého života a také touha po blízkosti někoho, kdo je vždy k mání, když přijdou na ty horší chvíle. Naše domácnost byla skromná, i když jsme si mohli dovolit mít pěkný dům, ale vnitřně jsme oba váhali si pořizovat nákladné věci a obklopovat se nemovitostmi. Za prvé, nikdo z nás, vzhledem ke svému povolání, neměl na nic čas a za druhé, oba jsme dovolené raději trávili v zahraničí, takže jsme se snažili všechno zjednodušit. Také jsme se dohodli, že na dovolenou budeme jezdit buď spolu, nebo každý sám se svou společností.

To léto, v kterém začíná můj příběh, jsem udělala výjimku a rozhodla jsem se, že zůstanu v republice. Libor měl nějaké zahraničí služební cesty a mně se tehdy nechtělo kamkoli daleko jezdit. I když jsem byla pozvaná přáteli na zajímavý zájezd do Egypta. Jistě bych se nenudila. Ale to léto bylo tehdy tak vydařené, že jsem se rozhodla si půjčit od své přítelkyně Lídy chalupu a těšila jsem se, jak budu dělat zajímavé túry po Krkonoších.

„Nejsi zvyklá chodit. Nakonec zkysneš na verandě,“ řekl Libor, když jsem mu svěřila se svým plánem.

„ Donutím se,“ přesvědčovala jsem ho a sama jsem tomu snad i věřila.

„Docela mne mrzí, že musím odjet. Potřebovali bychom být spolu, viď?“ otočil se ke mně od svého počítače a naše oči se střetly. Oba jsme tím opětovaným pohledem vyslali náš vnitřní pocit, že se stále více, jeden druhému, odcizujeme. A brzy nebudeme mít nic, co by nás spojovalo. Je to tak těžké, tak těžké, když pomalu uhasíná cit mezi dvěma lidmi a oni vědí, že by ho marně hledali.

Konec každé lásky i vztahu, jaký je náš, je velmi bolestný, ale lépe, když se rozejdou. Věřte tomu. Než zahodí všechno krásné, co mezi nimi bylo, a nastoupí i  drásavá nenávist. A to bolí. Vzpomínky jako prostředník k znovuobnovení vztahů, přestanou být mostem a stanou se spíš bolestnou skutečností. A člověk si říká: jak je to proboha možné, že je najednou všechno ztraceno. V srdci zbude dunivá prázdnota a pocit bezvýchodnosti.

A tak jsme každý jeli na svou cestu. Libor do zahraničí a já do Krkonoš. Ještě v té době jsem váhala soudit o našem manželství, že je zcela v troskách, protože jsem se bála tuto skutečnost přiznat sama před sebou. Jenom vědomí, že zůstanu na prahu čtyřicítky sama, mne odrazovalo od radikálnějších úvah. Neuměla jsem si to jednoduše představit! Libor byl, přesto to všechno, slušný a hodný člověk a jistě také trpěl podobnými úvahami a byl stejně málo odvážný jako já, aby o svých pocitech mluvil. Říkali jsme si to očima. O to bylo smutnější. Nedokázala jsem ho vzít kolem krku a požádat ho šeptem o rozhovor o nás dvou. Mlčeli jsme o věcech, které se nedaly vyslovit.

Přestali jsme se snažit alespoň předstírat, že to mezi námi stále klape a tu krizi jsme schopni překonat. Byla by to lež. Mezi námi už nebylo to fluidum, které nás dříve spojovalo. Ale přesto, že tento vztah trval už delší dobu, jsme si nehledali řešení. To jeho – „potřebovali bychom být spolu“ bylo o tom, že jsme oba potřebovali najít nějaký prostor, v kterém bychom, bez bolesti a výčitek, přiznali, že nejsme schopni dál spolu být.

S těmito myšlenkami jsem si balila zavazadla a slyšela jsem, jak Libor s někým hovoří anglicky mobilem. Nerozuměla jsem ani slovo. Jeho hlas zanikal v hluku ulice, který pronikal z otevřených oken. Přijde doba, kdy už tvůj hlas neuslyším a ani neucítím tvou vůni. Ale ještě jsem pořád ráda, že tu jsi, i když bych ti měla dát svobodu. Pomyslela jsem si to všechno a zavřela kufr.

„Počkej, pomohu ti zanést ty kufry do auta. Určitě váží nejmíň tunu,“ řekl mi v předsíni.

„Díky,“ řekla jsem.

Vyšli jsme oba před dům. Bylo krásné počasí, kolem voněly stromy a slunce ozařovalo střechy domů. Z některých oken visely nadýchané peřiny, aby do sebe nasály něco toho slunečního záření.

„Odemkni kufr,“ řekl mi a pak naskládal zavazadla do vozu.

„Děkuji ti,“ řekla jsem a obrátila se k němu. Chtěla jsem něco říci, ale jeho oči mi daly jasně najevo, abych mlčela. Abych raději mlčela.

„Když přijedu dřív, než předpokládám, zajedu za tebou a můžeme tam spolu strávit ještě pár dní, než nám skončí dovolená,“ řekl.

„Budu se těšit, pokud to tak vyjde,“ řekla jsem a usmála se na něho. Opětoval mi úsměv a pak jsme se objali a políbili. Nasedla jsem do auta a ve zpětném zrcátku jsem zachytila jeho pohled. Byl zamyšlený, byl smutný.