V 15. století nedošlo ze strany církevních hodnostářů k obnovení kázně v kléru a nebyly odstraněny četné a křiklavé zlořády. To se církvi krutě vymstilo. Provádění obnovy a očisty se chopili lidé, kteří nebyli k tomu povolaní a ti rozpoutali skutečnou náboženskou revoluci a zasadili církvi nejtěžší rány. Stoupenci náboženských novotářů 16. století nazývají jejich dílo reformací a tento název se vžil natolik, že jej užíváme také, i když jsme si vědomi, že reformace byla zcela pochybným a scestným řešením církevní reformy.
Reformace v Německu je spojena se jménem augustiánského mnicha Martina Luthera (1483-1546).
Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v malorolnické rodině v Eislenu a vyrostl v Mansfeldu, kde jeho otec Hans Luther si založil novou existenci jako horník. Rodinné prostředí bylo přísně náboženské se všemi nedostatky pozdně středověké života (pověry, víra v čarodějnice).I jako středoškolský student vyrůstal Luther v úzkém styku s církví: na základní škole v Mansfeldu, na latinské škole bratří společenského života v Magdeburku a v Eisenachu, kde nalezl otcovského přítele ve vikáři Braunovi. R. 1501 se dal zapsat na universitou v Erfurtě a dosáhl tam r. 1502 stupně bakaláře a r. 1505 mistra svobodných umění.
Filosofie, která mu byla vštípena, byla via moderna – nominalistická, což mělo pro jeho pozdější vývoj nemalý význam.
Podle otcova přání se měl stát Luther právníkem, roku 1505 se dal zapsat na právnickou fakultu v Erfurtě, ale brzy právnického studia a zanechal. Za bouře, která ho stihla počátkem července 1505 nedaleko Erfurtu, učinil ukvapený slib, že vstoupí do kláštera a slib dodržel přes všechno varování rodičů, kteří znali jeho povahu a věděli, že se pro řeholní život nehodí. Byl vznětlivý a citlivý, dobrácký a šlechetný a vášnivě nezkrotný. Ale i svéhlavý a hašteřivý. Zbožný, ale i vnitřně rozeklaný.
Vstoupil do kláštera augustiniánských eremitů v Erfurtě. Prodělal noviciát, 1507 přijal kněžské svěcení a věnoval se studiu teologie.
V roce 1512 byl promován na doktora teologie.
Na wittenberské universitě
V roce 1512 se ujal biblické katedry (po odchodu Jana Staupitze, provinciála augustiniánských eremitů). Postupně vyložil Žalmy (1513-1515), list k Římanům (15151516). Ke Galatům (1516-1517). K Židům (1517-1518) znovu Žalmy /1518-1519). Právě před druhým čtením v Žalmu se v něm probudil reformátor, když v tiché chvíli v místnosti ve věži wittenberského kláštera nově porozuměl výrazu „spravedlnost“ Boží v listě sv. Pavla k Římanům 1,17: Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘
Lutherův pojem ospravedlnění
Luther jako reformátor nevyšel z vědomé kritiky církevní nauky a církevních institucí. Jeho boj proti katolické církvi byl důsledkem jeho postoje k významné náboženské otázce poměru člověka k Bohu, zejména pokud se týče jistoty spásy.
Lutherova odpověď na tuto otázku byla určována dvěma momenty: jeho teologickým vzděláním, jež přijal jako hotový celek, a jeho osobní náboženskou zkušeností, jež přistoupila na něco nového. Ze vzájemného působení obou těchto momentů vyplynul Lutherův reformátorský názor o ospravedlnění pouhou vírou v zásluhy Kristovy, jenž dává jistotu spásy – materiální princip protestantismu.
Teologická základna - Ockhamismus [1]
Ockhamismus byl běžný systém na tehdejších universitách, ale byl plný vnitřních rozpočtů (na jedné straně svým učením o dvojí pravdě popíral, že by bylo možné dokázat články víry přirozeným světlem rozumu, na druhé straně pak tvrdil, že přirozené mravní síly člověka, totiž jeho svobodná vůle, stačí k sebezachování přikázání Božích, a tedy k dosažení spásy). V Nauce o Bohu klad důraz především na Boží přísnost a na Boží libovůli, jíž se každý musí obávat.
Hřích a milost, dobré a zlé nenáleží totiž na člověku, ale na Bohu. Shlédne-li Bůh na člověka v milosti, je dobrý, shlédne-li naň v hněvu, je špatný. Chce-li, může popatřit milostivě i na hříšníka. A ten je ospravedlněn – simul iustus – simul peccator), v rozdílení milosti jedná Bůh zcela podle své vůle. V rozdělování milostí jedná Bůh zcela podle své vůle. V tomto tvrzení, že přirozená lidská vůle je schopná usmířit děsnou přísnost Boha, jednajícího vždy podle své libovůle, skrývalo se nesmírné vnitřní napětí a velmi obtížný úkol, protože hrozilo příliš velké nebezpečí, že se při jeho řešení upadne v jednostrannost.
Osobní náboženské zážitky hnaly Luthera k tomu, že se jal prakticky řešit tento úkol, a to s tvrdošíjností, jež byla jeho vlastnosti vlastní. I tu bylo sice možno dojít ke katolickému řešení, a to spojením obou základních elementů Boha (milosti) a lidské vůle. Čímž by jednostranný okhamistický systém byl překonán. Ale Luther byl příliš náchylný k extrémům, než by se přiklonil k tomuto řešení. Pak ovšem zbývala jen dvojí možnost, buď se vzdá všech pokusů o rozřešení problému, nebo se spokojí řešením zdánlivým tím, že vyloučí jeden z obou elementů naznačeného protikladu: Bůh (milost) - vůle.
Luther volil toto poslední řešení. Na základě jednostranného výkladu Písma vyloučil naturalistických pokusů o rozřešení problému, nebo se spokojí řešením zdánlivých tím, že vyloučí jeden z obou naturalistický prvek ockhamismu, svobodnou vůli. Že to bylo řešení jen zdánlivé, spiritualistické, je patrno z toho, že ospravedlnění, k němuž Luther dospěl, bylo ve skutečnosti pouze přikrytí hříchů Bohem, udělující vykoupení podle své libovůle.
Lutherova cesta
Po vstupu do kláštera bral své povinnosti velmi vážně. V touze se zbavit hříchů a zajistit si spásu oddal se horlivě modlitbě a askezi. To bylo jistě správné a zcela odpovídalo křesťanskému duchu, pokud toužil alespoň po vnitřní očistě.
Nesprávná je ale představa, že člověk musí své ospravedlnění prožít citově a takřka si je zpříjemnit. Když se toto očekávání nedostavilo, Luther pokračoval v kajících skutcích, často překračuje rozumnou míru, a pracoval usilovně na kazatelně i za katedrou. Nejistota a pokušení však nepřestaly, Luther naopak pociťoval tíhu hříchu stále silněji a ockhamistická představa Boží libovůle v něm vyvolával obavu, že náleží k zavrženým.
Dostavily se hrozné duševní boje se všemi známkami nervové předrážděnosti a skrupulosní svévoli. Výsledek byl negativní, to znamená, že vůlí nelze dosáhnout ospravedlnění, že hříšnost je nevyhladitelná. Luther chápal spravedlnost jako spravedlnost trestající, i když už dávno, od svatého Augustina bylo známo, že spravedlnost je spánosná. Nové porozumění tomuto výrazu (sv. Pavel Římanům) zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře. Spravedlivý živ je z víry.
Lutherův reformátorský názor
Dědičným hříchem je lidská přirozenost až do kořene zkažena.. Proto vůle nemůže ničím dospět k dosažení spásy a zlá žádostivost je nevyhladitelná. Ospravedlnění je výhradě dílem Božím, dobré skutky nemají žádnou cenu. Ani almužny, ani sebezápor, ani půst ničím neprospívá. Ve svém spisu (Ueber die Fryheit de Spysen) napsal: „Papisté nemají ani jednoho svatého, který by se stal svatým vírou. Všechna svatost jejich světců je v tom, že se mnoho modlili, postili, pracovali, umrtvovali se, měli špatné lože a drsný šat. Takový druh svatosti mohou denně pěstovat i psi a prasata.“ Ospravedlnění však odpovídá úplnému zkažení lidské přirozenosti, neboť nespočívá ve vnitřní proměně člověka, ale pouze v prohlášením Božím že přijímá člověka do poštu spravedlivých, jinými slovy, že hříchy jsou přikryty, nikoliv však smazány. Proces ospravedlnění je vázán na víru, a to jedině na víru. Tato víra u Luthera znamená důvěrné přitisknutí k vykupitelské smrti Kristově na kříži, v pevné víře každého jednotlivého člověka, že je Kristovou smrtí na kříži spasen.
Následky Lutherových názorů
Protože celá církevní minulost byla s Lutherovým přesvědčením v rozporu, Luther popřel platnost církevní tradice a za jediný pramen víry prohlásil Písmo sv. I Písmo podrobil kritice a některé z knih prohlásil za nezávazné. Kromě starozákonních knih deuterokanonických byla postižena epištola sv. Jakuba, tato epištola zdůrazňuje, že víra bez skutků je mrtví,. Lutherův názor o výlučné autoritě Písma sv., ve věcech víry a mravů se stal formálním principem protestantismu.
Lutherův rozchod s církví
Jako reformátor vystoupil Luther u příležitosti hlásání odpustků dominikánem Janem Tetzelem v roce 1519. Luther užil hlásání odpustků k tomu, aby vystoupil na veřejnost se svou naukou o ospravedlnění pouhou vírou bez dobrých skutků (odpustky). O vigilii svátku všech svatých přibil na dveře wittenberského kostela 95 tezí, v nichž podle akademických zvyklostí vzýval k disputaci o různých teologických, i otázkách, jmenovitě o odpustcích a o ceně dobrých skutků.
Již v roce 1518 předvolal papež Lex X, Luthera do Říma, ale na jeho prosbu mu dovolil, aby se zpovídal l před papežským legátem, kardinálem Kajetánem. Odvoláním, jež mu kardinál Kajetán předložil Luther nepřijal a odvolal se k papeži, k obecnému sněmu a k předním evropským univerzitám.
Velmi špatně pochodil Luther před soudnou stolicí vědy, na veřejné disputaci v Lipsku 1519 nad ním zvítězil Eck, když se dal Luther strhnout k tomu, že prohlásil dobré skutky za nicotné, projevil souhlas s Husovým spisem O církvi a popřel papežský primát, protože prý skalou (mat. 16.18) Kristus myslil sebe sám na sebe.
Přetvoření pojmu církve
Po lipské disputaci domyslil Luther svůj reformační názor a přetvořil pojem církve. Jestliže lidské skutky nemají žádnou cenu, v díle naší spásy působí jen Bůh a od člověka se vyžaduje jen pevná důvěra v zásluhy Kristovy, pak jsou zbytečné kláštery, sliby, zvláštní kněžství, svátosti v dosavadním slova smyslu a vůbec všechny prostředky milosti. Církev je ryze duchovním společenstvím věřících s Kristem.
Bulou Exsurge Domine z 15. června 1520 byly jeho odchylné nauky odsouzeny a jemu samému bylo pohroženo exkomunikací. Luther se však nepodrobil, ale papežskou bulu spolu s kodexem kanonického práva spálil. Papež Lex X. jej 3. ledna 1521 vyloučil z církve.
Reformace
Císař vyhlásil nad Lutherem ve Wormsu říšskou klatbu, mnoho universit se vyslovilo proti němu, anglický král Jindřich VIII. Napsal proti němu učenou polemiku.
Reakce šlechty
Německá knížata (Fridrich Moudrý), kurfiřt Saský poskytl Lutherovi útulek na Wartburgu, Během tohoto pobytu vznikl hanopis proti klášterním slibům a soukromým mším, ale i německý překlad Nového zákona., který byl spíše výkladem na podepření Lutherových tezí. Na další šíření reformace mělo velký vliv jeho dílo Obecná místa teologických věcí pořízené wittenberským spolupracovníkem Lutherovým Filipem Melanchtonem (1497-1560).
- Důsledky Nového evangelia:
- Kněží opouštěli svá polování
- Řeholníci a řeholnice odcházeli do světa
- Ve wittenbergu byla soukromá mše odstraněna
- Podáváno podobojí způsobu bez povinnosti zpovědi
- Obrazy svatých byly ničeny
- Prebendy a nadace byly spojeny a z nich byl vyplácen plat duchovním a podpora chudým
Novokřtěnci – Jakub Münzer v Cvikavě
Novokřtěnci popírali platnost křtu dětí, dětem chybí víra, a proto dospělé křtili znovu. Podstatou novokřtěnského radikalismu s tendencí s tendencí entuziastickou - apokalyptickou je církevní radikalismus.
Větší důraz než na Písmo kladli na vnitřní osvícení, oddávali se chiliastickým nadějím.
Roku 1522 se vrátil Luther do Wittenbergu a vyhnal blouznivce. Neobnovil soukromé mše, povinnou zpověď a postní přikázání, z mešních o kánonu odstranil všechna místa připomínající obětní charakter mše sv., dovolil přijímat pod obojí a hlavní důraz při bohoslužbě položil na kázání. R. 1524 odložil řeholní roucho a rok na to se oženil s bývalou cisterciačkou Kateřinou z Bory.
Žádné komentáře:
Okomentovat