.jpg)
Úvaha o problematice české národní identity
Téměř každý den jsme znepokojováni nejrůznějšími
událostmi v naší zemi i v okolních státech a zprávami, prostupující
do našeho každodenního života a klademe si mnoho otázek, stejně, jako si je
kladli naši předkové, kteří stáli u zrodu naší státnosti.
Nejsou to jen otázky o české národní identitě, což není
jednoduchý pojem a rozhodně neznamená občasné vlastenčení při nějakých zvláštních
příležitostech, o podněcování k nacionálnímu zápalu či nastavování zrcadla
lidem, kteří nevidí dost ostře a jasně kontury problematiky české národní
identity. S národní identitou jsou nejen spojeny historické kořeny,
vrostlé do země, kterou nejen nazýváme svou vlastí, ale jsme jejími občany. Jde
o mravní otázky v tom nejširším slova smyslu, o občanské ctnosti, o
jejichž obsahu se víceméně nevyjadřujeme, i když nelze pochybovat, že jejich existence
je formulována přinejmenším v zákonech, ale také činností orgánů státní
moci, jednotlivých politiků a zákonodárců i těch, kteří se pohybují v intelektuální
sféře našeho veřejného života, Vyslovují se i občané, kteří v prostoru „vox
populi“ vyjadřují své názory.
Národní identita, občanské ctnosti i všeobecně chápaná
mravnost - to je základní spojnice mezi
státní mocí a občany (kromě zákonů), s jejímiž zásadami se můžeme setkat v Listině
základních práv a svobod, jež je nedílnou součástí Ústavy i Nového občanského
zákoníku. Ten obsahuje významná ustanovení v tomto smyslu, jakož i významně
posiluje autonomii vůle člověka a ponechává mu, až na některé výjimky, svobodnou
vůli k rozhodování. Na první pohled se zdá, že to není příliš významný krok
dopředu, ale z dalšího úhlu pohledu se dá docela směle tvrdit, že čím více
svobody má člověk k rozhodování se o nejrůznějších věcech, tím větší břemeno,
jak projeví sám svou důstojnost, mravnost, ctnost či identitu, je na něho
kladeno. Každý se tak bude rozhodovat ve svém postavení a roli na stejném
principu, o kterém hovoříme v tomto kontextu. A čím více budeme mít
společného ve výsledcích našeho uvažování, tím lépe si budeme odpovídat na naše
otázky o identitě a společném usilování.
V tomto ohledu nelze ovšem opomenout ani usilování
T.G. Masaryka o „českou otázku“, o jeho zápas o pravost rukopisů a koncepci
české státnosti, která zásadně neopomíjí i otázky české identity, samostatnosti
a nezávislosti. Cit. „Teprve vyjasnění
smyslu dějinného zápasu českého národa,“ zdůrazňuje Masaryk, „se může stát
přesvědčivým základem odhalování nedostatků českého života v přítomnosti,
a obojí, vyjasnění smyslu a kritika stávajícího, je pak předpokladem pro
vytváření takové politické vůle, která by překračovala hranice omezeného
stranictví, plochého nacionalismu a konec konců i národní kulturní a civilizační závislosti“. (Havelka
M. Spor o smysl českých dějin. Praha: Torst, 1996. str. 16. [ 867s.].
I když to lidé přímo nevyjadřují, tak v určitém slova
smyslu skutečně usilují o zachování základních předpokladů toho, co jim má být
společné, jak je to vysloveno v preambuli naší Ústavy, která doslovně zní:
„My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase
obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti
zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a
rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a
svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých
povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický
stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně
střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých
svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky“.
Citovaná preambule
zavazuje všechny, bez ohledu na jejich momentální postavení ve veřejném životě,
ale i ostatní občany, kteří se ocitají v různých pozicích v ekonomickém
i v širokém sociálním prostoru. Navazujeme tedy na předchozí vývoj, který
je v mnoha ohledech otevřen do naší současnosti, a z té zase do naší
budoucnosti. Denně jsme svědky, že
hodnoty, k jejich dodržování se zavazujeme, jsou střídavě vyprazdňovány a
lidskými činy buď pošlapávány či pozitivně rozšiřovány nejen uvnitř společnosti,
ale i zemích Evropské unie. A přesto, že by se mohlo zdát, že zápas je dobojován,
že nyní budeme ladit podle „Preambule“ svůj život a sebeprožívání, myslím, že
je ještě více otázek kolem národní identity a s ní spojenou „českou otázku“,
které nastolil život sám od roku 1989 do dnešních dnů.
Posuneme- li se nazpět v čase, pak si připomeňme
diskuse „o českém údělu“ mezi Václavem Havlem, Milanem Kunderou, Jaroslavem Stříteským
a Lubomírem Novým na přelomu let 1968/1969 v Literárních novinách, Tváří,
Zítřku a Hostu do domu, diskuze v samizdatu a exilovém tisku k materiálu
Charty 77 „Právo na dějiny“ a koneckonců i pozdější diskuse vyvolaná
Podivenovou knihou „Češi v dějinách nové doby“, k čemuž náleží i
následující kritický pohled prof. Olivové nebo Patočkova esej „Co jsou Češi?“, trilogii „Kritika
totalitarismu“, „Česká existence“ a „Až na Konec Česka“ Rio Preisnera, či „Naši
nynější krizi“ (a další práce) Karla Kosíka, „Češství a evropanství“ Jaroslava
Krejčího nebo „Questions of Identity“ od Roberta B. Pynsenta. Nelze opominout
ani syntetický esej Jana Křena „Historické proměny češství.“
Tím to ale nekončí. V roce 2001 a následujících
letech se k otázkám české národní identity vyrojilo několik akademických
prací například: Dopita M., Prameny občanství, které jsou velmi zajímavé vlastními postřehy. K národní identitě
v kontextu s Evropskou unií se několikrát vyslovil i exprezident
Václav Klaus (k dohledání: http://www.klaus.cz/clanky/2648.
[cit. 19.5. 2014].
Zdá se, že otázky české identity a také práva na
dějiny, se budou stále ozývat, protože zůstanou aktuální i zajímavým tématem zdaleka
nejen pro akademickou půdu. Schémata pro další diskuse jsou dána, nelze jinak,
než je promýšlet dál.
Obhajoba národní existence a význam dějin
Není to rozhodně přehnané tvrzení, že v Evropě v letech
1985 – 1938 se těžko našel jiný národ, který by tak usiloval o úvahy o sobě
samém, který by hledal formulaci nadnárodních i mimonárodních základů své
národní existence a hledal hlubší důvody ke svému bytí. Je třeba také pochopit,
že česká národní identita, která vzešla z národního obrození a vypracovaná
takřka „ z ničeho“, nebyla ještě v 19. století pokládána za
samozřejmost. Jistě také nelze ani v současné
době popřít skutečnost, že otázka české identity je problémem kontinuity
národní „biografie“ a současně je tématem pro přemýšlení o vnitřní politické
stabilitě, nezávislosti i konzistence směrem k ostatním národům. Jde také o
pocity kulturní jistoty a pocity neodvozenosti, jde o vztah každého z nás k zemi,
v které jsme se narodili a v které prožíváme svůj život. Je tedy o
čem přemýšlet a o co usilovat. A nejde jen o duchovní, filozofické,
historiografické směry, ale také o úsilí důstojného života, který je i spojen s hmotným
základem, s možností dosahovat rozumných a uvážlivých cílů a využívání
potenciálu lidí, kteří mají k problematice co říci, protože tato diskuse
neustane.
Irena Novotná
Žádné komentáře:
Okomentovat